Jedním z největších strašáků kremelského režimu proti Evropě, a vlastně celému světu, je nová balistická raketa středního doletu Orešnik, kterou Rusko označuje ji jako hypersonickou. Již dvakrát ji přitom použilo k útokům na Ukrajinu, čímž také v mnohých vyvolalo zděšení, jelikož proti ní téměř neexistuje obrana. Redakce Armádního Zpravodaje na základě faktů soudí, že to je nesmysl s výjimkou případu, kdy by byl Orešnik osazený jadernými hlavicemi. K jeho zhodnocení oslovila naše redakce také vojenského odborníka Jiřího Vojáčka

Mířil na zásobník plynu, trefil les

Rusko použilo svoji balistickou raketu Orešnik celkem dvakrát, naposledy při útoku u Lvova na západě Ukrajiny. Oficiální zprávy o tom, jaké škody tam způsobil, nejsou – existují jenom zlomky, které pronikly na veřejnost, podle nichž jsou malé, uvádí United24Media. Údajně šlo o drobné průniky betonovou konstrukcí do nějaké dílny, a hlavice také vyhloubily krátery v zalesněné oblasti. Pokud je to pravda, což nelze potvrdit, jde vlastně o směšný výsledek.

19 ruských generálů padlo. Ukrajinci se utrhli ze řetězu, kosí velení ruské armády jako na běžícím páse

Podle ruských prohlášení měl útok směřovat na zařízení kritické energetické infrastruktury. EuToday uvádí, že je v dané oblasti obří podzemní zásobník plynu s objemem až 17 miliard metrů krychlových plynu, a pokud by byl zasažen, exploze takového množství plynu by byla obří a nešla nijak utajit, shoduje se redakce Armádního Zpravodaje. Je proto jasné, že zničit se ho Rusku zcela jistě nepodařilo, a nelze než konstatovat, že útok nebyl výrazně úspěšný.

Orešniku má velmi malé hlavice

Existují technické důvody, proč nemůže být útok s konvenční hlavicí, respektive hlavicemi (může jich být šest), extrémně ničivý. Tass, tedy oficiální ruská agentura, uvedla, že má Orešnik nosnost 1,5 tuny, i když jiné odhady mluví o nižší hodnotě. I při uvážení ruského údaje by totiž měla jedna hlavice hmotnost pouhých 250 kilogramů, což odpovídá běžně užívané letecké pumě. Ano, dokáže zabíjet a napáchat škody, ale rozhodně nijak extrémní.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace

Rusko argumentovalo i tím, že hlavice využívají své kinetické energie, protože dosahují hypersonické rychlosti až Mach 10. Armádní Zpravodaj je ovšem přesvědčený, že ani toto tvrzení neobstojí. Je-li totiž použit vzorec pro výpočet kinetické energie, který je běžně učen ve škole (polovina hmotnosti krát rychlost na druhou), bude mít 1 hlavice energii maximálně 1 445 MJ. Wikipedia uvádí, že 1 gram TNT má energii 4 185 J, takže by energie hlavice odpovídala zhruba 345 kilogramům TNT, což je opět ničivost srovnatelná s leteckou pumou.

Výroba F-35 překonala všechna očekávání, z linek jich sjely stovky za jediný rok. Nejistota Americe prospívá, ale těží z toho i ČR

Orešnik přitom nemá ani dobrou přesnost, nejlepší odhady mluví o 100 m, ale spíše je horší. Nebezpečný sice je, ale jenom v případě, že bude osazený jadernými hlavicemi. ArmyRecognition uvádí, že má raketa dolet až 5 500 km, a kvůli své rychlosti je obtížně zachytitelná obranou. Mohla by tedy zaútočit na jakékoliv místo v Evropě, ale tím by se Rusko vystavilo odvetnému útoku jaderných velmocí NATO, což Putin téměř jistě nikdy nedopustí.

Armádní Zpravodaj připomíná, že ačkoliv ji někteří podceňují, je Francie největší jadernou velmocí Evropy s tak silnými hlavicemi, že by jediným útokem s přehledem vymazala Moskvu. A je možné, že v této oblasti ještě posílí, jelikož by Německo rádo jaderný arzenál největší evropské mocnosti rozšířilo, aby byl pro Rusko ještě větší hrozbou.

Redakce Armádního Zpravodaje oslovila ke zhodnocení Orešniku vojenského odborníka Jiřího Vojáčka. Na otázku, k čemu ho Rusko má a jak velkou hrozbu představuje pro Evropu, odpověděl:

„Na systém Orešnik můžeme nahlížet z několika stran. Ze strany čistě válečné, tedy z použití na Ukrajině, jde jistě o zbraň, která zaslouží respekt, protože může teoreticky disponovat značnou ničivou silou a Ukrajina proti ní nemá efektivní obranu. Z hlediska technického už je to složitější. Je známo, že systém Orešnik (a všimněte si, že ani nemá své označení GRAU, jako jiné raketové systémy, což o něm mnohé vypovídá) je zjednodušená raketa RS-26 Ruběž, de facto raketa s odejmutým posledním stupněm.

Ruběž je přitom sama odvozena od rakety RS-24 Jars, což není nic jiného, než modernizace typu Topol-M, což je zase modernizace typu Topol, který přišel do výzbroje sovětských raketových sil už v polovině 80. let. Nejde tedy o nový systém, jen o odvozeninu odvozeniny systému velmi starého. To, že Rusko používá de facto upravenou mezikontinentální raketu na operačně taktickém stupni znamená jistě politický nátlak, ale také to ukazuje, že moderní systémy, jako je Iskander, se nevyrábějí dostatečným tempem.

Zjednodušeně řečeno jde zejména o připomínku vlastnictví jaderných zbraní, ovšem bez jejich skutečného nasazení a zároveň o látání děr v systému nasazení moderních raket krátkého doletu. Z mého osobního čistě subjektivního pohledu je to spíš ukázka zoufalosti ruského vojensko-průmyslového komplexu.“