Rževský mlýnek na maso. Sovětští generálové posílali vojáky na smrt bez nábojů. Jediná taktika? Udolat nepřítele mrtvolami

Ržev neleží daleko od Moskvy. Necelých dvě stě kilometrů vzdušnou čarou. Právě proto se kolem něj od ledna 1942 do března 1943 odehrála série ofenzív, které sovětští vojáci sami pojmenovali „mlýnkem na maso“. Veterán Pjotr Michin to ve svých pamětech shrnul jednou větou: kdo v tom mlýnku byl, nikdy na něj nezapomene. Jenže sovětská historiografie zapomněla velmi rychle. Čtrnáct měsíců krvavých bojů se nehodilo do příběhu o slavném vítězství, a tak se Ržev rozpadl na sérii dílčích operací, které v oficiálních dějinách prakticky neexistovaly.

Výběžek, který se stal pastí pro obě strany

Rževsko-vjazemský výběžek vznikl po zimní sovětské protiofenzívě u Moskvy na přelomu let 1941 a 1942. Německá armádní skupina Střed se tu zakousla do terénu a vytvořila klín mířící směrem k sovětskému hlavnímu městu. Stalin a Stavka vnímali výběžek jako bezprostřední hrozbu, a zároveň jako příležitost zničit podstatnou část německých sil.

Proti sobě stály dva odlišné přístupy. Na sovětské straně Georgij Žukov, Ivan Koněv a další velitelé pod přímým tlakem Stalina, který požadoval útok na široké frontě a rychlé výsledky. Na německé straně Walter Model a jeho 9. armáda, opřená o silně opevněné pozice v lesnatém, bažinatém terénu s mizernou cestní sítí. Model dokázal opakovaně využít obrannou výhodu a sovětské útoky zastavit, často s děsivými ztrátami útočníků.

Proč „bez nábojů“ není jen metafora

Tvrzení o vojácích posílaných do boje bez munice je titulková zkratka, ale ne zcela vzdálená realitě. Historik David Glantz, autor klíčové studie o sovětsko-německé válce, přímo jmenuje nedostatečné zásobování jako jeden z hlavních důvodů opakovaného neúspěchu. K tomu přidává špatnou koordinaci, ukvapené přeskupování jednotek a počasí.

Stavka tlačila na pokračování útoků i tehdy, když operační příprava nebyla dokončena. Výsledek? Jednotky šly do útoku dřív, než se podařilo přisunout dostatek munice, jídla a posil. Nešlo o formulovanou doktrínu „udolat nepřítele mrtvolami“. Šlo o způsob vedení operací, jehož praktický efekt byl od takové doktríny téměř nerozeznatelný.

Nejostřeji to ukazuje operace Mars z listopadu 1942. Žukov ji plánoval jako souběžný úder k operaci Uran u Stalingradu, srovnatelného rozsahu i ambicí. Uran skončil obklíčením Paulusovy armády. Mars skončil krvavým neúspěchem. A následným mlčením.

Čísla, která neseděla do vítězné legendy

Podle Krivošejevových tabulek, nejcitovanějšího sovětského ztrátového přehledu, dosáhly celkové sovětské ztráty v rževsko-vjazemské strategické útočné operaci 776 889 mužů, z toho 272 320 nenahraditelných, tedy mrtvých, nezvěstných a zajatých. Pro srovnání: stalingradská strategická útočná operace stála podle stejného zdroje 485 777 ztrát, kurská obranná operace necelých 178 tisíc.

V širším veřejném prostoru kolují i odhady přesahující milion, protože Krivošejevovy tabulky pokrývají jen oficiálně vymezené operace, zatímco boje u Rževu trvaly čtrnáct měsíců a zahrnovaly víc než jednu operační fázi. Ať už vezmeme konzervativní, nebo vyšší čísla, Ržev patří k nejkrvavějším kapitolám celé východní fronty.

A přesto, bitva jako celek chyběla v sovětské vojenské encyklopedii. Glantz píše, že Mars byl po neúspěchu vytlačen na okraj historiografie mimo jiné kvůli ochraně Žukovovy pověsti. Město Ržev, které mělo před válkou dvacet tisíc obyvatel, bylo podle často citovaného údaje osvobozeno s pouhými 362 přeživšími civilisty.

Němci odešli sami, a to je možná nejhořčí pointa

Paradox rževského mlýnku spočívá v jeho konci. Sovětské ofenzívy výběžek neprolomily. Němci ho opustili dobrovolně v březnu 1943 v rámci operace Büffel. Earl Ziemke v americké vojenské historii Stalingrad to Berlin vysvětluje proč: armádní skupina Střed neměla rezervy, křídla výběžku byla slabá a jeho držení nesloužilo žádnému užitečnému účelu. Büffel zkrátil frontu z přibližně 550 na 177 km (z 340 na 110 mil) a uvolnil německé divize pro nasazení jinde.

Sovětské velení tak zaplatilo stovky tisíc životů za pozice, které protivník nakonec vyklidil z vlastního rozhodnutí. Méně ofenzív, delší příprava, lepší soustředění sil, kontrafaktuál nelze dokázat, ale indicie z dostupných zdrojů mluví jasně.

Pozdní paměť

Stalin osobně navštívil prostor u Rževu 4. a 5. srpna 1943, měsíce po osvobození. Během tohoto pobytu padlo rozhodnutí o prvním dělostřeleckém salutování ve Velké vlastenecké válce. Symbolické gesto, ale na skutečné oficiální uznání bitvy si Ržev musel počkat dalších sedmdesát sedm let. Velký Rževský memoriál sovětskému vojákovi byl otevřen teprve v roce 2020. Česky vyšla Glantzova kniha Největší Žukovova porážka už v roce 2005, Česká televize odvysílala dokumentární díl o Rževu v cyklu Velká vlastenecká válka.

Ržev neukazuje válku „mrtvolami“ jako plán. Ukazuje, co se stane, když fanatický tlak na ofenzívu narazí na nedostatečnou přípravu, špatné zásobování a velení, které neumí, nebo nesmí, říct ne.