Ačkoliv zůstávají německé raketomety ve stínu legendárních sovětských Kaťuší, dokázali Němci vyvinout zbraň, která na bojišti nepřítele děsila a dokázala mnohde zlomit jeho morálku. Jednalo se o Nebelwerfer 41, ale redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že trpěla řadou neduhů, která její hodnotu značně omezovala. I tak se ovšem zapsal do historie.

Vývoj probíhal ještě za Výmaru

Nebelwerfer začali němečtí odborníci pod vedením Rudolfa Nebela vyvíjet již v roce 1927. Nebel byl sice po roce 1934 z výzkumu vyloučen, ale jeho jméno – česky „mlha“ – zůstalo, a jeho dílo je známo jako „Pokladač mlhy“. Rakety měly oficiálně sloužit k zamlžování bojiště nebo měst během náletů. Aerosol v nich obsažený šlo nicméně snadno zaměnit za bojový plyn. Takovou zbraň však mělo Německo přísně zakázáno Versaillskou smlouvou.

Velké ruské válečné lodě pod palbou kritiky. Torpédoborce třídy Udaloj ukazují slabost, od níž dává i Kreml ruce pryč

První prototyp rakety byl hotov v roce 1934. Odpalovací zařízení připomínalo granátomet a bylo zavedeno jen několik kusů, ale koncepce rakety zůstala do budoucna zachována. Od sovětské, ale i americké konkurence se značně lišila – hlavici tvořil aerodynamický kryt, za nímž bylo tělo s pomalu hořícím palivem, které tvořil černý nebo lisovaný diglykolový prach.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tělo rakety bylo zakončeno 28 mírně zešikmenými tryskami, které ji nejenom hnaly vpřed, ale také zajišťovaly její rotaci, a tedy udržovaly její směr a přesnost. Teprve na konci rakety byla bojová hlavice z roznětkou. Nálož měla mít co největší fragmentační sálu a střelu zničit nikoliv při dopadu, ale ještě nad cílem.

První verze měla těžšího nástupce

Oproti konkurenčním raketometům byl Nebelwerfer 41 opravdu těžkou vahou. Střela s průměrem 150 milimetrů měla hmotnost 34,2 kilogramů, z čehož 6,5 kilogramů tvořilo palivo a 2,4 kilogramu vážila výbušná hlavice. Armádní Zpravodaj připomíná, že byly rakety odpalovány elektronicky a převáženy na lafetě z protitankového děla Pak 36.

Ruské tanky T-80BVM mají od roku 2025 zásadní vylepšení, která zvyšují jejich přežití na bojišti

Šest tubusů s raketami o délce 1,3 metru bylo uspořádáno do kruhu připomínajícího bubínek revolveru, a v každé hlavni byly vylisovány tři vodící lišty. Hmotnost prázdného zařízení byla 540 kg, ale s tím, co přišlo, šlo o lehkou váhu. V roce 1942 přišla do služby verze Nebelwerfer 42 ráže 210 mm s raketou vážící 110 kg s hlavicí 38,6 kg. Kvůli hmotnosti měl její přepravník jen 5 tubusů, a po vložení speciální vložky z něj šlo odpalovat i 150mm rakety.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dostřel se pohyboval od 200 do 7 900 metrů, a v ideálních podmínkách dokázala dobře vycvičená posádka znovu nabít za 90 sekund (těžkou verzi za 5 minut). K dispozici byly fragmentační, zápalné, chemické (tedy i mlhotvorné) a propagandistické (obsahující letáky) hlavice. Pro 21cm verzi nicméně vznikly jenom fragmentační a osádku tvořili čtyři muži.

Na Kaťušu německá Nebelwerfer neměl

Výroba v letech 1940 až 1945 dala vzniknout celkem 5 789 raketometům Nebelwerfer 41 a 1 487 těžším Nebelwerfer 42. Z druhého typu vycházela i letecká raketa, která měla rozhánět spojenecké bombardovací svazy. V praxi však Werfer-Granate 21 naprosto selhal a Luftwaffe se jej brzy zbavila. Na zemi pak „Pozemní Stuka“, jak jí přezdívali Němci, vcelku uspěla.

S opakovačkou Mannlicher M1895 šli naši pradědečkové do velké války. Brzy ji začali proklínat, ČSR se jí chtěla všemožně zbavit

Byla vysoce účinná proti pěchotě, lehkým a plošným cílům. Němci mluvili o „změkčení pozic nepřítele“. Rakety však měly velký rozptyl a nešlo s nimi vést, na rozdíl od BM-13 Kaťuša, přesnou bodovou palbu, a nebyly ani účinné proti tankům. Sověti jí přezdívali Išák (osel), neboť jim připomínal jeho hýkání, a západní Spojenci zase Screaming Mimi (vřeštící mimino).

iZdroj fotografie: Public Domain

Velkou nevýhodou Nebelwelferu byla nízká mobilita a čtvrt kilometru dlouhá dýmová stopa, která po jeho použití vznikala. Místo odpalu se tak stalo okamžitě cílem palby protivníka, kvůli čemuž měly mnohé jednotky 100% ztráty a musely být několikrát znovu zformovány. Na polopásovem podvozku Opel Maultier proto vznikl pancéřovaný Panzerwerfer, který byl značně přetížený a v terénu zapadal. Jeden kus Nebelwerferu vlastní i muzeum v Lešanech.