„Nemáme koho poslat do útoku,“ přiznávají těžce Rusové. Mobilizaci se vyhlásit bojí a neustáli by to ani ekonomicky

Když ruští vojenští blogeři a komentátoři opakovaně píšou o nedostatku lidí „do útoku“, nemluví o prázdných kasárnách. Mluví o tom, že z obrovské masy vojáků rozmístěných podél tisícikilometrové fronty tvoří skutečnou útočnou pěchotu, tu, která vstupuje do zákopů, bere budovy a nese šokové ztráty, jen zlomek. Podle analytika BBC Russian Ilji Abiševova jde o zhruba 150 až 200 tisíc lidí ze skupiny čítající 700 až 730 tisíc. Právě tito vojáci umírají nejrychleji. A právě jejich doplňování se stává problémem, který Moskva neumí vyřešit bez politického a ekonomického rizika.

Armáda, která má dost lidí, a přesto jich nemá dost

Čísla vypadají na první pohled mohutně. Sedm set tisíc je víc, než kolik mělo Rusko na Ukrajině v kterékoli předchozí fázi války. Jenže moderní válka na Donbasu funguje jako masový mlýnek na pěchotu. Útočné skupiny, často složené z narychlo naverbovaných mužů s minimálním výcvikem, se vrhají na opevněné pozice a jejich ztráty jsou enormní. Zbytek té obří skupiny, dělostřelci, logistici, štábní důstojníci, obsluhy dronů, vojáci protivzdušné obrany, tvoří nezbytnou infrastrukturu, ale do zákopů nejde.

Výsledek je paradoxní: Rusko má jednu z největších pozemních armád na světě a zároveň trpí chronickým nedostatkem lidí tam, kde se válka rozhoduje. Chatham House už v roce 2024 popsal model, v němž ruský nábor zhruba stačí na pokrytí ztrát a udržování taktických útoků po celé frontě, ale nevytváří kvalitní operační rezervu pro větší manévr. O dva roky později se tento vzorec nezměnil, spíš se prohloubil.

Mobilizace jako politická sebevražda

Řešení se nabízí samo: vyhlásit novou mobilizaci, jako v září 2022. Kreml se tomu ale vyhýbá, a má k tomu pádné důvody. ISW popisuje mobilizaci jako v ruské společnosti silně nepopulární krok. Částečná mobilizace před čtyřmi lety vyvolala vlnu emigrace, protesty a hlubokou nedůvěru. Tentokrát je situace navíc politicky citlivější, na 18. až 20. září 2026 jsou naplánované volby do Státní dumy.

Kreml proto volí jinou cestu: nátlakové a skryté verbování. Regionální úřady a bezpečnostní složky zesilují tlak na potenciální rekruty, nabízejí vysoké náborové bonusy a využívají administrativní páky. Je to mobilizace bez slova mobilizace. Funguje to dost na to, aby se fronta nezhroutila, ale málo na to, aby Moskva mohla otevřít zásadně nový operační směr.

A právě tady narážíme na klíčový bod. Pokud by Rusko chtělo například zahájit ofenzivu směrem na Černihiv, což by podle expertních odhadů vyžadovalo nejméně 100 až 150 tisíc vojáků jen pro bojovou kostru, a s logistikou, dělostřelectvem a průběžným doplňováním ztrát spíš kolem 300 tisíc, muselo by sáhnout k masovému odvodu. ISW k začátku září 2026 neviděl důkaz bezprostřední přípravy takového útoku, ale upozornil, že Kreml může vytvářet informační podmínky pro budoucí severní eskalaci.

Ekonomika na hraně kapacity

I kdyby Putin mobilizaci politicky ustál, narazil by na tvrdou zeď ekonomiky. Podle SIPRI dosáhly ruské vojenské výdaje a související náklady války v roce 2025 asi 16 bilionů rublů. Plán pro rok 2026 počítá s 14,9 bilionu, mírný pokles na papíře, ale stále astronomická částka, která pohlcuje zdroje civilního sektoru.

BBC Russian s odkazem na SIPRI odhaduje roční náklad na jednoho vojáka na zhruba 9,5 až 10 milionů rublů. Každých sto tisíc nově mobilizovaných by tedy znamenalo bilion rublů ročně navíc. A to nepočítáme výzbroj, techniku a výcvik.

Jenže peníze nejsou jediný problém. Guvernérka centrální banky Elvira Nabiullinová v červnu 2026 potvrdila, že nedostatek pracovních sil v řadě regionů nepolevuje. IISS mluví o nejhorším nedostatku pracovníků v novodobé ruské historii a o ekonomice blízko plné kapacity. Každý muž odvedený z továrny, ze stavby nebo z pole znamená díru, kterou není kým zaplnit. Rusko už posouvá ekonomiku k válečnému režimu, ale, jak píše IISS, stále se vyhýbá přeměně společnosti na plně mobilizovanou válečnou mašinérii. Ten krok by byl nevratný.

Co to znamená pro frontu

Bez nové vlny mobilizace dokáže Moskva pokračovat v tom, co dělá teď: opotřebovávací tlak po celé frontě, pomalé ohlodávání ukrajinských pozic na Donbasu, taktické útoky malých skupin. Stačí to na to, aby si udržela iniciativu. Nestačí to na operační průlom.

Pro Ukrajinu to není důvod k optimismu, ale k realistické naději. Ruská slabina nespočívá v tom, že by neuměla válčit, spočívá v tom, že další větší krok musí zaplatit buď politicky doma, nebo ekonomicky, a nejspíš obojím najednou. Ukrajinské hluboké údery na logistiku, sklady a energetickou infrastrukturu tento tlak dál zvyšují a komplikují Moskvě jak financování náboru, tak průmyslovou mobilizaci.

IISS v květnu 2026 napsal, že kolaps žádné strany není pravděpodobný. To platí. Ale tři signály přicházející z Ruska najednou, stížnosti na kvalitu doplňků, sílící nátlakové verbování a veřejné popírání potřeby mobilizace, nevypadají jako příprava na velkou ofenzivu. Vypadají jako armáda, která se snaží udržet tempo, aniž by přiznala, že jí docházejí možnosti, jak ho zrychlit.