Ukrajinský „raketodron“ Bars se od roku 2023 proměnil k nepoznání: dolet narostl na tisíc kilometrů, bojová zátěž stoupla z 22,5 kg na 60 kg a rychlost překročila 700 km/h.
Když vývojář Barsu v rozhovoru pro RBC-Ukraine řekl, že jeho stroj je právně kodifikován jako bezpilotní prostředek, ale fakticky je to raketa, nešlo o marketingovou nadsázku. Proudový dron, který letí rychlostí srovnatelnou s lehkou střelou s plochou dráhou letu a nese hlavici schopnou zničit rafinerii nebo radarový komplex, se vymyká všemu, co si většina lidí pod slovem „dron“ představí. A přesně takový stroj teď Ukrajina po více než čtyřech a půl letech plnohodnotné války sériově vyrábí.
Od prototypu ke čtyřiceti iteracím za tři roky
Bars se začal vyvíjet v roce 2023. Původní konfigurace nesla bojovou část o hmotnosti 22,5 kg a měla dolet do 700 km. Na zbrojním veletrhu Eurosatory 2026 pak Janes popsal standardní BARS RS s maximální vzletovou hmotností 135 kg, 95litrovou palivovou nádrží, cestovní rychlostí 400 až 450 km/h a maximem 620 km/h. To byl tehdejší základ.
Dne 7. září 2026 ale vývojář v rozhovoru pro RBC-Ukraine představil parametry, které tento základ výrazně překračují:
- Dolet: až 1 000 km (nárůst o necelých 43 %)
- Užitečná zátěž: až 60 kg (téměř trojnásobek původních 22,5 kg, přesněji 2,67násobek)
- Rychlost: přes 700 km/h (nad dřívější maximum 620 km/h)
- Lokalizace výroby: přes 74 % komponent domácího původu
- Počet iterací: více než 40 inženýrsky oficiálních verzí
Rodina Bars přitom nabízí tři hmotnostní třídy nákladu: 22 kg, 60 kg a 105 kg. Šedesátikilogramová verze je podle zástupce firmy „zlatý střed“ mezi dosahem a ničivým účinkem.
Rychlost, která mění pravidla hry
Číslo 700 km/h samo o sobě neřekne všechno. Kontext ano. Íránský Šáhid-136, kterým Rusko masově útočí na ukrajinskou infrastrukturu, létá podle CSIS rychlostí kolem 180 km/h. Bars je tedy podle deklarace výrobce zhruba čtyřikrát rychlejší. Francouzský proudový systém MBDA DELUGE, jeden z mála srovnatelných západních jednorázových úderných prostředků, dosahuje přibližně 400 km/h s doletem do 500 km a nákladem v 50kilogramové třídě.
Bars se tak rychlostí posouvá blíž chování lehké střely s plochou dráhou letu než klasického vrtulového sebevražedného dronu. Zároveň ale zůstává daleko za plnohodnotnou střelou typu Kalibr, která nese 450kilogramovou hlavici a létá na 1 500 až 2 500 km. Právě proto je označení „raketodron“ přiléhavé, sedí přesně do mezery mezi levným dronem a drahou řízenou střelou.
Britský BAE Systems Nyan sice zdůrazňuje flexibilní nákladový prostor a upgradovatelnou architekturu, ale veřejně nedává srovnatelně konkrétní čísla. Rozdíl Barsu spočívá v tom, že jeho modularita není výstavní produktová vlastnost, ale válečný provozní koncept: z jedné platformy vznikají verze pro hluboký úder, střední dosah i frontový zásah pouhým balancováním paliva a bojové části.
Umělá inteligence jako navigátor poslední míle
Označení „s AI“ u Barsu neznamená jen marketingový přívlastek. Vývojář popsal dvě roviny využití umělé inteligence: zaprvé při samotném vývoji a řešení inženýrských úloh, zadruhé jako strojové vidění v systému navedení na cíl.
V praxi to funguje tak, že v závěrečné fázi letu, na takzvané finální míli, má pilot dvě volby: buď předá řízení optickému systému donavedení, který pomocí strojového vidění identifikuje cíl, nebo řídí zásah ručně. Ukrajinské ministerstvo obrany u srovnatelných systémů středního dosahu popisuje, že v posledních kilometrech autonomně skenují terén a samostatně identifikují cíl. Konkrétní senzorová skladba Barsu ale veřejně popsána nebyla, a to z pochopitelných důvodů. Stejně jako podoba odpalovacího systému zůstává utajena kvůli operační bezpečnosti, protože jakýkoli detail by Rusku pomohl mapovat logistiku a zranitelná místa na zemi.
Moskva už je v dosahu, škálování brzdí motory
Že Bars není jen papírový projekt, potvrzuje bojové nasazení. Podle ukrajinského generálního štábu byly stroje Bars RS-1 použity při nočním úderu ze 16. na 17. května 2026 v Moskevské oblasti, kde zasáhly mimo jiné závod Angstrem v Zelenogradu. Přechod ze 700 na 1 000 km doletu přitom neznamená jen větší dosah, znamená víc flexibility v trase a větší obálku obletu ruské protivzdušné obrany.
Ukrajinské ministerstvo obrany uvádí, že země rozšířila dosah hlubokých úderů až na 1 750 km jinými prostředky, přičemž jako příklady jmenuje Alabugu ve vzdálenosti 1 200 km nebo Ufu na 1 400 km. Bars s tisícikilometrovým stropem pokrývá nižší část této škály, ale i ta nutí Rusko chránit střední pásmo a moskevský uzel. A právě to má přímý dopad na frontu: ministerstvo obrany přímo uvádí, že s růstem ničení skladů, velitelství a zásobovacích tras v operační hloubce klesá počet ruských útočných operací na linii dotyku.
Společný podnik v Evropě má zahájit práci na začátku září 2026 a první produkce pro ukrajinské síly je plánována od 10. října 2026. Co zatím brzdí rychlejší škálování, je jediný kritický dovážený díl, turbojet. Právě tady je zajímavý český kontext: brněnská firma PBS Aerospace sériově vyrábí malé turbojety řady TJ100 určené přímo pro bezpilotní prostředky, střely a podobné platformy. Česká republika navíc přes svůj obranný průmysl zprostředkovala Ukrajině nákupy vojenského materiálu za 261,6 miliardy korun a přispívá do Dronové koalice.
Ukrajinská soběstačnost, která překvapuje
Bars není osamělý příběh. Podle ukrajinského ministerstva obrany tvoří domácí výroba 95 % všech dronů pořizovaných pro obranné síly. Šéf nového Centra pro obrannou umělou inteligenci v rozhovoru pro AP uvedl, že ukrajinský zbrojní sektor už zahrnuje přes 2 000 výrobců a vojensko-technologických firem. Více než čtyřicet iterací Barsu za tři roky, lokalizace výroby přes 74 % a vlastní motor ve finálních testech: to je tempo, které by leckomu v NATO trvalo dekádu.
Rodina Bars za sebou má přibližně 7 000 startů. Každý z nich přinesl data, která se přelila do další iterace. Právě v tom spočívá skutečná síla ukrajinského přístupu: ne v jednom úchvatném parametru, ale v rychlosti, s jakou se z prototypu stává sériová zbraň schopná zasáhnout cíle stovky kilometrů za frontovou linií.