Amerika zradila Pobaltí a nahrála Rusku. Poslední americký velvyslanec v SSSR řekl nahlas, co si v NATO nikdo netroufne

Matlock není náhodný komentátor z důchodu. Je to kariérní diplomat, který seděl v Moskvě v letech 1987–1991, tedy v době, kdy se Sovětský svaz rozpadal a formovaly se obrysy nového evropského bezpečnostního řádu. Už tehdy patřil k těm, kdo varovali před bezhlavým rozšiřováním NATO na východ. Dnes, téměř čtyřicet let poté, říká v podstatě totéž, jen mnohem ostřeji. Podle sekundárně citovaného výroku z letošního roku zpochybnil, zda by Spojené státy, Británie a Francie skutečně převedly závazek kolektivní obrany do krajního jaderného rizika kvůli malým státům na ruské hranici. A právě tady začíná problém, který se dotýká celé Aliance.

Co přesně Matlock řekl, a co už je interpretace

Přesnou formulaci o tom, že Západ kvůli Pobaltí neriskne jadernou válku, se podařilo dohledat hlavně v sekundárním článku ze 4. září 2026, jehož původ nelze považovat za plně autoritativní. Primární nahrávka ani ověřený přepis tohoto konkrétního výroku veřejně dostupný není. Co ale veřejně dostupné je, jsou Matlockovy rozhovory z letošního léta, například rozhovor s Glennem Diesenem z 19. července 2026, kde bývalý velvyslanec výslovně říká, že Evropa je při použití jaderných zbraní mimořádně zranitelná a že západní vojenská přítomnost u ruských hranic zvyšuje riziko katastrofy.

Matlock přitom nekritizuje jen Pobaltí. Jeho terčem je celá logika poválečného rozšiřování NATO. Opakovaně tvrdí, že Rusko se méně bálo samotného členství nových států v Alianci než západních základen a potenciálně útočných systémů na svém prahu. V jednom ze starších přepisů připomíná, že Putin kdysi formuloval podmínku: členství ano, ale bez západních základen v Pobaltí. Washington tuto podmínku nikdy nepřijal, a podle Matlocka tím nahrál Moskvě argument, že NATO není obranný, ale útočný pakt.

Článek 5: závazek bez automatické jaderné pojistky

Jádro Matlockovy teze nesměřuje proti existenci článku 5 Washingtonské smlouvy. Směřuje proti tomu, co si pod ním lidé představují. Oficiální text, jak jej uvádí NATO na svých stránkách, říká jasně: útok na jednoho člena je útokem na všechny a každý spojenec je povinen poskytnout pomoc. Ale (a to je klíčové) forma této pomoci není předem předepsána. Žádný automatický jaderný protiúder. Žádná povinnost symetrické eskalace. Každý stát sám vyhodnotí, jakou pomoc považuje za nutnou.

Právě tato záměrná neurčitost je základem odstrašení. Protivník neví, co přesně by následovalo, a proto by neměl riskovat. Matlock ale obrací logiku: pokud je neurčitost tak velká, že ani spojenci si nejsou jisti odpovědí, pak odstrašení nefunguje. A malé státy na východním křídle se podle něj spoléhají na slib, jehož naplnění v krajním scénáři nikdo nemůže garantovat.

Tohle je ta věc, kterou si v NATO „nikdo netroufne říct nahlas“. Ne že by článek 5 neexistoval. Ale že jeho věrohodnost v jaderném extrému závisí na politické vůli, která se může měnit s každou novou administrativou ve Washingtonu, Londýně nebo Paříži.

Pobaltí není bez ochrany, ale ani bez rizika

Bylo by zkreslením tvrdit, že Estonsko, Lotyšsko a Litva stojí na hranici s Ruskem samy. Realita roku 2026 je výrazně jiná než v roce 2004, kdy tyto státy do NATO vstupovaly. Aliance dnes na východním křídle udržuje devět předsunutých bojových uskupení. V Estonsku velí bojové skupině Británie, v Lotyšsku Kanada, v Litvě Německo. K tomu přibývají cvičení, posily, námořní operace Baltic Sentry a celý systém plánů rychlé reakce.

Jenže Matlock útočí na jinou rovinu. Ne na přítomnost několika tisíc spojeneckých vojáků, ale na otázku, co se stane, když konvenční obrana nestačí. Pokud by Rusko hypoteticky zaútočilo silou, kterou předsunuté jednotky nezastaví, musela by Aliance eskalovat. A právě v tom bodě, v přechodu od konvenční obrany k jaderné hrozbě, vidí Matlock trhlinu.

Krátkodobě je přitom realističtější mluvit o riziku provokací, testování odstrašení a omezených incidentů než o otevřené invazi tankových armád. Ale právě proto je debata o věrohodnosti odstrašení tak důležitá: pokud Moskva dojde k závěru, že Západ by v krajním případě couvl, motivace k testování hranic roste.

Osamělý hlas, nebo tichý konsenzus?

Matlock nemluví za současný americký establishment. Jeho pozice je konzistentní menšinová realistická linie, kterou zastává desítky let. Už při debatách o rozšíření NATO v devadesátých letech patřil k odpůrcům, a kongresový report z roku 1998 to dokládá černé na bílém. Není to náhodný výkřik, ale ani oficiální stanovisko Washingtonu.

Otázka ale zní jinak: kolik lidí uvnitř bezpečnostních struktur si myslí něco podobného, jen to neřekne nahlas? Tuto otázku nedokážeme na základě dostupných zdrojů zodpovědět. Nejbližší pevný fakt je, že i samotná alianční doktrína pracuje s neurčitostí odpovědi a nepředepisuje automatickou jadernou odvetu. Matlock tedy spíš verbalizuje nepříjemný okraj veřejně známé logiky odstrašení, než že by odhaloval tajnou dohodu.

Co to znamená pro Česko

V čistě teoretické rovině Matlockova logika míří na všechny menší nejaderné členy Aliance, tedy i na Českou republiku. Článek 5 negarantuje automatickou jadernou odpověď ani pro Prahu. Praktický rozdíl je ale geografický: Česko neleží na bezprostřední rusko-natovské hranici, takže se na něj méně hodí Matlockův motiv „přední linie“.

Přímou reakci české vlády na tento konkrétní výrok se nepodařilo dohledat. Oficiální česká linie ale jde opačným směrem. Na summitu NATO v Ankaře letos v červenci vláda výslovně potvrdila závazek ke kolektivní obraně a oznámila navýšení obranného rozpočtu o 36 miliard korun s cílem dosáhnout dvou procent HDP. Česká odpověď na nejistotu tedy není odstup od NATO, ale hlubší zapojení, včetně zřízení vládního zmocněnce pro plnění aliančních závazků.

Matlock ve svých devadesáti devíti letech pojmenovává dilema, které je staré jako rozšířené odstrašení samo: politický slib je jasný, ale jeho krajní naplnění závisí na odvaze, kterou nelze předem změřit. Právě proto Aliance investuje do toho, aby se ten krajní scénář nikdy nemusel testovat.