StuG III srazil k zemi více nepřátelských tanků a obrněných vozidel než Tigery

Vždy, když je řeč o vojenské technice druhé světové války, každý si hned vzpomene na slavné duo T-34 a Tiger. Menší část lidí si vzpomene na tanky jako Panther, Panzer IV, Churchill nebo M4 Sherman. Avšak skutečným dříčem na poli německého tankového boje byl méně známý obrněnec StuG III. Toto obrněné vozidlo bylo v mnoha ohledech velice povedeným technickým výtvorem. Levné na výrobu, efektivní, snadno vyrobitelné a jeho údržba v poli byla snadná.

StuG III tanková páteř německého Wehrmachtu

Německý výraz Sturmgeschütz znamená v češtině útočné dělo a označuje specifickou kategorii bojových vozidel, mezi něž jako nejtypičtější představitel patří právě i legendární Sturmgeschütz III. Byl navrhnut na podvozku tanku Panzer III. Původní využití StuG III mělo být ve funkci samohybného děla určeného k podpoře pěchoty na krátkou vzdálenost. Avšak po vyzbrojení tohoto vozidla novým výkonným protitankovým dělem se z něj stal velmi obávaný stíhač tanků.

Těšil se i značné oblibě vlastních čtyřčlenných posádek díky nízké siluetě a slušné úrovni pancéřové ochrany. Původním zadáním tak bylo vytvořit vozidlo, které bude schopné efektivně podporovat pěchotu v boji na krátkou a střední vzdálenost proti obranným pozicím nepřítele – bunkry, kulometná hnízda, atp. Koncepci této moderní dělostřelecké podpory pěchoty připravil již v roce 1935 tehdejší plukovník Erich von Manstein. Pro tyto bojové stroje použil Manstein označení Sturmartillerie, tedy útočné dělostřelectvo.

iZdroj fotografie: Andrew Skudder / Creative Commons / CC BY-SA

Specifikaci požadavků na nový stroj formuloval kapitán Hans Röttiger z technického oddělení generálního štábu v červnu 1936. Na rozdíl od klasických tanků mělo v tomto případě jít o pancéřované bojové vozidlo bez otáčivé věže. Kanon měl být uložen v pancéřované kabině umístěné přímo na trupu. Čelní pancíř vozidla měl odolat palbě protitankovou municí ráže 20 mm, na bocích a zádi stačil pancíř odolávající průbojným střelám z pěchotních pušek ráže 7,92 mm.

Výška celého stroje neměla přesáhnout průměrnou výšku stojícího muže. Vozidlo mělo být osazeno kanonem 7,5 cm StuK L/24 s krátkou hlavní, protože šlo o nejvhodnější dělo pro tento typ činnosti na bojišti. Původní koncept samohybky počítal s otevřeným prostorem posádky, ale nakonec byla celá kabina uzavřena a pro bezpečnost posádky přidány ochranné střešní pancéřové pláty, především proti střepinám v okolí vybuchujících granátů.

Pět ověřovacích prototypů na podvozcích tanků Pz. III Aufs. B bylo dokončeno údajně v průběhu roku 1938 a následně předáno 10. školnímu dělostřeleckému pluku (Artillerie-Lehr Regiment) v Jüterbogu. Ještě v roce 1940 vyjelo z továren prvních 30 kusů. Na nové dělo se spěchalo, protože střet pozemních sil ve Francii byl již prakticky na spadnutí. Ale pouze jednotky vyzbrojené novými samohybkami, označené Sturmbaterie číslo 16, 659, 660 a 665, byly jako jediné postaveny včas, aby se stihly zapojit do útoku na Francii v červnu 1940.

Nové výzvy východní fronty, potřeba modernizace

Proti bojištím v Západní Evropě byla na východní frontě situace poněkud jiná. Rozsáhlé pláně na Ukrajině a v Rusku mění bojovou strategii Wehrmachtu. Bylo potřeba změnit výzbroj StuGu, neboť ten nově čelil poměrně dobře chráněným ruským tankům T-34/76. Vývojem nového kanonu pro budoucí StuGy byla pověřena firma Rheinmetall-Borsig. Vznikl kanón 7,5cm Sturmkanone 40 L/43 (zkráceně StuK 40 L/43), který byl odvozen od tankového kanonu 7,5cm KwK 40 L/43 použivaného u tanků Panzer IV Ausf. F2 a Ausf. G. 

S tímto kanónem byl schopen StuG ničit nepřátelské tanky ze vzdálenosti 500 metrů. Výroba nové verze s novým kanónem byla zahájena v dubnu 1942 a na nový kanón byly přezbrojeny i starší verze samohybného děla. Od června 1942 byl ale do výroby zaveden nový, ještě silnější kanon StuK 40 L/48 s hlavní prodlouženou až na 48 násobků ráže. Také tato zbraň byla odvozena z tankového kanonu 7,5cm KwK 40 L/48, který se běžně montoval do tanků Pz. IV. Pro všechny StuGy s dlouhými kanony se pak používalo označení Sturmgeschütz 40.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Nejpočetnější produkovanou variantou tanku StuG III byla verze G. Od prosince 1942 do konce války bylo vyrobeno této verze více či méně modifikované více než 8 400 kusů. Od května 1943 byla většina StuGů dodatečně vybavována bočním představným pancéřováním známým jako Schürzen. Toto pancéřování krylo kola podvozku a pásy zboku a mělo zvýšit odolnost proti zásahům protitankovými puškami a kumulativními střelami. Od září 1943 dostávala nově vyráběná děla také antimagnetický nátěr pastou Zimmerit, na jedno dělo to dělalo celkem 70 kg.

Sturmgeschütz III s dlouhými kanony se v boji mimořádně osvědčily a armádní velení i samotný Hitler proto trvali na maximalizaci výroby. Výroba útočných děl Stug III proto neustále rostla, od prvních 30ti kusů vyrobených od ledna do května 1940 až do naprosto masové výroby několikastokusových sérií do dubna 1945. Nejvíce se jich vyrobilo v jediném měsíci v prosinci 1944, kdy továrny vychrlily neuvěřitelných 452 nových útočných děl!

Hlavní bojové využití StuGu

Celková produkce Stug III všech verzí dosáhla úctyhodného počtu 9250 kusů, ale toto číslo stále ještě nezahrnuje dodatečné přestavby starších vyřazených tanků Pz.III. Při započtení i této „produkce“ přesáhl pravděpodobně celkový počet samohybek StuG III hranici 10 000 exemplářů. Šlo tedy o bezkonkurenčně nejrozšířenější bojové obrněné vozidlo německého wehrmachtu za celou dobu 2. světové války.

A jako bonbónek nakonec, díky rozšířenosti se toto vozidlo dostávalo dosti často jako kořistné i do výzbroje řady jednotek i samotných Spojenců – příkladem je samohybné sovětské dělo SU-76I, které přímo ze StuGa vychází, avšak bylo osazeno jiným, sovětským dělem. Po válce bylo ojediněle ve výzbroji i nově vznikající československé armády.

Z vlastností vozidla vyplývá, že se nejvíce hodil na překvapivé přepady z maskovaných pozic s předem připravenými ústupovými cestami. Naopak, nehodil se do městského boje a nočního boje, neboť z něj nebylo dobře vidět. Ale nacistické Německo jej nakonec používalo snad ve všech rolích, které jinak zastávaly i jeho skutečné tanky. A s velkým úspěchem, mnohem s menšími náklady na výrobu a jejich provoz. Bylo to ve svém souhrnu skutečně nejúčinnější obrněné vozidlo v kontextu druhé světové války ve službách Německa.