Dobropillský směr se zhroutil, Rusům dochází trpělivost. Viní své generály, že tvrdý postup Ukrajinců absolutně nezvládají

V polovině srpna 2025 to vypadalo na jednu z nejnebezpečnějších situací na doněcké frontě za poslední rok. Malé ruské skupiny pronikly hluboko za ukrajinské linie, přiblížily se k silnicím vedoucím na Dobropillju a Kramatorsk a na chvíli se zdálo, že celý úsek se může zhroutit. Jenže rychlý průlom se nekonal. Ukrajina přeskupila velení, přešla k protiakcím, a v ruském informačním prostoru se rozpoutala vlna frustrace mířená na vlastní generály. Průnik, který měl být triumfem, se proměnil v operační slepou uličku.

Hluboký vpich, který nikdo nedokázal využít

Ruská taktika na dobropilském směru se lišila od dřívějších masových mechanizovaných útoků, které krvavě selhávaly třeba u Vuhledaru v letech 2022–2023. Tentokrát šlo o infiltraci: skupiny po pěti až deseti mužích hledaly slabá místa v linii, skrývaly se v lesících a větrolamech, přesouvaly se za špatného počasí a čekaly na další vlny. Drony přerušovaly ukrajinské zásobovací cesty. Na papíře to dávalo smysl.

Problém nastal v momentě, kdy měl průnik přejít v něco většího. Podle analýzy ISW z 12. srpna ruské zdroje samy upozorňovaly, že výběžek není zajištěný na křídlech, izolované skupiny závisejí na zásobování drony a bez rychlého přísunu rezerv se celá výhoda rozpadá. Přesně to se stalo. Malé skupiny za ukrajinskými liniemi neznamenaly kontrolu území, znamenaly zranitelné pozice, které Ukrajinci začali systematicky likvidovat.

Azov přebírá směr, situace se otáčí

Hrozba pro Dobropillju přitom nepadla z nebe. Hlavní velitel ukrajinských sil Syrskyj použil označení „dobropilská fronta“ už 28. června 2025, tedy téměř dva měsíce před srpnovým šokem. Ukrajinské velení vědělo, co se chystá. Reakce přišla v podobě strukturální reformy: 4. srpna převzal řízení celého směru nově vytvořený 1. korpus Azov, součást širší přeměny dočasných operačně-taktických skupin na korpusní systém s vlastním štábem, průzkumem, dělostřelectvem a logistikou.

Výsledky se dostavily rychle. 5. září korpus Azov hlásil po měsíci řízení směru šest vyčištěných osad a vysoké ruské ztráty. Ukrajinské síly útočily na severní hranu výběžku, snažily se odtlačit Rusy od klíčových silnic a postupně „ukusovaly“ prostor kolem Razine a Novotoretske. Na protiakcích se podílely i útočné a výsadkové jednotky, nešlo o zásluhu jediné značky, ale o koordinovaný tlak pod sjednoceným velením.

Ruská frustrace: milblogeři útočí na vlastní generály

Zatímco Ukrajina stabilizovala situaci, v ruském informačním prostoru to vřelo. Prokremelští milblogeři a vojenské kanály na Telegramu otevřeně psali o nekonsolidovaném průniku, špatném sladění dronů a pěchoty a o neschopnosti velení včas zavést rezervy. Kritika nemířila na řadové vojáky, ale nahoru, na velitele, kteří měli průnik proměnit v průlom a nezvládli to.

Konkrétní personální důsledky přišly později. Retrospektivní zdroje spojují s dobropilským neúspěchem dvě jména: generálporučíka Serhije Milčakova, velitele 51. vševojskové armády, a generálporučíka Suchraba Achmedova, který vedl námořní uskupení na tomto směru. Oba byli následně odvoláni. Kreml ani ruské ministerstvo obrany selhání veřejně nepřiznaly, to by bylo v rozporu s celou logikou ruské válečné propagandy. Tlak ale přicházel zdola, z kanálů, které Moskva nedokáže úplně umlčet, protože je sama potřebuje k mobilizaci veřejné podpory.

Hrozba nekončí, ale plán selhal

Bylo by chybou číst situaci jako definitivní ukrajinské vítězství na tomto směru. 15. září korpus Azov uváděl, že Rusko na dobropilský směr přisunulo další čtyři pěší brigády a pluk námořní pěchoty. Dobropillja leží u jedné z hlavních dopravních tepen na Kramatorsk a Družkivku, její ztráta by výrazně zhoršila logistiku celého ukrajinského „pevnostního pásu“ v Doněcké oblasti. Přiblížení fronty už v létě vyvolalo nucené evakuace rodin s dětmi, přesun administrativních služeb mimo město a prodloužení zákazu vycházení. 16. července ruská řízená puma FAB-500 zasáhla centrum Dobropillje, dva lidé zemřeli, dvacet osm bylo zraněno.

Co se ale zhroutilo, je původní ruský operační záměr. Infiltrační průnik měl být rychlý, překvapivý a měl rozložit ukrajinskou obranu dřív, než se stihne přeskupit. Nestalo se. Výběžek, který měl být klínem, se stal zátěží, křehkou pozicí závislou na dronech a bez zajištěných křídel. V moderní válce nemusí „zhroucení směru“ znamenat pád města. Stačí, když selže jediná taktická myšlenka, na které celý plán stojí.

Česká muniční iniciativa, která do května 2025 dodala Ukrajině půl milionu kusů velkorážové munice, zůstává v tomto kontextu jedním z nástrojů, díky nimž má ukrajinská strana čím odpovídat, i na směrech, kde Rusko sází všechno na rychlost a překvapení.