První svého druhu na světě a dodnes je inspirací. Sovětské BMD-1 na padáku sneslo celou posádku a hned mohlo udeřit

Představte si situaci: transportní letoun Il-76 letí ve výšce několika set metrů, z jeho rampy se odvalí osm tun hliníku, oceli a munice zavěšených pod kupoly padáků, a uvnitř sedí posádka. Po dosednutí motor nastartuje, věž se otočí a kanón je připraven pálit. Přesně takhle si sovětští konstruktéři představovali budoucnost výsadkových operací, když navrhovali BMD-1 s interním označením Objekt 915. Žádná jiná země na světě v té době nic srovnatelného nenabízela. Otázka ale zní, jestli se tenhle revoluční koncept skutečně osvědčil v boji.

Proč „první svého druhu“ není prázdná fráze

Označení „první na světě“ vyžaduje přesnou definici. Vzdušně vysaditelné obrněnce existovaly i na Západě: americký lehký tank M551 Sheridan sloužil od roku 1966 a dalo se s ním shazovat metodou LAPES (nízkovýškový výhoz z transportního letounu). Jenže Sheridan byl průzkumné a útočné vozidlo se 152mm kanónem/odpalovačem, nikoli bojové vozidlo pěchoty určené k přepravě výsadkového družstva. Podle materiálů Fort McCoy plnil úplně jinou taktickou roli.

BMD-1 oproti tomu vzniklo výhradně pro Vozdušno-děsantnyje vojska (VDV) jako organická obrněná palebná podpora výsadkářů. Vážilo pouhých 8,2 tuny, téměř o pět tun méně než příbuzné BMP-1, které ve verzi BVP-1 sloužilo i v Československé lidové armádě a dnes je k vidění ve sbírkách Vojenského historického ústavu v Praze. Za tu úsporu hmotnosti zaplatili konstruktéři drasticky: trup ze svařované hliníkové slitiny odolával pouze střelám ráže 7,62 mm a střepinám. Posádku tvořili tři členové osádky a čtyři výsadkáři, tedy poloviční kapacita oproti osmi vojákům v BMP-1. Výzbroj ale zůstala srovnatelná: 73mm kanón 2A28 Grom, spřažený kulomet PKT ráže 7,62 mm a odpalovač protitankových řízených střel Maljutka (AT-3 Sagger) s dostřelem kolem tří kilometrů.

Seskok s živou posádkou: světové prvenství, které přišlo až později

Samotné zavedení BMD-1 do výzbroje v roce 1969 ještě neznamenalo, že se s ním posádka automaticky shazovala. Vozidlo se zpočátku vysazovalo na speciálních platformách s vícekupolovým padákovým systémem z letounů An-12, zatímco vojáci seskakovali zvlášť na vlastních padácích. Teprve 5. ledna 1973 Sověti poprvé předvedli seskok BMD-1 s lidmi uvnitř, a právě tohle byl moment, který neměl ve světě obdoby.

Šlo o vysoce rizikový postup. Celá bezpečnost závisela na spolehlivosti výsadkového kompletu: platforma, padáky, systém tlumení nárazu při dosednutí. Veřejně dostupné zdroje nepopisují žádný samostatný záchranný mechanismus pro posádku během sestupu. Pokud selhaly padáky, selhalo všechno. Statistiku nehod Sověti nikdy nezveřejnili, což samo o sobě leccos naznačuje.

Smysl celého manévru byl přitom jasný: odstranit kritické minuty mezi dopadem techniky a shromážděním rozptýlených výsadkářů. V teorii mělo BMD-1 po dosednutí přejít do boje v řádu desítek sekund. Podle nás právě tenhle slib, okamžitá obrněná palebná podpora hned v prvním sledu výsadku, byl tím, co z BMD-1 udělalo legendu.

Afghánistán: tvrdá srážka teorie s realitou

Když v prosinci 1979 sovětská armáda zahájila invazi do Afghánistánu, BMD-1 tam bylo. Ale ne tak, jak si to představovali tvůrci doktríny. Podle amerického vládního dokumentu z řady Foreign Relations of the United States přepravily transportní letouny prapory vybavené BMD-1 vzdušným mostem na letiště v Kábulu a Bagrámu. Vozidla pak vyjela z letadel po vlastní ose a přesunula se k obsazení klíčových objektů: ministerských budov, rozhlasu, paláce.

Žádný věrohodný primární zdroj nepotvrzuje, že by v Afghánistánu proběhl ostrý bojový padákový výsadek BMD-1 přímo do akce. Revoluční seskok s posádkou uvnitř zůstal doménou cvičení a demonstrací. V praxi se ukázalo něco jiného: BMD-1 fungovalo jako rychle přepravitelný lehký obrněnec, který výsadkářům poskytl palebnou podporu v prvních hodinách operace. A právě v tom byla jeho skutečná hodnota.

Jenže pak přišel dlouhý pozemní boj. Hliníkový pancíř, který stačil na střepiny, nestačil na zásahy z těžkých kulometů DŠK ráže 12,7 mm ani na všudypřítomné granátomety RPG-7 v rukou mudžáhidů. Americká analytická studie dostupná přes govinfo.gov uvádí, že BMD-1 byly z afghánské služby nakonec staženy kvůli mechanické nespolehlivosti a nedostatečné ochraně. Stroj navržený pro bleskovou operaci v evropských rovinách se v horách střední Asie ocitl v roli, na kterou nebyl stavěný.

Odkaz, který přežil samotný stroj

Západní armády sovětský koncept nikdy přímo nezkopírovaly. Důvody byly pragmatické: extrémně nízká hmotnost znamenala extrémně slabou ochranu, nosnost tehdejších transportních letounů limitovala velikost výsadku a hlavně NATO stále méně věřilo, že masové padákové operace přežijí moderní protivzdušnou obranu. Proč shazovat obrněnce na padácích, když je protivník sestřelí ještě v letadle?

Přesto BMD-1 změnilo vojenské myšlení trvale. Sovětský svaz na jeho základě vybudoval první plně mechanizovanou výsadkovou sílu v dějinách; výsadkové divize disponovaly řádově stovkami obrněných vozidel. Z BMD-1 vyrostla celá rodina: vylepšené BMD-2 s 30mm automatickým kanónem 2A42 a nakonec moderní BMD-4M, které dnes tvoří páteř ruských VDV a bojují na Ukrajině, kde se opět ukazují stejné limity slabého pancéřování, tentokrát proti dronům a protitankovým střelám Javelin. Kruh se uzavírá.

Dnešní armády NATO řeší v podstatě totéž co sovětští konstruktéři v šedesátých letech: jak dostat obrněnou palebnou podporu k rychle nasaditelným silám co nejdříve. Jen to řeší jinými prostředky, strategickou leteckou přepravou kolových obrněnců typu Stryker nebo Boxer místo padákových seskoků. BMD-1 nedalo světu univerzální odpověď, ale položilo otázku, kterou vojenští plánovači řeší dodnes.