Jestli Rusové způsobí Ukrajině totální blackout, můžou přijít vojska NATO, obává se kremelský odborník. A to by nechtěli

Debata se odehrává na stránkách ruských provládních médií a má dva hlavní aktéry. Plukovník v záloze Michail Chodarjonok na serveru Gazeta.ru koncem října 2026 publikoval koncept tří souběžných operací: „Poslední lampička“ (zničení energetiky), „Poslední lokomotiva“ (vyřazení železniční logistiky) a „Poslední most“ (přerušení přechodů přes Dněpr). Cíl? Úplný kolaps ukrajinské infrastruktury, po kterém by Kyjev údajně neměl jinou možnost než kapitulovat. Jenže o pár dní později přišel Sergej Maržeckij ze serveru Reporter/Topcor a řekl v podstatě: tohle není plán na vítězství, tohle je strategická past.

Co přesně Maržeckij říká a proč to říká

Maržeckij není kremelský úředník. Je to proruský komentátor, který se pohybuje v prostoru provládních médií a jehož texty odrážejí nálady části ruského strategického myšlení. Jeho argument je překvapivě pragmatický: totální blackout by sice krátkodobě ochromil Ukrajinu, ale humanitární katastrofa takového rozsahu by vytvořila politickou záminku pro vstup evropských vojenských sil na ukrajinské území. A právě toho se Moskva bojí víc než čehokoli jiného.

V jeho logice by scénář vypadal takto: miliony civilistů bez tepla a elektřiny uprostřed zimy, masivní uprchlická vlna směrem na západ, mezinárodní tlak „něco udělat“ a nakonec vstup koalice ochotných pod humanitární vlajkou. S tím by přišel protivzdušný deštník nad částí Ukrajiny, logistické uzly mimo dosah ruských raket a dramaticky vyšší riziko přímého střetu s evropskými armádami. Důležitý detail: Maržeckij neodmítá údery na mosty a logistiku. Odmítá jen úplné vypnutí civilní energetiky. Je to spor o efektivitu eskalace, ne o humanitu.

Plán na mnohonárodní síly skutečně existuje, ale vypadá jinak

Maržeckij ve svých textech straší analogiemi s Bosnou a Kosovem, kde NATO zasáhlo vojensky. Realita plánované síly pro Ukrajinu je ale odlišná. Podle oficiálních britských dokumentů je takzvaná MNF-U (Multinational Force for Ukraine) koncipována jako síla koalice ochotných, která:

• není spojena s NATO jako aliancí,
• není peacekeepingová ani monitorovací mise příměří,
• má být nasazena až po ukončení bojů a na žádost Kyjeva,
• má se soustředit na obnovu ukrajinských ozbrojených sil a zajištění bezpečnosti ve vzduchu a na moři.

Pařížská deklarace z ledna 2026 mezi Británií, Francií a Ukrajinou tyto podmínky potvrzuje. Koalice ochotných sdružuje 35 států, vojenské závazky má 24 z nich a v listopadu 2026 proběhlo v Polsku cvičení KOALICJA 26.2 s 2 800 vojáky z 11 zemí. Česko mezi účastníky cvičení nebylo.

Když tedy Maržeckij píše o „vojskách NATO“, používá politickou zkratku. Oficiální architektura je záměrně postavená tak, aby se vyhnula přímé konfrontaci s Ruskem, právě proto stojí mimo alianční mandát a čeká na konec bojů. Maržeckého obava je, že by tato pravidla mohla být za humanitární krize ohýbána.

Jak blízko je Ukrajina skutečnému kolapsu

Ukrajinská energetická síť je těžce poškozená, ale zatím nezkolabovala. Čísla z minulé zimy mluví jasně: podle Amnesty International bylo v lednu 2026 asi 90 % domácí tepelné výroby mimo provoz. Premiér Šmyhal v březnu uvedl, že od začátku topné sezony bylo poškozeno 9 GW kapacity a v provozu zůstávalo méně než 10 GW. Při mrazech pod −16 °C v Kyjevě zamrzaly a praskaly topné rozvody, miliony lidí měly proud jen pár hodin denně.

Mezinárodní energetická agentura pro nadcházející zimu 2026/2027 nepředpovídá jistý plošný kolaps, ale varuje před vysokým rizikem vážných výpadků. V betonovém paneláku bez vytápění klesne vnitřní teplota na kritické hodnoty zhruba za dva dny. Přes 30 % ukrajinských domácností závisí na centrálním vytápění, právě jeho selhání by násobilo humanitární dopady.

Co by to znamenalo pro Česko

Další zimní uprchlická vlna by dopadla i na Českou republiku, která už teď nese v přepočtu na obyvatele nejvyšší zátěž v celé EU. Podle UNHCR evidovalo Česko k 31. květnu 2026 přes 388 tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Unijní režim dočasné ochrany platí do března 2028.

Prezident Pavel se v minulosti vyslovil pro českou účast na případné stabilizační misi, vláda a ministryně obrany Černochová ale mluvily spíš o odminování, výcviku a poválečné obnově než o nasazení na frontové linii. Veřejný český krizový plán pro příchod milionů nových uprchlíků se nám nepodařilo dohledat.

Bosna a Kosovo jako falešná analogie

Maržeckij staví svůj argument na precedentech z devadesátých let. V Bosně vstoupily síly IFOR po Daytonské dohodě s mandátem Rady bezpečnosti OSN. V Kosovu operuje KFOR od roku 1999 na základě rezoluce 1244. Obě mise měly jasný mezinárodněprávní rámec.

Současná koncepce MNF-U na ničem z toho nestojí. Doktrína odpovědnosti chránit (R2P), na kterou Maržeckij nepřímo odkazuje, podle materiálů OSN vyžaduje, aby vojenská síla byla krajní možností a aby donucovací opatření autorizovala Rada bezpečnosti, kde má Rusko právo veta. Západní dokumenty pro Ukrajinu proto stojí na jiném základě: na souhlasu Kyjeva a na bezpečnostních garancích po ukončení bojů. Kosovská analogie je politický strašák, ne právní návod.

Že i část proruského komentariátu začíná nahlas počítat s tím, že maximální ničení civilní infrastruktury by Rusku víc uškodilo než pomohlo, je samo o sobě signál. Ne signál míru, ale signál, že i v Moskvě existují hlasy, které chápou, kde leží hranice mezi eskalací a sebezničením.