Američtí rangeři se znovu učí s bajonety. Válka na Ukrajině jim ukázala, jak snadno vyřadí GPS i drony

Čtvrt míle (asi 400 metrů) přes zákopy, zídky a tunely, v umělém kouři, se silikonovým cílem na konci bodáku. Tak vypadá nová Bayonet Assault Course, kterou studenti Ranger School absolvují hned v úvodním týdnu kurzu, ještě než se dostanou na proslulou překážkovou dráhu Malvesti. Armáda ji oficiálně rámuje jako přípravu na „prostředí, kde moderní technologie mohou selhat.“ Za tou formulací stojí konkrétní zkušenost: dva a půl roku pozorování války na Ukrajině, kde se rušení GPS, zachycování řídicích linek dronů a zaměřování radiových emisí staly každodenní realitou.

Co se na dráze skutečně děje

Bayonet Assault Course není nostalgická připomínka první světové války. Je to stresový filtr. Studenti běží zhruba 400 metrů (čtvrt míle) přes terénní překážky, nízké zídky, zákopy a tunely, v hustém kouři útočí nasazeným bajonetem na silikonové figuríny a teprve potom přecházejí na původní překážkovou dráhu Malvesti. Celé to trvá minuty, ale cílem není naučit se šermovat. Cílem je od první minuty kurzu vštípit odhodlání a razanci v útoku, jak to popsal velitelský seržant Patrick Hartung z Ranger Training Brigade.

Důležité zpřesnění: „rangeři“ v tomto kontextu neznamená automaticky příslušníky 75th Ranger Regiment, tedy elitního útvaru speciálních operací. Ranger School je výcvikový kurz zaměřený na vedení a boj malých jednotek, kterým procházejí vojáci z celé armády i dalších složek. Absolventi se vracejí do svých jednotek jako nositelé dovedností a prestiže. Změna výcviku na této škole proto vysílá signál celé armádě.

Proč zrovna teď: ukrajinská lekce

Američtí důstojníci to na jaře 2026 řekli veřejně a bez obalu. Na symposiu AUSA Global Force plukovníci Burr Miller a Ryan Bell popsali, že řada amerických systémů „nepřežila kontakt s prostředím“ na Ukrajině, protože nebyla připravená na systematické rušení a zachycování spojů. Jako hlavní problémy jmenovali navigaci závislou na GPS a řídicí linky dronů.

Technicky to funguje takto: protivník vysílá silnou elektromagnetickou energii do pásem, na nichž běží radiové řízení, GPS signál nebo videopřenos. Legální signál se „utopí“, dron ztratí kontrolu nebo polohu, jednotka přijde o spojení a přehled o situaci. Druhá vrstva je ještě nebezpečnější: radiofrekvenční zaměřování odhaluje, odkud kdo vysílá. Řídicí stanice dronů, retranslační body i velitelská stanoviště se tak stávají cílem palby. Podle odborné literatury Army University Press se ukrajinský cyklus od detekce cíle k palbě zkrátil na tři až pět minut.

Nejde o to, že by drony přestaly fungovat. Fungují. Ale jejich spolehlivost v rušeném prostředí dramaticky klesá: měsíční ztráty malých bezpilotníků jsou na Ukrajině obrovské a některé jednotky počítají s velmi nízkou úspěšností jednotlivých misí. Kdo vysílá, ten svítí. A kdo svítí, ten se stává cílem.

Bajonet jako součást širší proměny

Bayonet Assault Course není osamocená kuriozita. Je to malý, ale symbolicky výrazný dílek v mozaice, kterou americká armáda skládá od roku 2025. V březnu 2025 aktualizovala klíčovou doktrínu FM 3-0, v březnu 2026 oznámila celoplošnou doktrinální změnu kvůli dronům, včetně zásad pro boj pod permanentním pozorováním a v rušeném elektromagnetickém spektru. Současně urychluje akvizice v elektronickém boji: v květnu 2026 spustila prototypování modulárního systému ERIS pro elektromagnetické operace, v únoru otevřela nové nákupní procesy pro EMSO s důrazem na rychlost, umělou inteligenci a edge computing.

Peníze tedy netečou „místo dronů do bajonetů.“ Tečou do redundance. Do systémů, které nezkolabují po prvním rušení. A vedle toho do výcviku, který počítá s tím, že i ty nejodolnější systémy jednou selžou.

Česko a NATO: stejná lekce, jiná dráha

Podobné scénáře už cvičí i Armáda ČR. V dubnu 2026 testovala spojovací systémy v podmínkách rušení GPS a GSM, aktivního elektronického průzkumu a simulovaného fyzického vyřazení vlastních komunikačních prostředků. Už v roce 2024 cvičení Ramstein Guard testovalo schopnosti vzdušných sil při rušení navigačních, komunikačních i zbraňových systémů včetně spoofingu. NATO Baltic Trust 25 v Pobaltí šlo ještě dál: taktické scénáře zahrnovaly zákopovou válku, celý cyklus boje proti dronům a elektronické působení.

Žádná z těchto armád neopouští technologie. Všechny ale přijímají fakt, že proti vyspělému protivníkovi digitální komfort není standard. Je to luxus, který může kdykoli zmizet.

Psychologie bodáku

Námořní pěchota podobný výcvik vysvětluje už roky jako „inokulační efekt“: opakovaným vystavením stresu a fyzickému kontaktu se snižuje strach z boje zblízka. Armádní program combatives k tomu přidává budování sebevědomí, mentální odolnosti a „kontrolované agrese.“ Bajonet v rukou studenta Ranger School není zbraň budoucího bojiště. Je to nástroj, který má v hlavě přepnout přepínač z „operátora za obrazovkou“ na „vojáka schopného fungovat, když obrazovka zhasne.“

Britové v Iráku v roce 2004 podle sekundárních rekonstrukcí nasadili bajonety v ostrém boji, po přepadu, s docházející municí, proti nepřátelským pozicím. To byla improvizace z nouze. Americká armáda v roce 2026 dělá něco jiného: institucionalizuje přípravu na nouzi, která ještě nenastala, ale o které ví, že přijde.

21. dubna 2026 proběhla první třída novou dráhou ve Fort Moore v Georgii. Studenti útočili bajonetem na silikonové figuríny v kouři, přeskakovali zídky a prolézali tunely. Nejmodernější armáda světa tím řekla jednu větu: počítáme s tím, že jednou nebudeme mít nic než sebe.