Americký analytik radí Trumpovi, aby proti Íránu přiznal porážku. „Čím déle budete válčit, tím hůře pro vás i vaše spojence“

Joshua A. Schwartz z Carnegie Mellon University patří k hlasům, které v americké debatě o Íránu znějí nepříjemně. Jeho čerstvá studie publikovaná letos v Journal of Politics pod názvem „Rethinking Reputation: When Fighting to Demonstrate Resolve Backfires“ říká v jádru jednu věc: válka vedená hlavně proto, aby stát vypadal odhodlaně, se může obrátit proti němu. Čím déle trvá, tím víc okolí čte ne nezlomnost, ale vyčerpání. A přesně tímto filtrem se Schwartz dívá na americkou operaci proti Íránu. Bílý dům mluví o splněných cílech a historické dohodě. Schwartz vidí supervelmoc, která po měsících bombardování stejně sedla k jednacímu stolu a odešla s dokumentem, jenž nejpalčivější otázky odkládá na později.

Od úderů k příměří za pět týdnů

Časová osa mluví sama. Operace Epic Fury začala 28. února 2026 jako široká kampaň proti íránskému námořnictvu, letectvu, velitelským strukturám, raketovým a dronovým kapacitám. 1. dubna Donald Trump v televizním projevu tvrdil, že americké cíle jsou „na dosah“. O šest dní později, 7. dubna, nařídil příměří. 17. června obě strany podepsaly memorandum o porozumění, které stanoví konec bojů, otevření Hormuzského průlivu, zrušení námořní blokády, šedesátidenní lhůtu pro další jednání a dočasné sankční úlevy.

Co v memorandu chybí, je důležitější než to, co obsahuje. Otázka obohacování uranu, jádro celého sporu, není vyřešena. Je výslovně odložena do „finální dohody“. Írán podle íránské verze textu zmrazil další obohacování a rozšiřování zařízení, ale stávající zásoby zůstávají na místě. Trumpův tábor dohodu prodává jako tvrdší než Obamovu z roku 2015. Jenže Obamova dohoda měla detailní pravidla pro centrifugy a inspekce. Tohle je zatím válečný dokument o ukončení bojů, ne jaderná smlouva.

Co znamená „porážka“, a co ne

Schwartz neříká, že americká armáda prohrála bitvu. Říká něco jiného: že pokud nejmocnější armáda světa po měsících ničení přejde k dohodě, která nechává klíčové otázky otevřené, nevynutila si politický výsledek, který slibovala. A to je strategická porážka, i když na satelitních snímcích hoří íránské základny.

Bílý dům samozřejmě vidí věci jinak. Oficiální stránka „Wins and Achievements“ uvádí memorandum jako historický úspěch. Republikánští zákonodárci mluví o bezprecedentním nátlaku, který Teherán přinutil jednat. Ale 27. července Trump sám znovu varoval, že pokud rozhovory selžou, údery se obnoví, což je rétorika, která nedává smysl, pokud byla mise skutečně splněna.

Schwartzův argument stojí na mechanismu, který zná každý student mezinárodních vztahů: válečná únava. Čím déle stát bojuje bez jasného politického konce, tím víc klesá domácí podpora a tím hůř působí na protivníky i spojence. Nepřátelé začnou číst americkou výdrž jako omezenou a politicky vyčerpatelnou. Podle nás je tohle přesně to, co se děje od dubna.

Cena, kterou platí spojenci

Válka s Íránem není jen americko-íránská záležitost. Hormuzský průliv je podle americké Správy energetických informací (EIA) nejdůležitější ropná námořní tepna světa. Když se přes něj přestane volně plout, pocítí to celá planeta.

Evropská komise ve scénáři vleklého omezení Hormuzu počítá s ropou kolem 180 dolarů za barel a cenou plynu kolem 80 eur za megawatthodinu. Pro Česko by to znamenalo prudký růst cen pohonných hmot, dopravy a průmyslových vstupů. Krátkodobě EU šok tlumila koordinací a náhradními dodávkami, ale čím déle by krize trvala, tím méně by tyto nástroje stačily.

Materiální dopady jdou ale ještě dál:

• Zbraně pro Evropu se zpožďují. Reuters v dubnu popsal, že některé evropské země dostaly varování před zpožděním již nasmlouvaných amerických dodávek.
• Tchaj-wan čeká. V březnu administrativa tvrdila Kongresu, že válka s Íránem dodávky Tchaj-wanu nezdržuje. V květnu úřadující ministr námořnictva Hung Cao veřejně připustil „pauzu“ kvůli potřebě munice pro Epic Fury. Dva měsíce, dva protichůdné signály.
• Zásoby na dně. Podle analýzy CSIS se americké zásoby Tomahawků, raket Patriot a systémů THAAD budou na předválečné stavy doplňovat nejméně tři roky. V červenci CSIS odhadoval inventář Patriotů pod tisíc kusů a THAAD kolem 250. Průmysl reaguje: RTX zvyšuje roční produkci Tomahawků na více než tisíc kusů, Lockheed Martin podepsal kontrakt za 4,7 miliardy dolarů na urychlení výroby PAC-3 MSE, ale výrobní kapacity se nestaví přes noc.

Válka, která nekončí

Na konci července 2026 konflikt připomíná hru na kočku a myš. Trump mluví o „dobrých rozhovorech“, ale pod podmínkou, že při neúspěchu obnoví údery. Írán tvrdí, že stále kontroluje průliv. Reuters popisuje útoky dronů na Saúdskou Arábii, Jordánsko a Irák v době, kdy obě strany údajně testují příměří. Memorandum řeší i Libanon a regionální dopady, ale ani tam není nic definitivního.

Schwartz by řekl, že přesně tohle je moment, kdy má smysl přestat eskalovat a přiznat si, že vojenská síla nedokázala vynutit politický výsledek. Ne proto, že by americká armáda byla slabá, ale proto, že ničení cílů a vynucení trvalé dohody jsou dvě zásadně odlišné věci. USA umí první. Druhé zatím nedokázaly.

Trumpova administrativa stojí před volbou, kterou žádný prezident nechce slyšet: buď pokračovat v nákladné demonstraci síly, která vyčerpává munici, zdražuje energie spojencům a zpožďuje dodávky zbraní od Evropy po Tchaj-wan, nebo přijmout diplomatický odchod, který sice nevypadá jako vítězství, ale minimalizuje škody. Schwartz sází na druhou variantu. Otázka je, jestli to někdo v Bílém domě čte.