Bělorusko plní slib daný Putinovi. Rozjíždí výrobu bitevníků Su-25 z roku 1975, pro které má Rusko zajímavé využití

Když Alexandr Lukašenko v únoru 2023 seděl naproti Vladimiru Putinovi, pronesl větu, která tehdy zněla spíš jako gesto loajality než průmyslový závazek. Bělorusko je prý připravené vyrábět bitevníky Su-25, stačí „malá technologická podpora“ z Ruska. Lukašenko tehdy typ označil za „pracovní koně“ války na Ukrajině. O více než tři roky později, v létě 2026, se ukazuje, že to nebyla jen diplomatická zdvořilost. Závod 558 ARP v Baranovičích prochází masivní přestavbou a první montážní kapacity už stojí.

Slib, který se proměňuje v beton a ocel

Státní vojensko-průmyslový výbor Běloruska sám přiznává rozsah investic: přes dvacet tisíc metrů čtverečních nových výrobních prostor, první montážní úsek pro části letecké techniky a plán na více než tři sta nových pracovních míst. Závod uzavřel přes sedmdesát smluv s osmnácti podniky na výrobu komponentů pro více než deset modelů vrtulníků a letounů, včetně Su-25. To jsou čísla z oficiálních běloruských zdrojů, tedy důkaz záměru a výstavby, nikoli nezávislé potvrzení hotové sériové výroby.

Jenže existuje i druhá, neveřejná rovina. Investigativní projekt BELPOL získal dokument běloruského ministerstva ekonomiky, který popisuje vyšší ambici: finální montáž nových letounů rodiny Su-25 přímo v Bělorusku a lokalizaci vybraných dílů. Rozdíl mezi „vyrábíme součástky“ a „montujeme celá letadla“ je zásadní. První je subdodávka. Druhé je vstup do leteckého stavitelství.

Proč Rusko nedokáže Su-25 vyrábět samo

Na první pohled nedává smysl, aby země, která Su-25 konstruovala, potřebovala pomoc od souseda. Odpověď leží v rozpadu sovětského výrobního řetězce. Původní finální montáž probíhala v gruzínském Tbilisi, tedy v zemi, se kterou má dnes Moskva přinejmenším komplikované vztahy. A ruský řetězec, který měl výrobu převzít, nefunguje hladce.

Soudní dokument z ruského arbitrážního soudu z února 2024 odhaluje konkrétní problémy: v závodě Ulan-Ude chyběla u části položek konstrukční dokumentace, převod výroby dílů na podniky sdružení OAK se zdržoval. Nejde jen o existenci továrny, jde o funkční ekosystém dodavatelů, dokumentace, nástrojů a know-how. A ten je po třech dekádách od rozpadu SSSR děravý.

Právě tady přichází Bělorusko s nabídkou, kterou Kreml těžko odmítne. Závod 558 ARP není prázdná hala postavená na zelené louce. Americké ministerstvo financí ho v sankčním seznamu popisuje jako obranný podnik, který vyvíjí a vyrábí ochranné letecké systémy, opravuje leteckou techniku a školí personál k jejímu provozu a údržbě. Bělorusko Rusku nenabízí jen budovu. Nabízí hotové know-how.

Su-25: sovětský bitevník, který stále létá nad Ukrajinou

Su-25 „Grač“ (v kódu NATO „Frogfoot“) je dvoumotorový proudový bitevník navržený pro přímou podporu pozemních sil. Konstrukce pochází ze sedmdesátých let, první prototyp vzlétl v roce 1975. Letoun nese dvouhlavňový 30mm kanon GŠ-30-2 s kadencí přibližně tři tisíce ran za minutu a až čtyři tuny výzbroje na deseti závěsnících: neřízené rakety, pumy, řízené střely vzduch-země.

Klíčová vlastnost: Su-25 dokáže operovat z krátkých a hrubých předsunutých letišť, má obrněnou kabinu pilota a odolnou konstrukci. Právě proto ho Lukašenko nazval „pracovním koněm“. Není to technologická špička, ale robustní frontový nástroj.

Nejbližší západní ekvivalent je americký A-10 Thunderbolt II. Oba typy plní stejnou roli, přímou podporu pozemních sil, a oba vsadily na pancéřování, jednoduchost a těžkou výzbroj proti pozemním cílům. A-10 nese silnější sedmihlavňový 30mm rotační kanon GAU-8 Avenger a má delší dolet, Su-25 je kompaktnější a lehčí. Na ukrajinském bojišti, kde válka trvá už přes čtyři roky, Rusko Su-25 nasazuje pravidelně pro údery na frontové pozice, opevnění a lehčí techniku. Stroje ale platí daň za nízké lety, jsou zranitelné přenosnými protiletadlovými systémy typu Stinger nebo Igla.

Bělorusko jako rozptýlené zázemí ruské válečné výroby

Příběh z Baranovičí není o zrození nové letecké velmoci. Je o něčem strategicky závažnějším: o proměně Běloruska v prodlouženou dílnu ruského vojenského průmyslu. Rozptýlení výroby mimo území Ruska má vojenskou logiku, snižuje zranitelnost klíčových závodů a obchází kapacitní úzká hrdla.

Pro země NATO na východním křídle to znamená nepřímou, ale reálnou hrozbu. Su-25 sám o sobě není strategický úderný prostředek schopný ohrozit vzdálené cíle. Roste ale odolnost bělorusko-ruského vojensko-průmyslového komplexu a s ní i schopnost dlouhodobě živit válečné úsilí na Ukrajině.

Západní nástroje k brzdění tohoto vývoje existují. Spojené státy mají závod 558 ARP přímo na sankčním seznamu. Rada EU drží proti Bělorusku embargo na zbraně, zákaz exportu obranného zboží, leteckých technologií i opatření proti obcházení sankcí přes třetí strany. Otázka není, zda Západ reaguje, ale zda jeho reakce stačí na to, aby zastavila projekt, který se z papírového slibu zjevně přesouvá do výrobních hal.

Slib z února 2023 se plní. Zatím ne hotovými letadly, ale betonem, smlouvami a novými pracovními místy. A právě ta průmyslová příprava je to, co by mělo znepokojovat víc než jakýkoli jednotlivý bitevník.