„Zaostáváme o celé generace,“ cupují Rusové své vládce. Uvědomují si, jak moc zaostalou zemi z Ruska udělali

Čísla jsou zdrcující a nejostřejší kritika nepřichází ze Západu. Přichází zevnitř Ruska, z jeho vlastních výzkumných ústavů, oborových analytiků a nakonec i od samotného Vladimira Putina, který letos v červenci veřejně přiznal, že úroveň robotizace ruské ekonomiky je „zatím poměrně nízká“. Jenže „poměrně nízká“ je diplomatický eufemismus pro propast, kterou tvrdá data vykreslují bez milosti. Země, která dvě dekády mluví o technologické suverenitě, stojí v průmyslové automatizaci na úrovni, kde vyspělý svět byl před generacemi.

Propast v číslech: čtyřikrát pod světem, třicetkrát pod Koreou

Podle IFR dosáhl světový průměr hustoty průmyslových robotů v roce 2024 hodnoty 177 kusů na 10 tisíc zaměstnanců ve zpracovatelském průmyslu. Čína vystřelila na 567, Jižní Korea drží suverénní první příčku s 1 220. Rusko? Podle dat Vysoké školy ekonomiky v Moskvě a státního Centra rozvoje průmyslu mělo v roce 2024 hodnotu 29,5 a pro rok 2025 se odhady pohybují kolem 40.

To znamená 4,4násobný deficit vůči světovému průměru. Čtrnáctinásobný vůči Číně. A více než třicetinásobný vůči Koreji.

Nejde přitom jen o abstraktní pořadí v tabulce. Rozdíl mezi zemí, která teprve řeší masové nasazení robotických ramen na svařovací linky, a zeměmi, kde už běží plně autonomní „dark factories“ řízené umělou inteligencí bez jediného člověka na hale, je rozdíl nejméně dvou až tří technologických vln. Právě proto ruští odborníci mluví o zaostávání „o celé generace“ a nemyslí tím literární nadsázku.

Kritika zevnitř: i Kreml přiznává selhání

Pozoruhodné je, odkud kritika přichází. Nejde o disidenty ani zahraniční analytiky. Moskevská Vysoká škola ekonomiky (HSE) ve své analýze z června 2025 otevřeně popsala, že Rusko potřebuje do roku 2030 vybudovat park nejméně 102 tisíc průmyslových robotů, aby splnilo prezidentský cíl dostat se do první pětadvacítky světa. V roce 2024 přitom celkový provozní park činil necelých 21 tisíc kusů.

Experti společnosti T1 na průmyslovém fóru CIPR 2026 šli ještě dál. Pojmenovali konkrétní bariéry:

• Jen zhruba 5 % průmyslových robotů v Rusku je plně vyrobeno domácími firmami.
• Přes 65 % trhu zásobuje Čína.
• V roce 2025 vzniklo pouhých 414 lokalizovaných ruských průmyslových robotů, šestnáct modelů od pěti výrobců.
• Chybí integrátoři, servisní zázemí, software i jasná pravidla pro zavádění robotů do provozu.

A pak je tu sám Putin. V květnu 2024 podepsal dekrét s cílem dostat Rusko do první pětadvacítky zemí podle hustoty robotizace do roku 2030. O rok později na veřejném vystoupení přiznal, že výchozí stav je špatný. Člověk, který přes dvacet let řídí zemi a její průmyslovou politiku, fakticky potvrdil, že výsledek jeho éry v civilní automatizaci je bídný.

Proč podniky roboty nechtějí

Nejtvrdší číslo v celé rešerši nepochází od západních analytiků, ale z ruského statistického úřadu Rosstat, citovaného japonskou agenturou JETRO. Podle něj 85,8 % ruských průmyslových podniků, které roboty nepoužívají, tvrdí, že je „nepotřebují“. Dalších 31,4 % uvádí nedostatek vlastních finančních prostředků, 28 % nedostatek kvalifikovaných specialistů a 25,6 % nedostatečnou podporu státu.

Tady se láme klíčový mýtus. Problém Ruska není jen v tom, že nemůže roboty koupit, i když sankce nákupy komplikují a prodražují. Problém je v tom, že obrovská část podniků o roboty ani nestojí. Levná pracovní síla, zastaralé provozy stavěné na manuální práci a drahý kapitál vytvářejí začarovaný kruh: firmy neinvestují, protože nevidí návratnost, a nevidí návratnost, protože nikdy neinvestovaly.

Pro srovnání: sovětský průmysl v roce 1985 vyráběl kolem 40 tisíc robotů ročně a do roku 1989 jich vzniklo asi 100 tisíc v přes 200 modelech. Po rozpadu SSSR bylo z provozu vyřazeno více než 100 tisíc robotů a Rusko v roce 1992 vystoupilo z Mezinárodní federace robotiky. Tři dekády poté země vyrábí 414 kusů ročně. Ztratila se sériovost, průmyslová základna i know-how.

Sankce a válka: dražší, pomalejší, zastaralejší

Západní sankce situaci dále zhoršují. Americké ministerstvo financí rozšířilo v červnu 2024 sekundární sankce, které zvyšují riziko pro zahraniční banky obsluhující ruský válečný průmysl. Bureau of Industry and Security přidalo kontroly na software potřebný pro provoz CNC strojů a zasáhlo proti překladištím v Číně, Hongkongu a Turecku. Podle BIS je Rusko nuceno sahat po nižších technologiích a za klíčové dovozní položky platit dvakrát až čtyřikrát více než před válkou.

Čínský export robotů do Ruska sice mezi lety 2021 a 2024 narostl devatenáctinásobně, ale i tento tok naráží na limity. Platební kanály jsou komplikované, servis a aktualizace softwaru nejisté a nejcitlivější komponenty často závisejí na technologiích, které ani Peking nemůže bez rizika volně přeprodávat.

Pro válečnou ekonomiku to znamená konkrétní věc: ruský vojensko-průmyslový komplex dokáže vyrábět, ale pomaleji, dráž a v nižší kvalitě, než by musel, kdyby měl k dispozici moderní automatizované linky. Nejde o kolaps zítra. Jde o model, který požírá produktivitu a budoucí růst země.

Je Putinův cíl pro rok 2030 reálný?

Kreml chce do roku 2030 dosáhnout hustoty 145 robotů na 10 tisíc pracovníků. Jenže i toto číslo může být málo. Podle analýzy JETRO dnes 25. příčku světového žebříčku drží Portugalsko se 102 roboty, a svět se posouvá dál. Konzervativní scénář T1 dává Rusku pro rok 2030 jen 134 robotů, což na první pětadvacítku nestačí. Optimistický scénář počítá se 185, ale vyžaduje tempo růstu, které Rusko dosud nikdy neudrželo.

Stát plánuje přes 30 center robotiky, dotace až 20 % nákladů na pořízení a zavedení robotů a kompenzaci až 50 % u domácích strojů. Ale bez fungující vrstvy integrátorů, tedy firem, které umějí robota nejen dodat, ale zapojit do konkrétního provozu, ani masivní nákupy problém nevyřeší.

Země, která přes dvě dekády budovala svou identitu na vojenské síle a technologické suverenitě, stojí v civilním průmyslu na levné práci, dovezených strojích a opožděné modernizaci. Ruští odborníci to vědí, říkají to nahlas, a právě v tom je ta nejostřejší výpověď o stavu, do kterého se Rusko za vlády svých současných vládců dostalo.