Severokorejská raketa Hwasong-5 děsí svět a experti varují před skrytou hrozbou. Vypořádat se s ní skoro není možné

Když se řekne severokorejská balistická hrozba, většina lidí si vybaví mezikontinentální kolosy nebo nové manévrovací střely KN-23. Hwasong-5 mezi nimi nefiguruje. Je to derivát sovětského Scudu-B z doby, kdy Kim Ir-sen ještě vládl, s přesností, která by moderního inženýra rozesmála. Jenže právě tato nenápadnost je součástí problému. Mobilní odpalovač na kolovém podvozku se ukryje v horském údolí, za hodinu natankuje, odpálí téměř tunovou hlavici směrem na Soul a zmizí dřív, než ho kdokoli stihne zasáhnout. Historická zkušenost z Perského zálivu ukazuje, že ani absolutní vzdušná převaha nestačila k tomu, aby koalice irácké Scudy spolehlivě vyřadila. A severokorejský terén je nesrovnatelně horší.

Stará raketa, živá hrozba

Hwasong-5 vstoupila do služby v polovině osmdesátých let. Podle profilu CSIS Missile Threat má dosah kolem 300 kilometrů, nese bojovou hlavici o hmotnosti zhruba 985 kilogramů a používá kapalné palivo. Severní Korea jich vyrobila odhadem 300 kusů, než výrobu v letech 1991–1992 ukončila. Přesný dnešní počet samostatných Hwasong-5 v arzenálu veřejné zdroje neoddělují od novějších variant Hwasong-6 a Hwasong-7, souhrnný odhad z roku 2006 pracoval s číslem kolem 600 raket všech tří typů dohromady.

Technicky jde o zastaralý systém. Kruhová pravděpodobná odchylka (CEP) činí asi 450 metrů, což znamená, že polovina střel dopadne do kruhu o průměru necelého kilometru. Na přesný zásah konkrétní budovy to nestačí. Na letištní plochu, sklad paliva, přístav nebo městskou čtvrť ano. A právě v tom spočívá její role: levná, početná zbraň pro plošné ničení v první vlně úderů.

Proč je skoro nemožné ji zastavit včas

Největší problém není samotný let střely. Systémy Patriot PAC-3 a THAAD, které mají spojenci na Korejském poloostrově k dispozici, jsou konstruovány právě proti taktickým balistickým střelám třídy Scud. Problém nastává o fázi dříve, v okamžiku, kdy se protivník pokouší mobilní odpalovač najít a zničit ještě před odpálením.

Analytici Vann H. Van Diepen a Daniel R. DePetris z think-tanku 38 North ve své studii z roku 2019 připomínají zkušenost z války v Zálivu v letech 1990–1991. Koalice vedená Spojenými státy měla naprostou vzdušnou nadvládu, tisíce letových hodin věnovala takzvanému „Scud-huntu“, a přesto si Irák podle analýzy RAND uchoval většinu, ne-li téměř všechny mobilní odpalovače. Důvody:

• Odpalovač vypadá na satelitním snímku jako běžný nákladní vůz.
• Irácké jednotky používaly makety, podpůrná vozidla jako návnady a úkryty pod mosty či v terénních proláklích.
• Časové okno mezi vyjetím z úkrytu, odpálením a odjezdem bylo kratší, než jaký byl reakční čas leteckého úderu.

Severní Korea tyto podmínky ještě zhoršuje. Hornatý terén poloostrova nabízí tisíce přirozených úkrytů. Infrastruktura podzemních tunelů a zpevněných pozic je budována desítky let. Scott LaFoy z Beyond Parallel sice upozorňuje, že rané Scudy potřebovaly zhruba hodinu na natankování kapalným palivem, ale i tato prodleva historicky nestačila k jejich preventivnímu zničení.

Exportní stopa: druhý arzenál v Íránu

Hwasong-5 neohrožuje jen Korejský poloostrov. Severní Korea technologii vyexportovala do Íránu, kde vznikl prakticky totožný systém pojmenovaný Šahab-1. Podle CSIS má Šahab-1 téměř identické rozměry, hmotnost, hlavici i dosah. Odhad z roku 2010 počítal s 200 až 300 íránskými střelami a asi 20 mobilními odpalovači.

Írán si navíc postupně vybudoval vlastní výrobní kapacitu a technologii dál šířil. NATO na svých oficiálních stránkách k protiraketové obraně explicitně zmiňuje íránskou balistickou hrozbu jako jeden z důvodů budování evropského štítu Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku. Starý severokorejský Scud tak nepřímo formuje bezpečnostní architekturu tisíce kilometrů od Pchjongjangu.

Proč starý Scud nezmizel z radarů analytiků

Michael Elleman z 38 North ve své analýze z října 2019 uvádí, že KLDR pravděpodobně postupně nahradí zásoby Hwasong-5 a Hwasong-6 novějšími systémy na tuhé palivo, ty mají kratší přípravu ke startu, vyšší přežitelnost a u variant typu KN-23 i kvazibalistickou trajektorii, která komplikuje práci obranným systémům. Jenže přechod není okamžitý. Briefing 38 North z ledna 2026 ukazuje, že Severní Korea v roce 2025 provedla zhruba 15 balistických startů, téměř výhradně krátkodosahových, oproti 41 v roce 2024. Důraz na divadelní rakety pokračuje, ale starší typy ze skladů nezmizely.

Podle nás je právě tohle jádro problému, které si zaslouží pozornost. Hwasong-5 není zázračná zbraň. Nemá GPS navádění, neprolétne přes Pacifik, její přesnost je z dnešního pohledu mizerná. Ale je jich stovky, jsou mobilní, jsou rozptýlené, jsou vyvezené do dalšího státu, a historická zkušenost říká, že i s absolutní technologickou převahou je najít a zničit před odpálením mimořádně obtížné. Modernizace arzenálu tento problém neřeší, jen k němu přidává další vrstvu.

Hwasong-5 připomíná, že v raketové hrozbě nerozhoduje jen technologická sofistikovanost. Někdy stačí být dostatečně jednoduchý, dostatečně početný a dostatečně těžko k nalezení.