Po více než 20 letech je konec. USA stáhly z Iráku poslední vojáky a předaly všechny základny, nikdo už tam nezůstane

Dvacet tři let po invazi, která svrhla Saddáma Husajna, a dvanáct let po návratu kvůli Islámskému státu předaly Spojené státy irácké straně poslední základny a uzavřely operaci Inherent Resolve. Irácký ministr zahraničí Fuád Husajn 28. září oznámil, že americké síly dokončily odsun dva dny před konečným termínem. Vojenská kapitola skončila. Bezpečnostní účet za Irák ale zdaleka ne.

Dva odchody ve dvou fázích

Stažení neproběhlo ze dne na den. Washington a Bagdád se na harmonogramu dohodly v roce 2024 po společném vyhodnocení tří kritérií: zbytkové hrozby ISIS, operačních podmínek a schopností iráckých bezpečnostních sil. Vznikl z toho dvoufázový plán, který oddělil federální Irák od kurdského severu.

Federální část skončila překvapivě brzy. Už 18. ledna 2026 irácká státní agentura INA oznámila, že koaliční poradci opustili poslední pozice v základně Ajn al-Asad v provincii Anbár i na velitelství společných operací. Základny přešly pod plnou správu iráckých sil.

Zbýval sever. Kolem Erbílu, v Hariru a v Camp Dahuk zůstávaly poslední stovky vojáků (přesné číslo Pentagon nezveřejnil) jako platforma pro doznívající protiislamistické operace navázané na sousední Sýrii. V srpnu irácký vojenský mluvčí potvrdil, že stahování se zrychluje. Erbílské letiště mělo přejít „příslušným úřadům“, další báze kurdské Pešmergě. Začátkem září skončila i německá výcviková mise v Kurdistánu. A do konce měsíce odešli všichni.

Co znamená „nikdo tam nezůstane“

Formulace je přesná pro koaliční bojové, výcvikové a poradní jednotky rozmístěné na iráckých základnách. Žádná permanentní vojenská přítomnost pod hlavičkou koalice v Iráku od října 2026 neexistuje. Tři hlavní základny (Union III v Bagdádu, Ajn al-Asad a Erbil Air Base) jsou v iráckých rukou.

Současně ale platí, že bezpečnostní vztah mezi Washingtonem a Bagdádem nekončí. Už na jaře 2026 americká strana počítala s menším bilaterálním týmem USMILGRP-I při ambasádě v Bagdádu. Jde o diplomaticko-vojenský kanál, ne o koaliční misi v terénu. Rozdíl je zásadní: žádné základny, žádné stálé jednotky, žádná koaliční velitelská struktura. Jen koordinace, zpravodajství a dohled nad dodávkami zbraní.

Samostatnou kapitolou je NATO Mission Iraq. Ta formálně pokračuje, ale od března 2026 funguje kompletně na dálku z velitelství v Neapoli. Důvod přesunu? Zhoršená bezpečnostní situace přímo v Bagdádu.

Proč tentokrát nemusí přijít návrat

Srovnání s rokem 2011 se nabízí a je oprávněné. Tehdy USA odešly, aby se o tři roky později vrátily, protože Islámský stát obsadil třetinu země. Tentokrát je situace jiná, ale ne bezriziková.

Irácké bezpečnostní síly jsou nesrovnatelně silnější než před dekádou. Americké inspekční zprávy potvrdily, že irácká armáda zvládá samostatné údržbové a úderné operace ve federální části země. Proto mohla první fáze stažení skončit s předstihem.

Slabší místo zůstává Kurdistán. Pešmerga bojuje s financováním, udržitelností reforem a logistikou. Na jaře 2026 americký report navíc upozornil na útěk nejméně 150 bojovníků ISIS ze zadržovacích zařízení v Sýrii a na převoz 5 704 zadržených do Iráku. Hrozba je menší než v roce 2014. Nulová není.

Praktický rozdíl oproti minulému odchodu: tentokrát plán předem počítá s bilaterálním pokračováním spolupráce a s postupným přeléváním odpovědnosti, ne se skokovým přerušením. Podle nás je to nejdůležitější poučení, které si Washington z roku 2011 odnesl.

Vojáci nezmizeli, přesunuli se

Poslední stovky vojáků ze severu Iráku nemířily domů do Států. Podle agentury AP byly z velké části přesunuty do Jordánska a dalších zemí regionu. Americká vojenská stopa na Blízkém východě nekončí, jen mění polohu. Pro Irák je to skutečný konec stálé přítomnosti. Pro Pentagon je to přeskupení.

Stažení zároveň snižuje expozici amerických sil vůči útokům proíránských milicí, které v posledních letech zintenzivnily. Jen mezi koncem února a koncem března 2026 americké zprávy zaznamenaly přes 600 útoků na koaliční personál a zařízení. Odchod z Iráku tuto statistiku vynuluje, ale milice zůstávají, jejich zbraně zůstávají a jejich napojení na Teherán zůstává.

Česká stopa v Iráku

Česká republika měla v Iráku vojáky od roku 2003, v rámci operace Inherent Resolve pak od roku 2016. V březnu 2026 byli čeští vojáci kvůli zhoršené bezpečnostní situaci dočasně repatriováni, část personálu pokračovala v činnosti z Neapole. Mandát schválený Poslaneckou sněmovnou přitom do konce roku 2026 stále počítal s až dvaceti osobami pro koalici a NATO Mission Iraq v Iráku, Kuvajtu a Jordánsku.

Ministerstvo obrany dává najevo, že menší mise typu Iráku běží paralelně s hlavní prioritou, tedy východním křídlem NATO. Odchod z Iráku český obranný rozpočet ani kapacity neoslabuje. Spíš uzavírá jednu z nejdelších zahraničních operací v novodobé české historii.

Bagdád získal symbol suverenity, po kterém volal roky. Teď musí dokázat, že ho unese, udrží na uzdě zbytkové buňky ISIS i proíránské milice, které po odchodu Američanů ztratily záminku, ale ne zbraně.