Světová jaderná energetika je stále závislá na Rusku. A má náskok, projekt Proryv sází na reaktory spalující jaderný odpad

Rosatom drží třetinu světového trhu s obohacováním uranu a jako jediný staví demonstrátor, který má vyhořelé palivo vracet zpět do reaktoru. Západ teprve shání, čím ho nahradí.

Model fúzního reaktoru i Zdroj fotografie: Rawpixel
                   

Když se řekne „závislost na Rusku“, většina lidí si vybaví plyn. Jenže v jaderné energetice je situace v lecčems záludnější. Nejde o to, že by Rusko těžilo většinu světového uranu, to nedělá. Problém leží hlouběji v technologickém řetězci: v obohacování, konverzi a ve specializovaných palivových službách, které se nedají nahradit přes noc. A právě tam Moskva drží klíče, zatímco zbytek světa teprve staví nové zámky.

Kde přesně svět závisí na Rosatomu

Představa, že Rusko „vlastní uran“, je zjednodušení. Kazachstán, Kanada a Austrálie těží dohromady víc. Skutečná páka Rosatomu spočívá v tom, co se s uranem děje potom, v takzvaném front-endu palivového cyklu.

Rosatom prostřednictvím své dceřiné společnosti TVEL provozuje čtyři obohacovací závody s kapacitou přes 27 milionů SWU ročně (SWU je jednotka separační práce, která měří schopnost zvýšit koncentraci štěpného uranu-235). Podle World Nuclear Association to představuje zhruba třetinu celosvětového trhu. V konverzi uranu drží Rusko přibližně pětinu globální kapacity. A v segmentu HALEU, nízko obohaceného uranu s vyšším obsahem U-235, který potřebují pokročilé reaktory, je podle britské vlády Rusko dodnes jediným komerčním dodavatelem.

Evropská komise ve své roadmapě z května 2025 přiznala, že Rusko pokrývalo téměř 24 % potřeb EU v obohacování a asi 23 % v konverzi. Americké ministerstvo energetiky uvádělo, že USA dovážely z Ruska 20 až 25 % obohaceného uranu. Závislost tedy není absolutní, ale je dost hluboká na to, aby její přerušení bolelo.

Projekt Proryv: co skutečně staví a co zatím slibuje

Ruský „náskok“ neleží jen v objemu obohacovacích kapacit. Spočívá v tom, že Rosatom jako jediný na světě dnes fyzicky staví průmyslový demonstrátor uzavřeného jaderného palivového cyklu, projekt s názvem Proryv (v překladu Průlom) v sibiřském Seversku.

Co to znamená v praxi? Klasická jaderná elektrárna spálí palivo jednou a zbytek putuje do meziskladu a jednou do hlubinného úložiště. Uzavřený cyklus má fungovat jinak: vyhořelé palivo se přepracuje, z něj se oddělí znovu využitelné aktinidy a ty se vrátí do nového paliva. Rychlé neutrony v reaktoru dokážou štěpit i těžší izotopy, které pomalé neutrony běžných reaktorů nezvládnou. Výsledkem je vyšší využití uranu a menší objem nejproblematičtějšího odpadu. Jak ale upozorňuje IAEA, štěpné produkty a vysoce aktivní zbytky stále vznikají, hlubinné úložiště tím úplně nezmizí.

Srdcem projektu je BREST-OD-300, reaktor chlazený tekutým olovem o elektrickém výkonu 300 MW. Na jednom místě v Seversku má stát vedle modulu výroby nitridového uran-plutoniového paliva (pilotní provoz běží od prosince 2024) a budoucí linky na přepracování ozářeného paliva. Podle tiskové zprávy Rosatomu ze 14. září 2026 začala první etapa betonáže vnitřní dutiny reaktorové nádoby, další etapy mají následovat v zimě 2027.

Tady je ovšem nutné oddělit fakta od firemního PR. Starší harmonogramy počítaly se spuštěním BREST-OD-300 už kolem roku 2026. Dnes je jasné, že termín se posunul. Rosatom prokazatelně staví, modul paliva funguje, v Zelenogorsku v září 2026 naskočila druhá jednotka dekonverze ochuzeného UF₆, ale cíl „uzavřeného cyklu do roku 2030″ zůstává projektovým slibem. Bez nezávisle ověřeného provozu reaktoru a přepracovací linky nelze věc považovat za hotovou.

Pikantní detail: ta zelenogorská dekonverzní linka vznikla na základě technologického transferu od francouzského Orano. Dodavatelské řetězce byly před válkou na Ukrajině propojené mnohem hlouběji, než by si dnes obě strany přály přiznat.

Západ se probouzí, ale pomalu

Odpověď na ruskou dominanci už existuje, na papíře i v betonu. Problém je tempo.

Spojené státy zakázaly dovoz ruského uranu s účinností od 11. srpna 2024 a povolily jen dočasné výjimky, nejdéle do 1. ledna 2028. Ministerstvo energetiky zároveň nalévá miliardy dolarů do budování domácího řetězce LEU a HALEU. Británie míří na konec ruského uranu ve svém palivovém mixu do konce roku 2028 a investuje do vlastní výroby HALEU. Evropská komise požaduje od členských států národní plány na vytlačení ruských jaderných dodávek.

Na straně obohacování se situace zlepšuje, ale zatím ne dost rychle:

  • Urenco (Británie, Německo, Nizozemsko) se označuje za největšího obohacovatele v OECD, rozjíždí program na přidání 2,5 milionu SWU a v americkém závodě v Eunice cílí z dnešních 4,3 milionu na více než 7 milionů SWU do roku 2036.
  • Orano (Francie) má v závodě Georges Besse II kapacitu 7,5 milionu SWU a chystá rozšíření o dalších 2,5 milionu SWU s plným najetím v roce 2030.

Součet dnešních kapacit Urenco a Orano je zhruba srovnatelný s Rosatomem. Jenže „zhruba srovnatelný“ nestačí, když poptávka po jaderném palivu roste a nové kapacity nabíhají postupně až od roku 2027. Skutečně účinné odpojení od Ruska je otázka konce dekády, ne měsíců.

A co pokročilé reaktory? Francouzský program ASTRID, který měl být evropskou odpovědí na rychlé reaktory, oficiálně skončil už v roce 2019. Americký TerraPower staví svůj reaktor Natrium po povolení NRC z března 2026, ale ten spoléhá na HALEU a neslibuje tentýž model přepracování vyhořelého paliva na místě jako Proryv. Rusko tak zůstává jedinou zemí, která celý řetězec, od výroby paliva přes rychlý reaktor po přepracování, buduje v jednom areálu.

Co to znamená pro Česko

Česká jaderná energetika se od ruské závislosti odtrhává rychleji než většina evropských zemí, ale proces ještě neskončil. Temelín už má jako dodavatele paliva Westinghouse a Framatome, poslední dodávka od ruského TVEL proběhla v roce 2024. Dukovany historicky odebíraly palivo od TVEL, ale podle výroční zprávy ČEZ za rok 2025 už dorazila první překládka od Westinghouse a firma rozvíjí alternativní dodavatele. ČEZ navíc uzavřel kontrakty na neruský uran a na obohacení s Urenco a Orano, tedy řeší nejen samotné palivové kazety, ale i služby uvnitř palivového cyklu.

Plánovaná dostavba Dukovan s korejskou KHNP přímý technický lock-in na Rusko nepřináší. Smlouva pokrývá dodávku paliva pro nové bloky a KHNP v dubnu 2026 podepsala s Orano dohodu o spolupráci v celém palivovém cyklu včetně konverze a obohacení. Riziko pro nové bloky tak míří spíš na napjatý globální trh a ceny kapacit než na nevyhnutelnou závislost na Moskvě.

Závod, který rozhodne příští dekádu

Moskva má výhodu v čase a v návaznosti technologií. Západ má širší finanční zázemí, regulační rámce a politickou vůli, která po ruské invazi na Ukrajinu zesílila. Rozhodující nebude jedna tisková zpráva Rosatomu ani jedno politické prohlášení z Bruselu, ale to, kdo dřív dodá nové kapacity do rutinního, každodenního provozu.

Britský bezpečnostní think-tank RUSI varuje, že Moskva může využívat smluvní setrvačnost, třetí země a nedostatek alternativ k udržení přístupu do západních řetězců ještě roky poté, co padnou formální zákazy. Jaderné palivo není plyn, dá se skladovat déle a jeho cena tvoří menší část ceny elektřiny. Ale právě proto je snadné závislost přehlížet, dokud se neprojeví v okamžiku, kdy ji už nelze rychle řešit.

Jak věříte prohlášením Ruska o jeho technologickém náskoku?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Jan Boháč

Zobrazit další články