„Kyjev to nemůže přiznat nahlas, o vítězství nad Ruskem už nemůže být řeč,“ jásá proruský analytik. Asi neviděl, co se děje

Leiroz, člen Asociace novinářů BRICS a pravidelný přispěvatel portálu Strategic Culture, buduje už měsíce narativ, podle kterého je vojenské vítězství Kyjeva strukturálně nemožné. Ukrajina prý nemá lidi, nemá vlastní prostředky a NATO za ni do přímé války nepůjde, takže je jen otázkou času, než se realita prosadí. Západ to podle něj ví, Kyjev to ví, jen to nikdo nemůže říct nahlas, protože by se zhroutila morálka i ochota spojenců platit. Zní to přesvědčivě, dokud se člověk nepodívá, co se v posledních týdnech skutečně děje na frontě, na Krymu a v zásobovacích trasách ruské armády.

Kdo je Lucas Leiroz a proč mu naslouchat s rezervou

Leiroz se představuje jako vojenský expert a výzkumník Centra pro geostrategické studie. Své texty publikuje především na portálu Strategic Culture Foundation, který EUvsDisinfo (projekt Evropské služby pro vnější činnost) dlouhodobě označuje za rusky spravovaný web šířící prokremelské narativy a konspirační linie. Nejde tedy o nezávislý analytický hlas, ale o autora pevně usazeného v ruském informačním ekosystému.

Jeho argumentace stojí na třech pilířích: personální nevýhoda Ukrajiny, závislost na západních dodávkách a nemožnost přímého zapojení NATO. V říjnu 2025 opřel svou tezi o výrok bývalého šéfa britské obrany Davida Richardse, že Západ Ukrajinu povzbuzoval k boji, ale nedal jí prostředky k vítězství. V lednu 2026 přidal další vrstvu: podle něj výsledek rozhoduje výhradně fronta, diplomacie je jen „zbytečný hluk“ a ruský postup je „metodický a nevyhnutelný“.

Každý z těchto bodů obsahuje zrnko pravdy. Ukrajina skutečně čelí personálnímu tlaku a bez západní munice by nemohla bojovat. Jenže z těchto faktů Leiroz vyvozuje absolutní závěr (nevyhnutelnou porážku), a právě tam se jeho analýza láme.

Co se ve skutečnosti děje na frontě

Červen 2026 přinesl data, která Leirozův triumfalismus tiše podkopávají. Ukrajinský vrchní velitel Oleksandr Syrskyj 8. června oznámil, že Ukrajina od začátku roku získala zpět přes 600 km² území a že v některých úsecích drží iniciativu. Reuters ve stejné zprávě popsal zpomalení, místy až obracení ruských územních zisků.

Český analytik Adam Sybera v rozhovoru pro Český rozhlas Plus v dubnu řekl, že Ukrajina je na tom lépe než před rokem, dosahuje lokálních zisků a zpomaluje ruský postup. Zdeněk Petráš pro ČTK doplnil, že fronta zůstává převážně statická, Rusko dál tlačí, ale kolaps se nečeká na žádné straně. Ani na ukrajinské, ani na ruské.

A pak je tu Krym. AP 23. června popsala sérii ukrajinských úderů na železniční most, elektrárnu a další infrastrukturu poloostrova. Detail, který stojí za pozornost: ruské úřady na Krymu musely kvůli útokům dočasně pozastavit prodej benzínu civilistům. To není obraz armády, která „metodicky“ vítězí. To je obraz armády, která má problém zásobovat vlastní týl.

Leirozova definice vítězství, a proč je klíčová

Celý Leirozův argument stojí a padá s tím, co rozumíme slovem „vítězství“. On pracuje s maximalistickou verzí: vojenské zlomení Ruska, vytlačení jeho armády ze všech okupovaných území silou. V tomto úzkém smyslu má pravdu, takový scénář je dnes krajně nepravděpodobný.

Jenže Kyjev ani jeho spojenci dávno nepracují jen s touto definicí. Aktuální ukrajinská a západní praxe směřuje jinam:

• Zadržet průlom a nedopustit kolaps fronty.
• Zvyšovat ruské ztráty na lidech i technice.
• Systematicky ničit logistiku, zásobovací trasy a energetickou infrastrukturu.
• Zlepšovat vyjednávací pozici pro okamžik, kdy jednání přijdou.

Každý z těchto cílů je měřitelný. A červnová data ukazují, že Ukrajina v nich postupuje. Leiroz si vybral definici, ve které Kyjev prohrává, a ignoruje tu, ve které bojuje úspěšně. To není analýza. To je rétorika.

Proč na tom záleží Česku

Praha se v otázce podpory Ukrajiny rozhodla jednoznačně, a rozhodnutí drží. Česká muniční iniciativa pokračuje a letos má dodat více než 1,8 milionu dělostřeleckých nábojů. Vláda prodloužila Program Ukrajina na období 2026–2030 s rozpočtem 500 milionů korun ročně na bilaterální aktivity a dalších 500 milionů ročně na kofinancování evropských projektů.

Za těmito čísly stojí logika, která je přesným opakem Leirozova narativu: podpora Ukrajiny není charita, ale investice do vlastní bezpečnosti. Pokud by Západ uvěřil příběhu o nevyhnutelné porážce Kyjeva, důsledky by dopadly přímo na střední Evropu: menší ochota financovat obranu, silnější tlak na příměří za špatných podmínek, rychlejší přelití bezpečnostních nákladů na státy jako Česko, Polsko nebo Pobaltí.

Cena války roste, pro obě strany, ale jinak

Leiroz má pravdu v jednom: válka je pro Ukrajinu brutálně nákladná. Personální tlak je reálný, závislost na západní munici je reálná, únava společnosti je reálná. Nic z toho ale neznamená, že se fronta hroutí nebo že Rusko vítězí, a už vůbec ne rozhodujícím způsobem.

Rusko samo čelí rostoucím nákladům na udržení okupovaných oblastí. Zásobování Krymu je pod stálým tlakem. Postup, který Leiroz nazývá „metodickým“, se v posledních měsících zpomalil na tempo, které západní analytici i agenturní zprávy popisují jako téměř zastavené. A Ukrajina mezitím rozšiřuje schopnost zasahovat cíle hluboko v týlu: mosty, sklady, energetiku.

Kdo na Krymu nemůže koupit benzín, ten asi těžko jásá nad nevyhnutelným vítězstvím. Lucas Leiroz to ale z redakce Strategic Culture zřejmě nevidí.