Čína představila LiDAR, proti němuž má být stealth F-35 k ničemu. V noci ji odhalí na vzdálenost přes 60 km

Koncem září 2026 obletěla svět zpráva, která vypadala jako pohřební oznámení pro západní stealth technologii. Vědci z Čínské akademie leteckých raketových technologií (CAART) pod vedením Li Č‘-jüana zveřejnili v odborném časopise Aero Weaponry práci popisující jednofotónový LiDAR určený pro raketový naváděcí systém. Podle jejich simulace dokáže takový senzor v ideálních nočních podmínkách detekovat americký stealth letoun F-35C Lightning II na vzdálenost 61,5 kilometru. Ve dne pak na 27,7 km. Zní to jako průlom. Realita je ale složitější, a pro F-35 rozhodně ne tak fatální, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Papírový senzor, ne hotová zbraň

Klíčové slovo celého příběhu je „simulace“. Práce publikovaná 18. září 2026, jak uvádějí sekundární zdroje včetně South China Morning Post a Economic Times, popisuje počítačový model. Nikoli prototyp, nikoli letově odzkoušený systém, nikoli sériově vyráběnou zbraň. Veřejně dohledatelné zdroje nepotvrzují žádnou letovou zkoušku ani integraci do konkrétní čínské střely.

Model pracuje s laserem o vlnové délce 1 064 nm, pulzní energií 1,0 mJ a optikou o průměru 100 mm. Princip je elegantní: místo radarových vln, proti nimž je stealth letoun optimalizovaný, LiDAR vysílá laserový pulz a detekuje i extrémně slabý návrat, doslova jednotlivé fotony odražené od trupu cíle. Právě proto se mluví o „jednofotonovém“ systému. Stealth technologie F-35 je navržena primárně tak, aby minimalizovala radarový odraz. Proti aktivnímu laserovému osvitu ale takto optimalizovaná není, a právě na tom čínský koncept stojí.

Proč noc, a proč ne den

Rozdíl mezi nočním dosahem 61,5 km a denním 27,7 km není náhoda. Odhaluje zásadní fyzikální limit celé technologie. Jednofotónový detektor musí odlišit nepatrný návrat laseru od obrovského množství parazitních fotonů z okolního světla. V noci je pozadí řádově slabší, takže signál z cíle lépe vystoupí ze šumu. Ve dne je to jako hledat bliknutí baterky proti slunci.

Právě na tento problém upozorňuje i NASA, která vyvíjí jednofotónové LiDARy pro mapování zemského povrchu; denní provoz zůstává technicky nejnáročnější disciplínou. Britská Defence Science and Technology Laboratory (Dstl) rovněž zkoumá jednofotónové senzory pro dlouhodosahovou identifikaci cílů ve vzduchu, na zemi i na moři. Technologie sama o sobě tedy není čínskou exotikou. Nová je ambice vtěsnat ji do hlavice střely a nasměrovat proti stealth letounu.

A tady narážíme na další slabinu, na kterou upozorňují i čínští analytici citovaní v SCMP: laserový paprsek je extrémně úzký. Výborně měří vzdálenost k cíli, o kterém už víte, kde je. Ale prohledat jím velký úsek oblohy a najít letoun, jehož přesnou polohu neznáte? To je jako svítit kapesní svítilnou po noční obloze a hledat konkrétního ptáka. Bez externího navedení, například radarem nebo infračerveným senzorem, je prvotní akvizice cíle mimořádně obtížná.

F-35 střílí dál, než LiDAR vidí

Tady se příběh láme. I kdyby čínský LiDAR fungoval přesně podle simulace, detekce na 61,5 km neznamená automaticky sestřel. A hlavně neznamená, že se F-35C musí vůbec dostat tak blízko.

Podívejme se na výzbroj, kterou F-35C Lightning II reálně nese:

• AIM-120D AMRAAM – dlouhodosahová střela vzduch-vzduch. Oficiální dolet americké námořnictvo drží jako utajený, ale veřejně dostupné analýzy CSIS uvádějí více než 160 km.
• JDAM-ER – klouzavá puma s prodlouženým doletem. Boeing uvádí dosah přes 72 km (více než 83 km / 45 námořních mil).
• AGM-154 JSOW – standoff klouzavá střela. Starší údaje NAVAIR uvádějí přibližně 74 km z velké výšky, novější varianty mohou dosahovat ještě dál.

Všechny tyto zbraně překračují hranici 61,5 km. Pilot F-35C tedy může vypustit střelu nebo klouzavou pumu dřív, než se vůbec dostane do teoretického detekčního okna čínského LiDARu. Navíc F-35C disponuje bojovým rádiem přes 1 100 km a maximální rychlostí Mach 1,6 (přibližně 1 975 km/h), má tedy dostatek prostoru pro manévr a volbu momentu útoku.

Od detekce k sestřelu je dlouhá cesta

Detekce je první krok. Sestřel vyžaduje celý řetězec: stabilní sledování pohybujícího se cíle, průběžnou aktualizaci trajektorie střely, odolnost proti manévrům a protiopatřením a nakonec dostatečnou geometrii pro zásah. Tomuto řetězci se říká „kill chain“ a právě v něm leží největší mezera mezi čínskou simulací a reálným bojovým efektem.

Úzký laserový paprsek může fungovat jako terminální tracker, tedy senzor, který zpřesní navedení v posledních kilometrech letu střely. Ale kdo střele řekne, kam přibližně letět? To musí obstarat jiný systém. A právě propojení více senzorů do funkčního celku, jejich miniaturizace do hlavice střely, odolnost proti elektronickému boji a ověření proti reálnému stealth cíli, nic z toho není veřejně doloženo.

Co to znamená pro Česko a NATO

Česká republika plánuje pořídit 24 kusů F-35A s dodávkami do roku 2034. Nejde o námořní verzi F-35C, o které čínská studie hovoří, ale základní stealth principy sdílejí obě varianty. Aliance jako celek počítá s pořízením stovek letounů F-35, jde o páteř budoucího aliančního letectva.

Čínská simulace stealth neposílá do důchodu. Spíš připomíná to, co vojenští stratégové vědí dávno: žádná technologie není neprůstřelná navěky a stealth letoun musí operovat jako součást širšího systému, spolu se senzory, elektronickým bojem, standoff municí a kooperací s dalšími platformami. Obranná strategie České republiky z roku 2023 ostatně počítá právě s tímto multidoménovým přístupem v rámci NATO.

Skutečný průlom by nebyl „LiDAR vidí stealth na papíře“. Byl by to ověřený, sériově vyráběný a do bojové střely integrovaný systém schopný v reálných podmínkách najít, sledovat a navést zbraň na manévrující stealth cíl. Tam má Čína, podle všeho, co je veřejně známo, ještě hodně daleko.