„Situace není tak kritická, abychom mobilizovali ženy,“ uklidňuje velitel národní gardy. Ženy ale bojují dobrovolně

Oleksandr Pivnenko, velitel ukrajinské Národní gardy, v září 2026 odmítl představu, že by Ukrajina potřebovala povinně mobilizovat ženy. Podle výroku, který 8. září citoval server Censor.NET, situace na frontě „není tak přímo kritická, že chybějí muži“, aby bylo nutné „zavírat pozice ženami“. Jenže tisíce Ukrajinek už dávno bojují dobrovolně, v zákopech, u dronů, za řízením tanků. Pivnenkův výrok tak není uklidňující zpráva o tom, že ženy ve válce nefigurují. Je to signál, že stát zatím nesáhne po další povinnosti.

Dva hlasy, dvě roviny

Pivnenkův výrok je třeba číst ve dvou vrstvách. V dubnovém rozhovoru pro LB.ua popsal personální situaci gardy poměrně střízlivě: „významný deficit“ nevidí, rok 2026 je podle něj lepší než předchozí, zhruba 70 procent doplnění jde přes mobilizaci a 20 až 30 procent přes dobrovolný nábor. Pasáž o ženách se ovšem v tomto otevřeně dohledatelném rozhovoru neobjevuje; konkrétní formulace o mobilizaci žen je zatím doložená až sekundárně textem Censor.NET ze září.

Druhá rovina je institucionální. Obranný výbor ukrajinského parlamentu 25. srpna 2026 vydal mimořádně ostré prohlášení: povinná mobilizace žen se neprovádí, nepřipravuje a nezvažuje. Už v dubnu pozemní síly popřely, že by se vytvářely jakékoli mechanismy pro takový krok. Pokud by k němu mělo dojít, musel by se změnit zákon. Pivnenko tedy neříká nic nového, spíš potvrzuje kurz, který drží celý stát.

Kdo debatu rozvířil

Téma nevzniklo ve vzduchoprázdnu. Na jaře 2026 se Ukrajinou přehnala vlna paniky kolem chybných zápisů žen v evidenčním systému Oberih a aplikaci Reserve+. Pozemní síly musely situaci hasit veřejným dementi.

Druhá, silnější vlna přišla v srpnu. Bývalý ministr obrany Oleksij Reznikov 23. srpna v rozhovoru pro Rádio Svoboda prohlásil, že „genderová rovnost znamená, že ženy také mají sloužit“ a že by se tím mobilizační zdroj „okamžitě zdvojnásobil“. O den později americký vyslanec Keith Kellogg v rozhovoru pro kanál Naspravdi MAX řekl, že ženy by měly být mobilizovány, protože „bojují ne hůř než muži“, jak shrnul Kyiv Independent. Parlamentní výbor reagoval do 24 hodin.

Rozdíl mezi oběma tábory je zásadní. Pivnenko mluví přítomným časem: teď to není nutné. Reznikov mluví do budoucna: Ukrajina k tomu jednou dojde. Jeden popisuje stav, druhý navrhuje systémovou změnu.

75 tisíc žen, 20 tisíc v boji

Čísla ukazují, že ženy v ukrajinské obraně dávno nejsou okrajovou záležitostí. Hlavní velitel Oleksandr Syrskyj k 8. březnu 2026 uvedl přes 75 tisíc žen v řadách ozbrojených sil, z toho více než 55 tisíc vojákyň. Server Hromadske v srpnu doplnil, že přes 20 tisíc žen zastává bojové role napříč Silami obrany, od tankových osádek přes dělostřelectvo a průzkum po operátorky dronů.

Symbolem tohoto posunu se stala Oleksandra Davydenko, kulometčice Národní gardy. Prezident Zelenskyj jí 24. března 2026 udělil titul Hrdina Ukrajiny se Zlatou hvězdou jako první ženě v historii NGU. Garda v jejím profilu zdůrazňuje, že si „vybojovala právo být v zákopech“. Na jaře 2026 navíc NGU představila první plně ženský úderný dronový tým: pilotka, navigátorka, aviatechnička, sapérka, řidička. Žádná z nich tam není proto, že by musela.

Vstup do armády je pro ženy čistě dobrovolný. Povinný vojenský účet se týká jen žen s medicínským nebo farmaceutickým vzděláním. Ostatní mohou vstoupit na kontrakt přes náborová centra, vybrat si jednotku nebo využít digitální kanály jako Reserve+. Následuje lékařská prohlídka a profesně-psychologický výběr.

Jak je na tom Česko

Srovnání s českým prostředím nabízí zajímavý kontrast. Podle oficiálního výkladu ministerstva obrany ČR branná povinnost v Česku dopadá na všechny občany od 18 do 60 let, muže i ženy. V praxi ale armáda funguje jako profesionální a dobrovolná. Genderová analýza resortu k 1. lednu 2024 uvádí 3 988 vojákyň, tedy 14,3 procenta profesionálního sboru.

Debata o mobilizaci žen by tak v českém kontextu nebyla o zavedení nové povinnosti od nuly, ale o aktivaci už existujícího právního rámce v krizovém režimu. Izrael, který bývá uváděn jako vzor, ženy povolává na základě zákona o povinné službě, u některých bojových rolí na 32 měsíců plus aktivní zálohu. Ukrajina je v opačné poloze: povinná mobilizace se vztahuje na způsobilé muže, ženy vstupují dobrovolně.

Co z toho plyne

Pivnenkův výrok není právní garance. Je to operativní odhad velitele, který říká, že jeho složka zvládá doplňování bez nucených odvodů žen. Silnější zárukou je postoj parlamentu a pozemních sil: žádný zákon se nemění, žádný mechanismus nevzniká.

Přes 20 tisíc žen v bojových rolích mezitím dokazuje něco, co žádný zákon nařídit nemůže, že dobrovolnost a odhodlání zatím stačí.