Polsko chce zablokovat Ukrajině vstup do EU kvůli banderismu. „Nejzločinnější ideologie, kterou nelze vpustit“

Dopis určený členům strany Právo a spravedlnost (PiS) se dostal na veřejnost začátkem července 2026 a okamžitě rozvířil debatu po obou stranách hranice. Kaczyński v něm označil glorifikaci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) za „nejzločinnější ideologii, kterou nelze vpustit do evropského prostoru“. Nejde přitom o prázdnou rétoriku, unijní pravidla dávají každému členskému státu reálnou páku, jak přístupový proces zastavit. Otázka zní, kdo ji v Polsku skutečně drží a zda ji někdo opravdu použije.

Dekret, který zapálil doutnák

Vše začalo 26. května 2026. Prezident Zelenskyj podepsal dekret č. 440/2026, kterým udělil Samostatnému centru speciálních operací „Pivnič“ čestný název „jménem Hrdinů UPA“. Následující den krok prezentoval při oslavách desátého výročí založení ukrajinských Sil speciálních operací. Oficiální zdůvodnění mluvilo o „obnovení historických tradic národní armády“ a o výkonu jednotky v obraně země. Ukrajinská diplomacie dodala, že iniciativa vzešla od samotných vojáků a neměla protipolský záměr.

Jenže v Polsku to tak nikdo nevnímal. Pro polskou kolektivní paměť je UPA neodmyslitelně spjata s volyňským masakrem, systematickým vyvražďováním polského civilního obyvatelstva ve Volyni a východní Haliči během druhé světové války. Polský stát tuto kapitolu aktivně připomíná: v roce 2025 zavedl Národní den paměti obětí genocidy spáchané OUN a UPA, připadající na 11. července. Polský Ústav národní paměti (IPN) opakovaně zdůrazňuje zákonnou i morální povinnost nalézt a řádně pohřbít oběti, z nichž mnohé dodnes leží v neoznačených hrobech. Téma není uzavřené, a právě proto tak snadno exploduje.

Kaczyński versus Tusk: dvě polské linie

Reakce polské politické scény nebyla jednotná, a právě v tom spočívá klíč k pochopení celé situace. Kaczyński ve svém dopise žádal blokování dalších vyjednávacích klastrů s Ukrajinou a slíbil, že pokud PiS vyhraje volby, „rozhodně to nedopustíme“. Veřejně pak 25. června upřesnil podmínky: Kyjev musí přestat s glorifikací UPA a Bandery, přiznat vinu, omluvit se a umožnit plné exhumace obětí.

Premiér Donald Tusk zvolil jinou cestu. Na tiskové konferenci mluvil o deeskalaci a minimalizaci škod. Polsko podle něj nebude „obchodovat podporou“ výměnou za ústupky v přístupovém procesu, ale zároveň Ukrajina nedostane žádné slevy z podmínek. Rozdíl mezi oběma tábory je zásadní:

• PiS: explicitní hrozba blokací, podmínky zahrnující omluvu a uznání viny, mobilizační rétorika směrem k vlastním voličům.
• Tuskova vláda: tvrdé podmínky ano, ale bez okamžitého zablokování procesu, důraz na zachování strategického partnerství.

Důležitý detail: první vyjednávací klastr Ukrajiny s EU byl otevřen 15. června 2026, jednomyslně, tedy i s polským souhlasem. Vládní blokace v tu chvíli spuštěna nebyla. To ukazuje, že Tuskova administrativa zatím volí cestu tlaku bez torpédování celého procesu.

Právní páka existuje. Otázka je, kdo ji stiskne

Článek 49 Smlouvy o Evropské unii je v tomto ohledu nekompromisní. Rada rozhoduje o přijetí nového člena jednomyslně a přístupová smlouva podléhá ratifikaci všemi členskými státy. Stačí jediný hlas proti, v kterékoli fázi, a proces se zastaví. Polsko tuto páku má. Má ji ale vláda, nikoli opozice.

A tady vstupuje do hry volební matematika. Průzkum agentury Pollster z přelomu června a července 2026 přisoudil Tuskově Občanské koalici 32,45 procenta, zatímco PiS skončilo na necelých 25 procentech. Kaczyńského strana dnes není favoritem příštích parlamentních voleb v roce 2027. Jeho hrozba je proto především mobilizačním nástrojem, ale ne bezvýznamným. PiS téma aktivně tlačí do středu polské veřejné debaty a zužuje prostor, v němž se Tuskova vláda může pohybovat. Čím víc rezonuje volyňská paměť, tím těžší bude pro jakoukoli polskou vládu přistoupit na kompromis bez viditelných ústupků z ukrajinské strany.

Spojenectví pod tlakem, ne v troskách

Symbolická eskalace přitom došla daleko. Polský prezident Karol Nawrocki odebral Zelenskému Řád Bílého orla, nejvyšší polské státní vyznamenání. Podle historického portálu Histmag byl tento řád v celé polské historii odebrán pouze jednou, a to ve zcela jiném kontextu. Zelenskyj vyznamenání vrátil. Gesto na obou stranách bylo čitelné.

Přesto se diplomatické kanály nezavřely. Náměstek polského ministra zahraničí Marcin Bosacki se začátkem června sešel s šéfem Zelenského kanceláře Kyrylem Budanovem a oba potvrdili strategický charakter spolupráce. Ministr obrany Kosiniak-Kamysz rozhodnutí o názvu jednotky ostře kritizoval, ale zároveň řekl, že budoucnost Polska a Ukrajiny je „po téže straně“. A na červnové konferenci obnovy Ukrajiny v Gdaňsku polská vláda prezentovala dvě stě připravených dohod a smluv.

Zelenskyj sám začátkem července vyzval Polsko i Maďarsko, aby neblokovaly ukrajinskou cestu do EU, a prohlásil, že Kyjev je „připraven hledat odpovědi“. Konkrétní závazek, stáhnout název jednotky či omezit státní kult UPA, ale zatím nezazněl.

Co to znamená pro Česko

Česká vláda se do polsko-ukrajinského sporu o UPA veřejně výrazně nevložila. Premiér Fiala po jednání se Zelenským zopakoval, že Česko bude „i nadále stát pevně na straně Ukrajiny“. Procedurálně má ovšem každý členský stát stejnou blokovací páku jako Polsko. Pokud by se historická politika stala precedentem pro podmiňování přístupového procesu, otevřelo by to prostor i pro jiné země a jiná témata.

Spor mezi Varšavou a Kyjevem není jednorázový incident, ale test zásadní otázky: může historická paměť v kritické chvíli přebít strategické spojenectví proti společnému nepříteli? Odpověď zatím zní: ne úplně, ale dost na to, aby to bolelo obě strany.