„Tohle není Moskva, 129 ruských měst může zmizet z mapy,“ spočítala šéfka ruské Rady federace

Pochází z výzkumu, který pro vládní aparát zpracovala Ruská akademie národního hospodářství a státní služby (RANChiGS). Analytici v něm identifikovali 129 malých měst do padesáti tisíc obyvatel, kde populace za posledních deset let klesla dohromady o 314 500 lidí. V ohrožené skupině žije asi 3,4 milionu obyvatel, tolik jako v celém Brněnském a Olomouckém kraji dohromady. Matvijenková k těmto datům přidala politický rámec, který posunul téma z regionální statistiky do bezpečnostní agendy Kremlu. A právě ten posun je na celém příběhu nejzajímavější.

Města, která pomalu hasnou

„Zmizet z mapy“ neznamená, že se jednoho rána probudíte a na místě Porchova v Pskovské oblasti bude prázdná step. Znamená to něco horšího: pomalé, tiché vyhasínání. Nejdřív odejdou mladí za prací. Pak zavře poslední soukromá firma. Škola sloučí ročníky, nemocnice omezí ambulance, autobus začne jezdit ob den. Domy ztrácejí hodnotu, protože je nikdo nechce koupit. Komunální infrastruktura chátrá, město přestává plnit městské funkce a fakticky se propadá do periferního osídlení.

Mezi veřejně jmenovanými příklady se opakují Zavolžje v Nižněnovgorodské oblasti, Nolinsk v Kirovské oblasti, Toržok v Tverské oblasti, Trubčevsk v Brjanské oblasti, Inta v Komi, Kem a Medvěžjegorsk v Karélii, Rošal v Moskevské oblasti nebo Ocha na Sachalinu. Plný seznam všech 129 měst nebyl veřejně publikován. Kritéria výběru jsou ale jasná: pokles populace, nízká zaměstnanost, krize místního průmyslu a úbytek malého a středního podnikání.

Proč Moskva vysává zbytek země

Matvijenková staví Moskvu jako protipól. Na dubnovém fóru „Malaja rodina, sila Rossii“ předložila tvrdá čísla: v roce 2024 směřovalo přes padesát procent zvýhodněných rodinných hypoték do pouhých čtyř regionů, Moskvy, Moskevské oblasti, Petrohradu a Leningradské oblasti. Přes čtyřicet procent těchto úvěrů přitom čerpali lidé registrovaní jinde. Jinými slovy, stát dotuje bydlení tam, kam se lidé stěhují, místo aby podpořil místa, odkud odcházejí.

Tento mechanismus není náhoda. Jak upozorňuje varšavský Ośrodek Studiów Wschodnich, Putinův model systematicky centralizuje moc, oslabuje místní samosprávu a zvyšuje závislost periferií na federálním centru. Pro Kreml je výhodnější řídit redistribuci shora než uvolnit skutečnou fiskální autonomii regionům. Výsledek? Moskva a Petrohrad fungují jako magnety na lidi i kapitál, zatímco stovky malých měst se scvrkávají.

Bezpečnostní rámec: rétorika, nebo reálný tlak?

Matvijenková nepoužila bezpečnostní jazyk jednorázově. Poprvé veřejně prohlásila vylidňování za „strategickou hrozbu“ 20. dubna 2026 na zmíněném fóru, jak zaznamenaly Vedomosti. Znovu totéž zopakovala 29. června 2026 na schůzce s premiérem Mišustinem, které se účastnil i ministr financí Siluanov. Nejde tedy o přeřeknutí, ale o opakovaný politický rámec.

Otázka je, co z toho vzejde. Po starším setkání senátorů s Mišustinem v roce 2025 vláda vydala konkrétní úkoly ministerstvům, jenže ty se týkaly demografie, hypoték a sociální agendy obecně. Samostatný krizový balík pro 129 ohrožených měst se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Dlouhodobě diskutovaný návrh ministra Siluanova (přesunout daně tam, kde se nachází výroba, ne sídlo firmy) rovněž zůstává spíš myšlenkou než probíhající reformou.

Podle nás je nejpravděpodobnější čtení prosté: Matvijenková pojmenovává problém, který všichni znají, ale systém, který ho způsobuje, nikdo nechce měnit. Centralizace je pro Kreml nástrojem kontroly. Její rozvolnění by znamenalo sdílet moc, a to je v současném Rusku politicky nemyslitelné.

Válka problém prohlubuje, ne vytváří

Vylidňování ruských regionů není důsledkem války na Ukrajině. Akademický výzkum o zmenšování měst v Rusku dokumentuje, že nejtvrdší propad zažily sever, Sibiř a Dálný východ už v devadesátých letech po ztrátě sovětských pobídek. V posledním desetiletí se ale scvrkávání výrazně rozšířilo i do středního Ruska a starých evropských regionů, kde působí stárnutí a vysoká mortalita.

Válka tento trend zrychluje dvěma cestami. Za prvé, mobilizace a nábor dopadají disproporčně právě na regiony mimo Moskvu a Petrohrad; jak uvádí studie RAND, většina mobilizovaných pocházela z provincií. Za druhé, válečná ekonomika přesměrovává zdroje do zbrojního průmyslu a armády, ne do regionálního rozvoje. Krátkodobě je Kreml stále schopen doplňovat personál a udržovat bojeschopnost. Dlouhodobě ale eroze lidského kapitálu v regionech podkopává jak ekonomiku, tak obranné kapacity.

Pro kontext: vylidňování malých měst není výhradně ruský fenomén. Podle OECD ztratilo populaci více než každé páté malé a středně velké město v členských zemích. Ve východní Evropě je situace ještě výraznější; studie o evropských městech uvádí, že tři ze čtyř východoevropských měst hlásí populační pokles. Ruská odlišnost nespočívá v samotném fenoménu, ale v jeho měřítku, obrovských vzdálenostech a tvrdé centralizaci, která brání lokálním řešením.

Co to znamená pro Evropu

Úpadek 129 ruských měst neznamená automaticky oslabení Ruska jako vojenské hrozby, alespoň ne v horizontu příštích let. Znamená ale něco jiného: rostoucí vnitřní nerovnováhu, infrastrukturní selhávání a nepředvídatelnost státu, který drží pohromadě spíš silou centra než funkčností svých částí.

Matvijenková to ví. Mišustin to ví. A přesto jediné, co zatím následuje, jsou schůzky, fóra a vládní pokyny bez viditelného krizového plánu. Sto dvacet devět měst mezitím dál tiše hasne.