Mysleli to dobře, ale… Sovětská ponorka K-27 hrozí jadernou katastrofou, kterou Rusko nechce vyřešit

Když v roce 1957 sovětská konstrukční kancelář SKB-143 dostala zadání navrhnout menší a rychlejší útočnou ponorku, inženýři sáhli po neortodoxním řešení: místo klasického tlakovodního reaktoru použijí chlazení tekutým kovem, eutektikem olovo-bismut. Kompaktnější reaktor znamenal menší trup, menší trup znamenal rychlost až 40 uzlů pod hladinou. Projekt 645 měl být technologický skok. K-27 byla spuštěna na vodu 1. dubna 1962 a do služby vstoupila o rok a půl později. Jenže právě ta odvážná volba chlazení se nakonec proměnila v havárii, smrt členů posádky a nakonec v jeden z nejcitlivějších jaderných vraků na planetě.

Experiment, který zabil svou posádku

Reaktory VT-1 chlazené tekutým kovem nabízely na papíře samé výhody: vyšší provozní teplotu, větší výkon na menším prostoru a absenci vysokotlakého vodního okruhu. V praxi ale přinášely korozi, tvorbu oxidických částic v chladivu a nutnost udržovat olovo-bismutovou směs v tekutém stavu i mimo provoz. Po přepalování levobokého reaktoru v roce 1967 se objevily problémy s parogenerátory a úniky. Chladivo potřebovalo vyčistit. Nestalo se.

Dne 24. května 1968 vyplula K-27 na cvičení s maximálním výkonem. Lokální přehřátí paliva, oscilace výkonu, propad na sedm procent. Odhadem dvacet procent palivových článků v levém reaktoru se poškodilo. Reaktorový oddíl se masivně kontaminoval a členové posádky utrpěli smrtelné dávky záření. Ponorka se vrátila do přístavu, ale její osud byl zpečetěn.

Pohřeb, který neměl být věčný

Po třinácti letech odstavení se Sověti rozhodli K-27 potopit. Reaktory konzervovali: regulační tyče zafixovali, dutiny vyplnili furfuralem a bitumenem, aby bránili kontaktu mořské vody s palivem. V roce 1981 ponorku uložili do mělkého Stepovogo fjordu na Nové Zemi, do hloubky pouhých 33 metrů.

Často se píše, že tím porušili „pravidlo MAAE o 3 000 metrech“. Realita je ještě horší. Historické dokumenty IAEA pro hlubokomořský dumping pracovaly s minimální hloubkou 4 000 metrů; od roku 1993 je ukládání radioaktivního odpadu na moři zakázáno úplně. Sověti ale nešli cestou hlubokomořského modelu, vsadili na lokální „pohřbení“ v kontrolovaném prostoru s vírou, že konzervace vydrží dostatečně dlouho. Třiatřicet metrů je přitom hloubka, ve které by plynné štěpné produkty při havárii mohly vystoupat až do atmosféry.

Scénář, který nikdo nechce modelovat nahlas

Klíčová hrozba není samovolný jaderný výbuch v laickém smyslu. Je to vniknutí mořské vody do aktivní zóny. Voda by v tomto typu reaktoru fungovala jako moderátor neutronů, zvýšila by reaktivitu a mohla spustit samoudržující štěpnou reakci. Norská zdrojová studie z roku 2015 počítá v maximálním scénáři s energií až 3,2 GJ a destrukcí ochranných bariér ekvivalentem zhruba 160 kilogramů TNT. Následoval by únik cesia-137 a stroncia-90 do mořského prostředí a v mělké hloubce i částečně do ovzduší.

Atmosférické modely ukazují největší dopad na sever Norska, i v nejhorším scénáři ale nejméně o dva řády nižší než norské spady po Černobylu. Námořní modely připouštějí širší arktické šíření kontaminace. Jde o nízkopravděpodobnostní, ale vysoce následkový scénář. A pravděpodobnost roste s každým rokem koroze.

Monitoring místo řešení

Poslední veřejně doložená přímá inspekce z roku 2012 nenašla zjevné poškození vnějšího trupu ani známky úniku z reaktorů. Zvýšené hodnoty cesia a stroncia ve Stepovogo fjordu tehdy souvisely s jinými dumpovanými kontejnery, ne s K-27 samotnou. Korozní model pracuje s odhadem 0,05 milimetru ročně, což zní málo, ale od potopení uplynulo přes čtyřicet let a riziková místa jsou svary a spoje, ne homogenní plech.

Co se od roku 2012 změnilo? Podle analytického reportu organizace Bellona z roku 2025 nepřišla u K-27 žádná reálná sanační akce, jen rozpočtové signály a plány na podvodní monitorovací stanici Kurchatovova institutu. Rusko problém veřejně uznává a deklaratorně chce jednat, realizačně ale podle Bellony nemá technické prostředky ani kapacity ke zvedání potopených jaderných ponorek. Odhad nákladů na vyzdvižení samotné K-27 činil v roce 2020 asi 47,7 milionu eur, jako součást širšího balíku šesti prioritních objektů za 278 milionů eur, na který v ruském federálním rozpočtu nebyly peníze. Po roce 2022 se navíc zlomila mezinárodní spolupráce, která dříve přinášela expertízu i finance.

Státní dluh na dně fjordu

K-27 není jediná. V ruské Arktidě leží tři potopené jaderné ponorky, pět reaktorových oddílů, stovky kontejnerů s radioaktivním odpadem. Ale K-27 je zvlášť citlivá právě kombinací mělkého uložení, vysoce obohaceného paliva a scénáře kritičnosti při vniknutí vody. Ponorky K-159 a K-278 Komsomolec leží hlouběji, ve 170 a 1 027 metrech, a představují jiný typ rizika.

Korozní model z roku 2015 nepředpokládal uvolňování aktivního materiálu před rokem 2105. Jenže ten model počítá s čistě korozním scénářem, ne s dřívější ztrátou bariér mechanickým poškozením nebo lokální degradací výplní. Každý rok bez akce zhoršuje poměr mezi cenou řešení a mírou kontroly nad rizikem.

K-27 není časovaná bomba s odpočtem na displeji. Je to státní dluh přesunutý do kolonky „monitoring“ a účet narůstá.