Ruský těžký transportní vrtulník Mi-26 Halo: obří Otesánek, který dokáže v podvěsu odnést dopravní letadlo

Největší sériově vyráběný vrtulník světa unese na vnějším závěsu dvacet tun a ruská letecká společnost UTair s ním skutečně přepravovala trupy dopravních letadel.

Mi-26 i Zdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Představte si vrtulník dlouhý jako Boeing 737. Nad jeho trupem se točí osmilistý rotor o průměru 32 metrů a pod břichem visí na závěsu trup proudového letounu Tu-134. Přesně takhle vypadá pracovní den stroje Mi-26, který od roku 1980 plní roli létajícího jeřábu pro náklady, jež by se jinak musely rozebrat nebo táhnout po zemi. Nejde o muzejní exponát ani o kuriozitu studené války. UTair v únoru 2026 hlásí třicet kusů v každodenním provozu a čtyřicet let nepřetržité služby.

Dvacet tun na háku: co znamená „odnést dopravní letadlo“

Vnější závěs pod trupem Mi-26 má certifikovaný limit dvacet tun. To stačí na odstrojený trup středně velkého dopravního letounu; UTair konkrétně uvádí podvěsnou přepravu trupů An-74 i Tu-134. Rostec zase popisuje převoz čtrnáctitunového trupu jiného Mi-26. Plně naložený dopravák samozřejmě neodletí, ale v mezích hmotnosti a rozměrů zvládne Mi-26 přesunout věci, které by bez něj vyžadovaly demontáž, těžkou techniku a kilometry provizorní cesty.

Modernizovaná verze Mi-26T2 má navíc palubní kameru, která posádce v reálném čase ukazuje náklad na závěsu; při pomalém, přesně plánovaném přeletu s obřím břemenem pod břichem je to víc než komfort, je to podmínka bezpečnosti.

Jak se z experimentu stal létající jeřáb

Mi-26 nevznikl z ničeho. Jeho předchůdce, experimentální obr Mil V-12 (často uváděný jako Mi-12), drží podle Guinness World Records titul největšího vrtulníku vůbec. Jenže V-12 byl příliš drahý, příliš složitý a vojenské požadavky se mezitím posunuly. Program skončil u prototypu.

Konstrukční kancelář Mil proto zvolila opačný přístup: klasická jednorotorová koncepce, provoz na stejných letištích jako starší Mi-6 a maximální praktičnost. Klíčové technické prvky, které to umožnily:

  • Dva motory D-136 se souhrnným vzletovým výkonem 22 800 koní (přibližně 17 000 kW), dodnes nejvýkonnější pohonná jednotka sériového vrtulníku.
  • Převodovka VR-26 schopná přenést obrovský krouticí moment na hlavní rotor.
  • Osmilistý rotor o průměru 32 metrů, který podle Rostecu při menším průměru než rotor Mi-6 generoval o třicet procent vyšší tah.

Výsledek? Stroj s maximální vzletovou hmotností 56 tun, který 3. února 1982 vynesl do výšky 2 000 metrů rekordních 56 768,8 kilogramu, rekord FAI platný dodnes.

Americká konkurence: jiná filozofie, menší nosnost

Nejbližší západní protějšek je americký CH-53K King Stallion od Sikorského. Jeho maximální externí zvednutí činí 16 329 kilogramů, solidní číslo, ale stále pod dvacetitunovou hranicí Mi-26. Starší CH-53E Super Stallion, páteř těžké přepravy americké námořní pěchoty, zvládá z lodi odstartovat se šestnácti tunami nákladu.

Srovnání ale kulhá, pokud se omezí na čistá čísla. Americké stroje jsou od počátku optimalizované pro námořní a expediční provoz: startují z lodních palub, operují v integrovaném systému s elektronickým bojem a výsadkovými silami. Mi-26 je naproti tomu suchozemský silák, obrovská kabina, obrovský závěs, minimum kompromisů ve prospěch čehokoli jiného než hrubé nosnosti a objemu. Jsou to dva různé nástroje pro dva různé problémy.

Od ropných polí po válečnou zónu

Civilní život Mi-26 je překvapivě pestrý. UTair nasazuje svých třicet kusů v ropném a plynárenském průmyslu, při montážích těžkých konstrukcí, hašení požárů i geologickém průzkumu. Ruské ministerstvo pro mimořádné situace převzalo na konci roku 2022 modernizovaný Mi-26T2 pro evakuace a záchranné operace. A v srpnu 2023 potvrdil Světový potravinový program OSN, že charterovaný Mi-26 zásoboval odříznuté oblasti v Burkině Faso.

Vojenská role zůstává rovněž živá, a bolestně aktuální. V prosinci 2025 ukrajinská Bezpečnostní služba potvrdila zničení jednoho Mi-26 na Krymu. Přesný rozsah jeho nasazení ve válce na Ukrajině veřejné zdroje neumožňují spolehlivě zmapovat, ale typ zůstává pro ruskou armádu nenahraditelným logistickým prostředkem pro dvacetitunové náklady a nadrozměrnou techniku.

Temnou kapitolou je katastrofa z 19. srpna 2002 v Čečensku, kdy přetížený Mi-26 s odhadem 147 lidmi na palubě byl pravděpodobně zasažen přenosnou protiletadlovou střelou a zřítil se u Chankaly. Nehoda, nejčastěji uváděná se 127 oběťmi, odhalila systémové porušování pravidel; přeprava osob na tomto typu byla přitom dříve omezena.

Čtyřicet let a pořád bez náhrady

Modernizace posunula Mi-26 z analogového kokpitu pěti pilotů do éry digitálních displejů a dvoučlenné posádky. Vojenský Mi-26T2V přidal ochranný komplex Vitěbsk, varování před terénem a úpravy vycházející ze zkušeností v Sýrii. Ale základní recept zůstává stejný: dva monstrózní motory, převodovka, na kterou nikdo jiný na světě neměl odvahu, a rotor, pod nímž se vejde skoro cokoli.

Čtyři dekády po prvním letu nemá Mi-26 v absolutní nosnosti sériových vrtulníků přemožitele. Není to elegantní stroj. Je to nástroj, a v tom je jeho síla.

K čemu je užitečný vrtulník jako Mi-26?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Oto Dufek

Zobrazit další články