Surovikinovy linie jsou minulostí, změnily se v zóny smrti. Ukrajina i Rusko musely přepsat pravidla opevňování

Když ruské velení po porážkách u Charkova a Chersonu na podzim roku 2022 nařídilo vybudovat mohutný pás opevnění od Záporožské oblasti k Azovskému moři, vznikl systém, jaký Evropa neviděla od druhé světové války. Několik vrstev zákopů, protitankové příkopy, dračí zuby, hustá minová pole a rozptýlená palebná postavení, to vše neslo jméno generála Sergeje Surovikina, tehdejšího velitele ruských sil na Ukrajině. Během ukrajinské protiofenzivy v létě 2023 tyto linie skutečně zpomalily postup a staly se symbolem toho, že válka na Ukrajině, trvající už déle než čtyři roky, se zasekla v pozičním boji. Jenže právě od té doby se bojiště proměnilo tak zásadně, že samotný koncept velké, souvislé a z kosmu viditelné obranné linie přestal fungovat.

Proč velký zákop přestal chránit

Klíčový paradox odhalila už analýza Institutu pro studium války (ISW) z roku 2024: samotná hlavní Surovikinova linie nebyla nakonec nejdůležitější částí ruské obrany. Větší roli sehrála hloubka, tedy minová pole, rozptýlené pozice v remízcích, navázaná dělostřelecká palba na kanalizované cíle a elektronický boj. Viditelný zákop plný vojáků paradoxně usnadňoval protivníkovi práci: stačilo ho najít a souřadnice už šly rovnou na dělostřelectvo nebo FPV dron.

Právě drony celou rovnici převrátily. FPV stroje s kumulativní náloží odvozenou od granátometu RPG-7 (ráže 40 mm, účinný dostřel v řádu jednotek kilometrů, ale u dronové varianty prakticky neomezený směr náletu) dokážou zasáhnout jednotlivce v zákopu, vstup do krytu i zásobovací vozidlo. Bombardovací drony shazují granáty přímo do otevřených pozic. Průzkumné stroje propojené s dělostřelectvem přenášejí souřadnice v reálném čase. Výsledek: co je vidět, je zasaženo. Co je velké, je vidět vždycky.

Zóna smrti: pás, kde přežití závisí na neviditelnosti

Pojem „zóna smrti“ popisuje prostor podél linie dotyku, v němž drony a navázaná palba dokážou rychle najít a zasáhnout téměř jakýkoli pohyb. Estonské Mezinárodní centrum pro obranu a bezpečnost (ICDS) ve své analýze z roku 2025 popisuje, jak se tato zóna postupně rozšiřovala. V létě 2023 sahala pět až deset kilometrů od předního okraje. Agentura Reuters v reportáži z července 2025 zachytila koridor přibližně deseti kilometrů na každou stranu linie dotyku, kde malé ruské útočné skupiny (často tří až pětičlenné) postupovaly pěšky nebo na motocyklech, protože jakékoli větší vozidlo přitahovalo okamžitý úder. Associated Press ve stejném období popsala prostor až dvaceti kilometrů od fronty, kde FPV drony zásadně komplikovaly evakuaci raněných: popáleniny, střepinová zranění, amputace, a k tomu čas do ošetření prodloužený na hodiny místo minut.

V roce 2026 Reuters zachytil situaci, kdy ukrajinský velitel projížděl patnáct kilometrů zónou smrti, aby vyzvedl raněné, za neustálého dronového ohrožení. ICDS odhaduje, že bezpečný týl deset až patnáct kilometrů od kontaktu v podstatě mizí a celá obranná hloubka se posouvá k desítkám kilometrů. Přesná vzdálenost se liší podle úseku fronty, počasí, kvality elektronického boje i zkušeností dronových operátorů, ale směr je jednoznačný: zóna smrti se rozšiřuje.

Nová pravidla: menší, hlubší, neviditelnější

Obě strany konfliktu dospěly ke stejnému závěru, byť každá jinou cestou. Velké opěrné body pro třicet až sto vojáků se mají nahradit sítí malých postavení pro tři až osm lidí. ICDS formuluje konkrétní parametry nového modelu opevňování:

• Obranná hloubka 25 až 40 kilometrů místo dřívějších několika vrstev v pásmu jednotek kilometrů.
• Rozestupy 400 až 600 metrů mezi liniemi pozic.
• Silné stropní krytí odolné proti dopadu dronů a střepin.
• Členění zákopů přepážkami, aby jeden zásah nezabil celou posádku.
• Maskované vstupy a výstupy, kryté přístupové trasy, ukrytí v přirozeném porostu.
• Logistické úkryty podél zásobovacích cest, rovněž maskované.
• Propojení hlavní pozice s alternativní, nikoli mezi sebou navzájem, aby ztráta jednoho bodu neodhalila celou síť.
• Nejméně polovina všech objektů má být klamná, tedy prázdné, ale věrohodné pozice, které nutí protivníka plýtvat municí a drony.

Právě ten poslední bod nejlépe vystihuje, jak radikálně se změnila logika opevňování. Moderní „pevnost“ musí protivníka hlavně mást. Skutečný kryt je malý, tichý a co nejméně nápadný. Připomíná spíš lovecký posed než zákop z první světové války.

Rusko k podobným závěrům došlo přes praxi: elastická obrana, minová pole, rozptýlené pozice a malé útočné skupiny, které mají v dronovém prostředí menší stopu než klasické soustředěné útoky. Ukrajina kolem konce roku 2024 formálně přenesla odpovědnost za nové fortifikace na Státní speciální dopravní službu a začala druhé linie stavět podle potřeb pěchoty, která v dronové válce skutečně bojuje.

Co to znamená pro NATO a českou armádu

Zkušenosti z Ukrajiny nejsou jen ukrajinské. NATO Allied Command Transformation výslovně uvádí, že konflikt potvrzuje jednoduchou logiku: co je viditelné, lze zasáhnout; co je propojené, lze rušit; co je předvídatelné, lze obejít. Alianční centrum JALLC systematicky zpracovává poznatky z války pro oblasti manévru, logistiky, velení i obrany proti dronům.

Česká armáda reaguje. Cvičení Drone Shield 2026 testovalo integrovanou protidronovou obranu, tedy detekci, sledování, rušení i kinetické ničení. Ghost Hunters 2026 prověřoval velení a průzkum pod silným rušením a bez jistoty zázemí. Hradba 2025 pracovala s optickými drony, rušičkami a sítěmi přímo podle ukrajinských zkušeností. Veřejně dostupná konkrétní česká norma nového polního opevnění zatím není dohledatelná, ale trend je zřejmý: AČR zkušenosti z Ukrajiny ověřuje a promítá do výcviku. Obranná strategie ČR z roku 2023 ostatně počítá s přípravou na dlouhodobý vysoce intenzivní konflikt.

Pro středoevropský prostor přitom platí, že lesnatý nebo urbanizovaný terén nevrací „neviditelnost“, jen mění podobu krytí a zranitelných uzlů. Tlak na rozptýlení, maskování, odolné spojení a ochranu přesunů zůstává univerzální.

Srovnání, které se nabízí, a kde kulhá

Surovikinovy linie bývají přirovnávány k Maginotově linii. Srovnání je lákavé, ale nepřesné. Maginotova linie byla strategická státní pevnostní soustava z betonu a oceli, budovaná roky. Surovikinovy linie byly polní obranné pásy vybudované v řádu měsíců. Podobnost spočívá jinde: v obou případech samotná „hlavní linie“ nerozhodla válku. Maginotovu linii Němci obešli přes Ardeny. Surovikinovu linii drony nepřelétly, ony ji prostě učinily čitelnou, a tím zranitelnou.

Historický posun je ale hlubší. Opevnění druhé světové války i studené války chránilo hlavně před dělostřelectvem, pěchotou a obrněnou technikou. Nový model musí počítat s tím, že protivník téměř nepřetržitě vidí shora, okamžitě přenáší souřadnice a útočí i na jednotlivce. Zákop nezmizel. Jen se zmenšil, zanořil a rozpadl do sítě malých, maskovaných bodů, z nichž polovina je prázdná, a právě ta prázdná polovina může rozhodovat o přežití té druhé.