Rusové vyhráli jednu z nejdrtivějších bitev své historie, a potom o ní 350 let mlčeli. Až teď ji vrací do učebnic

.Důvod je paradoxní: poraženým nebyl cizí nepřítel, ale pravobřežní kozáci vedení synem muže, kterého pozdější ruská historiografie potřebovala vykreslovat jako symbol „bratrského“ svazku Ukrajiny s Ruskem. Vítězství nad takovým protivníkem se do velkého státního příběhu nehodilo, ani za carů, ani za Sovětů. Teprve v roce 2015 ruský historik Igor Babulin téma vytáhl z archivního zapomnění a vrátil ho do odborného i popularizačního oběhu. Od té chvíle se nevede spor o to, zda k drtivé porážce došlo, ale o to, proč o ní stát tak dlouho mlčel a co jeho nový zájem vlastně znamená.

Kozácký rozkol a cesta ke Kanivu

Aby člověk pochopil, proč se u Kanivu vůbec bojovalo, musí se vrátit o pár let zpátky. Po smrti legendárního hetmana Bohdana Chmelnyckého v roce 1657 se kozácký Hetmanát rozpadl podél Dněpru na dvě znepřátelené části, historici toto období nazývají Ruina. Levý břeh se přiklonil k Moskvě, pravý k Rzeczpospolité. Uprostřed tohoto chaosu se o moc přetahovali kozáčtí velitelé, do hry vstupoval Krymský chanát a válka mezi Moskvou a Polskem, probíhající od roku 1654, se prolínala s kozáckou občanskou válkou.

Jurij Chmelnyckyj, syn Bohdana, nejprve přísahal věrnost Moskvě, ale po neúspěšné čudnovské kampani roku 1660 přijal dohodu s Polskem. Tím se postavil proti levobřežním kozákům i proti moskevským vojvodům. Na jaře 1662 vytáhl s pravobřežním vojskem a polskými spojenci na levý břeh, směrem k Perejaslavi. Jenže moskevské a levobřežní síly pod vedením vojvody Grigorije Romodanovského ho zastavily a donutily k ústupu. Právě při tomto ústupu ke kanivské přepravě přes Dněpr se odehrála katastrofa.

Drtivá porážka u řeky

Bojiště leželo na levém břehu Dněpru, naproti městu Kaniv. Široká řeka, která zde měří stovky metrů, se stala pastí. Ustupující vojsko Jurije Chmelnyckého se pokusilo o přepravu, ale organizovaný ústup se rychle změnil v panický rozklad. Moskevské síly udeřily do rozpadajících se formací a výsledek byl zdrcující.

Podle rámce, který vybudoval Babulin ve své monografii z roku 2015, ztratila poražená strana kolem osmi tisíc mužů, mrtvých, zajatých a utopených v Dněpru. Do rukou vítězů padlo 117 praporů, 22 až 24 děl a celý polní tábor. Ztráty vítězné strany se pohybovaly v řádu stovek. Právě tato disproporce, tisíce mrtvých na jedné straně, stovky na druhé, je důvodem, proč Babulin bitvu označuje za největší moskevské polní vítězství celé rusko-polské války 1654–1667.

Jenže ukrajinský historik Artem Papakin ve své recenzi z roku 2017 tuto tezi rozbíjí dvěma argumenty. Velká část ztrát nevznikla v klasické polní bitvě, ale při chaotickém útěku přes řeku, šlo tedy spíš o rozklad než o generální střet. A strategický efekt? Už o několik týdnů později narazil moskevský oddíl Michaila Priklonského u Buzhynu na odpor. Jurij Chmelnyckyj, pravobřežní staršina i část vojska totiž unikli na druhý břeh. Taktická katastrofa neznamenala úplnou likvidaci protivníka.

Proč vítěz raději mlčel

Tady se příběh stává skutečně zajímavým. Státy obvykle zapomínají své porážky. Zapomenout vlastní vítězství vyžaduje zvláštní druh nepohodlí.

Problém ležel v identitě poraženého. Jurij Chmelnyckyj nebyl polský magnát ani švédský generál. Byl to syn Bohdana Chmelnyckého, muže, kterého carské Rusko i Sovětský svaz později vyzdvihovaly jako symbol dobrovolného „znovusjednocení“ Ukrajiny s Ruskem. Slavit drtivou porážku jeho syna, který vedl ukrajinské kozáky, by znamenalo přiznat, že rusko-ukrajinský vztah nebyl vždy bratrský, ale často krvavý. Pro imperiální vyprávění o společných dějinách to byla toxická látka.

Sovětská historiografie tento vzorec převzala a ještě posílila. Střety mezi Moskvou a ukrajinskými kozáky se systematicky upozaďovaly, zatímco společný boj proti Polsku nebo Osmanské říši dostával prostor. Kaniv do tohoto schématu nezapadal, a tak zůstal na okraji, ne vymazaný, ale tiše odsunutý do poznámek pod čarou.

Návrat z archivního zapomnění

Zlom má přesné datum. Dne 26. června 2015 oznámilo nakladatelství Russkije Vitjazi uvedení Babulinovy knihy „Kaněvskaja bitva 16 ijulja 1662 g. Zabytaja pobeda“ do prodeje. Následující den ji autor prezentoval na moskevském festivalu Knihy Ruska. Titul v překladu zní „Kanivská bitva 16. července 1662. Zapomenuté vítězství“ a už samotný název je programový.

Babulin nejen popsal průběh bitvy na základě archivních pramenů, ale explicitně položil otázku, proč tak výrazné vítězství vypadlo z ruské historické paměti. Jeho odpověď se shoduje s tím, co naznačovala starší literatura: kozácký protivník byl pro pozdější státní příběh příliš citlivý.

Ukrajinská historiografie reagovala polemicky. Papakinova recenze z roku 2017 nezpochybňuje samotnou bitvu, ale její rámování jako „zapomenuté slávy“ čte jako součást širšího trendu, návratu imperiálních interpretací do ruské historické produkce. Viktor Horobec z Ústavu dějin Ukrajiny NASU pak v monografii z roku 2024 zasazuje celý spor do kontextu toho, co nazývá „novou imperiální historiografií“, která se podle něj rozvinula právě v době rusko-ukrajinské války probíhající od února 2022.

Bojiště pod hladinou

Ironie osudu přidala k příběhu ještě jednu vrstvu. Hlavní plocha bojiště na levém břehu Dněpru dnes leží pod vodou. Kanivská nádrž, napouštěná v letech 1972 až 1976, zatopila terén, na kterém se v červenci 1662 odehrál rozklad Chmelnyckého vojska. Klasický archeologický průzkum je prakticky nemožný. Bitva tak zmizela nejen z učebnic, ale i z krajiny.

Právě proto zůstávají hlavním zdrojem poznání archivní dokumenty, dobové zprávy moskevských vojvodů, kozácká korespondence a polské relace. Babulinova práce je z velké části postavena právě na nich. Dostupnost je nicméně omezená: kniha vyšla pouze v ruštině a její český ani anglický překlad se zatím neobjevil.

Kaniv ukazuje něco podstatného o tom, jak funguje historická paměť. Státy minulost často nevymýšlejí od nuly, vybírají z ní to, co se hodí, a zbytek nechávají tiše ležet v archivu. Někdy i vlastní vítězství.