Sovětský tankista přežil 4 zničené T-34 a prošel od Kursku až do Rakouska. Vypořádal se s Tigery i Panthery

Když dvaadvacetiletý poručík Brjuchov v červenci 1943 najížděl s T-34 do pekla u Prochorovky, jeho brigáda měla asi 65 tanků. Na konci prvního dne jich zbylo zhruba 25. Brjuchov toho dne přišel o dva stroje, z jednoho vyskočil po průniku pancířem, z druhého se vyvalil s popáleninami obličeje a rukou, které mu částečně zmírnil tankový šlem. Přežil. A pak přežíval znovu a znovu, dalších dvacet měsíců, přes Ukrajinu, Rumunsko, Maďarsko až do Rakouska. Ne proto, že by měl štěstí. Spíš proto, že se naučil, jak ho nepotřebovat.

Škola u Prochorovky: konec hry na válku

Brjuchov sám datuje svůj skutečný začátek války nikoli ke Kursku, ale k průzkumu bojem na orlovském směru krátce poté. Z jeho tří tanků dva shořely, z celého čety zůstali naživu dva lidé. „Po tomto boji jsem začal opravdu válčit,“ řekl v rozsáhlém rozhovoru pro projekt Iremember. Mladická bezstarostnost skončila. Nahradil ji respekt k tomu, co T-34 v čelním útoku vydrží, a hlavně co nevydrží.

Technická realita byla tvrdá. Sovětské zkoušky ukořistěného Pantheru ukázaly, že jeho čelní pancíř byl pro tehdejší 76mm kanon T-34 prakticky neprostřelitelný. Bok byl jiná věc, tam ho šlo prorazit zhruba do tisíce metrů. Jenže dostat se na bok znamenalo manévrovat, využít terén, vystřelit první. A k tomu potřeboval tankista něco víc než odvahu.

Mechanik-řidič jako klíč k přežití

Brjuchov opakovaně zdůrazňoval jednu věc, kterou válečné filmy obvykle přehlížejí: nejdůležitějším členem osádky nebyl střelec ani velitel, ale mechanik-řidič. Zkušený řidič uměl tank postavit pro výstřel, vybrat plošku, schovat stroj za kryt, a to všechno v sekundách, pod palbou. Špatný řidič znamenal smrt celé posádky.

Vzorec přežití po zásahu vypadal vždy stejně: okamžitý rozkaz k výskoku, pád z věže na křídlo tanku, skok na zem, odplazení do kráteru. Velitel a nabíječ obvykle stihli ven první. Radiotelegrafista byl na tom nejhůř, často nestihl vylézt. U Prochorovky se Brjuchov po výskoku z hořícího stroje bránil v kráteru palbou z osobní zbraně, zatímco kolem něj hořely desítky tanků obou stran.

Nové posádky, které přicházely jako doplnění, měly zlomek šancí veteránů. Brjuchov to věděl a slabé velitele čet nahrazoval zkušenými lidmi z rezervy praporu. Přežití nebylo individuální, bylo systémové.

Od velitele tanku k veliteli praporu

Trasa, kterou Brjuchov za válku prošel, čte se jako atlas východní fronty: po Kursku boje na směru Orel–Brjansk, podzim 1943 až únor 1944 na 2. pobaltském frontu, pak přesun k 170. tankové brigádě a boje na pravobřežní Ukrajině. Následovala Jašsko-kišiněvská operace, postup přes Rumunsko, Debrecínská a Budapešťská operace v Maďarsku, obranné boje u Balatonu a nakonec Vídeňská útočná operace. Válku zakončil v Rakousku.

Z poručíka, velitele jednoho tanku, vyrostl ve velitele roty a od konce roku 1944 velel celému praporu. V prosinci 1944 se jeho prapor odtrhl od hlavních sil, zastavil silnou německou kolonu, zajal štábní důstojníky a získal mapy plánovaného protiúderu u Székesfehérváru. Nebyl to jen střelec tanků, byl to velitel s operačním dopadem.

Za boj u maďarské Battonyi byl navržen na titul Hrdina Sovětského svazu. Nedostal ho. Nejvyšší ocenění přišlo až o půl století později, v roce 1995 mu Ruská federace udělila titul Hrdina Ruské federace.

Čísla, která je třeba číst opatrně

Institucionální souhrny uvádějí 28 zničených německých tanků. Sám Brjuchov ale v rozhovoru upozorňuje, že hlášení o zničených cílech se na frontě běžně nadsazovala a pak „půlila“ po velitelských stupních. Stejně tak číslo „čtyři zničené T-34″ zachycuje jen jasně rekonstruovatelné ztráty, dva stroje u Prochorovky, jeden mezi Orlem a Brjanskem, jeden v útoku u Vasilek. Biografické databáze ale mluví o devíti opuštěných podbitých tancích, což zahrnuje i stroje vyřazené bez požáru.

Rozdíl není kosmetický. Hořící tank znamenal sekundy na únik a reálnou šanci na smrt. Podbitý tank mohl znamenat přerušený pás nebo zaseklou věž, situaci vážnou, ale přežitelnou. Brjuchov prošel oběma kategoriemi mnohokrát.

Ne eso, ale řemeslník

Slovo „eso“ z názvu jeho české memoárové knihy Tankové eso východní fronty svádí k představě osamělého lovce. Realita byla jiná. Brjuchov přežil proto, že se rychle učil, vybíral si lidi do osádky, respektoval limity svého stroje a proti technicky lepším protivníkům nehrál jejich hru. Proti Pantherům nešel čelně. Proti Ferdinandům spoléhal na kombinaci s pěchotou. A když mu tank hořel pod nohama, věděl přesně, kolik sekund má na to, aby z něj vypadl.

Po válce zůstal v armádě, vystudoval vojenské akademie a odešel do výslužby jako generálporučík. Zemřel jako jeden z mála sovětských tankistů, kteří mohli vyprávět o tom, jak vypadá válka zevnitř věže T-34, ne jako legenda, ale jako řemeslo s velmi úzkou tolerancí chyb.