Britský premiér přijal Zelenského na letadlové lodi a slíbil mu vojáky. Babiš koalici ochotných zpochybnil, Kreml zuří

Nebylo to náhodné gesto. V pondělí 27. července 2026 kotvilo v portsmouthské námořní základně pět ukrajinských minolovek, na břehu právě dokončovalo výcvik přes dvě stě ukrajinských vojáků a námořníků po cvičení Sea Breeze a tři dny předtím Británie převzala velení Mnohonárodních sil pro Ukrajinu, takzvaného MNF-U. Burnham nepostavil kulisu. Stál uprostřed provozní architektury, která má Ukrajinu zajistit po válce, a Moskvě i spojencům tím poslal zcela konkrétní vzkaz.

Proč právě letadlová loď

Portsmouth není pro britsko-ukrajinskou spolupráci jen symbolická adresa. Na základně jsou do konce války dislokovány ukrajinské minolovky, které mají po konfliktu čistit ukrajinské teritoriální vody od min. Probíhá tu výcvik námořníků i pozemních jednotek. A právě odtud se má koordinovat námořní složka poválečné bezpečnostní mise.

Burnhamův tým z Downing Street to řekl otevřeně: Zelenskyj měl být prvním zahraničním lídrem, kterého nový premiér přijme, a mělo to vyslat „silný signál“ ukrajinskému lidu. Jenže víc než signál řekla agenda. Kromě politických záruk Burnham oznámil sdílení duševního vlastnictví systému Stone Cloak, elektronického rušiče pro ukrajinské drony, který se po nasazení na frontě má propsat i do budoucích britských úderných schopností. Londýn tedy nebere z Ukrajiny jen lekce. Staví na nich vlastní obranu.

Co znamená „slíbil vojáky“

Tady je potřeba být přesný. Burnham neslíbil okamžité bojové nasazení britských jednotek na Ukrajině. Slib se váže k rámci MNF-U, mnohonárodních sil, které mají po věrohodném příměří a na žádost Kyjeva působit na ukrajinském území na zemi, ve vzduchu i na moři. Jejich úkoly podle britských a francouzských dokumentů zahrnují:

• monitorování příměří,
• regeneraci a výcvik ukrajinských ozbrojených sil,
• provoz vojenských hubů a chráněných skladů,
• zajištění vzdušného prostoru a námořních tras tak, aby se na Ukrajinu mohly vrátit komerční lety a investice.

Konkrétní počty vojáků ani složení jednotek Londýn nezveřejnil. Klíčové ale je, že 24. července, tři dny před schůzkou na palubě, britské ministerstvo obrany oznámilo převzetí velení MNF-U. Koalice ochotných tak přestala být politickou deklarací a dostala operační strukturu s rotačním velením. Bývalý premiér Keir Starmer v Kyjevě 16. července řekl, že síly jsou „připraveny k nasazení během dnů“ po příměří. Příměří ovšem zatím na obzoru není; americký ministr zahraničí Marco Rubio 23. července otevřeně přiznal, že rychlá cesta k dohodě neexistuje.

Babiš: „Výsledek je nula“

Do tohoto rámce vstoupil Andrej Babiš s rétorikou, která jde přesně opačným směrem. Na tiskové konferenci po jednání vlády 20. července 2026 český premiér prohlásil: „Výsledek účasti České republiky v koalici ochotných je nula.“ A pokračoval: „Být v nějaké koalici na papíře, jako jsme v koalici ochotných, z čeho nic nevypadlo nikdy, jenom nějaké kecy politiků, tak v takových já nepotřebuju být.“

Přitom o týden dříve, 13. července, seděl Babiš na summitu téže koalice v Paříži, kde Emmanuel Macron oznámil rozšíření na 37 členských zemí, včetně nově Moldavska a Severní Makedonie, vedle evropských států také Kanady, Japonska, Austrálie či Nového Zélandu. Německo se přihlásilo mezi „hnací síly“ formátu. Itálie zdůraznila svou roli v sankcích a protibalistické spolupráci.

Babiš ale už 6. ledna oficiálně sdělil, že Česko nepočítá s vysláním vlastních vojáků na Ukrajinu, a místo toho prosazoval společný evropský projekt protivzdušné obrany typu „evropský Patriot“. Pozice je konzistentní, ale její veřejná podoba, označení koalice za „kecy politiků“, kontrastuje s faktem, že právě v těch dnech Británie přebírala velení reálné vojenské struktury. Podle nás jde o víc než diplomatickou nešikovnost. Čím ostřeji Babiš formát veřejně shazuje, tím těžší bude případný budoucí obrat k aktivnější české účasti, a tím slabší je česká vyjednávací pozice uvnitř koalice, na jejíchž summitech přitom Praha sedí.

Proč Kreml zuří

Moskvu nedráždí fotka na palubě letadlové lodi. Dráždí ji to, co za ní stojí. Ruská mluvčí Maria Zacharovová 15. července zopakovala linii, kterou Kreml drží od ledna: jakýkoli mnohonárodní kontingent západních zemí na Ukrajině by znamenal „zahraniční intervenci“ a stal by se „legitimním vojenským cílem“. Totéž Moskva formulovala už 8. ledna, bezprostředně po prvním summitu koalice.

Nejde o jednorázový výkřik. Jde o předem vyhlášenou červenou linii pro scénář po příměří. Rusko se neobává jen samotných vojáků; obává se toho, že západní přítomnost zabetonuje Ukrajinu v evropském bezpečnostním prostoru, pomůže regenerovat její armádu a zkomplikuje Moskvě případné další kolo agrese. Přesně to totiž západní dokumenty popisují jako účel celé mise. Burnhamova schůzka na HMS Queen Elizabeth tento rámec znovu politicky posílila a ukázala, že změna premiéra v Londýně neznamená změnu kurzu.

Dva světy jedné koalice

Kontrast je ostrý. Na jedné straně Londýn a Paříž přecházejí od slov k operačnímu plánování: velení převzato, rotace dohodnuta, právní rámec rozpracován. Na druhé straně Praha říká, že z koalice „nic nevypadlo“. Obojí je do jisté míry pravda: mise dosud nebyla aktivována, protože příměří nepřišlo. Ale říct, že výsledek je nula, znamená ignorovat fakt, že za rok a půl existence koalice vznikla vojenská struktura s desítkami členských států, rotačním velením a konkrétními úkoly pro den, kdy se zbraně odmlčí.

Burnham na palubě Queen Elizabeth ukázal, kam se Británie řadí. Babiš z Prahy ukázal, kam se řadí Česko. A Kreml svou zuřivou reakcí paradoxně potvrdil, že britsko-francouzský plán bere vážněji než český premiér.