Raketomet BARQ pro střely i dron

Firma Calidus označuje raketomet jako revoluční – důvodem má být skutečnost, že z něj obsluha může odpalovat různé druhy raket odlišné ráže a s různým dosahem, a to včetně přesně naváděných. Vedle toho z něj ovšem může odstartovat také sebevražedný dron. Na druhou stranu ale o žádnou revoluci nejde, podobné koncepty jsou již delší dobu známé třeba z izraelského raketometu PULS nebo jihokorejského K239 Chunmoo.

🇦🇪 IDEX 2025 UAE | #Calidus, a UAE-based defense company, unveiled the “BARQ” multiple rocket launcher system at @IDEX_UAE 2025 in Abu Dhabi. The BARQ is a High Mobility Multiple Rocket Launcher (HIMRL) designed for rapid battlefield response and flexibility. It features… pic.twitter.com/iY8FqW3VIx

— NexDef (@nex_def) February 23, 2025

BARQ používá tři typy raket, a to 122, 220 a 300 milimetrů. Tyto ráže jsou shodné s raketomety produkovanými Ruskem, ale není známé, jestli používají shodné střely. Dvojice nižších ráží má poskytovat možnost salvové palby, střely ráže 300 milimetrů jsou pak naváděné s dosahem až 70 kilometrů. Bližší podrobnosti k nim však známé nejsou. Třeba PULS využívá více typů raket a dosah balistické Predator Hawk je až 300 kilometrů, uvádí Wikipedia.

BARQ je usazen na lehkém podvozku

Jelikož lze z raketometu odpalovat i nespecifikovaný typ sebevražedného dronu, je zřejmé, že bude někdo z osádky působit i v roli operátora. GlobalTenderNews uvádí, že je odpalovač na podvozku 4×4, což je oproti konkurenčním raketometům menší konstrukce a znamená to, že by mohl být lehčí a snazší na přepravu. Jeho max. rychlost je potom 125 km/h.

Video: ačkoliv se ruský útok vedený tankem může dostat až k cíli, ztrátě 100 % obrněnců se vyhnout nemusí. Pěchota ale může přežít

Jak je raketomet dobrý, bude záležet hlavně na schopnostech jeho raket, tedy na jejich doletu nebo přesnosti, protože to jsou v současnosti parametry, které mnohdy rozhodují. Pro armády je totiž lepší přesně zasáhnout cíl jednou přesnou ranou než věřit v účinek salvy. BARQ by si mohl najít zákazníky třeba mezi uživateli starých sovětských BM-21 Grad, protože je bezesporu mnohem sofistikovanější a nabízí oproti nim víceúčelovost.

„Barq“ Emirati Rocket Launcher System#IDEX2025 pic.twitter.com/jb6udhnoo1

— WAM English (@WAMNEWS_ENG) February 18, 2025

Raketomet BARQ

Článek Revoluce v moderním dělostřelectvu: BARQ může sesadit ruského krále BM-21 Grad, používá brutální rakety až do ráže 300 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

LAHAB je mobilní a rychle střílí

Houfnice LAHAB je produktem společnosti Calidus známé hlavně výrobou různých obrněných vozidel. Tentokrát dala ale vzniknout výrobku, který GlobalTenderNews označuje za revoluční samohybný dělostřelecký systém pro moderní válčení. Má kombinovat vysokou mobilitu, možnost rychlého nasazení a vysokou palebnou sílu, konstrukčně se přitom podobá německé RCH 155, protože disponuje stejnou ráží i podobným charakterem podvozku.

IDEX 2025: Calidus unveils LAHAB self-propelled field artillery systemhttps://t.co/T34FJdCszw pic.twitter.com/xPn96UIt4Z

— Roni Sontani (@Roni_Sont) February 21, 2025

LAHAB používá dělostřeleckou hlaveň ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží, popisuje EdrMagazine, což znamená, že je nejspíše schopná používat dělostřeleckou munici standardů NATO. Má automatické nabíjení a v zásobníku munici na 28 ran, které dokáže pálit kadencí až 8 ran za minutu. Maximální dosah je 56 kilometrů, i když údaje se podle zdrojů liší – může se jednat o informace pro určité typy munice třeba s prodlouženým dosahem.

Houfnice používá podvozek Wahash

Základem houfnice LAHAB je věž, nejspíše umístitelná na více typů podvozků, ale Calidus pochopitelně zvolil svůj produkt, a to víceúčelové obrněné vozidlo Wahash 8×8. Army-Technology uvádí, že ve verzi obrněného transportéru má délku 8,5 metrů a hmotnost 32,1 tun, s dělostřeleckou věží potom hmotnost vzrůstá na 36 tun. Vozidlo by mělo být schopné odolat dělostřeleckým střepinám a projektilům do ráže 14,5 milimetrů.

Jedna z nejlepších houfnic světa by Ukrajinu značně posílila: RCH 155 pokosí nepřítele až na 54 km a to ani nemusí zastavovat

Pro blízkou ochranu je osádka LAHAB vyzbrojena ještě kulometem ráže 12,7 mm, a to buď ručně obsluhovaným, nebo v dálkově ovládané věži. Jak se houfnice osvědčí, bude záležet na jejích přesných schopnostech daných třeba řízením palby, ale o něm zatím nejsou informace dostupné. Pokud se vyrovná dělostřeleckým systémům běžným v zemích NATO, může mít Calidus velice konkurenční produkt, o nějž mohou mít zájem třeba okolní arabské země.

Článek Až překvapivě povedená houfnice LAHAB ze SAE by mohla vyzbrojit arabský svět. Je srovnatelná se západními protějšky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Soupeřem může být Írán s ruskými Su-35

Na dohodě o letadlech pro Spojené arabské emiráty je zajímavá skutečnost, že půjde o tu nejlepší možnou konfiguraci, tedy F4, uvádí Wikipedia. Ta má řadu vyspělých vlastností a v podstatě ji dokáží překonat jenom letouny 5. generace. Těmi přitom v oblasti disponuje pouze Izrael, a je nepravděpodobné, že by se tato dvě letectva utkala. Reálnější by byl střet se Suchojem Su-35 Flanker-E, pokud ho Írán od Ruska získá; Rafale je však výrazně lepší.

iZdroj fotografie: GoodFon

Společnost Dassault popisuje Rafale jako velmi univerzální stroj schopný vybojovat vzdušnou převahu i vykonávat úlohy protivzdušné obrany, blízké letecké podpory, hloubkových úderů, průzkumu nebo útočit na námořní hladinové cíle. Varianta F-4 má vylepšení například v oblasti sdílení informací a může používat ty nejmodernější současné zbraně. Těch může nést až 9,5 tun, navíc se pohybuje solidní rychlostí Mach 1,8.

Rafael s Meteorem je smrtelná kombinace

Schopnosti letounu budou také záležet na tom, jaké zbraně k nim letectvo Spojených arabských emirátů dostane. Varianta F4 má například vylepšené schopnosti používání radarově naváděné střely MBDA Meteor, což je nejlepší západní střela dlouhého dosahu. MBDA dokonce uvádí, že jde o střelu vzduch-vzduch s největší zónou bez úniku na světě. Rafale však může rovněž využívat moderní střely MICA s kratším dosahem.

F-16 a Rafale mohou ve světě svádět tvrdý souboj o zákazníky; ale jaký letoun zvolit? Oba jsou skvělé, rozhodnou nejspíše 3 parametry

Zajímavé by mohly být i schopnosti útoku na hladinové cíle, protože se střet v oblasti Perského zálivu může udát i na moři. Užívat může vyspělou protilodní střelu AM-39 Exocet, k níž Wikipedia uvádí, že má dosah kolem 70 kilometrů a hlavici o hmotnosti 165 kilogramů. Francie však může s letadly dodat třeba i klouzavé raketově poháněné přesné pumy AASM Hammer. Ty umožňují útočit na pozemní cíle ze vzdálenosti desítek kilometrů.

Článek Rafale pro Spojené arabské emiráty je v té nejlepší konfiguraci, jaká na světě existuje. Hravě může čelit i ruskému Su-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

J-20 je poměrně dobrou náhradou F-35

Blízký východ je velmi výbušnou oblastí a mnohé z jeho zemí intenzivně zbrojí. Vzhledem k jejich příjmům z ropy a zemního plynu si často mohou dovolit kupovat to nejlepší na trhu, takže není divu, že Spojené arabské emiráty chtějí právě americké letouny F-35. Ovšem poté, co Američané jejich dodávku zmrazili, jedná arabská země stále intenzivněji s největším americkým soupeřem, tedy s Čínou. Ve hře jsou hlavně letouny Chengdu J-20 Mighty Dragon, uvádí NationalInterest, které jsou mimochodem rychlejší a obratnější než F-35.

iZdroj fotografie: Lockheed Martin

Letoun J-20 je rovněž páté generace, i když se konstrukčně od F-35 liší – je poháněn dvěma motory, zatímco americký protějšek je pouze jednomotorový, a rovněž je více uzpůsoben na vzdušný boj, kdežto F-35 je více víceúčelový. Čínskému letadlu však nelze upřít jeho kvality, neboť má stealth, i když nejspíše nižší úrovně než to americké. Je také dostatečně rychlé, jeho max. rychlost je Mach 2, a ArmyRecognition uvádí, že je i schopné používat střely vzduch-vzduch dlouhého doletu, čímž má pravděpodobně na mysli čínské PL-15.

Čínský letoun J-20 není jedinou cestou

Ačkoliv se J-20 ukazuje jako skvělá náhrada za F-35, třeba BusinessInsider se domnívá, že je SAE nakonec nenakoupí. A to i přesto, že v minulosti pořídily 12 čínských cvičných proudových letadel Hongdu L-15 Falcon. Místo nich se totiž nejspíše spokojí s letouny 4,5. generace, a sice s francouzskými Dassault Rafale. Není ale jasné, zda je to pro ropnou velmoc dostatečné, neboť si to nejlepší dovolit může, a také má v oblasti rivaly. Její laškování s Čínou však také může být jistý nátlak na Ameriku, aby si prodej nakonec rozmyslela.

Video: turecká stíhačka 5. generace Kaan je náhradou za americké F-35 a budoucností, má ambice vyrovnat se nejlepším na světě

Spojené arabské emiráty také dříve patřily mezi investory ruského letounu páté generace známého jako Suchoj Su-75 Checkmate, ale z projektu vycouvaly a jeho budoucnost je nejistá. Pokud se jedná o čínský letoun, mohl by být řešením i Shenyang J-31 Gyrfalcon, o němž Čína tvrdí, že bude určen na vývoz. Zájem o něj již projevil Pákistán, a možné rovněž je, že si Spojené arabské emiráty i další ropné velmoci počkají na další letouny páté generace, např. na turecký TAI TF-X Kaan nebo modernizovaný jihokorejský KAI KF-21 Boramae.

Článek Čínský J-20 se ukazuje jako horký kandidát k nahrazení F-35, ale ne vždy musí dostat přednost, když je ve hře evropský letoun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plavidlo s neobvyklým trupem

Kromě paryby by se díky futuristickým tvarům ještě dala přirovnat k malé kosmické lodi určené k přepravě výsadku nebo sofistikovaných zbraní, ale možná by posloužila i jako komerční plavidlo. Mohla by být například turistickou atrakcí nebo záchranným prostředkem. Společnost o ponorce Kronos uvádí, že má hybridní pohon a trup, který snižuje spotřebu paliva a umožňuje vysokou rychlost i mimořádnou stabilitu.

Ponorka není žádný obr, protože má na délku jen málo přes 9 metrů, na šířku pak 7,4 metru, zatímco na výšku dosahuje 2,1 metru. Její hmotnost je 10 tun a na fotografiích publikovaných Highland Systems je dokonce se složenými křídly umístěna na přívěsu taženým větším pick-upem. Přesto se do jejího trupu vtěsná kapitán, nebo možná lépe řečeno pilot, a dalších 10 cestujících. Nebo míst nich uveze plavidlo náklad o celkové hmotnosti 3 tuny.

iZdroj fotografie: Highland Systems

Výdrž na moři je až 54 hodin

Pohon ponorky Kronos je elektrický, nepohání ji však lodní šroub, ale vodní tryska zajišťující tichý chod. Zároveň má nainstalovaný dieselový generátor k výrobě energie, případně dobíjení. Vzhledem ke svým rozměrům samozřejmě není určena k dlouhým plavbám, její výdrž je nejvýše 54 hodin. Z toho 36 hodin na baterie, dalších 18 hodin dodá zásoba paliva pro generátor. Baterie je ovšem možné plně nabít za pouhých 90 minut.

Na hladině dokáže ponorka Kronos vyvinout vysokou rychlost 80 kilometrů v hodině, pod vodou pak 50 kilometrů za hodinu, což znamená, že by byla schopna uniknout mnohým hladinovým lodím. Běžně může operovat v hloubce až 100 metrů, v případě nouze je však limitní hranice čtvrt kilometru. Zásoba vzduchu pro posádku pak vystačí až na 36 hodin. Kdo bude prvním zákazníkem zatím není jasné, ale vzhledem k možnosti nést až 6 malých torpéd by byla vhodná třeba pro ochranu pobřeží, přístavů nebo ropných plošin poblíž pevniny.

Článek Zcela unikátní elektrická ponorka mění zaběhlá pravidla: může být ničivější než velká moderní plavidla, i když má omezení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arabský záliv poskytuje vhodné podmínky

Vody Perského zálivu, nazývaného v některých zemích Arabský, jsou mimořádné vhodné pro operace bojových plavců. Hlavní faktory jsou malá hloubka, silný lodní provoz v oblasti znesnadňující odhalení a teplá voda. Dále tankery, další dopravní lodě a také těžní zařízení ropy v příbřežním šelfu jako cíle. Bojoví plavci a miniponorky byli nasazeni za války mezi Irákem a Iránem a následně za první i druhé války v Perském zálivu.

Příslušníci amerických SEALS a britských SBS provedli řadu akcí zaměřených na průzkum prostorů vylodění, likvidaci plovoucích min, ničení prostředků iráckého loďstva a postavení irácké armády na ropných plošinách. Přitom spolupracovali s bojovými plavci například z Kuvajtu. Několik akcí naopak zmařila ropa vypuštěná z ropných terminálů do moře.

Příslušníci SEALS se poté podíleli na průzkumu zamořené oblasti a přípravě bombardování, jež nebezpečně narůstající ekologickou katastrofu zastavilo. Výsledkem uvedených úspěšných operací byl zájem řady arabských států v regionu o miniponorky. Rostoucí snaha o vyzbrojování vlastními silami vede k řadě technologicky zajímavých konstrukcí těchto plavidel.

Miniponorky firmy Emirates Marine

Vývoj moderních typů miniponorek určených pro speciální operace realizuje ve Spojených arabských emirátech státní firma Emirates Marine Technology. Vývoj zahrnuje rovněž různé typy dýchacích přístrojů, speciální výstroj, speciální přístroje pro navigaci, lokalizaci cílů a další činnosti pod vodou. Výrobce spolupracuje s evropskými (především italskými a francouzskými) výrobci obdobných systémů a výstroje.

Ponorka kategorie SDV (Swimmer Delivery Vehicle) FSW-5 Barracuda, známá jako Class 5, zavedená do výzbroje byla opakovaně zpřístupněna odborné veřejnosti v rámci veletrhů IDEX. Předcházely jí menší dvoumístné vývojové typy FWS 1, 2, 3, 4. Ponorka Class 5 patří do skupiny takzvaných mokrých ponorek, u nichž je prostor pro posádku vybavenou dýchacími přístroji zaplaven. Trup vyrobený z nekorodujícího materiálu má kruhový průřez.

Posádka sedí ve dvou samostatných kabinách za sebou ve střední částí ponorky. Vpředu velitel řídící ponorku pomocí kniplu a pedálů jako letadlo, vzadu navigátor. Kabiny lze uzavřít posuvným průhledným krytem. Sedačky mají stavitelnou výšku, takže při plavbě na hladině nebo při malé rychlosti pod vodou mohou hlavy posádky vyčnívat nad trup.

Mokré provedení zjednodušuje konstrukci plavidla a uzavírání kabin zlepšuje hydrodynamické vlastnosti při plavbě pod vodou. Pohon lodního šroubu tvarovaného z hlediska minimální emise šumů a umístěného v kruhovém prstenci, který lze označit za krátký tunel, zabezpečuje přes převodovku elektromotor o výkonu 8 kW poháněný sadou niklkadmiových akumulátorů. Na přání zákazníka lze ponorku vybavit stříbrozinkovými akumulátory.

Ty jsou podle dostupných informačních materiálů umístěny v protáhlých kontejnerech po stranách dolní části trupu. U podobných ponorek jiných výrobců bývají obvykle uloženy v přední a zadní části trupu. Údajně mají životnost více než 2 000 nabíjecích cyklů. Kontejnery lze rovněž použít k transportu min a náloží. Ponorka je bojeschopná v rámci jejich kapacity umožňující 10 hodin plavby a poté musí být v přístavu provedeno dobití.

Doklad schopností techniků SAE

Ponořování je zabezpečeno pomocí balastních nádrží o celkovém objemu 700 l. Vynoření zajišťuje stlačený vzduch vezený v láhvích v trupu a elektrické čerpadlo umožňující plné vynoření. Ponořování a vynořování dynamicky při plavbě napomáhají rovněž hloubková kormidla na zádi. Ke změně sklonu slouží přečerpávání nebo napouštění a vyčerpávání vody v příďové a záďové balastní nádrži.

Hlavní zásoby stlačeného vzduchu pro potřeby posádky, přesněji vzduchové směsi kyslíku a dusíku v poměru 60 : 40 nebo 50 : 50 umožňující posádce dýchání po dobu více než šest hodin, se nalézají před kabinou velitele ve dvou nádržích o celkovém objemu 27 l a při tlaku 200 barů. Posádka na ně při plavbě pod hladinou napojuje dýchací systém svých skafandrů.

Pro samostatnou činnost mimo ponorku a pro případ poruchy integrálního systému pro zabezpečení dodávky dýchací směsi jsou oba členové posádky vybavení dýchacím přístrojem s uzavřeným okruhem. V přídi je instalován sonar, který pod vodou zajišťuje vidění vpřed a obrazovka s jeho údaji se nalézá na palubní desce navigátora. Další výstroj tvoří autopilot, elektronický kompas, hloubkoměr, navigační systém vybavený přístrojem satelitní navigace GPS promítající pozici na elektronickou mapu na obrazovce navigátora a vysílačka.

Ponorka je poměrně prostorná a před i za stanovištěm posádky jsou rozměrné snímatelné kryty transportních prostorů. Rovněž příď lze demontovat, ovšem její součástí jsou navigační přístroje. Do příslušenství patří dále vodotěsná svítilna, manipulační vozík, přívěs, na němž lze ponorku převážet za nákladním automobilem, ochranný povlak, pár suchých a pár mokrých skafandrů a dva dýchací přístroje. Ponorky jsou mimo nasazení uloženy na suchu na manipulačních vozících v doku a napojeny na elektrické konzervátory.

Před nasazením je provedeno doplnění stlačeného vzduchu a dýchacích směsí. Poté následuje přesun na výtah v bazénu dislokovaném v doku a z toho ponorka pod vodou vyplouvá. Rovněž je možná přeprava na lodi a spouštění do vody pomocí člunových jeřábů. Ponorky Class 5 představují moderní průzkumný a diverzní prostředek pro speciální operace v rámci operací obojživelného typu. Jsou zároveň dokladem schopnosti specialistů ze Spojených arabských emirátů využívat moderní technologie a vyrábět moderní vojenskou techniku.

Ponorky firmy Palm Submarines

Firma Palm Submarines přišla se dvěma speciálními miniponorkami. Zajímavé je, že tato firma prezentuje vlastně civilní iniciativu, reprezentovanou Sultanem Ahmadem Bin Sulayem, šéfem společnosti Dubais Ports, Customs and Free Zone Corporation. Nejmenší ponorkou je Stingray. Jedná se o futuristicky tvarovaný jednomístný typ připomínající rejnoka. Úkolem je hlídkování v přístavech a při pobřeží, vyhledávání pašeráků, lodí narkomafie, teroristů apod. V případě, že je napadena, ukryje se miniponorka pod hladinu a podá informace přátelským plavidlům.

Směr plavby určuje elektromotor upevněný otočně na konci úzkého kormidla na zádi. Regulaci hloubky ponoru zajišťují lodní šrouby ve svislých tunelech procházejících bočními stabilizačními plochami. Trup skloněný při plavbě šikmo vpřed umožňuje ponoření také pouhým zvýšením rychlosti. Další zajímavostí konstrukce je přístrojová deska umístěná před průhlednou kupolí kryjící prostor pro osádku. Firma předpokládá rovněž prodej privátním zájemcům.

iZdroj fotografie: PALM / Public Domain

Větší typ SDV 2 (Swimmer Delivery Vehicle) je dvoumístný. Úkolem je průzkum nepřátelského pobřeží a diverzní akce. Jedná se opět o mokrou ponorku. Ponorka svojí koncepcí silně připomíná gumový člun. Pro rychlou plavbu po hladině je vybavena silným přívěsným motorem. Pro plavbu pod hladinou používá motory stejného typu jako Stingray. Ponor zajišťuje napouštění vody do balastních nádrží a vynořování stlačený vzduch přepravovaný v lahvích. Řízení umožňuje natáčení závěsů lodních šroubů pomocí hydraulických pístů.

Největší varianta SDV2 je údajně schopna přepravit až osm potápěčů. Pouze ve formě modelu byl představen největší typ Intruder. Při rychlé plavbě na hladině připomíná spíše luxusní jachtu. Údajně se však dokáže ponořit v průběhu jedné minuty. Toto plavidlo určené k průzkumným a invazním úkolům může přepravovat šest členů osádky a deset desantů.

Hlavní takticko-technická data Class 5

Prázdná hmotnost 3,5 t

Bojový výtlak 8,0 t

Délka 9,1 m

Průměr trupu 1,15 m

Výkon motoru 8 kW

Rychlosti 5 vpřed, 5 vzad

Počet akumulátorů 100 v 66 blocích

Rychlost maximální 12 km/h

cestovní 10 km/h

Operační ponor 30 m

Maximální ponor 50 m

Zdroj: Autorský komentář MVK, Sutton, H.: Special forces subs, 2nd Edition

Článek Arabské miniponorky pro speciální operace, důkaz o určité vyspělosti arabského zbrojního průmyslu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

BTR-3 je zcela nová konstrukce

Vzhledem k tomu, že na Ukrajině se za sovětské éry nacházela část zbrojního průmyslu, který produkoval obrněná vozidla a tanky, zůstaly po rozpadu zachovány kapacity i know-how této výroby. Ukrajinci se pustili do vlastních konstrukcí a na základě sovětského BTR-80 vyprodukovali domácí obrněný transportér BTR-94. Vývoj zabezpečoval Charkovský Závod dopravního strojírenství V. A. Malyševa (Konstrukční kancelář oddělení 65, vzniklá v roce 1997).

Ten sice zanikl, ale na přelomu tisíciletí se pak charkovský Morozov Machine Building Design Bureau, který převzal prakticky všechny projekty a know-how výše uvedené konstrukční kanceláře, spojil s ADCOM MANUFACTURING ze Spojených arabských emirátů, aby společně vyvinuly zcela nový projekt. Výsledkem byla vývojová řada konstrukčně a rozměrově shodných obrněných osmikolových transportérů (řada BTR-3). První prototyp nesl tovární označení BTR-3U „Guardian” nebo „Myslivec”.

Byl vyvíjen podle požadavků Námořní pěchoty Spojených arabských emirátů, kde také byl v roce 2001 poprvé představen na armádním veletrhu v Abú Dhabí. Sovětskému, respektive později ruskému BTR-80 se sice nápadně podobá a používá i některé konstrukční prvky z něj, ale jedná se o zcela novou konstrukci s motorem Deutz BF6M1015 diesel o výkonu 326 koní s automatickou převodovkou Alison. Má tříčlennou posádku a v zadní části prostor pro šest vojáků, některé údaje dokonce říkají devět.

Vojáci mají k dispozici palebné otvory nebo vrchní poklopy tak, aby mohli bojovat částečně chráněni i z vnitřku vozidla. Nastupují a vystupují z vozidla bočními dveřmi nebo střešními poklopy. Stroj je vybaven věžovým kompletem KBA-105 Škval, některé prameny tvrdí, že věží Buran-N1. Škval disponoval 30mm automatickým kanónem KBA-2, dvěma odpalovacími zařízeními pro PTRS 9M113 Konkurs, spřaženým kulometem KT-7 ráže 7,62 mm, 30mm granátometem AG-17 a dvakrát po třech vrhačích dýmových granátů 902V Tuča.

Ukrajinská firma se spojila s arabskou

Požadavkům SAE vyhověl, a proto se po dohodě začal stavět z dílů dodávaných z Ukrajiny, přímo v SAE v dílnách ADCOM Manufacturing Ltd. Podle dostupných informací však nebylo zhotoveno plánovaných 90 kusů, ale jen 24 exemplářů, které byly zařazeny do výzbroje Námořní pěchoty v SAE. Další prodej této první varianty se výrobci kromě dodávky tří kusů do Ekvádoru nedařil, takže připravil novou exportní verzi BTR-3E, jež byla vybavena osvědčeným motorem UTD 20 (naftový vidlicový šestiválec, známý z BMP-1) s manuální převodovkou.

Tato verze byla od počátku konstruována tak, aby mohla být dodávána jako stavebnice zemím, které si ji pak dokompletovaly samy. Zaznamenala obchodní úspěch, když ji koupily ČAD, Kazachstán a Myanmar, kde se údajně v licenci i vyrábí z dodaných „stavebnic” dodnes. Další vylepšenou variantu BTR-3E1 nakoupily vedle Thajska a Ekvádoru i USA. Část zakázky pro Thajsko ale nakonec skončila ve výzbroji samotné Ukrajiny, protože po roce 2014 země zjistila, že na tom s moderní výzbrojí není nijak valně.

Tato varianta však používala asi 30 % komponentů dovezených z Ruska. Po ruské vojenské agresi na Krym v roce 2014 tato spolupráce pochopitelně skončila. Problém byl, že v té době pro tyto komponenty neexistovala žádná vhodná alternativa dostupná na Ukrajině. Výroba ale neskončila, pouze se zpomalila. Ukázalo se, že Ukrajinci chybějící součástky prostě pašovali z Ruska, a to do té doby, než dokázali zajistit jejich druhovýrobu, nebo je nahradit z domácích zdrojů.

Další vyráběné a exportované subverze se už lišily většinou jen výzbrojí, například Súdán zvolil verzi označenou BTR-3U1 s věžovým kompletem BM-3S Šturm, Nigérie verzi BTR-3UN s věží BPU-1 s kulometem NSVT 12,7 mm, atd. Vznikly i velitelsko-štábní varianty nebo stíhač tanků BTR-3RK (Nigérie), vznikla verze vyprošťovací a ženijní či zdravotní.

Velmi zajímavou variantou je vozidlo BTR-3M1 a M2, což jsou mobilní nosiče minometů 81 mm a 120 mm (Thajsko, Ukrajina). Po ruské agresi od roku 2014 už řada vyrobených transportérů v nových verzích skončila většinou ve výzbroji Ukrajiny, například BTR-3DA s vylepšenou pancéřovou ochranou (Ukrajina v r. 2015), nebo verze BTR-3DA70, která pro urychlení výroby používá i komponenty ze skladů ze staršího transportéru BTR-70.

Konstrukce transportéru mu umožňuje i plavat

Následující technický popis vychází z verze BTR-3U. Jde o vozidlo 7,85 metru dlouhé, 2,9 metru široké a 2,85 metru vysoké. Jeho hmotnost je 16,4 tuny, podle některých pramenů 18 tun. Těleso korby je vyráběno z válcované oceli, je zajímavé, že dodavatelé oceli jsou jak ukrajinští, tak polští, belgičtí a finští. Celý stroj je však vždy zhotoven z oceli jen jednoho dodavatele. I přes hmotnost 16,4 tuny je BTR-3 plně obojživelný, tedy má schopnost plavat, a to i na moři.

Je vybaven centrálním systémem řízení tlaku v pneumatikách, který umožňuje upravit tlak v pneumatikách podle terénních podmínek. Je také vybaven pneumatikami run-flat. Německý dieselový motor Deutz BF6M1015 s automatickou převodovkou Alison mu je schopen dodat rychlost až 85 kilometrů v hodině, některé zprávy ze zkoušek však tvrdí, že bylo dosaženo krátkodobě až 100kilometrové rychlosti na rovné silnici.

Na plnou nádrž pak transportér ujede až 600 kilometrů. Pohyb ve vodě je zajištěn vodní tryskou a rychlost je až 10 kilometrů v hodině. Pancíř BTR-3U poskytuje ochranu proti palbě z ručních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Stroj je vybaven NBC ochranou a automatickými protipožárními systémy.

iZdroj fotografie: Uživatel KMK from Myanmar / Creative Commons / CC0

Vozidlo je vybaveno jednomístnou bojovou věží. Jeho hlavní zbraní je rychlopalný kanón ráže 30 milimetrů, pro který má zásobu 350 nábojů. S ním je spřažen koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetru. Vozidlo je dále vyzbrojeno granátometem s více než stovkou nábojů. Mohou na něm být umístěny až čtyři protitankové rakety. Nejčastěji jde o 9M113 Konkurs. Dále jsou zde odpalovače kouřových granátů.

Vozidlo bylo poprvé představeno v roce 2001. Spojené arabské emiráty si objednaly 90 kusů, ale největšími provozovateli se staly Thajsko, Nigérie a Myanmar, kde se vozidla z dodaných dílů i sestavovala. V menších počtech je získaly i některé další země. Ukrajina o ně začala projevovat zájem po ruské agresi v roce 2014, kdy si nechala některé kusy objednané Thajskem a později přiobjednala další.

Jak hodnotíte obrněná vozidla, která je schopen vyrábět ukrajinský průmysl?

Zdroj: MilitaryToday, MilitaryHistory

Článek Ukrajina dokázala vyprodukovat přes tisíc moderních obrněných transportérů řady BTR-3. Většina ale šla na export se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kuvajt si pamatuje na okupaci

Nejjednoznačnější pozici zastává Kuvajt. Zcela jasně dává najevo, že podobné útoky na svrchované státy odsuzuje. Asi se nelze divit, protože malý ropný stát má nejspíše v paměti události z počátku 90. let, kdy ho okupoval Irák vedený Saddámem Husajnem. Byla to právě jednota zemí světa, které se proti tomuto kroku postavily. Vojenský zásah mezinárodní koalice vedené Spojenými státy nakonec Kuvajt od okupace osvobodil.

Postoje zemí Perského zálivu mohou být v konfliktu velmi zásadní. Patří k největším producentům ropy a zemního plynu na světě. Vývoz těchto dvou surovin přitom tvoří zásadní podíl v příjmech ruského státu, a tím i na možnostech udržovat jeho armádu. Evropa a další státy opakovaně mluví o odříznutí se od ruských dodávek a odstavení Ruska od tohoto zdroje příjmů. Ruské dodávky by ale bylo třeba nahradit, a to by bylo možné jen zvýšením těžby jinde ve světě a samozřejmě zajištěním přepravních kapacit.

Třeba plynová velmoc Katar sice odsoudila zasahování do suverenity Ukrajiny, ovšem nepřipojila se k sankcím vůči Rusku. Obě země spojují nemalé investice do průmyslové infrastruktury nebo styky v oblasti cestovního ruchu. Je tedy zřejmé, že o něco takového se katarští vládci nechtějí připravit. A to i přes to, že se staví do role západních spojenců.

Stojí raději stranou

Ještě výraznější je, pokud možno, deklarovaná neutralita Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů. Země bývají označovány za spojence Západu, ale nijak se k němu v tomto případě nepřiklánějí. Ale nevyjadřují se ani na podporu Ruska. Nechtějí přijít o své ruské investice a obchody, ale spíše se nyní začínají obracet k třetím stranám, jako je Čína, Indie a další, aby se, pokud, možno držely stranou.

Některé komentátoři upozorňují třeba na skutečnost, že ve Spojených arabských emirátech se o konfliktu oficiálně nemluví jako o válce, ale drží se spíše názvosloví používaného Ruskem. To svědčí o tom, že země rozhodně nehodlá od svých styků s Ruskem ustupovat. Podle některých analytiků za tím mohou být nejen ekonomické zájmy, ale i určitá frustrace, kterou vládci ropných velmocí ze západních zemí mají.

iZdroj fotografie: Kancelář prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Důkazem toho může být vztah mezi americkou administrativou a mocným saudským korunním princem Mohammedem bin Salmánem. Od toho se mnozí západní vůdci distancují hlavně kvůli vraždě opozičního novináře Džamála Chášukdžího na saúdskoarabském velvyslanectví v Turecku. Americký prezident Joe Biden s korunním princem nekomunikuje. Naproti tomu ruský prezident Vladimir Putin mu vyjadřuje respekt.

Obávají se i kolísání trhu

Druhou oblastí, na které může zemím z Perského zálivu záležet, je ekonomická stabilita v oblasti těžby ropy a plynu. Například země OPEC se snaží dlouhodobě plánovat celosvětovou těžbu ropy, a tím udržovat její ceny. Sice by mohly na současném zvýšením cen a další těžbě krátkodobě vydělat, ale nikdo by neměl jistotu budoucnosti, pokud by se vztahy mezi ropnými velmocemi vyhrotily a ony vedly nějakou ropnou cenovou válku.

Je také možné, že se postojem k Rusku snaží arabské země na Západ tlačit. Svoji větší podporu Ukrajině by pak mohly chtít za něco vyměnit. Nejen ze větší respekt ke korunnímu princi, ale například podporu akce v Jemenu. Do té Saudská Arábie i SEA dlouhodobě zabředly. Čelí nejen mezinárodní kritice například kvůli civilním obětem, ale nejsou ani schopny konflikt dovést do nějakého konce.

iZdroj fotografie: Uživatel Pline / Creative Commons / CC BY-SA

Právě vyškrtnutí jemenských Hútíů ze seznamu teroristických organizací, provedené administrativou Joea Bidena, je zřejmě v současnosti největším kamenem úrazu. Představitelé SA a SAE odmítají telefonický rozhovor s americkým prezidentem, který chce žádat o využití pěti milionů barelů ropy volných kapacit OPEC. Situace už zašla tak daleko, že Američané začali sondovat situaci v Madurově Venezuele, kterou dlouhodobě sankcionovali.

Kapitolou samou pro sebe je Írán, který sám čelí velkým ekonomickým sankcím kvůli svému jadernému programu. Rusko bylo jednou ze zemí, jež s ním udržovala styky a dohodla s ním i dodávky zbraní. Na druhou stranu se Írán snaží se Západem domluvit na dohodě o kontrole svých jaderných zařízení za zrušení sankcí, což velmi potřebuje. Proto i íránští představitelé reagovali nervózně, když Rusko chtělo případnou dohodu o íránském jaderném programu spojovat se sankcemi kvůli útoku na Ukrajinu.

Situace je velmi komplikovaná, protože SAE, SA, ale i Izraeli se příliš nelíbí americká diplomatická iniciativa ohledně íránského jaderného programu. Velmi vlažný postoj Izraelců vůči odsouzení ruské agrese na Ukrajinu může mít právě spojitost s tímto aspektem, ale i s tím, že v židovské zemi žije velké množství imigrantů z Ruska. Pozitivem je, že Izrael už odsouhlasil dodávky svého plynu do Evropy.

Jak velkou roli mohou hrát v tlaku na Rusko arabské země?

Zdroj: Aljazeera

Článek Země Perského zálivu si zjevně podmiňují zvýšení těžby ropy, i když mají volné kapacity. Ukrajinská krize má velký mezinárodní dosah se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sjednocení země klid nepřineslo

Jemen byl neklidná země již po desetiletí, v 80. letech zde probíhala válka mezi dvěma jemenskými státy, z nichž jeden měl blízko ke komunismu. V roce 1990 se země sjednotila, ale to neznamená, že by skutečně byla jednotná. Je zde totiž několik rovin, které obyvatele rozdělují. Jedna je náboženská, protože část obyvatel, hlavně těch na severu, vyznává šíitský islám, zbylí jsou sunnité. Další je kmenová. A do toho se ještě mísí vlivy politické.

iZdroj fotografie: Noor Al Hassan / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 2011 byl i Jemen zasažen arabským jarem a lidé tu svrhli prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, který byl původem Hútía. To je kmen vyznávající formu šíitského islámu. Prezidentem byl zvolený Mansúr Hádí, který je naopak sunnita. To se ale Hútíům nelíbilo a obávali se, že mohou v zemi ztratit vliv. Od roku 2013 se začalo v Jemenu bojovat a Hútíové s pomocí jednotek věrných Sálidovi obsadili hlavní město Saná a další, včetně klíčového přístavu Aden. Velkou podporu dostávali z Íránu.

Intervence Saudské Arábie

Hádí musel uprchnout ze země, ale nakonec našel oporu v Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech a dalších zemích, které v Jemenu intervenovaly. Začaly podporovat prezidentovy jednotky ze vzduchu a materiálně a poslaly sem i vojenské síly z velké části tvořené žoldnéři, například ze Súdánu či Pákistánu. Těm se nakonec podařilo dobýt Aden a další místa, ale v oblastech se silnou podporou Hútíů úspěšní nejsou.

iZdroj fotografie: Uživatel Mr. Ibrahem / Creative Commons / CC BY-SA

Saudská Arábie a její spojenci zahájili i námořní blokádu Jemenu, což v mnoha oblastech vedlo k hladomoru, kterému podlehly desetitisíce lidí. Protože kromě zbraní se do země nemohly dostávat ani potraviny. Nyní blokáda již tak důsledná není a situace se mírně zlepšila. Ovšem konflikt si za osm let vyžádal mnoho obětí, některé odhady mluví i o více ne 300 tisících. A to často mezi civilisty.

Nepřehledná směsice stran

Situace se zkomplikovala tím, že se v roce 2017 rozpadla protihútíovská koalice na dvě frakce. Jedna je separatistická a podporuje odtržení jižních částí země. Je podporována Spojenými arabskými emiráty. Druhá, za níž stojí Saudská Arábie, stojí za prezidentem Hádím. Obě skupiny pak bojovaly nejen proti Hútíům, ale i proti sobě. I když v mnoha otázkách k sobě mají blíž.

Do konfliktu zasahují i extremistické skupiny. Nejmocnější je jemenská Al-Kaidá, která ale bojuje na straně koalice vedené Saudskou Arábií. V zemi existuje i odnož Islámského státu, která sice není početná, ale ovládá některá území a bojuje v podstatě se všemi. Západní státy se ke konfliktu staví vlažně, ovšem podporují spíše Saudskou Arábii a Spojené arabské emiráty.

Konflikt je i skrytou válkou mezi Íránem a Saudskou Arábií, kteří jsou tradiční rivalové v oblasti. Írán rebely využívá i k útokům na Saudskou Arábii, a to třeba prostřednictví jím dodaných raket nebo dronů. Ti ale před nedávnem drony zaútočili i na Spojené arabské emiráty. Strany konfliktu se spolu snaží jednat, ale setkání zatím žádný výsledek nepřinesla. Situace je v patu, koalice Saudské Arábie má lepší výzbroj, ale Hútíové více vojáků, a síly jsou tedy velmi vyrovnané.

Jaká je šance, že se brzy podaří vyřešit konflikt v Jemenu?

Zdroj: Britannica, autorský text Víta Lukáše

Článek Jemen se v konfliktech zmítá již po desetiletí. Současná válka je i střetem Saudské Arábie a Íránu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.