Kreml chce obejít Evropu a ukončit válku na Ukrajině s Amerikou. Rusko je krátkozraké, Zelenskyj svou zemí nezradí

Trilaterální jednání v Abú Zabí a Ženevě, Trumpovi vyslanci v Kremlu, třídenní příměří vyhlášené z Bílého domu, to všechno ukazuje, že americká role v ukrajinském konfliktu přerostla z dodavatele zbraní v hlavního prostředníka. Rusko v tom vidí příležitost. Pokud se dohodne s jedinou zemí, která má na Kyjev reálnou páku, může Evropu postavit před hotovou věc. Jenže právě tady začíná krátkozrakost celého plánu. Příměří se dá vyjednat s Amerikou. Mír, který vydrží, nikoli.

Jak Kreml obchází Evropu

Mechanismus je viditelný od prvních týdnů roku 2026. Když Spojené arabské emiráty 23. ledna zveřejnily seznam účastníků trilaterálních jednání, seděli u stolu Steve Witkoff, Jared Kushner, ruští a ukrajinští vyjednavači. Evropa chyběla. Druhé kolo proběhlo v Abú Zabí začátkem února, třetí se přesunulo do Ženevy. Formát řídily Spojené státy.

Putin mezitím telefonoval s Trumpem a přes svého poradce Ušakova zdůrazňoval, že Moskva chce „rychlý konec konfliktu“ a dlouhodobé urovnání. Kreml četl americkou potřebu rychlého výsledku jako vyjednávací příležitost, a podle všeho správně. Trump 8. května oznámil třídenní klid zbraní na 9. až 11. května a výměnu tisíce zajatců za tisíc. Krátké příměří skutečně proběhlo. Americká role přestala být teoretická.

Ruská logika je přitom průhledná: vyjednat teritoriální a bezpečnostní rámec s Washingtonem a vyhnout se evropským podmínkám, tedy zachování sankcí, evropským jednotkám na příměřní linii a právu veta EU a NATO u věcí, které se jich přímo týkají.

Proč je to krátkozraké

Příměří lze vyhlásit z Bílého domu. Ale kdo ho bude hlídat, platit a vynucovat? Odpověď zní: Evropa. A ta se nenechá obejít.

Pařížská deklarace z ledna 2026 počítá s evropsky vedenou mnohonárodní silou, dlouhodobou vojenskou pomocí Ukrajině a konkrétními závazky pro případ nového ruského útoku. V červnu pak Británie, Francie a Německo společně se Zelenským veřejně stanovily červené linie: prvky jednání související s EU a NATO vyžadují souhlas EU, jejích členských států a aliančních spojenců. Hranice nesmějí být měněny silou. Ukrajina si musí sama volit bezpečnostní vazby.

EU mezitím rozjíždí obrannou připravenost do roku 2030: úvěrový nástroj SAFE, průmyslový program EDIP, vojenskou mobilitu, posílení východního křídla. Česko v tom není výjimka: vláda schválila růst obranných výdajů na 2,2 % HDP v roce 2026 a na 3 % do roku 2030. S vysláním českých vojáků na Ukrajinu Praha zatím nepočítá, ale pokračuje výcvik Ukrajinců v rámci mise EUMAM a muniční iniciativa.

Bez těchto evropských kapacit by jakákoli „mírová“ architektura byla prázdná skořápka. Moskva může s Washingtonem vyjednat pauzu v bojích. Bez Kyjeva a Evropy ale sotva vyjedná mír, který vydrží déle než přeskupení ruských sil.

Zelenskyj říká ne, a má proč

Ukrajinský prezident nechce blokovat diplomacii. Sám přes americký kanál nabídl velikonoční energetické příměří, jednal s Witkoffem i Kushnerem. Ale má tvrdé limity, které opakovaně potvrdil.

Za prvé: Rusko požaduje úplné předání Donbasu včetně částí Doněcké oblasti, které jeho armáda ani po letech války neobsadila. Zelenskyj to odmítá. Přijmout takovou podmínku by znamenalo legalizovat ruské nároky nad rámec vojenské reality.

Za druhé: válečné volby. Část amerických úvah (Reuters citoval Keitha Kellogga) mířila ke scénáři, v němž by po příměří proběhly volby a nový prezident by vyjednával dlouhodobou dohodu. Zelenskyj v srpnu 2026 řekl, že volby za trvající války by Ukrajinu „zničily“ a rozdělily společnost. Průzkum Kyjevského mezinárodního institutu sociologie to potvrzuje: jen 15 % Ukrajinců chce volby ještě před koncem bojů, 57 % až po konci války.

Za třetí: Zelenskyj trvá na tom, že jakákoli dohoda musí obsahovat robustní, právně závazné bezpečnostní záruky a musí projít ukrajinským ústavním schválením, případně referendem. Bez toho nejde o mír, ale o kapitulaci na splátky.

Co by znamenala dohoda přes hlavu Kyjeva

Nejtvrdší dopad by byl teritoriální: tlak na Ukrajinu, aby legalizovala vojenskou realitu, nebo dokonce ruské požadavky nad její rámec. Druhý dopad by byl vnitropolitický: spor o stanné právo, logisticky mimořádně obtížné volby a otázka legitimity vyjednané dohody. Třetí dopad: oslabení ukrajinské vyjednávací pozice, pokud by bezpečnostní záruky nebyly dopředu konkrétní a závazné.

Vnitřní tlak na Zelenského přitom existuje i bez vnějšího nátlaku. Protikorupční orgány řeší největší válečnou korupční kauzu v energetice, která zasáhla lidi blízké prezidentovu okolí. V průzkumech se jako možní vyzvatelé objevují bývalý vrchní velitel Valerij Zalužnyj i odvolaný ministr Mychajlo Fedorov. Ale válka stále deformuje standardní politickou soutěž a žádný z těchto scénářů není nevyhnutelný.

Rámec versus mír

Zásadní rozpor mezi americkým a evropským přístupem se dá shrnout jednou větou: Washington řeší tempo, Evropa trvá na tom, co nesmí být obětováno. Amerika tlačí na rychlé příměří a uzavření dohody. Evropa klade důraz na to, aby dohoda nebyla jen oddechovým časem pro Moskvu, aby obsahovala monitoring, mnohonárodní sílu, dlouhodobou podporu ukrajinské armády a automatické kroky při novém útoku.

Kreml sází na to, že americká potřeba výsledku převáží evropské podmínky. Jenže i Washington v prosinci 2025 mluvil o bezpečnostních garancích modelovaných podle článku 5 NATO a o tom, že bez Evropy a ukrajinského souhlasu to nepůjde. Rámec dohody se možná rodí v přímém kanálu Moskva–Washington. Ale mír, který vydrží, bude muset nést Evropa, vojensky, finančně i politicky. A právě proto je ruský pokus obejít ji tak krátkozraký.