Masivní zbrojení a početná armáda

Situace na frontě se v roce 1943 změnila, po sérii několika porážek byla německá armáda značně vyčerpaná a měla problém s nahrazováním ztrát, ačkoliv to ještě neznamenalo, že by byla poražena. Sověty naopak některá vítězství povzbudila, ale věděli, že jsou Němci stále nebezpeční. Jejich vojenský průmysl se však rozjel a chrlil zbraně ve vysokých počtech, a další pomoc přicházela od spojenců. Rudá armáda si také osvojila praktické zkušenosti jak s Němci bojovat, a nebyla nezkušenou masou vysílanou od porážky k porážce z roku 1941.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Německý polní maršál Erich von Manstein doufal, že se mu podaří sovětské útvary bránící výběžek útoky po křídlech obklíčit, uvádí WarfareHistoryNetwork, kdežto sovětský velitel Georgij Žukov naopak vsadil na připravenou obranu a zálohy, které měly na nepřítele v příhodném okamžiku udeřit. Výsledkem bylo, že zatímco Němci mleli z posledního, Rudoarmějci kopali tisíce kilometrů zákopů a protitankových příkopů, a pokládali miny.

Údaje o silách v nadcházející bitvě se v pramenech liší, nejčastěji podle toho, které jednotky do ní historici počítají. MilitaryTimes uvádí 777 tisíc vojáků, 2 451 tanků a 7 417 děl a minometů na straně Němců, zatímco Sověti vsadili na taktiku „nas mnogo“ (nás hodně), což si mohli vzhledem ke svým lidským zdrojům dovolit, a shromáždili 1,91 milionu vojáků, 5 128 tanků a 31 415 děl a minometů. A měli i více letadel, která mohla podporovat jednotky na zemi.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Na druhou stranu je nutné podotknout, že byli mnozí němečtí vojáci mnohem lépe vycvičení, jelikož se na válku připravovali řadu let, a jejich technika patřila často k tomu nejlepšímu, co mohla bojiště 2. světové války zažít. Vzpomenout můžeme Tiger I, jemuž se nevyrovnalo skoro nic, a který dokázal jediný zničit i 10 tanků, ačkoliv stál proti obrovské přesile. Zejména proto vlastně ani neměl SSSR jinou možnost než poskládat co možná nejvíce vojáků i techniky horších parametrů, protože ve stejných počtech by téměř jistě neuspěl.

Na severu skoro nic, na jihu „úspěch“

Německý úder započal 5. července 1943, a to útokem na severní a jižní křídlo výběžku. Ukázalo se ovšem, že němečtí plánovači schopnosti sovětské obrany podcenili, takže jejich jednotky postoupili v severním směru jenom o několik kilometrů, a už během 5 dní se jejich postup zcela zastavil, uvádí History. Naopak v jižním směru se útok vyvíjel podstatně lépe, německé jednotky tam postoupily o zhruba 80 kilometrů, ovšem 12. července se potom střetly u Prochorovky s připravenými ruskými tankovými divizemi, a „bylo to obrovské“.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Rusové spoléhali na lehké tanky T-70, ale hlavně na střední tanky T-34 s dělem ráže 76 mm a šikmým pancířem. V letech 1941 až 1942 dokonce německé protějšky převyšovaly, ale nacisté měli nově těžké tanky Panzerkampfwagen VI Tiger s dělem 88 mm (též Tiger I) a Panzerkampfwagen V Panther s dělem ráže 75 mm. Oproti sovětským tankům byly podstatně silnější a v bitvě 1 vs. 1 vítězily – bylo jich ovšem málo, a druhý zmíněný byl v té době značně poruchový. Museli se proto většinou spoléhat na starší a slabší stroje.

Sověti ztratili mnoho, ale uspěli

Německé jednotky si vedly proti sovětské přesile dobře a dokázaly zničit mnohem více tanků i zlikvidovat více vojáků. History uvádí, že odhady ruských ztrát činí 800 tisíc vojáků (tedy více, než kolik vůbec bylo Němců), kdežto německých kolem 200 tisíc. Jenomže zatímco pro Německo byly téměř nenahraditelné, Rudá armáda měla dostatek zdrojů, aby ztráty nejenom doplnila, ale v dalších měsících ještě zesílila, díky čemuž také mohla převzít iniciativu.

Již 12. července 1943 dostal Erich von Manstein první rozkazy ofenzivu ukončit, a ten den také začaly sovětské protiofenzivy – nejprve severně od Kurského oblouku, a posléze i na jihu. Rudá armáda postupovala, dokud nebyla zastavena, ale podařilo se jí osvobodit některá území včetně Charkova. Německé síly se však od té doby na východní frontě již nezmohly na žádnou velkou ofenzivní operaci, a po většinu času se jenom bránily sovětským útokům.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Ovšem kdyby bývala německá armáda v bitvě u Kursku vyhrála a zmohla se na další rychlou ofenzivu, mohla tím sovětské jednotky demoralizovat a udržovat v nižších počtech, neboť údery na klíčová města a postavení by protivníkovi nejspíše znemožnila nějaké významní sjednocení. Nehledě na možnost zničení nebo získání průmyslových podniků, bez nichž by byla válečná mašinerie SSSR nebyla schopna fungovat.

Kdyby se Němcům takový triumf proti početnější armádě podařil, mohli východní frontu opět posunout až k Moskvě a dobýt i tu, ačkoliv by se tím jejich postup nejspíše na nějakou zastavil. Po mnoha neúspěších v jejich zimním tažení si už jistě byli dobře vědomi, že by se do bojů na rozlehlé a nelítostné Sibiři hned tak pustit nemohli. Nehledě na to, že jim ze západu hrozil útok britské a americké armády – ovšem kdoví, zda by k němu nakonec došlo, kdyby nemohl Třetí říši z východu tlačit Sovětský svaz. Je docela možné, že nakonec ne.

Unikátní barevné filmové záběry Němců z bitvy o Stalingrad vám naženou husí kůži. Krutost té doby neznala mezí

Jak by to potom vypadalo v Evropě, lze jenom těžko domýšlet, ale dnešní podobu by zcela jistě neměla ani vzdáleně. Aby bylo jasno, nacistické skutky tím neobhajuji a ani neomlouvám jimi vyvolanou válku, pouze poukazuji na fakta – ale pokud chce někdo tvrdit, že nacističtí vojáci nepředvedli u Kursku dobrý výkon, měl by se nad sebou zamyslet, zda hodnotí střet jako takový, nebo ho pohání nenávist k nacistům a tím pádem byli vždy nejhorší. Ztratit „pouze“ 200 tisíc vojáků oproti 800 tisícům je prostě mnohem lepší výsledek, navíc proti dvojnásobné přesile.

Článek Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obtížnou výrobu Tigeru I komplikoval nedostatek dílů

Korby a podvozky byly vyráběny v lokomotivce Henschel ve městě Kassel, které leží zhruba v centrální oblasti dnešního Německa. Kvůli jejich výrobě musela být v této továrně omezena produkce lokomotiv a došlo k masivnímu náboru specialistů. Na stavbě podvozků pracovalo ve dvanáctihodinových směnách na 8 000 dělníků, a to včetně těch nuceně nasazených (nešlo však o zajatce). Ve firmě bylo kvůli tomu dokonce vybudováno zcela nové ubytovací zařízení.

Základní výroba podvozku Panzerkampfwagen VI Tiger byla velmi složitá, protože nebyla založena na teorii moderní pásové výroby. Místo po pásu byly rozpracované korby po halách přemisťovány pomocí konzolových jeřábů a celkem prošly přes devět montážních stanovišť. Na dvou montážních linkách mohlo být přitom naráz maximálně 18 tanků a dalších 10 na lince dokončovací.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Maximálního výkonu výroby bylo dosaženo v dubnu 1944, kdy zvládla továrna za jeden měsíc vyrobit 104 vozidel. V Kasselu u firmy Wegmann Waggonnfabrik byly kompletovány i 11 tun vážící věže tanku. Jenom na těch pracovalo ve dvou 20hodinových směnách na 1 200 zaměstnanců. Díly pocházely z celého Německa a mnohé firmy nestačily dodávat ani komponenty pro nové stroje, natož náhradní pro frontové tanky. V roce 1944 tak potřeba razantně převyšovala nabídku a připadal pouze jeden náhradní motor Maybach na 10 Tigerů.

Extrémní spotřeba i náročná údržba Tigeru

Ani po sjezdu z výrobní linky však nebyl obrovské dřině konec, neboť dostat samotný Tiger na frontu bylo umění. Tank byl širší než nákladní vagóny, pročež musela být na každé straně odstraněna vnější řada pojezdových kol a místo nich nasazeny užší „transportní“ pásy. To byla pro osádku úmorná práce často až na 6 hodin. Na místě pak akci zopakovala pozpátku, aby stroj opět připravila k boji. Vynechme omezení v poli, kdy musel být před nasazením těžkého stroje proveden pečlivý průzkum terénu, aby těžké Tigery nezapadly.

Jedním z hlavních problémů pak bylo zásobování municí a především palivem. Tiger (Panzerkampfwagen VI Tiger) byl totiž skutečně jako nenažraný Baloun z Haškova Švejka. V terénu dokázal „zhltnout“ až 480 litrů benzínu na 100 kilometrů, a aby toho nebylo málo, musely být pohonné hmoty dováženy přímo z Německa. Zachránit poškozený Tiger byl potom úkol vskutku gargantuovský. Základem vyproštění Tigeru byl těžký 18tunový polopásový tahač Famo (Sd.Kfz. 9), což byl nejtěžší tahač Wehrmachtu. Jeden však nestačil!

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V nejlepším případě byly třeba na vyproštění a odtah Tigeru takové tahače dva, ale v extrému jich muselo být i šest. A jakmile se tento těžký tank dostal do polních dílen, nastalo další martýrium. Zdaleka se totiž nejednalo o jednoduchý stroj, čehož může být příkladem oprava pojezdových kol. Podvozek Panzerkampfwagen VI Tiger sice zajišťoval při pohybu terénem velmi dobré vlastnosti, jenomže se jednalo o tři řady kol a výměna vnitřního kola zabrala mechanikům až 36 hodin. A na několik dní pak byla výměna převodovky, při níž musela být sejmuta hnací kola, ale i čelní pancíř. Oprava navíc vyžadovala jeřáb s nosností 15 tun.

Tiger stál spoustu času i peněz

Otázka, nakolik se vyplatil, vyvstává v ekonomickém i bojovém směru. Tiger vyšel v roce 1942 na 200 000 říšských marek (což je dnes ekvivalent 38 milionů korun). Oproti tomu sovětské tanky tak náročné zdaleka nebyly. Vynechme srovnatelné konkurenty Tigeru jako KV-85, který byl s kanónem D-5T ráže 85 mm první odpovědí na silný pancíř protivníka, tak KV-1S nebo pozdější třídu IS.

Vůbec nejčastěji totiž proti Panzerkampfwagen VI Tiger vyjížděl sovětský střední tank T-34 (k jeho zdolání jich však bylo třeba i 10 a nebylo výjimkou, že jich proti jednomu „tygrovi“ padlo i přes polovinu). Cenově vycházel sovětskou kasu na 130 000 rublů (což odpovídá dnešním asi 10,6 milionům Kč). Ve srovnání pak zmiňme třeba americký M4 Sherman, za jehož zkonstruování dávaly Spojené státy 44 556 USD (to je k dnešku ekvivalent zhruba 19,3 milionů korun). Rozdíly však ještě vyniknou, pokud se podíváme, kolik bylo na jeden stroj potřeba pracovních hodin.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vyrobit německý Tiger zabralo 300 000 „člověkohodin“, ale například na rovněž hojně využívaný Panther stačila „jenom“ polovina. Na M4 Sherman pak potřebovaly americké továrny 48 000 hodin, tedy asi 1/3. Rekordmanem byl ovšem legenádrní sovětský T-34. K jeho výrobě totiž údajně stačilo pouhých 9 000 hodin. Srovnání samozřejmě není 100% objektivní z pohledu tankových tříd, i tato čísla ovšem ukazují, jakou zátěží byla produkce celkem 1 347 Tigerů (Panzerkampfwagen VI Tiger) pro tehdejší německý průmysl.

O efektivitě stroje se však přít nelze. Dle německých záznamů připadlo 11,52 vyřazených spojeneckých tanků na jeden jediný Tiger. Číslo je to úctyhodné. Jsou-li ovšem do této statistiky započteny i tanky ztracené mimo bitvu, dochází ke snížení skóre na 5,25 vyřazených nepřátel na jeden Tiger. I to je stále vysoké číslo, situace by však mohla být jiná, kdyby se Wehrmacht zaměřil spíše na produkci Pantherů. Mj. bylo možné za dobu jednoho Tigeru vyrobit třeba 21 děl ráže 105 mm.

Článek Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.