Neschopnost v přímém přenosu: Rusko staví raketové korvety Karakurt pro Tichomořskou flotilu, ale motory nemá

Dne 1. října 2026 opustila Udomlja dokončovací nábřeží Amurského lodního závodu v Komsomolsku na Amuru a zamířila do Vladivostoku, kde ji čekají námořní zkoušky. Zpráva zní jako úspěch. Jenže kýl téhle lodě byl položen 1. července 2019, tedy před více než sedmi lety. A Udomlja není výjimka. Je součástí čtyřlodní série, kterou měl závod podle původního kontraktu dodat do roku 2026. Reálně je ve zkouškách teprve druhá loď z plánovaných čtyř. Příčina je přitom stále tatáž: ruský průmysl nedokáže dodat motory v potřebném tempu. Nejde o jednu opožděnou loď. Jde o průmyslové úzké hrdlo, které v přímém přenosu brzdí celý plán na posílení Tichomořské flotily.

Čtyři lodě, jeden problém

Projekt 22800 Karakurt je v ruské terminologii malá raketová loď, v západním přepisu často vedená jako korveta. Má plný výtlak kolem 870 tun, délku 67 metrů, rychlost přibližně 30 uzlů a autonomii 15 dnů. Hlavní údernou výzbroj tvoří osmibuněčný vertikální odpalovač UKSK pro střely rodiny Kalibr, tedy řízené střely s plochou dráhou letu schopné zasáhnout pozemní i námořní cíle na vzdálenost přes 1 500 kilometrů. Doplňuje ho kanon AK-176MA ráže 76 mm a systém blízké protivzdušné obrany.

Pro Tichomořskou flotilu staví Amurský závod čtyři kusy: Ržev, Udomlju, Pavlovsk a Ussurijsk. Kontrakt vzešel z fóra Armija-2018 a výroční zpráva závodu za rok 2019 počítala se splněním celé série do roku 2026. Realita je drasticky jiná. Ržev šel na tovární zkoušky teprve v prosinci 2025, šest a půl roku po založení. Udomlja ho následovala až na konci září 2026. O Pavlovsku a Ussurijsku veřejně dostupná data neukazují žádný čerstvý milník typu spuštění na vodu nebo přesun na zkušební základnu. Původní harmonogram se rozpadl.

Motory, které nechodí včas

Srdcem problému je pohonná soustava. Každý Karakurt potřebuje tři hlavní vysokootáčkové diesely M507D-1 a tři dieselgenerátory DGAS-315. Obojí dodává jediný výrobce, petrohradská společnost Zvezda. A právě tady se celý program zasekl.

Potíž není nová. Už v roce 2018 popisovali lidé zapojení do programu Karakurt situaci, kdy Zvezda „nezvládla nápor vojenských objednávek ani technicky, ani materiálně“. Její výrobní linka prostě nebyla dimenzovaná na objem zakázek, které na ni stát navalil. Problém prohloubily západní sankce: po ukončení dodávek německých vysokootáčkových lodních motorů MTU se tlak na domácí substituci ještě zvýšil. Ruské ministerstvo obrany zvažovalo čínskou náhradu, ale odmítlo ji kvůli nevyhovujícím parametrům a ceně. Výsledek? Program zůstal závislý na úzkém okruhu domácích dodavatelů, kteří nestíhají.

Formulace „motory nemá“ neznamená, že by fyzicky neexistoval ani jeden kus. Ržev i Udomlja motory postupně dostaly, ale pozdě. Každé zpoždění v dodávce pohonné soustavy posouvá celý harmonogram o měsíce až roky. A protože trup, kabeláž, nástavba i bojové systémy se staví dlouho před finálním osazením motorů, zastavit program by znamenalo rozbít výrobní rytmus loděnice. Rusko tedy staví trupy lodí, na které nemá motory v potřebném čase. Neschopnost v přímém přenosu.

Není to jen Amur, je to systém

Případ amurské čtveřice není izolovaný. Stejný motorový problém zasáhl program Karakurt už dříve v Petrohradu i v Zelenodolsku. Podle Realnoe Vremya šlo o řetězovou reakci, která se táhla napříč loděnicemi. První Karakurty z petrohradské loděnice Pella přitom vstupovaly do služby zhruba po třech až čtyřech letech od založení. Kerčský Cyklon potřeboval téměř sedm let. Amurské lodě jsou na obdobně protáhlé časové ose.

Analýza Defense News z roku 2024 zasazuje problém do širšího rámce: ruské povrchové loďařství trpí finančními limity, nedostatkem inženýrů a specialistů i opakovanými posuny termínů. Ruská armáda má být druhou nejsilnější na světě, ale její námořní průmysl opakovaně dokazuje, že ambice předbíhají reálné výrobní kapacity. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, tento tlak ještě zesílila; průmysl musí současně zásobovat pozemní síly, opravovat poškozené lodě a plnit modernizační programy.

Co to znamená pro Tichý oceán

Pacifické Karakurty nebyly plánovány jako oceánové zázračné zbraně. Jejich role je regionální: pobřežní úderná složka při 165. brigádě lodí ve Vladivostoku, určená k interdikčním operacím v Japonském moři a kolem Kurilských ostrovů. Podle analytické studie australského Sea Power Centre jde o klíčový prvek plánované modernizace Tichomořské flotily.

Každá loď přináší osm buněk UKSK. Plně dodaná čtveřice by znamenala 32 odpalovacích buněk pro střely Kalibr v pacifickém směru. Dokud jsou Ržev a Udomlja jen ve zkouškách a další dvě lodě nemají ani veřejně potvrzený termín dokončení, tato kapacita flotile chybí.

Pro srovnání: švédská korveta třídy Visby, kterou vyrábí Saab, má výtlak 650 tun, délku necelých 73 metrů a rychlost přes 35 uzlů. Je ale koncipovaná zcela jinak, jako víceúčelová platforma se sníženou odrazivostí pro protiponorkový boj, průzkum a minové operace. Karakurt naproti tomu sází na maximální raketovou údernost v kompaktním trupu za relativně nízkou cenu. Jenže i levná loď je drahá, když se staví sedm let.

Zbývající dvě lodě čeká nejistota

Riziko, že Pavlovsk a Ussurijsk budou čelit stejným nebo ještě delším zpožděním, je vysoké. Pokud první dvojice potřebovala šest až sedm let jen k zahájení zkoušek, druhá dvojice může dopadnout stejně, nebo hůř, pokud se motorové úzké hrdlo neodblokuje. Oficiálně potvrzené datum předání kterékoliv z amurských lodí námořnictvu zatím nebylo zveřejněno.

Celý případ je konkrétní, měřitelnou ukázkou hlubší slabiny ruského vojenského loďařství. Stát zadává zakázky rychleji, než je průmysl schopen plnit, a výsledkem nejsou hotové lodě, ale roky zpoždění zaznamenané v přímém přenosu na oficiálních stránkách loděnice.