„Soudruh prezident na summit NATO pojede,“ brečí Macinka, jak Ústavní soud ČR rozhodl. Český prezident tam patří, smiřte se s tím

Úterý 24. června 2026, krátce po poledni. Ústavní soud zveřejňuje usnesení, které v české ústavní historii nemá obdobu: předběžným opatřením nařizuje vládě, ministru zahraničí i ministerstvu zahraničí, aby bezodkladně oznámily NATO a organizátorům summitu v Ankaře, že prezident republiky je součástí oficiální české delegace. Aby mu zajistily akreditaci i pro doprovod. A aby se zdržely čehokoli, co by jeho účast bránilo nebo ztěžovalo. Ještě téhož dne se na sociálních sítích objevuje video Petra Macinky, ve kterém rozčílený předseda poslaneckého klubu vládní koalice mluví o „soudruhovi prezidentovi“, který na summit pojede. Dva obrazy jednoho státu, a jeden z nich působí výrazně důstojněji než druhý.

Co přesně Ústavní soud rozhodl

Usnesení Pl. ÚS 16/26 je procesní, nikoli meritorní. Soud neřekl, kdo má pravdu ve sporu o pravomoci. Řekl, že bez rychlého zásahu by se část prezidentovy kompetenční žaloby „vyprázdnila“: summit v Ankaře 7.–8. července proběhne dřív, než lze zodpovědně rozhodnout ve věci samé. Lhůta pro notifikaci složení delegace a akreditaci připadala na 26. června, tedy pouhé dva dny po vydání opatření.

Soud přitom výslovně chránil dosavadní praxi. Z dvaceti summitů NATO s českou účastí vedl delegaci prezident na devatenácti. Výjimky? Dvě, obě v roce 2022: mimořádný summit v Bruselu a řádný summit v Madridu, kde delegaci vedl předseda vlády kvůli zdravotnímu stavu tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Nikoli kvůli politickému rozhodnutí vlády.

Konečný verdikt přijde v řádu měsíců. Už teď ale vzniká silný precedenční materiál: Ústavní soud spor přijal, přiznal mu přednostní režim a dočasně potvrdil zavedenou zvyklost.

Proč prezident na summit NATO patří

Ústava České republiky v článku 63 říká jasně: prezident zastupuje stát navenek. A summity NATO jsou ze své podstaty setkáním hlav států a vlád, nejvyšší politickou úrovní Aliance, kde se přijímají strategické dokumenty a závazky na desetiletí dopředu.

Tuto kombinaci ústavního textu a aliančního formátu respektovali všichni Pavlovi předchůdci. Václav Havel jezdil na summity jako symbol demokratické transformace. Václav Klaus jako prezident euroskeptické země, která přesto plnila spojenecké závazky. Miloš Zeman jako kontroverzní, ale přítomný člen klubu. Praxe nebyla náhodná, byla ústavní zvyklostí, kterou nikdo nezpochybňoval.

U Petra Pavla k tomu přistupuje rozměr, který žádný jiný český prezident neměl. Bývalý náčelník generálního štábu. Veterán mise UNPROFOR v Jugoslávii, kde osobně zachránil 53 francouzských vojáků. A především: předseda Vojenského výboru NATO v letech 2015–2018, tedy nejvyšší vojenský představitel celé Aliance. Když v dubnu 2023 poprvé jako prezident navštívil sídlo NATO v Bruselu, generální tajemník Stoltenberg výslovně připomněl jeho službu v čele Vojenského výboru. Pavel není na summitech NATO hostem. Je doma.

Sám prezident přitom vládě už 8. dubna 2026 písemně navrhl kompromis: on v čele delegace, premiér po jeho boku s plným prostorem vysvětlit vládní pozici k obranným výdajům a plnění závazků z Haagu. Vláda návrh ignorovala a 22. června prezidenta do delegace nezařadila.

Macinkovy výpady a jejich cena

Petr Macinka Pavla opakovaně označuje jako „soudruha“ či „s. prezidenta“ ve svých veřejných výstupech, na sociálních sítích, v rozhovorech. Narážka míří na Pavlovo členství v KSČ v letech 1985–1989, které prezident sám uvádí ve svém oficiálním životopisu. Ve videu k rozhodnutí Ústavního soudu Macinka tuto rétoriku vystupňoval, viditelně rozčílený tím, že soud dal prezidentovi za pravdu.

Nejde o ojedinělý výpad. Jak dokumentovaly Seznam Zprávy, Macinkův slovník vůči hlavě státu zahrnuje i další expresivní výrazy: „kolaborantčík“, „guma 107″ a další. Vedle osobního nálepkování Macinka argumentoval i věcně: tvrdil, že obranné výdaje má na summitu vysvětlovat ten, kdo nese rozpočtovou odpovědnost, tedy vláda. Že je třeba nejprve dokončit českou rámcovou pozici po jednání ministrů obrany. A opakovaně do sporu promítal Pavlovo odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem.

Jenže věcné argumenty se v záplavě „soudruhů“ ztrácejí. A právě to je problém, který přesahuje domácí politickou šarvátku. Když předseda poslaneckého klubu vládní koalice veřejně označuje hlavu státu za soudruha, nepodkopává jen autoritu konkrétního prezidenta. Podkopává autoritu instituce, kterou Česká republika vysílá na nejvyšší fórum západní bezpečnostní aliance. Spojenci nesledují české vnitropolitické nuance, vidí zemi, jejíž vlastní politici zpochybňují legitimitu svého prezidenta pár dní před summitem. Podle nás je to reputační škoda, kterou žádný věcný argument o rozpočtové odpovědnosti nevyváží.

Pavel sám to pojmenoval den před rozhodnutím soudu: měsíce veřejného dohadování „vyznívají směrem ven jako neschopnost nejvyšších představitelů státu domluvit se mezi sebou“, a to v době, kdy NATO řeší největší bezpečnostní hrozby od svého vzniku.

Co bude dál

Předběžné opatření je závazné, konečné a bez odvolání. Vláda musí prezidentovi cestu do Ankary umožnit; nerespektování by znamenalo otevřený ústavní střet s nejvyšším soudním orgánem ochrany ústavnosti. Meritorní rozhodnutí o tom, kdo má obecně vést českou delegaci na summitech NATO, přijde až za měsíce.

Spor ale už teď ukázal něco podstatného. Dosud se zastupování na summitech řešilo dohodou a ústavní zvyklostí, tiše, funkčně, bez titulků. Letos vláda zvolila jednostranné rozhodnutí a prezident musel poprvé v české historii podat kompetenční žalobu na vlastní vládu v této věci. Precedent je na stole bez ohledu na to, jak soud nakonec rozhodne.

Petr Pavel 7. července do Ankary pojede. Jako prezident České republiky, jako bývalý předseda Vojenského výboru NATO, jako člověk, kterého v chodbách aliančního velitelství znají jménem. Macinka může dál mluvit o „soudruhovi“. Spojenci budou mluvit s prezidentem.