Íránský duchovní slíbil raketu s doletem 15 000 km, která zasáhne USA. Fyzika říká něco úplně jiného

Abdolnabí Músávífard vystoupil 7. srpna 2026 při pátečním kázání v Ahvázu s tvrzením, které obletělo perská média: íránské rakety prý už dosáhnou „do hloubi Jeruzaléma“ na zhruba 2 000 kilometrů a Teherán se „připravuje“ zvýšit jejich dosah na 15 000 kilometrů, aby zasáhl americké území. Nešlo o tiskovou konferenci generálního štábu, o prezentaci nového zbraňového systému ani o technický briefing. Šlo o kázání. A právě v tom je jádro celého příběhu: mezi tím, co duchovní slíbil z kazatelny, a tím, co íránský raketový program prokazatelně umí, leží propast o tisíce kilometrů.

Co by dolet 15 000 km skutečně znamenal

Číslo 15 000 kilometrů není regionální hrozba. Je to vzdálenost, která z Íránu pokryje celé pevninské Spojené státy, Aljašku i Havaj. Pro srovnání: stejný řád doletu přisuzují analytici z CSIS Missile Threat severokorejské Hwasong-17, jedné z mála střel na světě, které se řadí mezi skutečné mezikontinentální balistické rakety schopné ohrozit americkou pevninu. Jenže Severní Korea svou Hwasong-15 reálně otestovala: let trval 53 minut, střela vystoupala do výšky 4 500 kilometrů na zkrácené dráze a nezávislí experti z toho odvodili, že na standardní trajektorii dosáhne na celé kontinentální USA. Írán nic takového nikdy veřejně nepředvedl.

Praha je od Íránu vzdálená přes 3 000 kilometrů. Současný veřejně deklarovaný íránský strop 2 000 kilometrů na Česko ani na většinu střední Evropy nestačí. Pokrývá Izrael, americké základny v Perském zálivu a okraj jihovýchodní Evropy. Samotný kazatelův výrok bezpečnostní situaci pro NATO ani pro Česko okamžitě nemění, k tomu by musel existovat doložený test, pojmenovaný systém a nezávislé analytické ověření.

Proč to na íránské technice nevychází

Nejbližší íránský systém, který se v diskusích o mezikontinentálním dosahu vůbec objevuje, je kosmický nosič Símurgh. Podle CSIS jde o kapalinovou raketu dlouhou asi 27 metrů se startovní hmotností kolem 70–87 tun, která v prvním stupni používá klastr čtyř motorů odvozených od Šahab-3. Její deklarovaná schopnost je vynést zhruba 250 kilogramů na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Pokud by byl Símurgh hypoteticky přestavěn na balistickou střelu, odborné odhady mluví o dosahu kolem 4 000 kilometrů s nákladem 1 000 kilogramů. Ani s výrazně odlehčenou hlavicí se nedostává na 10 000 kilometrů, natož na slibovaných patnáct tisíc.

A to je jen první problém. Satelitní nosič totiž automaticky neprokazuje schopnost sestrojit vojensky použitelnou mezikontinentální střelu. Chybí tři zásadní bloky:

• Návratové těleso. Hlavice musí přežít návrat atmosférou při rychlostech přesahujících 7 km/s, což vyžaduje speciální tepelnou ochranu, kterou Írán veřejně nikdy neotestoval v mezikontinentální konfiguraci.
• Přesnost. Kosmický nosič nepotřebuje trefit pozemní cíl s přesností na desítky či stovky metrů. Vojenská ICBM ano.
• Operační zavedení. Série letových zkoušek vojenské konfigurace, spolehlivost, rychlost přípravy ke startu, nic z toho satelitní program neřeší.

Arms Control Association na to upozornila už v roce 2017: Símurgh je příliš malý na vojenskou verzi schopnou nést zbraňový náklad na vzdálenost přes 9 000 kilometrů. A íránský Chorramšahr, nejsilnější známá balistická střela v arzenálu, zůstává podle otevřených dat v kategorii střel středního dosahu, nikoli mezikontinentálních.

Írán sám dlouho držel strop 2 000 km, a měl k tomu důvod

Zajímavé je, že Teherán si limit 2 000 kilometrů sám veřejně stanovil. Velitel íránských Revolučních gard pro letectvo Amír Alí Hadžízádeh v roce 2016 vysvětlil, že tento dosah byl navržen tak, aby pokryl Izrael z bezpečné vzdálenosti. O dva roky později tentýž generál připustil, že Írán technicky umí jít dál, ale dodal, že většina nepřátelských základen leží do 800 kilometrů, takže to „nepotřebuje“. Prioritou se stala přesnost, nikoli další natahování doletu.

Výrok z Ahvázu o 15 000 kilometrech je proto skok o celou kategorii výš, a to bez jediného pojmenovaného nového systému, bez testu, bez telemetrie, bez záběrů. Zazněl v kázání plném pasáží o odvetě, „krvi a zkáze“ a světovém řádu. Páteční kazatelna v Íránu funguje jako režimní tribuna pro mobilizační sdělení. Músávífard není raketový inženýr. Je duchovní, který plní politickou funkci.

Co říká americká rozvědka, a co udělaly údery v letech 2025 a 2026

Veřejné hodnocení americké zpravodajské komunity z března 2026, publikované v Annual Threat Assessment, uvádí, že Írán měl před operací Epic Fury kosmické nosiče, které by mohl využít k vývoji vojensky použitelné ICBM do roku 2035, pokud by se tak rozhodl. To je formulace, která říká dvě věci najednou: technologická cesta existuje, ale hotová zbraň ne.

A mezitím přišly údery, které cestu prodloužily. V červnu 2025 ukázaly satelitní snímky agentury AP škody na raketových základnách u Kermánšáhu a Tabrízu po izraelských zásazích. Na konci února 2026 pak odstartovala americká operace Epic Fury, která podle informačního listu CENTCOMu výslovně cílila na balistická raketová stanoviště, výrobu střel a dronů. Analýza CSIS z června 2026 shrnuje, že útoky zasáhly výrobní kapacity, provozy na pohonné látky i mobilní odpalovací rampy. Rozsah škod v podzemních zařízeních zůstává z otevřených zdrojů nejasný, ale program to prokazatelně zbrzdilo a prodražilo.

Propaganda, nebo hrozba?

Rozlišit relevantní zpravodajskou informaci od vnitropolitické rétoriky není složité. Skutečná hrozba bývá navázaná na pojmenovaný systém, konkrétní test, satelitní stopy, čísla o apogeu a doletu a ideálně nezávislé analytické ověření. Rétorika naopak zazní v kázání, bez označení systému, bez testu a v odvetném slovníku. Výrok z Ahvázu splňuje každý bod druhé kategorie.

Íránský raketový program je reálný a v regionální dimenzi nebezpečný. Ale mezi dvěma tisíci kilometry, které Írán prokazatelně ovládá, a patnácti tisíci, které duchovní slíbil z kazatelny, leží celá generace technologií, které Teherán dosud veřejně nepředvedl, a po úderech let 2025 a 2026 k nim má dál než předtím.