Slovenská armáda přezbrojuje na Západní techniku, aby plnila standardy NATO. V některých případech volí stejně jako česká, jindy se zase vydává vlastní cestou.
Hned na začátku ruské invaze si Ukrajinci připsali poměrně slušný úspěch, když okupantům zničili významnou výsadkovou loď v přístavu, o který zrovna přišli.
Dříve mělo Polako ve výzbroji sovětské samohybné houfnice ráže 122 mm, ale nahrazuje je těžkými minomety vlastní výroby. Mají sice kratší dostřel, ale jsou účinnější.
Ruské letectvo používá k bombardování Ukrajiny i velmi těžké pumy s ničivou hlavicí. Letouny je dokáží vypouštět z bezpečné vzdálenosti a není proti nim obrany.
Ukrajina čelí opakovaným útokům řízenými střelami, které jsou odpalované z bombardérů. Ty přitom nelze sestřelit, létají totiž příliš hluboko v ruském vnitrozemí.
Termobarické zbraně jsou proti pěchotě nesmírně účinné, raketometu TOS-1A se proto vojáci obávají oprávněně. Proti jeho střelám je takřka nemožné se ukrýt.
Ne všechny letouny se do ukrajinských podmínek hodí, třeba F-16, které by mohly ty ruské zničit, vyžadují naprosto úhlednou startovací i přistávací dráhu.
Když si ruský transportní vrtulník troufne blízko fronty, může se mu to stát osudným. A tím spíše, když se pilot rozhodne s hořícím strojem uletět, než aby přistál.
K podpoře pozemních útoků nasazuje ruské letectvo i bitevní letouny s raketami, jejichž odpal byl zaznamenán. Ukrajinské pozice čelí takovým útokům dennodenně.
K bombardování ukrajinských pozic používá Rusko nejčastěji půltunové letecké bomby, které jsou i přes své stáří velmi ničivé. Z „hloupých“ přitom udělalo přesně naváděné.