Proč právě Rusko a proč Estonsko

Britské oficiální zdroje nepojmenovávají ASGARD jako „protiruský systém“, ale kontext nenechává nikoho na pochybách. Náčelník britské armády v červenci 2025 veřejně prohlásil, že Spojené království dnes disponuje podobným průzkumně-úderovým řetězcem, jaký Ukrajina použila k ničení ruských sil v Donbasu, a že tato schopnost sídlí přímo u předsunutých britských jednotek v Estonsku. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, se stala živou laboratoří moderního bojiště. Britové z ní systematicky čerpají poučení a ASGARD je jedním z výsledků.

Estonsko přitom není náhodným dějištěm. Země leží na východním křídle NATO, sdílí hranici s Ruskem a svůj obranný průmysl buduje jako exportně orientovaný sektor úzce propojený se státem. NATO v Tallinnu otevřelo regionální hub akcelerátoru DIANA s odkazem na „mimořádnou inovační stopu“ země. Geopolitický tlak a digitální kultura tu vytvořily prostředí, kde malé firmy řeší velké obranné problémy.

Jak „křišťálová koule“ funguje v praxi

Platforma Winning Mind není monolitický bojový systém jako produkty velkých dodavatelů typu Palantir nebo Thales. Je to specializovaná zpravodajská vrstva, modulární hub, který přijímá data z více domén a nad nimi staví automatizované analytické procesy, mapové vizualizace, časové osy a práci s entitami. Podle SensusQ platforma zkrátila reakční doby o 200 %. Tento údaj ale pochází výhradně od samotné firmy a v otevřených britských dokumentech k němu chybí nezávislá metodika i ověření.

Co naopak říkají oficiální britské zdroje: zástupce náčelníka generálního štábu na veletrhu DSEI 2025 mluvil o zkrácení cyklu „vidět, rozhodnout, zasáhnout“ z hodin na minuty, v některých formulacích až na sekundy. Náčelník obrany na London Tech Week dodal, že ASGARD využívá i cílené velké jazykové modely a AI agenty. Klíčové je, že systém nerozhoduje sám; britská doktrína výslovně stanoví, že za rozhodnutí o použití smrtící síly nesou odpovědnost lidé, nikoli stroje. Umělá inteligence má roli podpůrnou: připravit informaci, navrhnout varianty, urychlit proces. Poslední slovo zůstává veliteli.

Malá firma ve velkém rámci

Proč se do strategicky citlivého projektu dostala firma, která nemá tisíce zaměstnanců? Britové záměrně zvolili otevřený kontraktační rámec nazvaný DDAD. Podle veřejně dostupného oznámení na Contracts Finder v něm uspělo 26 dodavatelů, z nichž polovina jsou malé a střední podniky. Maximální finanční strop rámce činí v přepočtu zhruba 5,4 miliardy korun, jeho jádro běží od ledna 2026 do ledna 2029 s možností dalšího rozšiřování. Britská armáda tím vědomě rozbíjí model, v němž jeden velký integrátor dodává všechno. Místo toho staví ekosystém, kde každá firma přináší jednu specializovanou schopnost.

SensusQ do tohoto ekosystému zapadla jako zpravodajsko-fúzní vrstva. Firma podle vlastních materiálů působí od roku 2020 a její platforma byla podle firemní prezentace nasazena i na Ukrajině; tento údaj je ovšem opět nutné brát jako tvrzení společnosti, nikoli jako nezávisle ověřený fakt.

Co to znamená pro Česko

Obranná strategie České republiky z roku 2023 označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu pro bezpečnost země a budoucí konflikty popisuje jako multidoménové a technologicky náročné. Česká armáda na to reaguje: buduje digitální prostředí, otevřela Národní testovací polygon pro autonomní systémy a na konferenci Spojovací vojsko 2026 představila cestu k digitální suverenitě. Ministerstvo obrany v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím v dubnu 2024 potvrdilo, že AI už využívá pro kybernetickou bezpečnost, zpracování otevřených zdrojů, generativní modely nad interními dokumenty i algoritmy v senzorických prostředcích.

Veřejně dohledatelný ekvivalent britského průzkumně-úderového webu ale česká armáda zatím nemá. Právě proto je britský přístup (otevřený rámec, zapojení malých firem, rychlé prototypování a testování v reálných podmínkách) relevantní i pro Prahu. Platforma typu Winning Mind by v českém kontextu dávala smysl zejména pro rychlou fúzi zpravodajských dat, ochranu předsunutých jednotek a interoperabilitu s aliančními silami.

Cesta k roku 2027

Britská armáda si vytyčila ambiciózní cíl: zdvojnásobit svou bojovou účinnost do roku 2027. Nejde jen o více munice nebo těžší techniku. Jde o rychlejší data, umělou inteligenci v rozhodování, integraci napříč doménami a schopnost nasadit síly tam, kde jsou potřeba. ASGARD je v tomto plánu vlajkovou lodí. Oznámení přišlo v říjnu 2024, kontrakty v lednu 2025, prototyp běžel o čtyři měsíce později v Estonsku a v červenci 2025 britské ministerstvo obrany prezentovalo úspěšné výsledky zkoušek.

Plné operační nasazení zatím nemá veřejně známé datum. Širší digitální cílovací web má být podle britských dokumentů budován právě do roku 2027. Jisté je, že ASGARD už není pouhý koncept na papíře; část jeho schopností byla ověřena na východním křídle NATO, pár desítek kilometrů od ruské hranice.

Válka na Ukrajině ukázala, že moderní bojiště patří tomu, kdo vidí dřív a rozhodne rychleji. Britové na to vsadili otevřený ekosystém malých firem místo jednoho velkého dodavatele. A klíčovou analytickou vrstvu jim dodává firma ze země, která ví nejlépe, co znamená žít vedle Ruska.

Článek Digitální „křišťálová koule“: estonská umělá inteligence věští ruské útoky dříve, než začnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rušička velikosti tabletu, která mění pravidla hry

Stone Cloak představila britská vláda jako „domácí britskou inovaci“. Konkrétní vývojářská firma nebyla zveřejněna, stejně jako přesné technické parametry, tedy frekvenční pásma, výstupní výkon ani dosah rušení. Utajení dává smysl: jakýkoli veřejný detail by Rusku usnadnil vývoj protiopatření.

Co víme jistě:

• Systém je dostatečně malý a lehký na to, aby ho nesl běžný úderný dron.
• Ukrajinské síly ho už aktivně používají na frontě; britské ministerstvo obrany potvrdilo dodání tisíců kusů.
• Účinek spočívá v narušení schopnosti ruských systémů protivzdušné obrany dron sledovat a navést na něj střelu.

Odborníci z Defense Express odhadují, že Stone Cloak pravděpodobně pracuje spíše na principu klamání a deformace radarového obrazu než jako hrubý všesměrový rušič, který by přehlušil signál čistou silou. Filozoficky se tak blíží spíše konceptu miniaturní sebeochrany, jakou představuje například britsko-italský systém Leonardo BriteCloud, jednorázový DRFM klamač vypouštěný z letounů. Rozdíl je v tom, že Stone Cloak je integrální součást dronu, nikoli jednorázový výmet. Na opačném konci spektra stojí ruské pozemní komplexy jako Krasukha-4 nebo Pole-21, které pokrývají celé oblasti a váží tuny. Stone Cloak je jejich protipól: levný, miniaturní a nasaditelný v tisících kusech na jednotlivé platformy.

Proč je předání know-how důležitější než samotná zásilka

Tisíce kusů rušiček jsou cenné. Právo je vyrábět, upravovat a dál rozvíjet je ale nesrovnatelně cennější. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, se proměnila v permanentní závod adaptací. Obě strany opakují protiopatření v řádu týdnů, někdy dnů. Analýza amerického Military Review popisuje, jak ruské jednotky elektronického boje průběžně aktualizují frekvence a režimy podle toho, co zachytí od protivníka. Carnegie Endowment mluví o bezprecedentní rychlosti inovačního cyklu na obou stranách fronty.

Právě proto má vlastnictví duševního vlastnictví takovou váhu. Pokud by Ukrajina zůstala závislá na hotových dodávkách z Británie, každá ruská adaptace by znamenala čekání na novou verzi ze zahraničí. Teď může Kyjev reagovat sám: upravit software, přizpůsobit frekvenční pásma, integrovat systém na nové typy dronů. Tempo adaptace se tím dramaticky zkracuje.

Tento krok přitom není izolovaný. Zapadá do architektury, kterou Londýn a Kyjev budují systematicky. V lednu 2025 podepsaly obě země stoletou partnerskou dohodu, která výslovně počítá s transferem technologií, společnou výrobou a ochranou převedeného duševního vlastnictví. V březnu 2026 přibyly dohody o kombinaci sofistikované britské technologie elektronického boje s ukrajinskými platformami, o společných obranných podnicích a o britských servisních kapacitách přímo na ukrajinském území. V únoru 2026 se v anglickém Suffolku otevřela továrna ukrajinské firmy Ukrspecsystems na výrobu dronů, což je důkaz, že společný výrobní ekosystém už fyzicky existuje.

Stone Cloak míří i za hranice malých dronů

Podle oficiálního sdělení Downing Street má být Stone Cloak po nasazení na Ukrajině integrován i do další generace britských hlubokých úderných prostředků. Konkrétně se mluví o programu Brakestop, levné pozemně odpalované střele s doletem přes 500 km a hlavicí o hmotnosti 225 kilogramů. Zadávací dokumentace je ještě ambicióznější: cílový dolet 600 kilometrů, rychlost kolem 600 km/h, nosnost 200 až 300 kilogramů, schopnost navigace v prostředí bez satelitní navigace, přesnost CEP 30 metrů a cena do přibližně 12,5 milionu korun za kus s minimální produkcí 20 kusů měsíčně.

Pokud Stone Cloak skutečně zamíří i na palubu Brakestopu, nejde už o pouhou ochranu malých průzkumných a úderných dronů. Jde o technologii, kterou Británie sama považuje za dost cennou pro vlastní budoucí strategické schopnosti. Ukrajinská fronta v tomto pohledu slouží jako extrémně cenné testovací prostředí; žádná simulace nenahradí tisíce reálných nasazení proti skutečné ruské protivzdušné obraně. Londýn tím kupuje bojovou zpětnou vazbu, kterou by jinak nezískal.

Co to znamená pro NATO a Česko

Formálně jde o bilaterální britsko-ukrajinský transfer, nikoli o společný alianční projekt. Věcně ale krok zapadá do širšího trendu. NATO v červenci 2026 oznámilo investice přesahující bilion korun do protidronových schopností a výcviku operátorů. Program UNITE – Brave NATO, spuštěný v listopadu 2025, propojuje alianční a ukrajinské inovátory při společném financování obranných technologií.

Pro Českou republiku je to relevantní téma. Ministr obrany v březnu 2026 navštívil kolínskou firmu, která patří k největším evropským výrobcům bezpilotních prostředků, a zdůraznil potřebu dronů odolných proti prostředkům elektronického boje. Specialisté 53. pluku průzkumu a elektronického boje AČR na cvičení Ghost Hunters 2026 trénovali právě scénáře zahrnující drony, rušení a sdílení dat v aliančním prostředí. Pokud Londýn technologii typu Stone Cloak exportně uvolní nebo nabídne integrační spolupráci, české bezpilotní platformy jsou přesně typem uživatele, pro něhož by taková schopnost dávala smysl.

Závod, který nikdy nekončí

Účinnost Stone Cloak nebude statická. Rusko bude hledat protiopatření: úpravy radarových režimů, multisenzorové sledování, optické a infračervené kanály, geolokaci rušiče. Právě proto není klíčovou zprávou samotná rušička, ale to, že Ukrajina se u této kategorie ochrany posouvá z role odběratele do role výrobce a spoluvývojáře. V závodě, kde rozhoduje rychlost adaptace, je vlastnictví know-how zbraň sama o sobě.

Článek Drony se stanou pro ruské radary neviditelnými. Ukrajina získala tisíce rušiček Stone Cloak i celé know-how se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně dohoda znamená a odkud se vzala částka 1,5 bilionu

Program Ukraine Support Loan vznikl právně 24. února 2026, tedy přesně ve čtvrtém výročí ruské invaze. Implementaci pro rok 2026 Rada EU finalizovala 23. dubna a první peníze začaly proudit už v červnu. Celková obálka činí 90 miliard eur, z toho 30 miliard pokrývá rozpočtovou a makrofinanční pomoc a 60 miliard je vyčleněno čistě na obranné kapacity. Právě těch 60 miliard eur, při kurzu kolem 25 korun za euro, dává v přepočtu přibližně 1,5 bilionu korun.

Británie do programu nevstoupila automaticky. Musela uzavřít zvláštní smlouvu a zavázat se ke „spravedlivému a přiměřenému“ finančnímu příspěvku odvozenému od hodnoty kontraktů, které její firmy získají. Dne 22. července 2026 pak účast Londýna formálně schválily státy EU zapojené do posílené spolupráce. Nejde tedy o pouhý politický slib, jde o podepsanou, ratifikovanou a už fungující finanční linku.

Tři programy, které se pletou: úvěr, SAFE a Nástroj pro Ukrajinu

Veřejná debata často směšuje tři různé věci, které je třeba odlišit:

• Ukraine Support Loan (90 mld. eur) – úvěr přímo pro Ukrajinu na roky 2026–2027. Kyjev z něj nakupuje obranu i pokrývá rozpočet. Británie sem právě získala přístup.
• SAFE (150 mld. eur) – fond pro společné obranné investice členských států EU, schválený už v květnu 2025. Slouží k přezbrojení samotných evropských armád, nikoli Ukrajiny. Británie sem přístup nezískala, jednání ztroskotala na sporu o výši britského příspěvku.
• Nástroj pro Ukrajinu – širší unijní rámec, v němž Británie získala reciproční přístup už 26. června 2026, tedy ještě před červencovou obrannou dohodou.

Červencový podpis tak nebyl prvním průlomem, ale klíčovým rozšířením na obrannou složku, kde se točí největší peníze. Jen pro rok 2026 Komise vyčlenila na obranné kapacity Ukrajiny až 28,3 miliardy eur a 30. června už vyplatila 3,9 miliardy eur výhradně na drony.

Jaké britské zbraně Ukrajina pravděpodobně nakoupí

Dohoda konkrétní systémy nejmenuje, ale dosavadní britské dodávky a výrobní kapacity naznačují tři hlavní okruhy:

Thales LMM/Martlet – lehká víceúčelová střela o hmotnosti kolem 13 kilogramů, navržená proti dronům, lehce obrněným vozidlům i malým plavidlům. Dosah se pohybuje kolem 8 kilometrů. Británie pro Ukrajinu už dříve objednala 650 kusů a následně dalších více než 5 000. Proti ruskému masivnímu nasazení dronů Šáhid a podobných typů je to přesně ten druh munice, který Kyjev spotřebovává v obrovských objemech.

MBDA Brimstone – přesná protitanková a úderná střela schopná zasáhnout rychle se pohybující vozidla, tanky, obrněnce i opevněné pozice. Využívá kombinaci radarového a laserového navedení, což jí dává schopnost operovat i za snížené viditelnosti. Srovnatelným systémem je americký AGM-114 Hellfire, ovšem Brimstone nabízí vyšší přesnost proti pohyblivým cílům díky aktivnímu radaru. Británie už Ukrajině dodala desítky těchto střel a výroba běží.

CAMM / Land Ceptor – pozemní protivzdušný systém s dosahem do 25 kilometrů, určený k ochraně vojsk a kritické infrastruktury. Rodina CAMM zahrnuje i variantu CAMM-ER s prodlouženým dosahem přes 45 kilometrů. V kontextu NATO jde o systém srovnatelný s americkým NASAMS, ovšem s modernějším aktivním radarovým naváděním střely. Pro Ukrajinu, která čelí každodenním raketovým a dronovým útokům na města i energetickou síť, je pozemní protivzdušná obrana doslova otázkou přežití civilní infrastruktury.

Proč Moskva zuří a co to znamená pro frontu

Kreml sice k samotné úvěrové dohodě nevydal izolované prohlášení, ale pařížský summit Koalice ochotných rámoval jako další nepřátelský krok Západu. A má důvod k nervozitě. Rozšíření dodavatelského okruhu o britské firmy znamená, že Ukrajina získává přístup k systémům, ve kterých je Británie světovou špičkou, tedy k řízeným střelám a protivzdušné obraně. To jsou přesně segmenty, které ruské armádě komplikují život nejvíc: protivzdušná obrana chrání ukrajinská města před raketami a drony, přesné střely typu Brimstone ničí ruskou obrněnou techniku a logistiku.

Neznamená to, že se fronta přes noc zhroutí. Znamená to ale vyšší hustotu ukrajinské obrany a úderů v období 2026–2027, kdy program počítá s desítkami miliard eur na zbrojní nákupy. Rychleji se projeví dodávky munice, dronů a lehčích střel, pomaleji komplexnější systémy protivzdušné obrany. Podle nás je skutečný zlom v tom, že Kyjev přestává být závislý na úzkém okruhu evropských dodavatelů a získává konkurenční prostředí, které tlačí na cenu i rychlost.

Český paradox: platíme, ale nerozhodujeme

Pikantní detail celého příběhu se týká Česka. Spolu s Maďarskem a Slovenskem se Praha rozhodla program Ukraine Support Loan nepodpořit, a proto byl přijat režimem posílené spolupráce 24 členských států. Česko tak nehlasovalo ani o schválení britské účasti 22. července. České zbrojní firmy přitom jako subjekty z EU zůstávají v oprávněném dodavatelském okruhu, formálně se jejich pozice nezhoršila. Reálně ale čelí tvrdší konkurenci: britské firmy nově získaly přímý přístup ke kontraktům a v oblastech jako protivzdušná obrana a řízené střely mají co nabídnout.

Dohoda z Paříže není zázračná zbraň, která válku ukončí jedním úderem. Je to ale finanční a průmyslový mechanismus, který Rusku systematicky prodražuje každý den konfliktu, a to je přesně ten druh tlaku, který Moskva snáší nejhůř.

Článek Rusové zuří, EU otevře Ukrajině přístup k britským zbraním za 1,5 bilionu Kč a „Rusáci“ pocítí peklo na zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ultimátum a hodiny tikající k devíti

Bezprostřední příčinou krize byla smrt sultána Hamada ibn Thuwayniho 25. srpna 1896. Chálid ibn Barghash, jeho bratranec, obsadil palác bez britského souhlasu, a to v protektorátu, kde od helgolandsko-zanzibarské smlouvy z roku 1890 rozhodovala o nástupnictví právě Británie. Britský konzul Basil Cave mu doručil ultimátum: opustit palác do 9:00 následujícího dne, jinak bude použita síla.

Chálid odmítl. Kolem sebe shromáždil asi 3 000 ozbrojených mužů, nechal nabít několik děl a zabarikádoval se v pobřežním palácovém komplexu. Proti němu už v přístavu kotvilo pět válečných lodí pod velením kontradmirála Harryho Rawsona.

Pět lodí, ne jen křižníky

Představa „britských křižníků“ je zjednodušení. Rawsonova eskadra sestávala z HMS St George (vlajková loď, na které admirál řídil operaci), HMS Racoon, HMS Philomel, HMS Thrush a HMS Sparrow. Podle Encyclopaedia Britannica palbu na palác vedly konkrétně Racoon, Thrush a Sparrow, lodě různých kategorií, od chráněného křižníku po dělové čluny. K nim se přidala britská námořní pěchota a probritské zanzibarské jednotky na zemi.

Nepoměr sil byl drtivý. Ne tolik početně, Chálid měl víc mužů než Britové na břehu, ale technologicky a pozičně. Palác stál na pobřeží jako nehybný terč proti těžké lodní palbě. Výsledek:

• Zanzibarská strana: přibližně 500 mrtvých a zraněných
• Britská strana: jeden vážně zraněný námořník

38, 40, nebo 45 minut?

Kolem přesné délky konfliktu panuje drobný zmatek. Guinness World Records pracuje s rozmezím 9:00–9:45, tedy 45 minut. Britannica mluví o válce „kratší než 40 minut“. Tradiční číslo 38 minut pochází z dobových odhadů a opakuje se v populární literatuře. Existuje lodní deník HMS St George uložený v Royal Museums Greenwich, ale jednotný veřejně dostupný minutovník, který by rozhodl spor na sekundy, k dispozici není. Bezpečně lze říct: válka trvala zhruba 38 až 45 minut. I v tom nejdelším odhadu je kratší než průměrná pracovní porada.

Co se skutečně přepsalo

Rekordní délka je kuriozita. Skutečný přelom leží jinde. Ještě téhož odpoledne 27. srpna byl sultánem jmenován Hamúd ibn Mohammed, muž ochotný přijmout britské podmínky. Nástupnictví na zanzibarském trůnu tím přestalo být i teoreticky vnitřní záležitostí ostrova. Kdo kontroloval přístav a námořní palbu, kontroloval politickou budoucnost Zanzibaru.

Podle Britanniky po tomto zničujícím zásahu na ostrově nenastaly další revolty až do ukončení protektorátu v roce 1963. Třicet osm minut stačilo k tomu, aby se z formálního protektorátu stal de facto podřízený útvar na dalších 67 let.

Chálid mezitím žil v exilu, nejprve v Německé východní Africe, kam ho odvezl německý křižník, později ho Britové za první světové války zadrželi a přesunuli na Svatou Helenu a Seychely. Zemřel v Mombase roku 1927, zapomenutý sultán, který vládl necelé tři dny.

Zanzibar dnes

Stone Town, kde stál Beit el-Hukm, je dnes památkou UNESCO. Na místě zničeného paláce najdete zahradu a úřad péče o historické jádro; nedaleko funguje Palace Museum v budově Beit el-Sahel. Zanzibar sám je od roku 1964 autonomní součástí Tanzanie, po revoluci, která svrhla posledního sultána pouhý měsíc po vyhlášení nezávislosti.

Nejkratší válka v dějinách nezůstala jen rekordním řádkem v Guinnessově knize. Byla demonstrací principu, který platil po celé koloniální éře: suverenita bez námořní síly je jen slovo na papíře.

Článek Válka, která skončila za 38 minut – britské křižníky srovnaly sultánův palác se zemí a přepsaly dějiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň určená především pro lodě

Britská společnost Babcock, která se specializuje hlavně na námořní řešení, oznámila, že chce ve spolupráci s Frankenburgem vyvinout speciální odpalovací kontejner se střelami Mark 1. Estonská společnost je vyvinula právě proti dronům a jejich výhodou má být malá velikost. Lze jich tedy vyrobit hodně, a zároveň jsou cenově dostupné. Výsledný systém má být určený hlavně pro plavidla, ale nejspíše nic nebrání ani jeho použití na souši.

Střela Mark 1 je přitom dlouhá pouhých 60 centimetrů, a podle Militarnyi je schopná zasahovat cíle do vzdálenosti 1,5 až 2 kilometrů. K zaměřování disponuje elektrooptickým vyhledávačem, který má být pravděpodobně schopen velice přesně detekovat cíle, jakými budou nevelké drony. Její hlavice má potom hmotnost jenom půl kilogramu a obsahovat má skleněné úlomky, které rozptýlí do jakéhosi mraku. Armádní Zpravodaj se domnívá, že na křehký dron dostačují, ačkoliv jiné střely používají úlomky kovové.

Levnější a rychlejší produkce

Výhodou střel Mark 1 má být také jejich cena. GeekWeek tvrdí, že oproti srovnatelným zbraním má být 10krát nižší, i když konkrétní sumu neuvádí. Vyrábět by je také mělo být možné až 100násobně rychleji než srovnatelné alternativy, což je vzhledem k masivnímu nasazování dronů zásadní parametr. I zkušenosti z Ukrajiny ukazují nebezpečí přehlcení protivzdušné obrany a vyčerpání munice, která je schopná drony z oblohy sestřelovat.

Mark 1 jsou už navíc odzkoušené. Získala je totiž Ukrajina a mohla je nasadit třeba proti ruským útočícím dronům typu Shahed nebo Geran-2. Současně mají i probíhat jednání o výrobě v Polsku, což by produkci nejspíše výrazně znásobilo. Minimálně do doby, než budou k dispozici ještě levnější řešení, jakými jsou například laserové zbraně, by mohly být levné rakety odpovědí na různé drony, především ty používané Ruskem, ale i jinými zeměmi.

Článek Evropské země spojily síly, aby vytvořily zbraň proti ruským dronům. Efektivní, a přesto levnou při 100krát vyšší produkci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britský MRAP vychází z amerického

V roce 2002 se v USA pustila do konstrukce vozidel MRAP společnost Force Protection, která se inspirovala návrhy vozidel z jižní Afriky, neboť měla podvozky vozidel vytvarované do V, což dokázalo v kombinaci s pancířem výbuchy odklonit. Nakonec přišla s vozidlem Cougar na podvozcích 4×4 a 6×6, a jako první si ho objednala americká námořní pěchota. Britská armáda však zvolila trochu jinou konfiguraci, resp. vozidlo upravené s adaptací Cougaru na podvozku 6×6, načež zařadila v roce 2009 do své výzbroje vozidlo s označením Mastiff.

„Vtrhnout před 20 lety do Iráku bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které navíc poškodilo Západ,“ posteskl si britský ex-ministr

Jedná se přitom o jedno z nejtěžších a nejmohutnějších vozidel svého druhu na světě. Jeho hmotnost dosahuje vzhledem k jeho velikosti a silnému pancéřování až 23,6 tun, přičemž je 7,94 metrů dlouhé a 3,2 metrů široké. I přes svou mohutnost je však poměrně hbité, na silnici se dokáže pohybovat rychlostí až 105 km/h. Dojezd MRAP Mastiff je úctyhodných zhruba 950 kilometrů, což záleží na terénu a zvolené rychlosti.

Ochranu Mastiffu zvyšují slat mříže

Osádku vozidla Mastiff tvoří 2 vojáci, v přepravním prostoru je pak místo pro 8členný výsadek. Kromě velmi dobré protiminové ochrany poskytuje osádce bezpečí i před střelami z pěchotních zbraní včetně většiny kulometů, např. před ruskými vojáky hojně užívaným DShK, NSV nebo Kord 6P50. Na vozidlo navíc armáda montuje tzv. slat mříže, čímž zvyšuje ochranu proti protitankovým střelám vybaveným kumulativní hlavicí.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Díky své robustnosti se vozidlo často účastnilo různých bojových akcí, pročež bývá vyzbrojeno všelijak – ve věži na střeše má většinou lehký nebo těžký kulomet do ráže 12,7 milimetrů, případně zde bývá granátomet ráže 40 milimetrů. Některé nejnovější verze Mastiffu mají zbraně umístěné v dálkově ovládaní věže, takže mohou vojáci střílet, aniž by se sami vystavovali palbě. V současné době využívá britská vozidla Mastiff i ukrajinská armáda.

Článek Britské obrněné vozidlo Mastiff patří mezi nejmohutnější MRAP světa. Ochrání i před ruskými těžkými kulomety a náložemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Budoucího náčelníka vychovávali starší sourozenci

Náčelník Tecumseh, jehož jméno se často překládá jako Letící šíp, Zářící hvězda či Horský lev chystající se ke skoku, se narodil roku 1768 na území dnešního severního Ohia. V pouhých 6 letech přišel o otce, který byl zabit bělochy. Tecumsehův otec patřil ke skupině bojovníků vedených náčelníkem Cornstalkem (v překladu Kukuřičný klas), jehož pozdější smrt v roce 1777 prudce vyostřila konflikt mezi Indiány a Američany. Ale zpět k Letícímu šípu. V roce 1769 mladého indiána opustila také jeho matka, příslušnice kmene Kríků, která se odebrala i se svým kmenem do Missouri.  

Pod vedením svých starších sourozenců se budoucí náčelník učil kodexu poctivosti, dřevorubectví, lovu i boji. Poté, co byl adoptován náčelníkem Šavanů, Blackfishem, dospíval po boku několika bělošských dětí, které Blackfish zajal. Území Šavanů se však brzy dostalo do hledáčku amerických dobyvatelů. Nájezdy doprovázené rabováním i vražděním výrazně prohloubily Tecumsehovu nenávist k bělochům, jež mu byla od narození vštěpována jeho matkou. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Když mu bylo asi 14 let, doprovázel Blackfishe při sérii útoků na Američany. Právě při těchto nájezdech se však Tecumseh stal svědkem toho, jak se krutost jeho rudých bratrů vůči nepřátelům zas tak neliší od bělošských praktik. Právě tehdy také zjistil, že slova mohou být stejně mocná, či dokonce mocnější než zbraně. V pouhých 16 letech se Tecumseh, v té době ještě v roli jednoho z nejmladších klanových bojovníků, ostře ohradil proti mučení a svým rudým bratrům řádně domluvil. 

Jeho proslov byl podle všeho tak vášnivý a přesvědčivý, že počínaje tím dnem se již nikdo z kmene neodvážil v jeho přítomnosti zajatce mučit. Pro bezbranné, zejména pro ženy a děti, se místo pod ochrannými křídly budoucího náčelníka Zářící hvězdy našlo vždy.  

Postavil se proti předním indiánským náčelníkům

Po skončení války zůstal Tecumseh ještě několik let nájezdníkem a účastnil se menších výprav proti bělochům. V září 1792 zemřel jeden z jeho starších bratrů. Ačkoliv byl Tecumseh jedním z nejmladších bojovníků z celého kmene Šavanů, byl zvolen do čela své skupiny. Po úspěšném uzavření příměří s Kríky na jihu se Tecumseh vrátil na výzvu jednoho z hlavních náčelníků do Ohia, kde vedl v červnu 1794 neúspěšný útok na pevnost Fort Recovery.

V srpnu téhož roku pak Tecumseh stanul v čele mužů a postavil se generálu Anthony Waynovi. V bitvě u Fallen Timbers byli však indiánští nájezdníci poraženi, přičemž Tecumseh přišel o dalšího bratra. Na Waynovu výzvu se poté sešli přední indiánští náčelníci na mírových jednáních v Greenville v Ohiu. V té době se Tecumseh sice ještě zdržoval veškerých politických klání, ovšem to se mělo brzy změnit.

iZdroj fotografie: Library of Congress

Když byla v roce 1795 sjednána Greenvillská smlouva, odmítl ji uznat. A není se čemu divit, oni „míroví náčelníci“ totiž odevzdali Američanům půdu, o které neměli právo rozhodovat. Tecumseh byl počínáním náčelníků velice rozhořčen a tvrdil, že půda je stejně jako vzduch a voda společným majetkem všech indiánů. Doktrína postavená na ideji společného vlastnictví se pak stala základem jeho politiky. 

Vysloužil si uznání nepřátelských vojsk

I částečně díky jeho vynikajícím řečnickým schopnostem získal Tecumseh roli indiánského mluvčího na velkých poradách v Ohiu, v Urbana a v Chillicothe, kde byla indiánům přislíbena větší práva i férovější přístup. Kolem roku 1808 se pak Tecumseh usadil v oblasti dnešní Indiany a spolu se svým bratrem Tenskwatawou, jehož jméno znamená v překladu Otevřené dveře, usiloval o sjednocení indiánských kmenů. Jak již bylo řečeno, Tecumseh byl opravdu schopným řečníkem, který si svými slovy dokázal podmanit nejednoho rudého náčelníka či bílého generála.  

iZdroj fotografie: Library of Congress

Ve snaze zabránit evropské expanzi, jež často připomínala spíše státem podporovaný holokaust, se mu podařilo přimět velkou část indiánských kmenů, aby se zřekly bělošských zvyků i zboží a skoncovaly s mezikmenovými válkami. Tedy, až na pár výjimek. Navzdory Tecumsehově přesvědčivé osobnosti přece jen některé kmeny sjednocení ve prospěch jednoty proti „bílému vetřelci“ odmítly.  

Mezi svými následovníky, a nepřekvapivě také mezi nepřátelskými vojáky, byl Tecumseh považován za skvělého vojevůdce a respektovaného bojovníka. Jeho největší předností, ale s ohledem na dobu, ve které žil, také největší slabinou, byla pak jeho lidskost. Tecumseh byl velice spravedlivý a vzdělaný muž, který si úctu svých nepřátel nepochybně zasloužil. To stejné ovšem nelze říci o jeho bratrovi Tenskwatawovi, jenž byl vyhlášeným Prorokem. Nebo spíše blouznivým šarlatánem.  

Pád konfederace zavinila hloupost jeho bratra

Indiáni byli odjakživa velice pověrčiví a tam, kde nestačila Tecumsehova silná slova, přicházely na řadu právě Prorokovy přesné předpovědi a mystiky. Tenskwatawa strávil dost času mezi bělochy, a tak byl velice zběhlý například v astronomii. Popularitu mezi indiány pak získal zejména díky přesné předpovědi úplného zatmění Slunce. Ovšem nenechte se mýlit, s největší pravděpodobností se Prorok o zatmění nedozvěděl někde z hůry, nýbrž z amerických novin.

Jeho bratr, náčelník Tecumseh, totiž kromě studování mírových smluv také velice bystře sledoval bělošský tisk. Ony prorokovy „schopnosti“ měly totiž Tecumsehovi pouze krajně asistovat v budování indiánské konfederace. Ovšem Tenskwatawa se v záchvatu jakéhosi náboženského blouznění dopustil závažného pochybení, v jehož důsledku bylo nakonec Tecumsehovo dlouhodobé úsilí o život v míru zcela zničeno.

iZdroj fotografie: Library of Congress

V roce 1811, za Tecumsehovy nepřítomnosti, vedl Tenskwatawa dosud neporažené multikmenové indiánské vojsko proti guvernérovi Harrisonovi ve snaze dosáhnout bůh ví čeho. Guvernér byl však na podobné manýry více než připraven a indiánská armáda byla během několika hodin rozprášena. Harrison si na své konto připsal až příliš snadné vítězství, přičemž indiánská krev prolitá v bitvě u Tippecanoe dopomohla Harrisonovi k úspěšné politické kariéře. A nakonec i do křesla prezidenta Spojených států.  

Tecumseh uprchl do Kanady, kde po boku Angličanů a generála Isaaca Brocka bojoval v Angloamerické válce. Účastnil se například dobytí Detroitu, načež mu Britové, ohromeni jeho vůdcovskými schopnostmi, propůjčili hodnost generála britské armády. Tecumseh zemřel 5. října roku 1813 v bitvě u kanadské Temže. Po jeho smrti se přežívající zbytky indiánské konfederace nadobro rozpadly.  

Indiánský náčelník Tecumseh je dodnes opěvován jako hrdina a jeho jméno patří neodmyslitelně k americké historii. Proto není divu, že ještě dnes najdeme na světě mnoho lidí s prostředním jménem Tecumseh. Ostatně podle náčelníka byl pojmenován i proslulý americký generál Willian Tecumseh Sherman, jenž za americké občanské války stanul v čele Severu.  

Které další významné indiánské náčelníky znáte?

Zdroj: Britannica, History

Článek Zapomenutý hrdina: Tecumseh (Horský lev chystající se ke skoku) sjednotil indiánské kmeny v boji proti nadvládě bílých mužů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dobrý úmysl krále Icenů se zvrtl

V příběhu o královně Boudice se musíme opřít o vyprávění dvou slavných historiků, Cornelia Tacita a Cassia Dia. Je tedy zřejmé, že příběh o statečné Boudice bude poněkud zaujatý, jelikož se jedná o římské autory. K rekonstrukci událostí posloužily oběma historikům pravděpodobně komentáře římského generála Suetonia Paulina a historická díla Cluvia Rufa, Plinia Staršího, Fabia Rustica, nebo dokonce očité svědectví Julia Agricoly.

I přesto, že se výklady obou římských historiků, včetně popisu samotné keltské královny, poněkud liší, pomáhají nám získat docela ucelený obraz událostí onoho období. Boudica byla provdána za krále britonského kmene Icenů, Prasutaga. Byla matkou dvou krásných dcer, jejichž jména nejsou známa.

Když Římané v roce 43 n. l. dobyli jižní Anglii, ponechali Prasutagovi i nadále částečnou moc nad jeho územím, a tak se zpočátku zdálo, že i přes invazi římských vojsk budou Icenské kmeny v bezpečí. Král Prasutagus však nečekaně zemřel a v závěti odkázal polovinu svého království a majetku římskému císaři Nerovi. Druhou půlku pak, k překvapení všech, odkázal svým dcerám. Proč tak učinil, není jisté.

Pravděpodobně se však jednalo o marný pokus usmíření Římu a zároveň zachování vlastní dynastie. Králův záměr se však poněkud minul účinkem. Římané jeho závěť ignorovali a rozhodli se od kmenů vymáhat dluhy, které zesnulý král nastřádal. Pozemky a majetek předních icenských kmenů byly zkonfiskovány a lidé byli zbaveni svého společenského statusu, čímž se fakticky dostali na úroveň otroků.

Ovšem svérázná a hrdá žena, jakou byla Boudica, proti tomuto kroku ostře protestovala. Římané samozřejmě netolerovali ani sebemenší náznak odporu a keltská královna byla za své protesty svlečena a veřejně zbičována. Krutému trestu neunikly ani její dcery, dívky byly brutálně znásilněny římskými vojáky. Nebojácnou Boudicu, která by pro svůj kmen zemřela, však krutý trest nezlomil, právě naopak. Královna přísahala Římanům pomstu.

Královna zahájila brutální válečné tažení

Kolem roku 60–61 n. l., kdy římský generál Gaius Suetonius Paulinus vedl tažení v severním Walesu, se Iceni vzbouřili. A nebyli sami, Boudica sjednotila část keltských kmenů pod svou vládu, shromáždila obří vojsko a zahájila nemilosrdné válečné tažení. Tři velká města byla pod náporem jejích vojsk prakticky srovnána se zemí.

Královniny jednotky úspěšně rozdrtily devátou římskou legii a zničily hlavní město římské Británie, které se tehdy nacházelo v Colchesteru. Dále téměř srovnaly se zemí Londýn a Verulamium (St. Albans). Tažení královny si vyžádalo životy 70 000–80 000 Římanů a Britonů, z nichž mnoho zemřelo v důsledku krutého mučení. Suetonius však mezitím přeskupil svá vojska, pravděpodobně na území hrabství West Midlands, a přestože čelil velké početní převaze, podařilo se mu jednotky královny Boudicy velmi rychle rozdrtit.

Tato nečekaná krize přiměla císaře Nera na malou chvíli uvažovat o stažení římských sil z Británie. Avšak Suetoniovo jednoznačné vítězství nad Boudicou potvrdilo absolutní kontrolu Římanů nad britským územím. Jakékoliv myšlenky na stažení byly zahnány stejně rychle, jako přišly. Samotná smrt královny zůstává zahalena ve stínu.

Kontroverzní symbol a feministická propaganda

Moderní feministická propaganda má bohužel tendence vykreslovat královnu Boudicu velmi nepravdivě. Často je vnímána jako výtečná bojovnice a spravedlivá vojevůdkyně. Avšak pravdou je, že byla spíše přesným opakem. Celé královnino povstání by se vzhledem k tragickým událostem, které postihly její kmen, dcery a ji samotnou, dalo docela dobře ospravedlnit.

Římský generál Suetonius byl tyran, to je jisté. Ve skutečnosti jej nakonec sám Nero zbavil funkce, neboť se obával další vzpoury. Královnina pomsta tak byla rozhodně na místě. Avšak Boudica rozhodně nebyla vhodnou osobou pro její vedení.

Boudica podcenila taktiku Římanů

Jediným dosaženým vítězstvím bylo poražení mnohem menšího vojska, které se snažilo zachránit město, jež sama královna zmasakrovala. Jak již bylo zmíněno, zničila celkem 3 města a zabila okolo 75 000 Římanů a Britonů, z nichž velká většina byli nevinní civilisté. Její největší chybou však byla bitva u Watling Street. Královna vedla své povstání, zatímco Suetonius byl na tažení jinde. Když po jeho návratu shromáždil generál svá vojska, měl k dispozici asi 10 000 mužů a své síly pak rozmístil tak, aby na ně bylo možné zaútočit pouze z jedné strany.

Avšak Boudica se i navzdory tomu rozhodla ve své vzpouře pokračovat. Pravděpodobně poháněna faktem, že její vojsko mělo ohromnou převahu. Početně se její síly pohybovaly mezi 70 000 a 230 000 muži, což jí jistě dodávalo sebevědomí. Početní převaha však na římskou taktiku zdaleka nestačila. Nejenže jednoduše nařídila své armádě, aby zaútočila přímo na Římany, ale vzala s sebou i své rodiny. Ty měly bitvě přihlížet z řady vozů, která byla umístěna na kopci za jejím vojskem. Rodiny měly být svědky jejího velkého vítězství.

Ovšem královnina obrovská armáda byla Římany, kteří začali z onoho jednoho směru postupovat, snadno rozdrcena. Její armáda se snažila uniknout, ale narazila do soupravy svých vlastních vozů a byla pobita. Je pravděpodobné, že mnoho rodin se poté stalo otroky.

Historikové Tacitus a Dio se ve svých dílech neshodují na tom, jak Boudica zemřela. Jeden se přiklání k otravě, druhý k nemoci. S největší pravděpodobností však nepadla v bitvě. Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by se bitvy sama zúčastnila. Ačkoli tedy Boudica nakonec ve své snaze zbavit Británii Římanů neuspěla, povraždila tisíce nevinných civilistů a svému kmenu přinesla zkázu, je dodnes oslavována jako národní hrdinka a symbol svobody, spravedlnosti a odvahy.

Jaký je Váš názor na královnu Boudicu a její kontroverzní postavení v historii?

Zdroj: History, Historic-UK, Britannica, FRASER, Antonia.The Warrior Queens. London: Weidenfeld and Nicolson. Londýn. 1988. ISBN:

Článek Královna Boudica jako kontroverzní symbol svobody a spravedlnosti. Své nepřátele nechávala ukřižovat a Londýn spálila na prach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O vynálezci Christopher Cockerellovi

Sir Christopher Sydney Cockerell byl britský inženýr a vynálezce vznášedla. Cockerell se narodil v Cambridge v Anglii. Studoval na Greshamově škole v Norfolku. Poté pokračoval studiem inženýrství na Peterhouse v Cambridge. V mládí vždy kutil a vynalézal, narozdíl od svého otce, který inklinoval k humanitním vědám. V letech 1908 až 1937 byl ředitelem Fitzwilliemova muzea v Cambridgi v Anglii. Kariéru vynálezce zahájil v roce 1937 ve společnosti Macroni, kde patentoval 36 svých vynálezů.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Simon Styche (@8uddha8ox)

Během druhé světové války pracoval na radarových systémech. Po válce začal pracovat sám na sebe. Jeho velký vynález, vznášedlo, poprvé spatřil světlo světa v roce 1953. Nápad neměl okamžitý úspěch a Cockerell byl nucen prodat osobní majetek, aby mohl financovat svůj výzkum. Soukromé společnosti neměly zájem a armáda projekt zaregistrovala, ale nadále se mu nevěnovala.

Těžké začátky, sladký konec

Přestože první testy byly prováděny na suchu, jejich hlavním cílem bylo dokázat, že tření mezi člunem a vodou lze podstatně snížit, pokud by se „plavidlo“ vznášelo na vzduchovém polštáři. A tak vzniklo “vznášedlo”. Po mnoha zkouškách uspěl Cockerell i se čluny na vodě. Upravené pramice, které používal, měly speciální čerpadlo k příhánění vysokotlakého vzduchu pod a kolem okrajů plavidla. Silná gumová manžeta zadržela většinu vzduchu, čímž vytvořila vztlak. 

Patent podal Cockerell v roce 1955. Inženýr se musel  dlouhá léta prokousávat úředním šimlem, dotovat svůj výzkum a realizovat svůj nápad bez větších prostředků. Postupně zvětšoval své zařízení a vylepšoval jeho schopnosti. Orientoval se především na pokusy na vodě a přišly první úspěchy, kdy s mu podařilo přesvědčit státní úřady, aby jeho projekt podpořily.

Představuje se první vznášedlo

Saunders-Roe SR.N1 („Saunders-Roe Nautical 1“) bylo první praktické vznášedlo a koncept Christophera Cockerella. Zkušební let se konal 31. května 1959, kdy se pouhých osm měsíců po zahájení konstrukčních prací podařilo dostat do vzduchu toto sedmitunové plavidlo. Ale teprve 11. června bylo vznášedlo představeno veřejnosti. Uneslo čtyři muže a dosahovalo rychlosti 45 km/h. Dne 25. července 1959 prototyp překročil Lamanšský průliv mezi Calais a Doverem. Plavba trvala dvě hodiny a tři minuty. 

V roce 1961 byl SR.N1 vybaven pružnou manžetou, která výrazně zlepšila efektivní hloubku vzduchového polštáře. Během následujícího roku byl pístový motor doplněn proudovým motorem Bristol-Siddeley Viper III orientovaným dozadu, který zvýšil maximální rychlost plavidla až na 90 kilometrů za hodinu. Cockerellův sen se stal skutečností. 

Jak byste reagovali na místě britské vlády na koncept vznášedla?

Zdroj: SolarNavigator

Článek Christopher Cockerell: Vynálezce, který dostal do vzduchu první vznášedlo. Napůl loď a napůl letadlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I na Štědrý den za první světové války platil rozkaz, aby se muži navzájem zabíjeli. Dva neuposlechli. Setkali v zemi nikoho, neprolili krev, místo toho britský důstojník obdaroval německého barona švestkovým pudinkem a na oplátku ochutnal německý pivní chléb. Zbraně toho dne utichly, britský kapitán Clifton Stockwell a německý baron Maxmillian von Sinner vyjednali jednodenní příměří a popřáli si mnoho zdraví.

Fotbalový zápas mezi Brity a Němci

Brzy potom se obě strany zapojily do fotbalového zápasu, ve kterém Němci nad Brity zvítězili. Povídali si mezi sebou, kouřili cigarety a ukazovali si obrázky svých rodin. K příměří došlo roku 1914 ve Frelinghein v severovýchodní Francii. Přesně v 11:00 dopoledne na Štědrý den vyšel německý voják nad zákop a s rukama za hlavou se vydal k jednotkám Royal Welsh Fusiliers. Nepřátelský voják udělal totéž. Když se setkali, německý voják daroval britskému vojáku krabici doutníků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Když ostatní vojáci viděli, že jim nehrozí nebezpečí, vyšli ze zákopů také. Kapitán Stockwell zavolal na důstojníka z druhé strany, aby se s ním setkal a mohli si podat ruce. Oba důstojníci se dohodli na příměří, které trvalo jeden celý den. S touto dohodou němečtí vojáci ze 134. batalionu saské pěchoty přinesli sudy piva, a podělili se o ně s britskými jednotkami. Nakonec obě strany vyrobili transparenty k veselým Vánocům a vyvěsili je nad zákopy.

Clifton a Maxmillian se vzájemně podělili o švestkový pudink a pivní chléb. Velkou válku oba vojáci přežili. Přesto o této události nikdy neřekli svým rodinám. Stockwell o tom psal jen ve svém válečném deníku. Tento deník byl poté použit do časopisu Royal Welsh. Kromě těchto zpráv v deníku psal i básně, které se taktéž ukázaly v časopisu.

Setkání dvou vnuků

Po sto letech od příměří se setkali vnuci obou vojáků a vrátili se na místo, kde se tato událost odehrála. Povídali si a pili pivo, které onoho dne přinesli i jejich dědové. Tito muži, 71letý britský major ve výslužbě Miles Stockwell a 63letý německý plukovník ve výslužbě Joachim Freiherr von Sinner, šli ve stopách svých předků a snažili se sloužit v příslušné vojenské organizaci svých zemí.

iZdroj fotografie: Uživatel Egghead06 / Creative Commons / CC BY SA

Podle Milese, který také sloužil v Royal Welsh, je příběh mezi jejich dědy pozoruhodný. Bylo jim nařízeno, aby se nikdy nepřátelili s nepřítelem, a proto nikdy nebyly pořízeny snímky obou vojáku spolu. Neuposlechnout rozkazy bylo riskantní, ale přesto šli vpřed, aby se setkali v zemi nikoho.

Miles a Joachim uctili své dědečky roku 2014 tím, že přinesli a vyměnili švestkový pudink a pivo, přesně na místě, kde stáli jejich předkové. Německý voják měl dvě piva a jedno dal Britskému kapitánovi. Připili si na zdraví a rozhodli se pro krátké příměří. Seděli na rovné zemi, popíjeli pivo a kouřili doutníky. Miles pak ukázal na to, že tento příběh jen pokračuje tím, že ukazuje, jaké věci se stanou, když lidé přestanou válčit a začnou spolu mluvit.

Zpět do války

Zatímco událost je v Británii slavena, v Německu se o ní příliš nehovoří. Joachim, který je vojenským právníkem se specializací na evropské vojenské právo řekl, že o příměří, kterého se jeho dědeček účastnil nevěděl nic, dokud mu nezavolal historik a neinformoval ho o tom. Jeho první reakce byl šok, protože nemohl uvěřit, že se to stalo.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Poznamenal, že pro oba důstojníky muselo být těžké se po příměří rozejít a začít proti sobě znovu bojovat. Mluvili spolu hodně o vlastních rodinách a uvědomovali si, co by pro ony rodiny znamenala smrt toho druhého. V den setkání oba vnuci poděkovali svým předkům za tuto úžasnou událost, která jim umožnila velmi zajímavé, pietní setkání.

Příměří i pro jiné jednotky

Zatímco výše zmíněná událost se odehrála mezi jednotkami z Walesu a Saska, o kousek dál probíhaly fotbalové zápasy mezi Skoty a Němci. Pokud neměli míč, použili plechovku či srolovanou bundu. Dochoval se výsledek jednoho zápasu, kdy Němci zvítězili 3 : 2. Příměří probíhalo na jednotlivých úsecích fronty pokaždé jinak. Někde probíhaly pohřby mrtvých, někde vánoční bohoslužby či jen výměny dárků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Na sever od Frelingheinu pekli britští a němečtí vojáci prase. Jinde probíhalo představení německého kejklíře a britského vojáka v ženské sukni, která byla nalezena v opuštěném statku poblíž. Bylo také zaznamenáno, jak britský voják věnoval německému důstojníkovi na památku dva knoflíky z kabátu Jiný doložený příběh vypráví, jak holič stříhal vojáky obou stran.

John Krijnen, historik, který zkontaktoval oba vnuky, jak kapitána Stockwella, tak plukovníka von Sinner řekl, že v té chvíli mezi jednotkami nepanovala žádná nenávist, a mezi zákopovými liniemi panovalo velmi přátelské prostředí. Někde příměří platila v průběhu vánočních svátků, ale některá trvala až do ledna.

Jak na toto smíření pohlížíte vy?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Vánoční příměří: nečekaný projev lidskosti obyčejných vojáků za Velké války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Použití biologických zbraní

Roku 1942 britská armáda uvažovala naprosto reálně o tom, že vytvoří vlastní biologické zbraně a použije je proti Němcům. Zvažovala svržení takzvaných „koláčů“, jakýchsi dortů s jedem – antraxem na německé dobytčí pastviny, s cílem vytvořit v Německu globální nedostatek potravin. Přitom naprosto chladně kalkulovala i s následnými nemocemi obyvatel způsobenými antraxem, které by také vedly k masovým obětem na civilním obyvatelstvu, což by podle Britů mohlo vést i k ukončení války.

iZdroj fotografie: Roger McLachlan / Creative Commons / CC BY SA

Britská armáda se rozhodla nechat vyrobit 5,3 milionu dortů do dubna roku 1943, aby je mohla „napustit“ antraxem a svrhnout v Německu. Výrobou těchto tzv. „dortů“ byla pověřena jistá pekařská společnost v severní Anglii, myslelo se i na skutečnost, že dorty musí být nakrájené na takové kousky, aby to dobytčata mohla pozřít. Byl nalezen malý výrobce mýdla, který dokázal dorty nakrájet v krátkosti na vhodnou velikost. Armádě pak zbylo jen otestovat skutečný antrax. Vybrala si k testům ostrov Gruinard u pobřeží Skotska.

Jak probíhalo testování biologických zbraní na ostrově

Jakmile se britské vládě podařilo získat neobydlený ostrov Gruinard od původních vlastníků, byl zahájen dlouho připravovaný projekt plnohodnotného reálného testování antraxu, nalezení způsobu jeho bezpečného dopravování na místo určení a zjišťování jeho účinků v závislosti na koncentraci spór v ovzduší a v zemi. Vedením výzkumného a testovacího 50členného týmu byl pověřen Sir Oliver Graham Sutton a jeho kolega David Henderson se ujal vývoje vlastních antraxových „bomb“.

iZdroj fotografie: U.S. Army Chemical Materials Agency / Public Domain

Na ostrov bylo přivezeno zhruba 60 až 80 ovcí, které byly rozděleny do „expozičních ohrad“, jež byly zakryty látkou, aby se zabránilo křížové kontaminaci. Jakmile byly ovce na ostrově připraveny, začaly testy. Na ostrov byly svrhovány 30librové bomby s náplní antraxových spór, které se po dopadu na zem proměnily v oblaka smrtícího prachu. Ten se pak nesl na hospodářská zvířata. Tento typ testování pokračoval až do léta roku 1943.

Mrtvá zvířata vyplavená na okolní pevnině

Během doby testování se ale na okolních ostrovech a přilehlé části Skotska začaly šířit nálezy mrtvých zvířat vyplavených z moře na pevninu. Válečný úřad to připsal řecké nákladní lodi, která se nacházela v této oblasti s tím, že její posádka házela přes palubu zvířecí mrtvoly. Místní farmáři, kteří ale přišli o dobytek kvůli náhlým nemocem, byli odškodněni státem bez jakýchkoli obstrukcí a výmluv. Ministerstvo války dokonce samo vyslalo do oblasti svého člověka, který evidoval a vyřizoval všechny nároky místních farmářů na místě.

iZdroj fotografie: Imperial War Museum / Public Domain

Testování prokázalo, že chemické zbraně by skutečně mohly kontaminovat celá německá města a učinit je po desetiletí neobyvatelná. V době, kdy bylo testování dokončeno, se však válka ubírala jiným směrem. Spojenecké síly se vylodily v Normandii a mocnosti Osy v Evropě byly zřetelně na cestě k úplné porážce. To znamenalo, že biologická válka proti Německu byla zbytečná.

Úrovně kontaminace antraxu neklesaly

Po druhé světové válce byl ostrov považován za příliš kontaminovaný na to, aby byl obyvatelný, což vedlo britskou vládu k úplnému zákazu přístupu veřejnosti na něj. I když se předpokládalo, že ostrov tak zůstane jen deset let, úroveň kontaminace antraxem se nesnížila. Došlo dokonce k tomu, že roku 1981 určitá organizovaná skupina osob v Británii použila ostrovní půdu infikovanou antraxem k nátlaku na vládu, aby s problémem ostrova „něco“ udělala.

iZdroj fotografie: Imperial War Museum / Public Domain

Svou operaci nazvala Operace Dark Harvest a započala ji veřejnými dopisy zaslanými do různých britských novin, ve kterých vyzývala vládu k dekontaminaci ostrova. V dopisech také bylo uvedeno, že tým mikrobiologů ze dvou univerzit cestoval na ostrov a shromáždil 300 liber půdy, jež byly odeslány do zařízení po celém Spojeném království.

Ostrov je opět obyvatelný

A tak v roce 1986 vláda postupně nechala na povrchu ostrova rozprášit 280 tun formaldehydu zředěného mořskou vodou. Nejhůře kontaminovaná ornice byla následně odstraněna. Poté bylo na ostrov umístěno stádo ovcí, které vědcům umožnilo, dle jejich zdravotního stavu a reakci na kontaminaci, sledovat hladinu antraxu. Roku 1990 byl ostrov považován definitivně za bezpečný a prodán zpět dědicům těch, kteří jej během války prodali vládě.

iZdroj fotografie: Imperial War Museum / Public Domain

Od roku 2007 nebyl na základě testů provedených na ostrovních ovcích zaznamenán žádný případ otravy antraxem. To však nepřesvědčilo řadu lidí, kteří se doposud domnívají, že je na ostrově stále příliš nebezpečné prostředí pro lidi. Dodnes je ostrov neobydlený. Cestu na něj ale dnes stále nachází řada milovníků risku a dobrodružství, kteří si jeho návštěvou rádi dokazují, že zrovna oni jsou ti nejodvážnější..

Jaký máte názor na biologické zbraně britské armády?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Britové se připravovali vést biologickou válku s Německem. O tajném pokusu skoro nikdo neví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

250 kilometrů zákopů

Němci chtěli provést obchvat ze severu, kde nebyla vybudována francouzská obrana, tak obě strany, ve snaze se navzájem obejít, kopali zákopy stále více na sever, až se dostali k moři. Území mezi zákopy, které často dělilo jen několik desítek metrů, se říkalo země nikoho. Vojáci Dohody blokovali Němce kopáním zákopů dále i na jih a Němci dělali totéž, dokud se válka nestala zákopovou.

iZdroj fotografie: Uživatel Durova / Public Domain

Do začátku prosince každá strana vykopala přes 250 kilometrů zákopů a v prvních měsících války oba národy utrpěly těžké ztráty. Británie, vstoupivší do války po boku Francie, ztratila téměř 100 000 mužů. Jen v srpnu přišla země galského kohouta o dvojnásobek tohoto počtu, Německo taktéž. Ne všechna úmrtí byla způsobena bojem. V mrazu, ve stísněných a nehygienických podmínkách, v bahně a vodě se šířily různé nemoci. Nepříliš známým termínem je „zákopová noha“, onemocnění chodidel z vytrvalé vlhkosti a chladu, často vrcholící gangrénou .

Těsné smrtící zákopy

Zákopy se často propadaly a pohřbily muže, které měly chránit. Ale i ten sebelépe vybudovaný zákop mohl být pro muže smrtelnou pastí, v případě přímého zásahu granátem, který v uzavřeném prostoru zvýšil svou účinnost. Podobně chemické útoky byly smrtící, protože těžký plyn zůstával v zákopech a nějakou dobu trvalo, než vojáci pochopili, že odpískání útoku neznamená sundat si plynovou masku. Muži se často mohli jen bezmocně dívat na to, jak na ně padají bomby, nemohli utéct, nebylo kam.

iZdroj fotografie: Uživatel Btb.jo / Creative Commons / CC BY SA

Válka se neočekávaně protahovala a obě strany postupně začaly využívat veškeré prostředky, jak porazit nepřítele. Jedním z nich byla propaganda, která protivníka líčila v nejhorších barvách, aby ve vojácích vyvolala pocit, že nezabíjí člověka, ale zrůdu. Navzdory tomu občas docházelo k hodinovým příměřím, aby obě strany mohly pohřbít mrtvé. Večer 24. prosince však bojová nálada náhle ustoupila. Dodnes není jisté, kde přesně „vánoční zázrak“ začal, ale první sblížení vojáků nastala ve Flandrech, poté se rozšířila ve zbytku západní fronty.

Vánoční příměří

Němci začali zpívat vánoční koledy. Pak rozsvítili baterky a přestali skrývat cigarety, což bylo pochopitelně nebezpečné, protože to Britům umožnilo přesně určit nepřátelské pozice. I když většina Britů neuměla německy, poznali melodie písniček. Někteří dokonce zpívali v angličtině. Žádný z Britů neměl to srdce začít střílet. Na Štědrý den ráno seržant J.J. Noby Hall nalepil na hůl cedulku s nápisem „Veselé Vánoce“ a zamával Němcům.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

V poledne téhož dne jeden německý voják přeskočil kraj zákopu a přes mířící britské pušky se vydal s rukama za hlavou a beze zbraně přes území nikoho. Vojín Ike Sawyer mu vyšel vstříc a uprostřed si podali ruce. U německé linie stáli další vojáci s rukama za hlavou a vstříc jim vyšli i další Britové.

Anglicky mluvící Němce nikdo neprokoukne

Někteří Němci zapichovali svíčky do malých borovic a používali je jako bílou vlajku, když vstupovali do země nikoho. Proběhla výměna dárků, vojáci si vyměňovali jídlo, cigarety, oblečení a artefakty. Hrály se fotbalové zápasy a Němci, kteří hráli proti Skotům, se nemohli přestat smát, když zjistili, že Skoti pod kilty nic nemají. K tomuto sblížení však došlo pouze v britských sektorech. Francouzi neměli chuť se bratřit s nepřítelem, který se zmocnil části jejich země.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Protože mnoho Němců pracovalo v Británii před válkou, většina mluvila anglicky. Došlo k mnoha setkáním, podobných tomu kapitána Cliftona Stockwella, který podle svých slov najednou zjistil, že si potřásá rukou s německým vojákem, jenž pracoval jako číšník v restauraci, kterou kapitán navštěvoval. Jiný Brit nechal svého předválečného německého holiče ostříhat mu vlasy a holit vousy.

Mír nepřicházel v úvahu

I přes vzniklá kamarádství bylo jedno nevyslovené pravidlo a to, že ani jeden nesměl vidět zákop toho druhého, aby se tím zabránilo šíření informací o systému obrany. Ne na všech úsecích britsko-německé fronty se uskutečnila smíření a ustaly boje na Štědrý den. Právě tato smíření měla následky a jednotky, které dočasně složily zbraně, byly trestány. Vlády měly strach, že by válka na západní frontě skončila a nepřicházelo v úvahu, že by došlo ke spontánnímu usmíření obyčejných vojáků. Establishment se obával důsledků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Příměří většinou trvalo do 26. prosince, nicméně, na některých úsecích fronty vydrželo déle. Pro vojína Archibalda Stanleyho však skončilo hned den po Vánocích. Jeho velící důstojník povolil, v obavách před vzpourou, příměří v průběhu Vánoc. Dalšího dne nařídil mužům střílet na všechny Němce v zemi nikoho. Byl však ignorován. Později toho dne, obávajíce se, že přichází o velení, zastřelil onen důstojník bezbranného německého vojáka. Od té chvíle se spontánní příměří začalo hroutit.

11. listopadu 2008 byl postaven památník této události ve francouzském Frelinghienu. Ceremonie se účastnili potomci těch, kteří se o svátcích „nakazili“ duchem Vánoc a přestali na čas bojovat.

Znáte další projevy lidskosti ve válečných útrapách?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Vánoční zázrak na frontě aneb Když nečekané příměří roku 1914 málem přerostlo v mír se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci se museli stáhnout do bažin

Ostrov Ramree je největším ostrovem Barmy s rozlohou 520 čtverečních mil. Od barmské pevniny jej odděluje pouze úzký průliv široký přibližně jen 150 metrů. Ostrov byl Japonci obsazen během jejich invaze do Barmy v roce 1942. Když Britové a ostatní vojáci Commonwealthu osvobozovali Barmu, na ostrov zaútočili v rámci operace Matador v lednu roku 1945.

iZdroj fotografie: War History Online / Public Domain

Ostrov Ramree hrál důležitou úlohu ve strategii Spojenců. Bylo ho možno dobře zásobovat z moře a přestože na něm bylo mnoho bažin, šlo na něm vybudovat řadu leteckých základen. To Britové nutně potřebovali k nastávajícímu útoku na hlavní město Barmy, Rangún. Proto také k obsazení ostrova nasadili mohutné invazní síly, včetně bitevní lodi HMS Queen Elizabeth, křižníků a letadlové lodi Ameer, zajišťující palebnou a leteckou podporu vylodění.

Ostrov hájil jediný japonský pěší pluk, navíc roztroušený po celém ostrově. Britové nasadili do útoku celou jednu indickou divizi, a když se přesvědčili, že na sousedním ostrově Japonci vůbec nejsou, přidali se k útoku ještě britští mariňáci z brigády Commandos, kteří měli vedlejší ostrov obsadit. Dokonalá izolace ostrova útočící flotilou lodí odřízla Japoncům jakékoliv šance na útěk nebo doplnění zásob.

iZdroj fotografie: Uživatel Vannaramree / Creative Commons / CC BY-SA

Zpočátku po vylodění naráželi indičtí vojáci jen na malý odpor. Ten se ale rychle vystupňoval a v připravených obranných postaveních Japonci kladli zuřivý odpor. Zanedlouho se ale vylodili i Britové z brigády Commandos, podařilo se jim dostat do boku obránců a Japonci se na hlavní obranné linii dostali do beznadějné situace.

Jelikož obráncům zásoby jídla a pitné vody brzy došly, japonští velitelé nařídili zbylým zhruba 900 hladovým a unaveným japonským vojákům, aby se stáhli do mangrovových bažin a pochodem přes ně aby se spojili s dalšími japonskými jednotkami na druhé straně. V bažinách ale na Japonské vojáky číhala matka příroda. A ta, jak je známo, je nevyzpytatelná a nemilosrdná.

V bažinách číhali nemilosrdní zabijáci

Příběh o tom, co se stalo ustupujícím japonským vojákům v noci v samotné mangrovové bažině se stal legendárním. Tyto bažiny, propojené řadou kanálů s Indickým oceánem, dovedou člověka zabít mnoha způsoby. Japonci museli přejít jen 16 kilometrů mangrovových bažin, ale čekaly na ně hluboké bahnité tůně, těžké lepivé bahno, zrádné říčky, obtížně prostupná vegetace. K tomu mračna komárů, jedovatí hadi, štíři, pavouci. A nejnebezpečnější ze zvířat, kterým museli v bažině čelit byl Crocodylus porosus neboli krokodýl mořský.

Tento plaz je v současnosti největší na světě, který se dorůstá přes šest metrů a váží až jednu tunu. Na kořist útočí z vody, překvapivě a rychle. Údajně se japonské jednotky, které toho už i tak měly dost za sebou, staly na pochodu bažinou obětí útoků krokodýlů. Tito krokodýli jsou schopni do vody stáhnout i obrovské buvoly od napajedla, a unavení, často zranění a nemocní vojáci zřejmě pro ně v tomto směru nepředstavovali rovnocenného soupeře.

iZdroj fotografie: Uživatel No. 231 Wing RAF / Public Domain

Podle vyprávění přeživších krokodýli v noci odvlékali vojáka za vojákem do hlubin. Britští vojáci na lodích plujících okolo ostrova na vnější straně bažin mangrovů byli nuceni naslouchat strašidelným zvukům a výkřikům mužů, kteří umírali v bažinách s děsem v duši, někteří velmi pomalou a bolestivě krutou smrtí. Jeden Brit popsal „Ta noc byla nejstrašidelnější, jakou kdy kterýkoliv britský voják zažil.

Rozptýlené výstřely z pušek v černočerné bažině, doplněné občasným křikem raněných vojáků drcených v čelistech obrovských plazů a zvuky krmících se krokodýlů vytvořily atmosféru pekla„. Z cca 900 japonských vojáků, kteří přišli do bažin, dokázalo tuto noc přežít pouhých cca pětset, kteří se dostali na druhou stranu. Během noci se také objevilo v britských postaveních zhruba 20 zbloudilých japonských vojáků, kteří vyděšeni popisovali peklo, které zažili v bažinách.

Střízlivý pohled na legendu

Ačkoliv bitva o ostrov Ramree není vojenskými historiky v kontextu bojů druhé světové války příliš rozebíraná, o útocích krokodýlů na japonské vojáky se legendy vyprávějí už od roku 1945. Postupně narostly do poněkud nestvůrného měřítka. Vyprávění o čtyřech stovkách Japonců sežraných krokodýly je ale stěží něčím více, než legendou.

iZdroj fotografie: Sergeant Wackett A. / Public Domain

Velká většina vojáků noční přesun s největší pravděpodobností nezvládla z mnoha dalších příčin, v důsledku vyčerpání, dehydratace, nemocí, zranění, utopili se v hlubokých tůních, zemřeli na uštknutí, apod. Nicméně krokodýl mořský se o oběti na straně japonských vojáků té noci pravděpodobně také významně přičinil.

Zbylí Japonci na ostrově, včetně těch zhruba pěti set přeživších noční pochod bažinou, se soustředili na obranu města Ramree, hlavního města stejnojmenného ostrova. Ale početní i technické převaze nedokázali vzdorovat dlouho. Konec bojů na ostrově přišel 17. února.

iZdroj fotografie: Sergeant Wackett A. / Public Domain

Diskuse o tom, jak probíhalo strastiplné putování japonských vojáků bažinami a o jejich střetu s krokodýly však žije svým životem dál. Někteří současní diskutující poukazují například na to, že množství krokodýlů, kteří by sežrali za noc tolik japonských vojáků, v daném ekosystému vůbec nemohlo být, protože by v těchto počtech brzy zkonzumovali veškerou možnou dosažitelnou potravu, a vymřeli by hlady.

Dnešní vojenští historici se domnívají, že je pravděpodobnější, že Japonci umírali v bažině v tak velkých počtech v důsledku válečných zranění, nemocí a vysílením, dehydratací a hladověním, přičemž krokodýli většinou hodovali už jen na jejich mrtvolách. Navzdory tomu svědectví vojáků, kteří událost zažili, ukazují, že krokodýli přinejmenším hráli v zániku japonských jednotek velmi zřetelnou roli.  

iZdroj fotografie: Uživatel No. 231 Wing RAF / Public Domain

Odpověď na otázku, jestli i krokodýli masově útočili na japonské vojáky, nebo jen hodovali na mrtvých a bezmocných raněných není dodnes jasná, ale je nepopíratelné, že 900 Japonců, kteří trávili noc v bažinách ostrova Ramree, muselo tehdy proti své vůli vydržet ty nejhorší chvíle v jejich životech.

Věříte, že byli krokodýli schopni zlikvidovat celou posádku?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Opravdu krokodýli rozhodli o výsledku bitvy 2. světové války? Údajně stojí za smrtí 900 japonských vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O Vánocích se přeci neválčí

Zima nebyla obecně v historii vnímána jako příliš vhodné období pro válčení. Obzvláště pro válku v mrazivých končinách severní Ameriky, prosetými hlubokými závějemi sněhu a ledu. Málokoho překvapí, když se tedy britský velitel, Sir William Howe, rozhodl ubytovat své jednotky v zimních ubikacích, raději, než je vyslat do mrazu. Ostatně, od svých koloniálních protivníků očekával to samé. S blížícími se Vánoci by jen málokdo myslel na válčení.

iZdroj fotografie: John Ward Dunsmore / Creative Commons / Public Domain

Britská vojska se utábořila v městečku Trenton, v New Jersey. Mezi Brity, připravujícími se na přečkání zimy, byly i pluky Hesenských žoldnéřů. Tito hrozivý válečníci, kteří často rozsévali na bojištích v řadách protivníka hrůzu, se stejně jako jejich britští kolegové připravovali na svátky klidu a oslav. V jejich čele stál plukovník Johann Gotlieb Rall, ztělesnění vojenské disciplíny a sebevědomí. Jeho přemíra sebevědomí zapříčinila, že se neobtěžoval Trenton opevnit, a to i přes četné náznaky možného nadcházejícího útoku.

Washingtonův perfektní plán

Zatímco Britové hibernovali, nedaleko jejich ležení spřádal plán útoku jeden z nejslavnějších velitelů v historii USA, George Washington. Byl to muž, libující si v zevrubných taktikách a plánech, což se mu však právě u Trentonu stalo téměř osudným. Bylo nutné, aby posílil skomírající morálku svých mužů a zamezil úprku nepřítele. Plánoval využít momentu překvapení, a Britské vojáky obklíčit.

iZdroj fotografie: National Gallery of Art / Creative Commons / CC0

Aby toho dosáhl, musel své síly rozdělit do 3 formací, které měly pod rouškou tmy v noci 25. prosince Trenton napadnout ze všech stran. Kolonialisté by tím dosáhli taktické převahy a odřízli Britům jakoukoliv cestu pro ústup. Washingtonův plán byl brilantní, realita však nakonec vypadala poněkud jinak.

Překvapili je za úsvitu

Faktem bylo, že koordinovat na větší vzdálenost několik oddělených jednotek, nebylo v tu dobu zrovna nejsnazší, natož pak v temnotě a sněhové vánici. Důsledkem zmíněných faktorů bylo, že při konečném útoku, nebyly 2 ze 3 formací Washingtonových mužů tam, kde být měly, což útok mírně komplikovalo.

iZdroj fotografie: The Metropolitan Museum of Art / Creative Commons / CC0

I přes tento detail však plán fungoval bezvadně a dosáhl kýženého momentu překvapení. Nic netušící Britští velitelé ve své naivitě dokonce předchozího dne zrušili noční hlídku. Byly přeci Vánoce, a kdo by útočil v mrazivém chladu. Kolonialisté bleskově obsadili předsunuté Britské ležení, a ještě, než se zalarmovaní Britové v Trentonu vzpamatovali, Americké formace se již blížily se svými kanóny k městu.

Bitva byla brzy rozhodnuta

Vnímaje značnou převahu Amerických vojáků, podnikl plukovník Rall poslední zoufalý pokus o proražení nepřátelských linií. Za zvuku píšťal a bubnů vyrazili jeho muži vstříc americkým pozicím na kopcích okolo Trentonu. Mnozí z nich se ještě stěží vzpamatovávali z radovánek předcházejících dní, a nebyli zrovna v bojeschopném stavu. Poté, co na zoufalé Britské vojáky a žoldnéře spustili Američané palbu ze 3 stran, byl konec bitvy nevyhnutelný.

iZdroj fotografie: Flickr / Public Domain

Britské formace se rozpadly a sám plukovník Rall byl smrtelně raněn. 22 britských vojáků té noci padlo, 83 bylo raněno a téměř 900 bylo zajato. Američané si z bitvy odnesli pouhých 7 mrtvých, z čehož za 2 mohl mráz. Vítězství u Trentonu zanechalo britské vedení v šoku, a značně pozdvihlo morálku Američanů, kteří tak otočili průběh války na svou stranu.

Jak pohlížíte na taktiku, kterou Washington zvolil?

Zdroj: WARHISTORYONLINE

Článek Zimomřiví Britové aneb Jak válku za nezávislost vyhrál Američanům zimní mráz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iBritské loďstvo se rozroste

Navýšení rozpočtu se sice týká zejména nové fregaty typu 32, finanční prostředky však budou využity také například na 

• rozšíření dosavadní flotily fregat, a to o 5 fregat typu 31 a 8 fregat typu 26
• boj proti kybernetickým hrozbám
• výzkum umělé inteligence, a
• vojenský výzkum.

K velkým pozitivům této modernizace patří rovněž vytvoření 10 tis. pracovních míst ročně v daném oboru.

iInvestice do nových lodí

Jaká bude fregata typu 32

Premiér sice v prohlášení uvedl označení typu nové fregaty, zdržel se však všech případných bližších informací jak o jejích vlastnostech, tak také datu, kdy by mohl být první kus postaven.

Později však v Parlamentu došlo na základě dotazu jednoho z poslanců k upřesnění záměru. Fregata typu 32 by podle všeho měla sloužit jako mateřská loď pro bezpilotní systémy. Tyto systémy se již osvědčily zejména při vyhledávaní a zneškodňování min a také v protiponorkové válce. Nejprve však musí proběhnout takzvaná koncepční fáze vývoje tohoto bojového plavidla, která zatím ještě nebyla zahájena a může tedy dojít k zásadním změnám.

Pokud jde o využívání bezpilotních systémů, není Velká Británie zdaleka jedinou zemí, která se intenzivně zabývá možnostmi jejich využití. Své zkušenosti s obdobnými projekty mají z evropských zemí Rusko, Nizozemí a Belgie, z dalších států Japonsko, Spojené stááty americké, Jižní Korea a Singapur.

Další novinky v britském námořnictvu

Je evidentní, že cílem změn je vrátit britské Royal Navy její dřívější lesk a obnovit také důvěru obyvatel Velké Británie v její schopnosti a také potřebu. Vláda cílí rovněž na zvýšení prestiže námořnictva v mezinárodním měřítku. O tom svědčí mimo jiné již i zavedení moderní HMS Queen Elizabeth (R08) do služby v roce 2017 jako nové vlajkové lodi Královského námořnictva. 

Článek Britské královské námořnictvo bude posíleno novými fregatami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.