Škola u Prochorovky: konec hry na válku

Brjuchov sám datuje svůj skutečný začátek války nikoli ke Kursku, ale k průzkumu bojem na orlovském směru krátce poté. Z jeho tří tanků dva shořely, z celého čety zůstali naživu dva lidé. „Po tomto boji jsem začal opravdu válčit,“ řekl v rozsáhlém rozhovoru pro projekt Iremember. Mladická bezstarostnost skončila. Nahradil ji respekt k tomu, co T-34 v čelním útoku vydrží, a hlavně co nevydrží.

Technická realita byla tvrdá. Sovětské zkoušky ukořistěného Pantheru ukázaly, že jeho čelní pancíř byl pro tehdejší 76mm kanon T-34 prakticky neprostřelitelný. Bok byl jiná věc, tam ho šlo prorazit zhruba do tisíce metrů. Jenže dostat se na bok znamenalo manévrovat, využít terén, vystřelit první. A k tomu potřeboval tankista něco víc než odvahu.

Mechanik-řidič jako klíč k přežití

Brjuchov opakovaně zdůrazňoval jednu věc, kterou válečné filmy obvykle přehlížejí: nejdůležitějším členem osádky nebyl střelec ani velitel, ale mechanik-řidič. Zkušený řidič uměl tank postavit pro výstřel, vybrat plošku, schovat stroj za kryt, a to všechno v sekundách, pod palbou. Špatný řidič znamenal smrt celé posádky.

Vzorec přežití po zásahu vypadal vždy stejně: okamžitý rozkaz k výskoku, pád z věže na křídlo tanku, skok na zem, odplazení do kráteru. Velitel a nabíječ obvykle stihli ven první. Radiotelegrafista byl na tom nejhůř, často nestihl vylézt. U Prochorovky se Brjuchov po výskoku z hořícího stroje bránil v kráteru palbou z osobní zbraně, zatímco kolem něj hořely desítky tanků obou stran.

Nové posádky, které přicházely jako doplnění, měly zlomek šancí veteránů. Brjuchov to věděl a slabé velitele čet nahrazoval zkušenými lidmi z rezervy praporu. Přežití nebylo individuální, bylo systémové.

Od velitele tanku k veliteli praporu

Trasa, kterou Brjuchov za válku prošel, čte se jako atlas východní fronty: po Kursku boje na směru Orel–Brjansk, podzim 1943 až únor 1944 na 2. pobaltském frontu, pak přesun k 170. tankové brigádě a boje na pravobřežní Ukrajině. Následovala Jašsko-kišiněvská operace, postup přes Rumunsko, Debrecínská a Budapešťská operace v Maďarsku, obranné boje u Balatonu a nakonec Vídeňská útočná operace. Válku zakončil v Rakousku.

Z poručíka, velitele jednoho tanku, vyrostl ve velitele roty a od konce roku 1944 velel celému praporu. V prosinci 1944 se jeho prapor odtrhl od hlavních sil, zastavil silnou německou kolonu, zajal štábní důstojníky a získal mapy plánovaného protiúderu u Székesfehérváru. Nebyl to jen střelec tanků, byl to velitel s operačním dopadem.

Za boj u maďarské Battonyi byl navržen na titul Hrdina Sovětského svazu. Nedostal ho. Nejvyšší ocenění přišlo až o půl století později, v roce 1995 mu Ruská federace udělila titul Hrdina Ruské federace.

Čísla, která je třeba číst opatrně

Institucionální souhrny uvádějí 28 zničených německých tanků. Sám Brjuchov ale v rozhovoru upozorňuje, že hlášení o zničených cílech se na frontě běžně nadsazovala a pak „půlila“ po velitelských stupních. Stejně tak číslo „čtyři zničené T-34″ zachycuje jen jasně rekonstruovatelné ztráty, dva stroje u Prochorovky, jeden mezi Orlem a Brjanskem, jeden v útoku u Vasilek. Biografické databáze ale mluví o devíti opuštěných podbitých tancích, což zahrnuje i stroje vyřazené bez požáru.

Rozdíl není kosmetický. Hořící tank znamenal sekundy na únik a reálnou šanci na smrt. Podbitý tank mohl znamenat přerušený pás nebo zaseklou věž, situaci vážnou, ale přežitelnou. Brjuchov prošel oběma kategoriemi mnohokrát.

Ne eso, ale řemeslník

Slovo „eso“ z názvu jeho české memoárové knihy Tankové eso východní fronty svádí k představě osamělého lovce. Realita byla jiná. Brjuchov přežil proto, že se rychle učil, vybíral si lidi do osádky, respektoval limity svého stroje a proti technicky lepším protivníkům nehrál jejich hru. Proti Pantherům nešel čelně. Proti Ferdinandům spoléhal na kombinaci s pěchotou. A když mu tank hořel pod nohama, věděl přesně, kolik sekund má na to, aby z něj vypadl.

Po válce zůstal v armádě, vystudoval vojenské akademie a odešel do výslužby jako generálporučík. Zemřel jako jeden z mála sovětských tankistů, kteří mohli vyprávět o tom, jak vypadá válka zevnitř věže T-34, ne jako legenda, ale jako řemeslo s velmi úzkou tolerancí chyb.

Článek Sovětský tankista přežil 4 zničené T-34 a prošel od Kursku až do Rakouska. Vypořádal se s Tigery i Panthery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nechat to nejlepší a zbavit se problémů

Na podzim roku 1943 se naplno rozběhly práce na nástupníkovi v továrně č. 183 Stalinových tankových závodů v Nižním Taglilu pod vedením Alexandra Alexandroviče Morozova. V první řadě se řešily nejožehavější problémy starého tanku. T-44 proto dostala nový dieselový motor V-44 s novou 5stupňovou převodovkou, díky čemuž byl jeho chod plynulejší a méně poruchový, a navíc získal i vyšší maximální rychlost, což bylo rovněž žádoucí.

Tajemství tanku T-34: Noční můra nacistů vládnoucí bojišti východní fronty

První viditelnou změnou na podvozku byl potom mezi druhým a třetím kolem „zub“, což mělo spolu se zvětšením gumové vrstvy o 15 mm zvýšit jejich výdrž. Neviditelnou součástí podvozku bylo pak vylepšení systému odpružení torzními tyčemi. Tou nejviditelnější změnou však byla absence kulometu ovládaného radistou v čelním pancíři. Z této zbraně totiž byla palba vedena jenom naslepo, a zároveň narušovala sílu čelního pancíře, uvádí MilitaryFactory.

Větší ráže byly spíše na škodu

Nejintenzivnější diskuse a bádání byla kolem nové výzbroje tanku. Konstruktéři počítali s tím, že ještě na bojišti za 2. světové války dojde k potřebě větších ráží, takže byla základní verze T-44A vyzbrojena dělem D-5T 85 mm, tedy zbraní z T-34/85, uvádí Wikipedia. Už další prototypy však dostaly 100mm D-10T a monstrózní 122mm D-25-44-T. Testy větších ráží ale dopadly katastrofálně – do menších věží se nehodila a došlo i k několika vážným poraněním posádky.

iZdroj fotografie: Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY

Později začala výroba tanku v obnovené továrně číslo 75 v Charkově; T-44 měl přitom na délku 6,07 m (7,65 m s hlavní) a 3,25 m na šířku, zatímco jeho výška byla 2,45 m. Jeho hmotnost dosahovala 32 tun. Výzbroj tanku tvořil kanón D-5 T s 58 náboji a těžký kulomet DŠK, případně dva kulomety DTM. Maximální síla pancéře dosahovala až 120 mm a maximální rychlost 58 km/h, maximální dojezd na silnici s plnou 500litrovou nádrží byl pak až 300 km.

T-44 nakonec žádnou revolucí nebyl

Dle původních předpokladů mělo z Charkova vyjíždět měsíčně 300 tanků, ale zničená továrna jich vyprodukovala maximálně 25. I přes nárůst výkonu stroje se navíc nadšení nekonalo – T-44 totiž neměl oproti staršímu T-34/85 vyšší bojovou hodnotu, přičemž v době bitvy o Berlín a Pražského povstání byly připraveny celkem 3 gardové brigády s T-44, ale ty se již do boje nedostaly, takže ani pořádně nedošlo k jejich „křtu“. Výroba poté skončila roku 1947 po dokončení 1 823 kusů, načež je nahradil T-54, který byl vyráběn až do roku 1981.

Éra Stalinových tanků končí a nastává „věk T-90M“; tedy pokud jim osádky 60letých T-55 odsouzené k smrti získají čas

Ještě v roce 1960 dostalo mnoho tanků modernizaci na verzi T-44M, která spočívala v namontování stabilizátoru kanonu a noktovize. Sověti je využívali především k výcviku, neboť měli nadbytek 85mm munice, a část jich přestavěli na ženijní. Poslední měly být vyřazeny až v 90. letech 20. století a jediným ostrým nasazením si T-44 prošly v roce 1956 v Budapešti. T-44 měl však ještě filmovou kariéru, kdy byl „převlečen“ za Tiger nebo Panther v legendárních filmech Jurije Ozereva, československém Sokolovu nebo v Pádu Třetí říše.

Článek Sovětský tank T-44 měl být nástupce kralujícího T-34, ale nakonec nebyl jako jeho korunní princ dostatečně dobrý a nedostal se do boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Masivní zbrojení a početná armáda

Situace na frontě se v roce 1943 změnila, po sérii několika porážek byla německá armáda značně vyčerpaná a měla problém s nahrazováním ztrát, ačkoliv to ještě neznamenalo, že by byla poražena. Sověty naopak některá vítězství povzbudila, ale věděli, že jsou Němci stále nebezpeční. Jejich vojenský průmysl se však rozjel a chrlil zbraně ve vysokých počtech, a další pomoc přicházela od spojenců. Rudá armáda si také osvojila praktické zkušenosti jak s Němci bojovat, a nebyla nezkušenou masou vysílanou od porážky k porážce z roku 1941.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Německý polní maršál Erich von Manstein doufal, že se mu podaří sovětské útvary bránící výběžek útoky po křídlech obklíčit, uvádí WarfareHistoryNetwork, kdežto sovětský velitel Georgij Žukov naopak vsadil na připravenou obranu a zálohy, které měly na nepřítele v příhodném okamžiku udeřit. Výsledkem bylo, že zatímco Němci mleli z posledního, Rudoarmějci kopali tisíce kilometrů zákopů a protitankových příkopů, a pokládali miny.

Údaje o silách v nadcházející bitvě se v pramenech liší, nejčastěji podle toho, které jednotky do ní historici počítají. MilitaryTimes uvádí 777 tisíc vojáků, 2 451 tanků a 7 417 děl a minometů na straně Němců, zatímco Sověti vsadili na taktiku „nas mnogo“ (nás hodně), což si mohli vzhledem ke svým lidským zdrojům dovolit, a shromáždili 1,91 milionu vojáků, 5 128 tanků a 31 415 děl a minometů. A měli i více letadel, která mohla podporovat jednotky na zemi.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Na druhou stranu je nutné podotknout, že byli mnozí němečtí vojáci mnohem lépe vycvičení, jelikož se na válku připravovali řadu let, a jejich technika patřila často k tomu nejlepšímu, co mohla bojiště 2. světové války zažít. Vzpomenout můžeme Tiger I, jemuž se nevyrovnalo skoro nic, a který dokázal jediný zničit i 10 tanků, ačkoliv stál proti obrovské přesile. Zejména proto vlastně ani neměl SSSR jinou možnost než poskládat co možná nejvíce vojáků i techniky horších parametrů, protože ve stejných počtech by téměř jistě neuspěl.

Na severu skoro nic, na jihu „úspěch“

Německý úder započal 5. července 1943, a to útokem na severní a jižní křídlo výběžku. Ukázalo se ovšem, že němečtí plánovači schopnosti sovětské obrany podcenili, takže jejich jednotky postoupili v severním směru jenom o několik kilometrů, a už během 5 dní se jejich postup zcela zastavil, uvádí History. Naopak v jižním směru se útok vyvíjel podstatně lépe, německé jednotky tam postoupily o zhruba 80 kilometrů, ovšem 12. července se potom střetly u Prochorovky s připravenými ruskými tankovými divizemi, a „bylo to obrovské“.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Rusové spoléhali na lehké tanky T-70, ale hlavně na střední tanky T-34 s dělem ráže 76 mm a šikmým pancířem. V letech 1941 až 1942 dokonce německé protějšky převyšovaly, ale nacisté měli nově těžké tanky Panzerkampfwagen VI Tiger s dělem 88 mm (též Tiger I) a Panzerkampfwagen V Panther s dělem ráže 75 mm. Oproti sovětským tankům byly podstatně silnější a v bitvě 1 vs. 1 vítězily – bylo jich ovšem málo, a druhý zmíněný byl v té době značně poruchový. Museli se proto většinou spoléhat na starší a slabší stroje.

Sověti ztratili mnoho, ale uspěli

Německé jednotky si vedly proti sovětské přesile dobře a dokázaly zničit mnohem více tanků i zlikvidovat více vojáků. History uvádí, že odhady ruských ztrát činí 800 tisíc vojáků (tedy více, než kolik vůbec bylo Němců), kdežto německých kolem 200 tisíc. Jenomže zatímco pro Německo byly téměř nenahraditelné, Rudá armáda měla dostatek zdrojů, aby ztráty nejenom doplnila, ale v dalších měsících ještě zesílila, díky čemuž také mohla převzít iniciativu.

Již 12. července 1943 dostal Erich von Manstein první rozkazy ofenzivu ukončit, a ten den také začaly sovětské protiofenzivy – nejprve severně od Kurského oblouku, a posléze i na jihu. Rudá armáda postupovala, dokud nebyla zastavena, ale podařilo se jí osvobodit některá území včetně Charkova. Německé síly se však od té doby na východní frontě již nezmohly na žádnou velkou ofenzivní operaci, a po většinu času se jenom bránily sovětským útokům.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Ovšem kdyby bývala německá armáda v bitvě u Kursku vyhrála a zmohla se na další rychlou ofenzivu, mohla tím sovětské jednotky demoralizovat a udržovat v nižších počtech, neboť údery na klíčová města a postavení by protivníkovi nejspíše znemožnila nějaké významní sjednocení. Nehledě na možnost zničení nebo získání průmyslových podniků, bez nichž by byla válečná mašinerie SSSR nebyla schopna fungovat.

Kdyby se Němcům takový triumf proti početnější armádě podařil, mohli východní frontu opět posunout až k Moskvě a dobýt i tu, ačkoliv by se tím jejich postup nejspíše na nějakou zastavil. Po mnoha neúspěších v jejich zimním tažení si už jistě byli dobře vědomi, že by se do bojů na rozlehlé a nelítostné Sibiři hned tak pustit nemohli. Nehledě na to, že jim ze západu hrozil útok britské a americké armády – ovšem kdoví, zda by k němu nakonec došlo, kdyby nemohl Třetí říši z východu tlačit Sovětský svaz. Je docela možné, že nakonec ne.

Unikátní barevné filmové záběry Němců z bitvy o Stalingrad vám naženou husí kůži. Krutost té doby neznala mezí

Jak by to potom vypadalo v Evropě, lze jenom těžko domýšlet, ale dnešní podobu by zcela jistě neměla ani vzdáleně. Aby bylo jasno, nacistické skutky tím neobhajuji a ani neomlouvám jimi vyvolanou válku, pouze poukazuji na fakta – ale pokud chce někdo tvrdit, že nacističtí vojáci nepředvedli u Kursku dobrý výkon, měl by se nad sebou zamyslet, zda hodnotí střet jako takový, nebo ho pohání nenávist k nacistům a tím pádem byli vždy nejhorší. Ztratit „pouze“ 200 tisíc vojáků oproti 800 tisícům je prostě mnohem lepší výsledek, navíc proti dvojnásobné přesile.

Článek Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stěna trezoru není jenom ocel

Samotné trezory na videu se zdají být velice masivní, jejich stěny mohou mít ostatně tloušťku více než 10 cm. Nejedná se ovšem o 100% ocel, ta je pouze na povrchu, zatímco stěny jsou vyplněny jakousi keramikou nebo podobnou výplní, takže nelze očekávat, že se bude trezor chovat podobně jako pancíř tanku – naopak je pochopitelné, že odolá mnohem méně.

iZdroj fotografie: Uživatel caesol / Creative Commons / CC BY-SA

YouTubeři měli k dispozici tank M4 Sherman z roku 1944, který byl již vyzbrojen silnějším dělem ráže 76 milimetrů. Nebyla to ovšem zrovna nejlepší zbraň, i tento silnější kanón s delší hlavní měl oproti původnímu problém poradit si s pancířem německého tanku Panzerkampfwagen V Panther, který byl reakcí na sovětský T-34. YouTubeři do něj přitom nabili náboj s ocelovým projektilem určený k prorážení nepřátelských pancířů, jehož hmotnost je 8 kg.

Tankový projektil zvládne několik trezorů

Z videa je patrné, že první rána příliš nevyšla – projektil se odchýlil a proletěl pouze dvěma trezory, načež třetí už jenom škrtnul, a dále pokračoval mimo. Test byl proto zopakován, ale tentokrát už lépe. Výstřel byl natáčen i na vysokorychlostní kamery, díky čemuž je možné pozorovat, jak projektil zasáhl a proletěl skrze několik trezorů. Na konci vypadal téměř nepoškozený.

Tank M4 Sherman prorazil celkem 5 trezorů, ale u šestého už jenom narazil do dveří a značně je prohnul; dovnitř se však nedostal. Tvar průstřelů jednotlivých trezorů naznačuje, že musel při jejich prorážení měnit polohu, protože jsou díry vždy jinak velké a nakloněné. Otázkou je, jak by si s trezory poradil nějaký modernější tank, třeba takový M1 Abrams. Jeho dělo má ráži 120 mm, je tedy podstatně silnější. Navíc má kinetické projektily z ochuzeného uranu, které létají mnohem rychleji a zvládají provrtat i silnější pancíř než děla z 2. světové války (logicky).

Článek Video-test ukazuje, kolik za sebou postavených 300kg ocelových trezorů dokáže prostřelit tank M4 Sherman z 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dítě Michaila Koškina

T-34 začal vznikat v roce 1938. Konstruktér Michail Ivanovič Koškin (1898-1940) spojil v tanku to nejlepší z sovětské tankové školy a zkušeností z bojů s Japonci a španělské občanské války. Stroj měl na svoji dobu nebývale skosený pancíř a velmi silný 76,2 milimetrový kanón F-34, kterému na bojišti neodolal pancíř žádného nepřátelského stroje. Vedle toho byl použit i dieselový motor a svařovaná a později litá věž, což byla v sovětských tancích novinka. 

iZdroj fotografie: Public Domain

V lednu 1940 byly připraveny k testům první dva prototypy. Ty ujely přes 2400 kilometrů z Charkova do Moskvy a zpět. V Moskvě předvedli stroj sovětské generalitě. Proti stroji se postavili maršálové Kulik a Vorošilov. Kulikovi se nelíbilo že u stroje nejdou sundat pásy a není schopen jízdy po kolech jako tanky řady BT. Stalin však rozhodl, že se T-34 začne vyrábět. Kulik však proti„třicet čtyřce“ kul pikle dál, a dokonce v březnu 1940 zastavil jeho výrobu.

To se mu naštěstí nadlouho nepovedlo. Přesto ochromení výroby skvělého tanku mělo dopad na bojeschopnost Rudé armády v roce 1941, kdy nebyla schopna proti operaci Barbarossa nasadit více moderních tanků. V prvních měsících války, byly kvůli dětským nemocem konstrukce a nedostatku nafty, ztráty T-34 velké. Karta se však brzy obrátila a unikátní konstrukce se brzy prosadila. Co bylo vlastně na T-34 nového?    

Skvělý podvozek

Za velkou částí úspěchu T-34 byla jeho vysoká mobilita. Ve srovnání s ostatními tanky té doby měl T-34 slušné vinuté odpružení, založené na konstrukci amerického vynálezce J. Waltera Christieho, které nabízelo podstatně lepší průchodnost terénem než tradiční konstrukce odpružení s listovými pružinami, které do té doby dominovaly sovětským konstrukcím.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

T-34 měl široké pásy, které snižovaly tlak na půdu, což se spolu s hmotností 26,5 tuny (respektive 32 tun u T-34/85) ukázalo jako klíčové. Díky tomu „téčko“ méně často zapadal do měkké půdy a bláta, které obvykle pokrývaly rozsáhlé oblasti východní fronty, zejména na jaře, kdy sníh a půda roztály na blátivou kaši zvanou rasputica. I pohyb na sněhu a ledu měl díky pásům T-34 snadnější. I pásy měly však svoje problémy. Čepy spojující pasy se často vyviklaly a ty se přetrhly.

Nehořící motor a problémová spojka

Během pohraničních střetů s Japonci na konci 30. let se ukázalo, že benzinové motory jsou pro použití v tancích špatnou volbou. Průbojné střely z tanků nebo protitankových děl, které by jinak nevyřadily tank z boje, způsobily, že benzinové páry z motoru začaly hořet nebo explodovaly, což byla zásadní zranitelnost.

Koškin se pro T-34 rozhodl pro výkonný vznětový dieselový motor V-12, u něhož byla pravděpodobnost vznícení menší a byl pro posádku tedy bezpečnější. Výkon 500 koňských sil byl optimální ku hmotnosti tanku, což mu umožňovalo snadný pohyb v ruské krajině. Tvrdí se, že své kolegy Koškin pro diesel přesvědčil tak, že hořící louč uhasil v kbelíku s naftou. To s benzínem nebylo možné. Rychlost 55 kilometrů v hodině a dojezd 300 kilometrů byly na svoji dobu skvělé. 

iZdroj fotografie: Depositphotos

S čím ovšem byly problémy byla spojka. Nesynchronizovaná převodovka s čelním ozubením s vícelamelovou suchou spojkou se nacházela v zádi stroje a místem řidiče byla spojena táhly. Řízení a ovládaní motoru bylo velmi tuhé a řidiči musel často pomáhat radista. Někdy muselo dokonce přijít na řadu kladivo a palice, než se podařilo odpovídající stupeň převodovky zařadit. Navíc bylo soustrojí velmi poruchové. Konstruktérům trvalo dlouho, než se tyto problémy podařilo alespoň z části vyřešit.   

Revoluční pancíř a věž

Čelní pancíř tanku T-34 byl skloněn pod úhlem 60 stupňů. Tento strmý úhel sklonu umožňoval tanku snadněji odrážet přilétající tankové střely. Další výhodou bylo, že tenčí skloněný pancíř mohl poskytnout stejnou nebo lepší ochranu než silnější, neskloněný pancíř. Pancíř o tloušťce 45-47 mm znamenal výraznou úsporu hmotnosti a efektivnější využití oceli, která byla v době války důležitou komoditou.

Německá svědectví z bojů na východní frontě potvrzují, jak účinný tento pancíř byl. Často zdůrazňují, že bylo obtížné proniknout trupem i z velké blízkosti. Tato odolnost T-34 podnítila inovace německých protitankových zbraní. Musela být zvýšena úsťová rychlost a ráže německých protitankových kanónů, aby mohly čelit této nové sovětské hrozbě.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ve srovnání s mohutnými, vzpřímenými německými tankovými konstrukcemi, jako byl Tiger I s výškou 3,56 metrů, T-34 s 2,45 metry téměř splýval s terénem. Nízký profil se šířkou 3 metry a délkou 6,75 metru měl i své nevýhody. Prostor uvnitř byl extrémně stísněný a posádka byla doslova obložená municí. Stačil náhodný zásah, který prošel a výbuch tanku byl téměř jistý.

Co naopak mnoha posádkám zachránilo zdraví a život byla nová svařovaná konstrukce trupu a především věže. Ta později byla litá. To bylo poučení z bojů s Japonci v letech 1938-1939. Mnoho sovětských tanků bylo zasaženo a i přesto, že projektil neprošel, mnoho tankistů bylo zraněno nebo i zabito. Mohly za to odražené nýty, které se ve stísněných prostorech tanku měnily v odražené zraňující střely. S litou věží toto skončilo.

Bezkonkurenční kanóny

Srdcem tanku je samozřejmě zbraň. A ta byla u T-34 vynikající. 76 milimetrový kanón F-34 v roce 1941 neměl konkurenci a dokázal prorazit každý německý pancíř. To byl pro Němce zvyklí dominovat bojišti asi největší šok. Dokonce i zásoba 77 nábojů na tank byla nebývalá. Co však kanón poněkud znehodnocovala byla malá věž, do které se vešly jen dva muži. Velitel sloužil i jako mířič a střelec, a byl velmi přetížen. Ještě horší bylo, že F-34 měl velký zákluz. Mnoho velitelů zaplatilo ránu závěrem životem.

iZdroj fotografie: Public Domain

V roce 1943 si Němci mysleli, že na T-34 vyzráli. V bitvě u Kurska poprvé nasadili tanky Panther, které měly spolu s Tigery, rozdrtit sovětské tankové sbory. Sověti však již měli připravenou odpověď. Do výroby a výzbroje se dostal T-34/85 s 85 milimetrovým kanónem D5-T, který byl roku 1944 nahrazen ZIS S-53. S novou zbraní se podařilo vyřešit i přetíženost velitele a do posádky přibyl pátý člen – střelec. Takto vyzbrojený T-34 se dokázal postavit všem německým tankům krom nejtěžších.     

I kvantita je kvalita

Za úspěchem T-34 stála i kvantita jeho výroby. Výroba „téček“ běžela v osmi moderních závodech využívajících nejmodernější technologie a pásové výroby. Neustále docházelo k racionalizaci výroby. Na konec bylo potřeba k výrobě jednoho T-34/76 3094 normohodin. Pro srovnání vyrobit Panther trvalo 55 000 hodin a Tiger dokonce 300 000 normohodin.

iZdroj fotografie: RIA Novosti / Creative Commons / CC BY-SA

Sovětská filozofie byla taková, že kvantita má triumfovat. Sovětské tanky byly tedy hrubě opracované a určeny na spotřebu na východní frontě. V T-34 vše bylo jednoduché a účelné. Zatímco Němci vyrobili kolem 6000 Pantherů a pouhých 1355 Tigerů, sovětské továrny vychrlily za války 35 350 T-34/76 a kolem 23000 T-34/85. Celkem však bylo ve válce ztraceno 44 900 T-34.

Ve službě dodnes

T-34 byl skutečně revoluční konstrukcí a jeho výroba běžela ještě mnoho let po válce. Od roku 1951 do roku 1958 dokonce i v Československu, kde bylo vyrobeno kolem 2736 strojů. Tankové konstruktéry T-34 inspiroval nejen svým skoseným pancéřováním a podvozkem, ale i svojí všestranností. Celkem bylo vyrobeno 84 000 T-34 všech verzí.

iZdroj fotografie: Public Domain

Snad ani nepřekvapí, že stroj, který se dostal do výzbroje 40 států dodnes slouží v devíti armádách. Ve většině z nich jako je Vietnam, KLDR, Kuba nebo Kongo jsou tyto stroje uloženy v železných válečných zásobách, ale v bojujícím Jemenu byly tito veteráni 2. světové války spatřeni v boji. Vzhledem k omezenému počtu T-34 však již nelze počítat s masivnějším nasazením této legendy v boji. Přesto i toto nasazení dokazuje vysokou kvalitu více než 80 let staré Koškinovy konstrukce.

Která část výbavy byla podle vás ta klíčová?

Zdroj: NationalInterest

Článek Tajemství tanku T-34: Noční můra nacistů vládnoucí bojišti východní fronty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.