Zásoby obrněné techniky v Rusku jsou velmi rozsáhlé. Problémem je, že mnohá není v dobrém technickém stavu, a tak je pro současné války neskutečně nemoderní.
O velkých ztrátách Ruska ve válce s Ukrajinou svědčí i nejnovější zprávy o doplňování jednotek v týlu. Podle nich se ruská armáda snaží přeorganizovat a doplnit jednotky po porážkách, které utrpěla v okolí Kyjeva a Charkova, aby je mohla nasadit na Donbase. Jelikož jednotkám chybí nejen vojáci, ale i technika, musí sahat do svých rozsáhlých skladů. K některým jednotkám tak dokonce míří desítky let staré tanky T-62M.
Stroje již léta leží ve skladech
Jde sice o modernizovanou verzi tanku T-62, ale i ta je na současné poměry neuvěřitelně zastaralá. Je vybavena i výzbrojí, jenže proti moderně chráněným tankům není dostatečná. Rusko tanky T-62M nasadilo naposledy v bojích v Gruzii v roce 2008. Poté většina putovala do skladu nebo k sešrotování. V minulých letech však byla část tanků reaktivována a poslána do Sýrie, aby jimi svoje ztráty na těžké technice doplnila syrská armáda.
Zprávy o tom, že se Rusko chystá reaktivovat i tanky T-62, se objevily již před více než měsícem. Tehdy se mluvilo o jejich nasazení jen na méně exponovaná místa, jako jsou kontrolní stanoviště. Ovšem od té doby ztráty ruské obrněné techniky vzrostly, a proto není vyloučeno, že jednotky s nimi budou muset vyrazit i na frontovou linii. Za modernizovanými T-72B3 a novějšími T-80 i T-90 ovšem neskutečně zaostávají.
T-62 neboli Objekt 166 byl hlavní sovětský bojový tank používaný v 60. a 70. letech 20. století. Do konce 70. let představoval spolu s T-54/55 základní výzbroj sovětských tankových vojsk. Historie vzniku tanku T-62 sahá až do 50. let 20. století. Tehdy hlavní tankovou zbraní v SSSR a u jeho spojenců byly T-54. Ty byly vyzbrojeny zaostávajícím dělem ráže 100 mm. Kanón pocházel z roku 1944, používané střelivo a úsťová rychlost 880 m/s nebyly v 50. letech už na výši doby.
Proto se v SSSR rozhodlo o vývoji nového tankového kanónu a rovnou i nového stroje, který by měl lepší pancéřování. V roce 1951 bylo tedy zadáno konstruování nového tanku konstrukční kanceláři KB-60 charkovského závodu č. 75, v čele s Alexandrem Morozovem, jedním z konstruktérů tanků T-34 a T-54. Pro nový tank byl v OKB-9 (konstruktér F. Petrov) vyvíjen nový kanón D-54 ráže 100 mm, který měl mít stabilizaci ve dvou rovinách a úsťovou rychlost vystřeleného granátu až 1 015 m/s.
Konstrukce vznikla před více než 50 lety
Návrh nového tanku vznikl v roce 1953, byl označen jako „Objekt 430” a pro vojáky dostal označení T-64. Jeho vývoj se však neskutečně protahoval a ministerstvo obrany SSSR znejistilo. Proto s ročním zpožděním zadalo stejnou objednávku i domácí konkurenci, Uralskému Vagon Závodu v Nižnim Tagilu. V jeho konstrukční kanceláři OKB-520 si začali lámat hlavu nad zadáním „navrhnout modernizaci stávajících T-54 s novým kanónem D-54”.
Tagilský závod přišel s verzí T-54M s dělem D-54, ale při zkouškách se ukázalo, že dělo nesplňuje velkou většinu zadání a jeho stabilizace je velmi poruchová. Vývoj této verze byl v CNII-173 nakonec zastaven a tento institut musel začít opět od nuly. Šéf OKB-520 ing. L. Karcev také nebyl spokojen s pouhou modernizací již zastarávajícího tanku T-54. A tak o své újmě rozhodl v roce 1954 bez objednávky z vyšších míst vyvinout pro nové dělo i zcela nový tank, který nazval „Objekt-140”.
Ten byl věrchuškou nakonec vzat na milost, a tak v roce 1957 vznikly jeho první tři prototypy. Ale i charkovský závod postavil svůj prototyp a ve stejném roce ho předal k vojskovým zkouškám. Při nich oba tanky kvůli dělu D-54TS v podstatě zklamaly a byly odmítnuty. Po šesti letech prací byly obě konstrukční kanceláře na samém počátku. V SSSR se zatím snažili zmodernizovat staré T-54 alespoň na verzi T-55. V roce 1960 však nastal v SSSR poplach. Vzniklo britské dělo L7, jehož licenci koupili i Američané pro své tanky M60, dislokované přímo v Západním Německu.
Stávající ruské tanky by ve střetu neměly šanci. Na Uralu proto z nouze vzali starý T-55, prodloužili ho a postavili na korbu starou věž z tanku „Objekt 140” s dělem D-54TS. Vznikl tak „Objekt 165”. Tank jakž takž vyhověl, až na kanón D-54TS. Musel být znovu upraven, jeho hmotnost vzrostla, přesto pod názvem U-8TS (neboli 2A24) byl schválen a s ním i nový tank, nyní označován jako T-62A. To proběhlo v roce 1961. Ve stejné době byl v SSSR vyvinut i nový vynikající protitankový tažený kanón T-12 Rapira ráže 100 mm (2A19) s hladkým vývrtem.
Předvedli ho Chruščovovi, a ten vzápětí nařídil, aby byl tento kanón předělán na tankový. Do roka chtěl 200 tanků s touto novou výzbrojí. Přítomní odborníci padali do mdlob. Ministerští úředníci ale na příkazu trvali a vzali si do parády konstruktéra tanku T-62A, Leonida Karceva. Povolali jej do Moskvy a hádali se celý den, Karcev se zástavbou do svého T-62 totiž nesouhlasil a nepovolil. Problém byla délka nábojů nového kanónu, která byla 1,2 m a do žádného tehdejšího ruského tanku, respektive do používaných věží, se prostě taková munice nevešla.
Do výroby zařazen v roce 1962
Karcev šel dokonce tak daleko, že požadoval osobní schůzku s Chruščovem, aby mu nesmyslnost jeho požadavku vysvětlil v osobním rozhovoru. Teď zase úředníci na ministerstvu obrany padali do mdlob. Nakonec to byl Karcev, kdo navrhl kompromisní řešení. Doporučil převrtat drážkovanou hlaveň děla D-54TS na hladkou a používané střelivo zkrátit, ale zvětšit ráži. Odstraněním drážek tak vznikal „hladký” kanón ráže 115 mm. Konstruktér munice V. Jaroslavskij se sice kroutil, ale nakonec musel připustit, že je to řešení.
Kanón byl upraven a jeho zástavbou do tankové věže původní T-62A vznikl r. 1959 nový „Objekt 166”. Po zkouškách a menších úpravách byl nový tank 12. srpna 1961 nařízením Rady ministrů SSSR přijat do výzbroje sovětské armády pod označením T-62. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak to vyznívá v této větě. V úřednických ministerských kruzích byl nový T-62 vnímán jako víceméně nechtěné dítě různých soukromých iniciativ konstruktérů tanku a děla, a podle toho se k projektu stavěli.
Jenže v roce 1960, když sovětská rozvědka přinesla alarmující zprávy o novém britském tankovém dělu typu L7 a jeho výkonech, byl náčelníkem pozemních sil sovětské armády maršál Čujkov. Ano, byl to ten, který bránil Stalingrad v roce 1942. Ten si po seznámení se se zprávou rozvědky předvolal velitele tankových vojsk SSSR, maršála Polubojrarova, a chtěl vědět, co s tím bude schopen udělat. Čujkov věren své pověsti cholerika dost nahlas zuřil. Zvlášť, když mu sdělili, že pokusné tanky s novým kanónem D-54TS mají mnoho nedostatků a stejně na kanón L7 nestačí.
Pak se jeden z přítomných úředníků GBTU (Glavnoje Broně Tankovoje Upravlenie) zmínil, že v Nižnym Tagilu vyvíjejí tank s kanónem ráže 115 mm, který se ukazuje být lepším než britský L7, akorát se tanku při zkouškách zlomilo vahadlo podvozku. Čujkov se opravdu rozzuřil a nařídil, aby okamžitě tento tank byl k dispozici i s novým kanónem. Řekl to podle svědků poněkud jinak. Řval, aby mu přítomní ... „nevykládali nesmysly o zlomeném vahadle, že chce ten kanón, i kdyby mu ho měli dovézt přivázaný praseti na hřbetě!”
Vyděšení úředníci GBTU okamžitě z Moskvy jeli do UZV na Ural, aby se dozvěděli od potměšile se culícího ředitele továrny Okunjeva, že z jejich příkazu se nový tank vyrábět přece nesmí, ale připravují tedy jiný, který byl byl ještě lepší. Nakonec se soudruzi domluvili a na jednání v Moskvě na zasedání rady vojensko-průmyslového komplexu, jež vedl maršál Ustinov, soudruh ředitel Okunjev po celodenní „debatě“ nakonec souhlasil se zařazením Objektu 166 jako tanku T-62 s kanónem ráže 115 mm do výroby od července 1962.
Dost neuvěřitelný výsledek
Vlastní schválený „konkurenční” tank T-62A s kanónem D-54TS se nakonec ani nezačal sériově vyrábět. Nový tank T-62 byl na světě. Měl i novou věž, která odstraňovala největší nedostatek věží tanků T-54/55 (stropní pláty navařené do výřezu v odlitku), protože byla celá kompletně odlitá. Jeho hlavní zbraň bylo dělo U-5TS Molot ráže 115 milimetrů s hladkým vývrtem, vzniklé z děla D-54TS. Bylo to první nedrážkované dělo zavedené do sovětské výzbroje a bylo mnohem výkonnější než tehdejší obdobné tankové kanóny ve světě.
Na to, jak poloamatérsky vznikal, je to dost neuvěřitelný výsledek. Kanón U-5TS s podkaliberními střelami ZBM 21 dosahoval například úsťové rychlosti 1 600 m/s, v tomto parametru překonal i britský L7. Při porovnávacích zkouškách s kanónem D10TS se ukázalo, že nový kanón má téměř dvojnásobný účinný dostřel. Poněkud nižší přesnost vyvažovala vysoká úsťová rychlost a průbojnost podkaliberní munice.
Stroj je 9,34 metru dlouhý, 3,3 metru široký a 2,4 metru vysoký. Jeho hmotnost je 37 tun. Na rozdíl od pozdějších sovětských tanků, které mají nabíjecí automat, jehož munice v něm v případě zásahu často vyvolá velikou explozi, má osádka i nabíječe. Jsou v ní tedy čtyři vojáci. Největší síla pancíře je 214 milimetrů. Tank se může pohybovat rychlostí 50 kilometrů v hodině a jeho dojezd je 400 kilometrů.
Tank mohl střílet podkaliberními náboji s penetrátorem, což z něho v době zavedení činilo nebezpečnou zbraň. Ovšem současné ruské i ukrajinské tanky o generaci dále jsou osazeny děly s hladkým vývrtem ráže 125 milimetrů, jež jsou mnohem silnější. Také pancéřování novějších tanků spolu s přídavným reaktivním pancířem je činí mnohem odolnější, než je T-62. Ten je stejně jako většina tanků vybaven i koaxiálním kulometem ráže 7,62 milimetru a často i těžkým kulometem ráže 12,7 milimetru, umístěným na věži.
V 80. letech byly T-62 modernizované
O nový tank se pochopitelně zajímali zahraniční vojenští odborníci, ale kvůli důslednému sovětskému utajování neměli zpočátku mnoho úspěchů. První veřejné představení nového tanku se uskutečnilo v roce 1967 na tradiční přehlídce pořádané k výročí Říjnové revoluce. Dne 7. listopadu projelo Rudým náměstím 20 tanků 4. gardové Kantěmirovské divize. Pro nás je zajímavé, že k prvnímu „bojovému nasazení“ nových tanků došlo až v srpnu 1968 při okupaci Československa.
Přes všechny své přednosti tank T-62 stárl. Neminuly ho modernizace. Verze T-62M, kterou má Rusko ve skladech, byla však modernizovaná už v 80. letech. Byla například zvýšena její ochrana přidáním pancéřového plátu v přední části vozidla, zesílením věže a zvýšenou ochranou proti minám. Instalovány byly i pryžové zástěny. Posílení dobře chrání proti starším typům protitankových zbraní, ale ne proti těm modernějším.
Tank dostal také pásy z tanku T-72, jež vydrží více kilometrů proběhu než ty původní, má nové řízení palby, balistický počítač, nebo možnost odpalovat řízené střely 9K116-2. Různé kusy však mohou mít rozdílnou úroveň modernizace. Tanky, kterých bylo vyrobeno nakonec 22 700 kusů, za sebou mají bohatou bojovou historii. Sovětský svaz je nasadil po „procházce” v Československu v roce 1968 ještě v konfliktu s Čínou v roce 1969.
Následně masivně v Afghánistánu, tam kvůli tehdy nedostatečné pancéřové ochraně utrpěly poměrně vysoké ztráty. Známé je jejich nasazení arabskými zeměmi během Jonkipurské války, kde byly nejnebezpečnějšími soupeři izraelských obrněnců. Část ukořistěných tanků pak Izrael dokonce přestavěl na speciální bojová vozidla pěchoty a zařadil do výzbroje. Tanky byly použity i Irákem proti Íránu nebo v Libyi.
Jak špatná je podle vás situace v ruská armádě?
Zdroj: DefenceUa, ArmyRecognition
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 8172
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 13732
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 8970
