Hitlerovi „řezníci“: jak jeho fanatická jednotka řádila nejen v Československu aneb „Leibstandarte SS Adolf Hitler“

Waffen-SS patří k jedněm z nejefektivnějších bojových svazků v dějinách. Na druhou stranu je provázela pověst nemilosrdných a krutých hrdlořezů, kteří se neštítili téměř ničeho. Taková byla i „Leibstandarte SS Adolf Hitler“, která původně vznikla jako malá jednotka na ochranu nacistického vůdce. Během války se však pomalu měnila v děsivou bojovou sílu a zanechávala za sebou krvavou stopu, dokonce i u nás.

Věrni vůdci až za hrob

Schutzstaffel (Ochranný oddíl) začal vznikat v roce 1923 a měl chránit Hitlera a nacistická shromáždění. Esesmani měli mít árijský původ (což se drželo po celou dobu existence oddílu), být fyzicky zdatní a museli chovat absolutní věrnost vůdci. Organizace pod SA poměrně skomírala. Teprve když se roku 1929 stal velitelem SS Heinrich Himmler, SS se osamostatnila a do roku 1933 již měla 50 000 mužů.

Jakmile se v lednu 1933 nacisté chopili moci, bylo potřeba zajistit ochranu Říšského kancléřství. O to se dosud staral Reichswehr, kterému však paranoidní diktátor nevěřil. Bývalý Hitlerův řidič Joseph „Sepp“ Dietrich si vybral 117 esesáků, z nichž vytvořil SS-Sonderkommando Berlin.

V listopadu 1933 při 10. výročí tzv. pivního puče byla jednotka spojena s dalšími podpůrnými jednotkami SS-Sonderkommando Jüteborg a Zossen, a poté přejmenována na Leibstandarte SS Adolf Hitler. Ta se stala základem celých Waffen-SS. Věrnost a brutalitu Hitlerovi „ochránci“ prokázali již při noci dlouhých nožů 1. června 1934, kdy na jejich dýkách ulpěla krev minimálně 200 obětí.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Leibstandarte do války pomalu nabývala. Její muži v černých uniformách hlídkovali v Norimberku během stranických sněmů. Objevili se během remilitarizace Sárska v roce 1935 a během anšlusu Rakouska na jaře 1938 chránili svého vůdce na každém kroku. V bojích o naše pohraničí byli esesmani Leibstandarte součástí XVI. armádního sboru, cvičili sudetský Freikorps a jednotlivci se zapojili i do bojů na Ašsku. S Hitlerem táhli i při okupaci našeho pohraničí a svojí přítomností dne 15. března 1939 zneuctili i Pražský hrad.

První krvavá tažení

V srpnu 1939 na tom byla Leibstandarte již tak, že mohla zorganizovat celý pluk. Ten byl podřízen 17. pěší divizi Wehrmachtu, velitelem se stal starý známý Sepp Dietrich. Pluk byl dislokován v Horním Slezsku a v bojích nasazen od prvního dne války. Příslušníci SS se zapojili do bitev o oblast Nadarzyn, Oltraceva a svoji anabázi zakončili u pevnosti Modlin.

Během tažení přišla Leibstandarte o 108 mužů a 208 bylo raněno. Esesmanské vedení války bylo bezskrupulózní. Pokud se jim nechtělo útočit, velitelé jako Kurt Meyer jim prostě hodili pod nohy granát a oni zkrátka vyrazili. Za plukem zůstávaly vypálené vesnice a ve vsi Błonie postřílel asi 50 místních židů. Již dne 27. září 1939 byl pluk přesunut do Protektorátu Čechy a Morava.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 4. října 1939 byla na Václavském náměstí k jejímu přivítání uspořádána opulentní vítězná přehlídka. Každý den, kdy pobývali v Praze, pochodovali vojáci se smrtihlavem na černé uniformě a za břinkotu vojenské hudby městem. Čechům mělo být jasné, kdo je v protektorátu pánem. I přesto u nás docházelo k demonstracím, stávkám a projevům odporu. Liebstandarte se podílela na represích proti nim, včetně zákroku 17. listopadu proti českým studentům a vysokým školám. 

Řezníci ve Francii a na Balkáně

Poté byla jednotka přesunuta k nizozemské hranici a rozšířena o baterii útočných děl. Vojáci Liebstandarte dne 13. května 1940 vyrazili na pomoc výsadkářům do Rotterdamu. Na boj nadržení esesmani si ovšem ve městě spletli nizozemské vojáky s Fallschirmjagery a zahájili na ně palbu. Po pádu Nizozemí se pluk zúčastnil pronásledování spojeneckých sil do Dunkerque.

Dne 28. května 1940 se mezi vojáky roznesla falešné zpráva, že Dietrich padl. Ve vsi Wormhoudt z pomsty esesmani brutálně zavraždili 80 britských a francouzských válečných zajatců. Během tažení Francií se dostala jednotka 21. června až za Loiru, poté byla stažena do Met. Celkem přišla o 111 mužů a 390 bylo raněno. Hitlerovi a Himmlerovi výkony Liebstandarte imponovaly, a tak byla v srpnu 1940 posílena na brigádu s 6 500 muži.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Tažení Jugoslávií a Řeckem, tedy operace Marita v dubnu 1941, bylo pro esesmany rutinní záležitostí. Při celém tažení měli minimum ztrát (93 mrtvých, 225 raněných a 3 nezvěstné), ale slavili obrovské úspěchy. Čestnou přehlídku po pádu Athén a na Akropoli mohla za odměnu vykonat právě tato jednotka smrtihlavů. Bylo to poslední lehké tažení.

Peklo na Východní frontě

Po krátké policejní službě na Balkáně se Leibstandarte objevila v Protektorátu, kde byla ubytována na Vyškovsku. Brigáda zde měla být přezbrojena a transformována na motostřeleckou divizi. Než byla reorganizace kompletní, jednotka došla k operaci Barbarossa, tedy k útoku na Sovětský svaz. Od 1. července byla nyní SS-Division (mot.) Leibstandarte SS Adolf Hitler, která však měla sílu posílené brigády, nasazena v rámci Armádní skupiny Jih v bojích o Rovno. O týden později byla nasazena u Miropolu, a poté se podílela na uzavření umaňského kotle.

Jelikož byla Leibstandarte doplněna nováčky a nebyla dokonale sehraná, utrpěla těžké ztráty. Hitlerova osobní garda se také nechvalně proslavila tím, že jen neochotně brala zajatce. Když dne 17. října dobyla Taganrog, našla těla 6 zajatých a popravených členů divize. V pomstě smrtihlavové povraždili kolem 4 000 bezbranných válečných zajatců. Jednotka se podílela i na rasových čistkách a vraždění civilního obyvatelstva.   

Dne 19. srpna 1941 obsadila Leibstandarte ukrajinské město Cherson, překročila Dněpr a pustila se do dobývání pobřeží Černého moře. Tvrdé boje svedli smrtihlavové o Perekop, který je klíčem k postupu na Krym. Jednotka dosud sovětským územím postoupila o 960 kilometrů. Skutečné peklo Hitlerovu ochranku teprve čekalo. Bitva o Rostov na Donu, jež se udála mezi 17. listopadem a 2. prosincem 1941, byla jednou z prvních porážek nacistického Německa vůbec.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Leibstandarte v rámci 1. tankového sboru s těžkými ztrátami kryla ústup k řece Miuse, která tvořila novou obrannou linii Němců. Zde esesmani zažili hrůznou zimu, kdy teploty padaly k -40 °C, po rozpadu německého zásobování nebyl dostatek munice a denní příděl chleba klesl na 150 gramů. V pozicích u Tanganrog byla jednotka až do května 1942. Po krátkém zotavení u Azovského moře byly zbytky Leibstandarte staženy do Normandie, kde byla přezbrojena na plnohodnotnou divizi. Do bojů se vrátila až na konci roku 1942, ale to už šlo o jinou válku. Vítězství byla zkrátka pryč.