Ukrajinci budou první, kdo zaútočí na evropské země, pokud Rusko vyhraje. Západ je nesmí zradit, jinak uškodí sám sobě

Začátkem září 2026 vyšel v polském týdeníku Polityka text s prostým názvem: „A co když Ukrajina padne?“ Podepsali ho Michał Fiszer, bývalý vojenský pilot a vysokoškolský pedagog, a Jacek Fiszer, nezávislý bezpečnostní analytik. Jejich teze zní nepohodlně, ale opírá se o logiku, kterou Brusel i Praha tiše potvrzují vlastními kroky: pokud Západ nechá Ukrajinu prohrát, první „útok“ na evropské země nepřijde v podobě ruské invaze přes polskou hranici. Přijde jako bezpečnostní a sociální šoková vlna z rozvrácené země, kterou Evropa sama předtím opustila. Přes 1,4 milionu registrovaných ukrajinských veteránů, 4,38 milionu lidí pod dočasnou ochranou v EU a téměř 380 tisíc z nich v Česku, to nejsou abstraktní čísla. To je materiál, ze kterého se rodí krize.

Co znamená „Rusko vyhraje“

Fiszerovi nepíšou o tom, že by Moskva obsadila každý kilometr ukrajinského území. „Vítězství Ruska“ v jejich analýze znamená něco jiného: Ukrajina ztratí schopnost se bránit, bude nucena přijmout mír za ruských podmínek a fakticky se stane podřízeným státem. Nemusí zmizet z mapy. Stačí, že přestane být suverénní.

Evropská rada to v červnu 2026 pojmenovala z opačné strany: hranice nelze měnit silou, agresora nelze odměnit a Ukrajina musí mít dlouhodobou schopnost sebeobrany. Právě proto, že opačný výsledek, vynucený mír za ruských podmínek, by byl považován za strategickou porážku celého Západu.

Válka je přitom daleko od rozuzlení. Průzkum ukrajinského institutu KIIS z léta 2026 ukazuje, že 61 procent Ukrajinců je připraveno snášet válku tak dlouho, jak bude třeba, a 45 procent očekává její konec až ve druhé polovině roku 2027 nebo později. Ukrajinská společnost se nerozpadá. Ale co kdyby ji Západ nechal na holičkách?

Proč by Ukrajinci „zaútočili“ na Evropu

Slovo „útok“ v tomto kontextu neznamená tanky na varšavských bulvárech. Znamená něco, na co evropské systémy nejsou připravené: masovou vlnu vysídlení, statisíce veteránů s bojovým výcvikem a bez práce, traumatizovanou populaci s pocitem zrady, a to všechno naráz.

Podle OECD bylo na začátku roku 2026 registrováno přes 1,4 milionu ukrajinských veteránů. Po skončení bojů přijde masivní přechod do civilu, často u lidí se zraněními, posttraumatickým stresem a minimální reintegrační infrastrukturou. Pokud by k tomu došlo po kolapsu státu a s pocitem, že Západ Ukrajinu zradil, riziko radikalizace, napětí v hostitelských zemích a přetížení bezpečnostních i sociálních systémů dramaticky roste.

Už dnes je v EU 4,38 milionu lidí pod dočasnou ochranou. V Česku jich bylo ke konci prvního čtvrtletí 2026 téměř 380 tisíc, což je nejvyšší podíl na populaci v celé Unii. Další velká vlna by zasáhla bydlení, školy, zdravotnictví a lokální bezpečnostní kapacity. A tentokrát by nešlo o ženy s dětmi z roku 2022, ale o populaci z bezprostředního válčiště, včetně mužů s bojovou zkušeností.

Západ škodí sám sobě

Únava z podpory Ukrajiny je měřitelná. YouGov v únoru 2026 ukázal hluboké rozštěpení západoevropské veřejnosti: zatímco v Británii a Dánsku převažuje vůle podporovat Ukrajinu až do ruského stažení, ve Francii, Německu a Španělsku chce relativní většina vyjednaný mír i za cenu územních ústupků. V Itálii to bylo 56 procent.

Jenže „vykoupit si klid“ ústupky by klid nepřineslo. Evropská rada v červnu 2026 sama pojmenovala, co by následovalo:

• Pokračování a eskalace ruských hybridních útoků proti členským státům EU
• Nutnost dražšího posílení ochrany východní flanky, pozemní, vzdušné i námořní
• Další migrační tlak a přetížení ochranných režimů
• Ztráta kredibility západních bezpečnostních garancí

EU proto v květnu a červnu 2026 výrazně zvýšila pomoc Ukrajině, schválila půjčku 90 miliard eur na roky 2026–2027 a v červenci prodloužila dočasnou ochranu uprchlíků do března 2028. Současně zpřísnila pravidla: nově příchozí ukrajinští muži v odvodovém věku musí prokazovat splnění vojenských povinností. Brusel tím otevřeně přiznal, že humanitární režim a obrana Ukrajiny jsou dvě strany téže mince.

Česko na hraně kapacit

Česká republika není frontový stát, ale bezpečnostní důsledky ukrajinského kolapsu by ji zasáhly tvrdě. Podle čtvrtletní zprávy ministerstva vnitra evidovalo Česko k 31. 3. 2026 celkem 1 124 496 cizinců, z toho dominantní skupinu tvořili Ukrajinci. Výroční zpráva za rok 2025 uvádí 393 056 osob s dočasnou ochranou na konci roku.

Riziko pro Česko by přišlo přes Schengen, logistické trasy, energetiku, kyberprostor i spojenecké závazky. A přes další migrační tlak, na který už teď zbývá málo prostoru. Debata o tom, zda by české armádě pomohlo nabírat zkušené ukrajinské veterány, naráží na tvrdou právní brzdu: zákon o vojácích z povolání říká, že služební poměr může vzniknout pouze občanovi České republiky. Bez změny legislativy je to slepá ulička.

Levnější je držet Ukrajinu na nohou

Polská diplomacie na jaře 2026 zařadila podporu ukrajinských veteránů na evropskou agendu. OECD zdůrazňuje, že klíčová bude včasná identifikace potřeb, psychická pomoc a kontrolovaná reintegrace do civilu. Kielský institut zároveň upozorňuje, že Evropa sice zvýšila finanční alokace, ale v oblasti zbraní zůstává kriticky závislá na amerických dodávkách. „Zrada“ nemusí mít podobu politického prohlášení, může přijít jako tichý výpadek munice, protivzdušné obrany nebo dronů.

Podle nás je kalkulace jednoduchá: náklady na udržení Ukrajiny bojeschopné jsou vysoké, ale náklady na její kolaps (miliony vysídlených, statisíce veteránů bez podpory, posílené Rusko na hranicích NATO a rozložená důvěra ve spojenecké závazky) by byly nesrovnatelně vyšší.

Fiszerovi svůj text zakončili otázkou, ne odpovědí. Ale data, která za ní stojí, mluví jasně: Evropa si nemůže dovolit Ukrajinu ztratit, protože by tím ztratila kus sebe.