Dva podpisy, žádná smlouva

Veřejně doložitelná časová osa nezačíná v Kyjevě, ale ve Washingtonu. 20. října 2025 tam Bell podepsal s ukrajinskou stranou nezávazné dopisy o záměru, takzvané Letters of Intent. O půl roku později přibyla zmíněná dceřiná společnost. Phil Fickes, klíčový muž Bellu pro tento program, v rozhovoru pro AERONAUT.media upřesnil, že pobočka je zatím jen právnická schránka. Nemá výrobní halu, nemá zaměstnance na montážní lince, nemá termín první dodávky.

A hlavně: neexistuje závazný nákupní kontrakt. Případný prodej AH-1Z a UH-1Y musí projít americkým mechanismem Foreign Military Sales, kde každý případ schvaluje State Department a realizuje Pentagon. Fickes to říká otevřeně: časování je věc vlád, ne Bellu. Kdo čeká, že Vipery přistanou na Ukrajině za pár měsíců, bude zklamaný. Kdo ale sleduje, jak Bell systematicky buduje infrastrukturu pro budoucí evropské montážní a servisní centrum, vidí strategii s delším horizontem.

Proč ne jeden vrtulník, ale celý systém

Síla nabídky H-1 nespočívá v samotném Viperu. Spočívá v tom, že Bell nabízí Ukrajině dvě platformy najednou, útočný AH-1Z a víceúčelový UH-1Y Venom, které sdílejí 85 % dílů, podpůrného vybavení, údržbových postupů i výcvikové osnovy. Jeden sklad náhradních dílů. Jeden typ motoru. Technici, kteří se učí obsluhovat obě varianty současně.

Pro Ukrajinu, která dnes provozuje pestrou směs postsovětských Mi-8, Mi-17, Mi-24 a darovaných západních strojů různých typů, by to znamenalo radikální zjednodušení. Každá z těchto platforem dnes táhne vlastní logistický řetězec, vlastní díly, vlastní servisní návyky. Tandem H-1 tohle nahrazuje jednou architekturou.

Technicky je Viper čistě specializovaný bitevník bez kompromisů. Na rozdíl od Mi-24, který byl vždy hybridem útočného a transportního vrtulníku (s kabinou pro osm výsadkářů za zády pilotů), AH-1Z nese digitální kokpit, integrovaný systém řízení palby, elektronickou ochranu a až šestnáct přesně naváděných střel na čtyřech závěsnících. Podle NAVAIR má menší logistickou stopu a vyšší přežitelnost díky balisticky chráněným komponentům.

Rusko má čím odpovědět, a právě proto záleží na detailech

Bylo by naivní tvrdit, že samotný příchod Viperů otočí válku. Rusko provozuje Mi-28, který podle Rostecu nese 30mm kanon, protitankové řízené střely s dosahem šest i deset kilometrů, výzbroj vzduch-vzduch a silné pancéřování posádky. Reálná ruská odpověď na západní vrtulníky navíc nikdy nebude souboj jeden na jednoho, bude to kombinace vrstevnaté protivzdušné obrany, elektronického boje a dronů.

Právě proto je přínos H-1 jinde, než kde ho hledá hollywoodská představa. Přesnější senzory, lepší situační přehled, schopnost zasáhnout cíl z větší vzdálenosti bez hlubokého zalétávání do nepřátelské PVO. A hlavně logistická udržitelnost: ve válce nevyhrává jen ten, kdo má lepší stroj, ale ten, kdo ho dokáže opravit, doplnit a znovu poslat do boje. Bell v březnu 2026 navíc oznámil dokončení prvních úprav v programu SPINE, který přidává strukturální a elektrickou rezervu pro budoucí zbraňové systémy, včetně nové přesné munice dlouhého dosahu PASM, kterou námořní pěchota testovala z Viperu už na konci roku 2025.

Rozhodující ale bude počet kusů, dostupnost munice a ochrana vrtulníků na zemi i ve vzduchu. O tom, kolik strojů chce Ukrajina pořídit, se veřejně nemluví.

Česká stopa: od servisu po simulátory

Česká republika je v příběhu H-1 dál, než si většina z nás uvědomuje. První dva Vipery přistály v Náměšti nad Oslavou v červenci 2023. Piloti a technici se předtím sedm měsíců přeškolovali v USA, pak dva roky pokračoval domácí výcvik s americkým mobilním instruktorským týmem. Certifikace prvních českých instruktorů trvala zhruba rok lokálního provozu.

Kolem programu vznikla celá průmyslová síť:

• LOM Praha zajišťuje servisní podporu a životní cyklus českých H-1 do roku 2030 a provozuje simulační centrum.
• Aero Vodochody, Ray Service, VR Group a VTÚ figurují v průmyslových dokumentech ministerstva obrany jako součást spolupráce s Bellem.

Ve veřejných ukrajinských materiálech sice Česko jako formální partner budoucího ukrajinského hubu jmenováno není. Ale logika je zřejmá: pokud Bell staví na Ukrajině montážní a servisní zázemí pro H-1 a Česko už má funkční výcvikovou, servisní i simulační infrastrukturu pro tentýž typ, průmyslové propojení se přímo nabízí. Ukrajinská rozvědka navíc už provozuje americké Black Hawky (jeden z nich pořízený z české občanské sbírky) a podle jejích vlastních slov zvládly posádky přecvičení překvapivě rychle.

Od dopisu k letišti je daleko

Celý příběh Bell Textron Ukraine stojí dnes na dvou podpisech a jednom zápisu do rejstříku. Žádný závazný kontrakt, žádný termín dodání, žádný potvrzený počet kusů. Fickes to ví a netvrdí opak. Co ale Bell vybudoval, je jasně čitelný záměr: přivést na Ukrajinu celý provozní ekosystém, ne jen jednotlivý vrtulník.

Pokud se podaří projít labyrintem FMS, získat financování a vyškolit posádky, dostane Ukrajina kvalitativní skok, jaký postsovětská flotila nemůže nabídnout. Ne proto, že by na Viperu bylo napsáno správné logo, ale proto, že za ním stojí logistika, která dokáže válku vydržet.

Článek Americké „Zmije“ mají nahradit sovětské „křápy“ na Ukrajině. Rusko teprve uvidí, co jsou pořádné vrtulníky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Venomů k Viperům: proč na tom záleží

Česká mise v Polsku běží nepřetržitě od podzimu 2025. Rotace se střídají zhruba po třech měsících, jednotku tvoří přibližně sto lidí a vrtulníky začleněné do integrované protivzdušné a protiraketové obrany NATO (NATINAMDS). Jenže dosud tam létaly UH-1Y Venom, stroje, které umí leccos: přepraví osm plně vyzbrojených vojáků, nesou zbraně, zvládnou průzkum i podporu. Jsou to ale víceúčelové platformy s transportně-podpůrnou koncepcí.

Viper je jiná kategorie. Tandemový kokpit pro pilota a střelce, 20mm kanón v přídi, šest závěsníků pro rakety Hellfire, neřízené rakety i střely Sidewinder vzduch-vzduch. K tomu elektrooptické a infračervené senzory třetí generace se systémem přesného zaměření na dlouhé vzdálenosti a přilbový zaměřovač TopOwl. Maximální rychlost 370 km/h oproti 296 km/h u Venomu. Zkrátka: Česko do Polska poprvé neposílá jen „přítomnost“, ale údernou platformu navrženou pro ničení cílů ve vzduchu i na zemi.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější posun. Pátá rotace s Venomy byla historicky prvním zahraničním nasazením českých strojů H-1 vůbec. Šestá rotace s Vipery už dokazuje, že program H-1 přešel z fáze zavádění do fáze reálné alianční služby.

Co přesně budou Vipery v Polsku dělat

Oficiální úkol zní jasně: působit proti nízkoletícím cílům a posilovat ochranu polského vzdušného prostoru. To je formulace z webu zahraničních misí AČR. Přesná pravidla zapojení, tedy za jakých podmínek může český pilot otevřít palbu na konkrétní dron, zveřejněna nebyla. Stejně tak není veřejně známa konkrétní zbraňová konfigurace pro polskou misi ani přesná základna, kde jednotka operuje. Víme jen tolik, že jde o východní hranici Polska.

Kontext ale mluví sám. Polská vláda po zářijovém incidentu identifikovala jako nejohroženější vojvodství Podlesí, Mazovsko a Lublinsko, regiony přímo sousedící s Běloruskem. Premiér Donald Tusk tehdy zdůraznil, že část dronů přiletěla nad Polsko přímo z běloruského směru, ne jen přes Ukrajinu. A polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz v únoru 2026 výslovně uvedl, že v rámci aktivity Eastern Sentry Polsko využívá příspěvky spojenců v podobě letadel, vrtulníků a protidronových schopností. České Vipery do tohoto rámce zapadají přesně.

Cesta k misi: od výcviku po certifikaci

Příprava šesté rotace nezačala v červnu. Už od podzimu 2025 čeští vrtulníkáři z 221. letky trénovali postupy boje proti nízkoletícím cílům, takzvané C-UAS procedury. V únoru 2026 pak absolvovali závěrečné certifikační cvičení VORTEX, při kterém národní hodnotitelé podle standardů NATO TACEVAL prověřovali:

• plánování misí v mezinárodním prostředí,
• schopnost jednotky působit v polních podmínkách,
• komunikaci s nadřízeným velením, hostitelskou zemí i spojenci,
• reakce na simulované situace odpovídající reálným hrozbám v Polsku.

Hodnocení řídilo Velitelství pro operace AČR společně s velitelstvím Vzdušných sil. Teprve po úspěšné certifikaci dostala jednotka zelenou k nasazení.

Eskalace, nebo obrana aliančního prostoru?

Nasazení bitevních vrtulníků na východní hranici Polska přirozeně vyvolává otázku: posouvá se Česko blíž k přímé konfrontaci s Ruskem? Institucionálně odpověď zní ne. Mise běží na základě bilaterální dohody mezi Českem a Polskem, s mandátem ministerstva obrany a v rámci aliančního systému NATINAMDS. Čeští piloti operují nad polským územím, nikoli v ukrajinském vzdušném prostoru.

Nejbližší precedent pro situaci, kdy spojenecký stroj zasáhne ruský dron, nabízí právě září 2025. Polsko tehdy tři drony sestřelilo, podalo protestní nótu, iniciovalo jednání Rady bezpečnosti OSN a aktivovalo konzultace podle článku 4 Severoatlantické smlouvy. Premiér Tusk přitom výslovně řekl, že není důvod tvrdit, že se země ocitla ve stavu války. Sestřelení dronu nad vlastním územím bylo rámováno jako obranný akt, ne jako vstup do konfliktu.

Novinkou tedy není právní rámec, ten se nemění. Novinkou je typ techniky. Poprvé v historii české armády stojí na zahraniční misi stroj, který je od prvního šroubu navržený k ničení cílů. A poprvé stojí tam, kde ty cíle reálně létají.

Co to znamená pro budoucnost programu H-1

Česká republika pořizuje celkem dvacet strojů H-1, deset Venomů a deset Viperů, včetně výzbroje Hellfire a Sidewinder, výcvikového zázemí v Náměšti a průmyslové podpory přes LOM Praha. Polská mise je prvním ostrým testem toho, zda investice funguje nejen na cvičišti, ale i v reálném aliančním nasazení.

Pokud se rytmus rotací nezmění, aktuální viperová jednotka by měla v Polsku působit přibližně do září 2026. Důležitější než datum konce je ale signál, který mise vysílá: české H-1 už nejsou akvizičním projektem. Jsou nasaditelnou schopností, kterou spojenci počítají do obrany východního křídla. A to je pro zemi, která ještě před třemi lety létala na sovětských strojích, zásadní proměna.

Článek Z Náměště nad Oslavou na východní křídlo NATO. České Vipery budou v Polsku sestřelovat drony z Ruska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od experimentu k pojmenovanému programu

Kořeny sahají minimálně do roku 2023, kdy tehdejší velitel Marine Corps generál David Berger před senátním výborem zmínil podporu Pentagonu pro projekt LRAM v rámci takzvané Joint Capability Technology Demonstration. Kontext byl jasný, expediční operace v Pacifiku proti „pacing threat“, což v americkém slovníku znamená Čínu. Evropa a Rusko v původním rámování nefigurovaly.

Jenže zbraň, která umí zasáhnout mobilní pozemní i námořní cíl ze stovek kilometrů, není vázaná na jeden oceán. V dubnu 2024 podklady pro slyšení výboru Sněmovny reprezentantů pro ozbrojené síly výslovně popsaly LRAM jako munici pro rotorové platformy s dosahem přes 150 námořních mil a s cílem nasazení z expedičních letišť ve spolupráci se senzory páté generace. V září 2025 L3Harris provedla úspěšný ostrý test, při němž Red Wolf v nízké výšce zasáhl námořní cíl. V listopadu 2024 předtím proběhlo na střelnici Yuma Proving Ground první odpálení z AH-1Z ovládané přes tablet, což naznačuje i zcela novou ergonomii obsluhy zbraně.

Oznámení kontraktu z ledna 2026 pak projekt definitivně posunulo z experimentální fáze do formální akvizice pod správou NAVAIR / PMA-242.

Co přesně Red Wolf umí, a co zůstává neveřejné

Veřejně známé parametry stačí na to, aby bylo jasné, proč je střela zajímavá:

• Dosah: prokázaných 200+ námořních mil (cca 370 km) v nízké výšce
• Rychlost: vysoká podzvuková
• Výdrž: přes 60 minut letu
• Komunikace: za horizontem
• Navedení: autonomní zásah za horizontem s využitím externího síťového zaměřování
• Cíle: mobilní pozemní i námořní

To je hodně. Ale hodně také chybí. Nezveřejněný zůstává typ naváděcí hlavy, rozměry, hmotnost, bojová hlavice, profil letu, odolnost proti rušení, kusové počty v kontraktu i jednotková cena. Veřejný je kontrakt za 86,2 milionu dolarů, ale zahrnuje i manuály, výcvik, testovací vybavení a podporu, cenu jedné střely z něj spočítat nelze.

Označení „utajovaný“ tedy dnes sedí spíš na parametry než na existenci programu. Že PASM existuje, kdo ho vyrábí a kdy má být zaveden, ví od ledna 2026 každý, kdo čte tiskové zprávy NAVAIR.

Co by to znamenalo pro české AH-1Z

Česká republika provozuje deset bitevních vrtulníků AH-1Z Viper a deset víceúčelových UH-1Y Venom. Dosavadní veřejně popsaná výzbroj českých Viperů zahrnuje střely Hellfire, řízené rakety APKWS, neřízené rakety a palubní kanón. Hellfire má otevřeně uváděný dosah 7 až 11 kilometrů. JAGM, novější standard AH-1Z u americké námořní pěchoty, dosáhl počáteční operační způsobilosti v březnu 2022, ale jeho přesný dosah otevřené námořní zdroje neupřesňují.

Proti tomu stojí PASM s prokázanými 370 kilometry. Násobek oproti Hellfire je nejméně pětadvacetinásobný. Změna by nebyla jen kvantitativní, šlo by o kvalitativní posun v taktické roli. Z AH-1Z by se vedle platformy pro přímou palebnou podporu a protitankový boj stal i síťový nosič pro údery za horizontem, schopný zasahovat pohyblivé cíle na velkou vzdálenost.

Jedno číslo to ilustruje nejlépe: bojový rádius samotného AH-1Z je podle českých armádních zdrojů 131 námořních mil, tedy 243 kilometrů. Střela by tedy svým dosahem překonala vlastní operační dosah vrtulníku, který ji nese.

Posílení NATO, ale ne palba z Vysočiny

Tvrzení o posílení východního křídla platí, ale vyžaduje realistický výklad. AH-1Z není strategický bombardér. Smysl PASM pro alianci v Evropě nespočívá v tom, že by český vrtulník z domácí základny pálil hluboko na východ. Spočívá v něčem jiném: v předsunutém rozmístění.

Pokud by české nebo alianční AH-1Z operovaly z expedičních letišť v Polsku, Rumunsku nebo Pobaltí, mohly by s touto municí zasahovat cíle ze vzdálenosti, která výrazně snižuje potřebu přiblížit se do dosahu krátkodosahové protivzdušné obrany. Vrtulník by fungoval jako síťový střelec, přijímá zaměřovací data z dronů, letounů páté generace nebo pozemních senzorů a odpaluje za horizontem. Neznamená to automatickou imunitu vůči vrstvené integrované protivzdušné obraně ani stíhacím hlídkám. Znamená to ale jinou taktickou roli, než jakou dnes vrtulníkům přisuzujeme.

Srovnání se Storm Shadow, které se občas objevuje, sedí jen na úrovni titulkového dosahu. Storm Shadow je těžká střela pro hluboké údery na předem plánované pevné vysoce hodnotné cíle, odpalovaná z bojových letounů. PASM je vrtulníková munice pro mobilní cíle s důrazem na cenovou dostupnost a masovost. Jiná kategorie, jiná mise.

Česká cesta k PASM: podmíněná a vzdálená

Ve veřejně dostupných českých zdrojích k dnešnímu dni neexistuje potvrzený zájem, žádost ani probíhající jednání o pořízení PASM. České rozpočtové dokumenty řeší servisní podporu H-1 do roku 2030 za 4,34 miliardy korun včetně letecké výzbroje, ale bez zmínky o nové dlouhodosahové střele. Pokud by Česko systém chtělo, muselo by projít standardním americkým procesem Foreign Military Sales, tedy vládní žádostí, schválením State Department a Pentagonu a podpisem Letter of Offer and Acceptance.

Realisticky: ne dříve než po americkém zavedení do výzbroje, tedy nejdříve po fiskálním roce 2027, a s víceletým horizontem na celý proces. Navíc s náklady, které dnes nelze vyčíslit, na pořízení munice, výcvik, skladování, integraci i střelecké zkoušky.

Cesta je otevřená, ale zatím po ní nikdo veřejně nevykročil. Pokud se tak stane, české AH-1Z přestanou být jen blízkými bitevníky. Stanou se něčím, s čím alianční plánování na východním křídle dosud nepočítalo.

Článek Střela s dosahem 300 km pro české vrtulníky: utajovaný projekt může posílit NATO na východním křídle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jde o hybrid mezi střelou a dronem

O střele LRAM nejsou známé podrobnosti, s výjimkou tiskové zprávy amerického námořnictva doplněné o nepříliš ostrou fotografii, na níž je vrtulník Viper s neznámým typem střely. Má se jednat o úspěšně otestovanou zbraň schopnou zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti – nejspíše jde tedy o LRAM. Armádní zpravodaj se na základě kusých dat domnívá, že půjde koncepčně o podobnou zbraň, jakou je ukrajinský hybrid řízené střely a dronu Peklo, i když s jinými parametry. Je navíc nepravděpodobné, že by měla raketový pohon.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

O vývoji střely LRAM informoval NavalNews již v roce 2023. Má se jednat o zbraň schopnou zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti, konkrétně stovky kilometrů. Ničit má nejenom cíle pozemní, ale i námořní – lze tedy očekávat, že bude mít propracované navádění a schopnost trefit se i do pohybujících se cílů. Na druhou stranu nemůže být příliš těžká, protože vrtulníky mají velmi omezenou nosnost. Třeba standardní střela AGM-114 Hellfire má hmotnost 48,5 kilogramů, uvádí MissilleTreat, ale LRAM bude jistě větší.

Viper s LRAM by se držel v bezpečí

Testování zbraně na Viperu, což je bojová helikoptéra vyvinutá pro americkou námořní pěchotu, jak uvádí Wikipedia, je zajímavé i pro Česko. Má ho totiž ve výzbroji a podobný typ střely by dokázal značně zvýšit údernou sílu. Jestliže je totiž vrtulník při odpalu Hellfire s doletem 11 km v dosahu nepřátelské protivzdušné obrany, LRAM mu umožňuje útočit z bezpečí vlastního vzdušného prostoru a de facto se přiblížit možnostem bojových letounů.

Havárie ruské stíhačky MiG-31: dramatické video ukazuje selhání motoru a katapultování pilotů v ohrožení života

Pokud se podaří LRAM úspěšně dotáhnout, mohla by být dle Armádního Zpravodaje zbraní nejenom pro Viper, ale i další helikoptéry, letadla nebo drony. Rovněž není vyloučené, že by ji bylo možné upravit pro odpalování ze země nebo z plavidel. I případ ukrajinské střely Peklo ukazuje, že lze takovou zbraň vyrábět relativně levně a ve značných počtech.

Článek Nová střela LRAM udělá z amerického vrtulníku AH-1Z Viper, který si pořídila i AČR, brutálního zabijáka. Vyrovná se letadlům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely z vrtulníků dolétnou několik km

Ve výzbroji Bell AH-1Z Viper je více druhů různých střel, z nichž jsou nejznámější AGM-114 Hellfire a AGM-179 JAGM. Jde o nebezpečné zbraně, které mají přesné navádění a dokáží zničit různé cíle – tank, bunkr i jiné. Jsou ovšem velice omezené co se dosahu týče – střela Hellfire má dosah zhruba 11 kilometrů, uvádí Wikipedia, novější JAGM pak kolem 16 kilometrů. Podobné zbraně lze najít například i na bitevních vrtulnících z Ruska, Číny a jiných zemí.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Nová střela pro vrtulníky Bell AH-1Z Viper by měla tyto parametry významně překonávat. Twz uvádí, že by měl být její dosah 278 kilometrů, ale podrobnosti nejsou známé. Její první zkušební odpálení je pak plánováno na rok 2025. Měla by létat velmi nízko, aby byla špatně zachytitelná a sestřelitelná, a dosahem ji lze přirovnat k exportním verzím střel Storm Shadow, ale oproti nim bude jistě menší a s lehčí hlavicí. Možnost útočit na tak dlouhou vzdálenost přitom znamená, že by vrtulník zůstával mimo dosah protivzdušné obrany.

AČR bude mít desítku Bell AH-1Z Viper

AH-1Z Viper je vrtulník využívaný hlavně námořní pěchotou USA. Výrobce, společnost Bell, na stránkách uvádí, že jde o dvoumotorový vrtulník s dvoučlennou posádkou, jehož maximální rychlost činí 370 km/h. V běžné konfiguraci unese až 16 střel k útokům na pozemní cíle – myšlené jsou třeba rakety Hellfire – a pak dvě střely vzduch-vzduch pro útoky na letecké cíle. Vrtulníky Viper má ve výzbroji i české letectvo, celkem bude disponovat 10 kusy.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

Pokud americká námořní pěchota zavede novou střelu dlouhého dosahu do výzbroje, mohla by z toho profitovat i ČR a zbraň schopnou zasahovat pozemní i námořní cíle rovněž získat. Kromě toho mají vrtulníky AH-1Z Viper získat schopnost používat nejnovější typ střel vzduch vzduch AIM-9X Sidewinder. Oproti starším verzím mají prodloužený dosah – Airforce-Technology uvádí, že mohou na různé vzdušné cíle útočit až na vzdálenost 32 km.

Článek Tajná útočná střela dlouhého doletu dá vrtulníkům Bell AH-1Z Viper nevídané možnosti: doletí skoro 300 km, možná bude i v AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Místo 5 let studia stačí jenom 3,5 roku

Budoucí vojenští piloti na Univerzitě obrany ČR dosud studují magisterské obory Vojenský pilot a Řídící letového provozu, které však nový program nahradí. Výhodou je, že již bude stačit pouze 3,5 roku studia namísto 5, jako tomu bylo doposud. Jenom bakalářské studium vojenských pilotů je totiž v západních armádách běžné, uvádí ministerstvo obrany ve své tiskové zprávě. Neznamená to ale, že by absolvent byl rovnou pilotem, i když bude mít základní letecký výcvik – po studiu musí ještě do Centra leteckého výcviku v Pardubicích.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Celkem se v roce 2024 dostane ke studiu oboru Vojenský letový provoz 20 studentů, z toho jich bude 12 určených pro pilotní specializace. Současní studenti – tedy budoucí piloti letadel – budou během svého výcviku létat v letounech Aero L-159 Alca a Saab Jas-39 Gripen, a v budoucnu budou nejspíše přeškoleni na F-35. Nové absolventy však čeká jiná cesta – výcvik budou provádět již na nových Aero L-39NG, z nichž poté přejdou na F-35.

První F-35 přijdou v roce 2031

O tom, k jaké zbrani bude pilot přeřazen, by se mělo rozhodnout během studia dle jeho předpokladů. Nejatraktivnější budou samozřejmě letouny páté generace F-35A, o nichž Military uvádí, že jde o jednomístné a jednomotorové víceúčelové letouny se schopnostmi stealth a pokročilým senzorovým balíčkem, jaký nemá žádný jiný bojový letoun na světě. Česká republika jich nakoupí celkem 24 kusů a první z nich dostane v roce 2031.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

Atraktivní může být i pilotování vrtulníků Venom a Viper, jichž bude mít české letectvo 10 od každého typu. WeaponSystems uvádí, že bitevní Viper je stroj využívaný hlavně americkou námořní pěchotou a jde o dvoumotorový vrtulník s dvoučlennou osádkou, kanonem a raketami jako AGM-114 Hellfire nebo Hydra 70. Transportní Venom má přitom s Viperem mnoho dílů společných, ale uveze kromě osádky i 10 členů výsadku nebo náklad. Může být vyzbrojen kulomety či raketami Hydra 70, případně APKWS II, uvádí Wikipedia.

Článek Univerzita obrany ČR bude od začátku trénovat budoucí piloty F-35 a vrtulníků Venom a Viper. Stačit jim bude bakalářský titul se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-24 byl na českém nebi od roku 1978

Vrtulník Mi-24 byl sériově vyráběn od roku 1972, uvádí na svých stránkách Armáda české republiky, ale do tehdejšího Československa dorazil až v roce 1978, a to ve vylepšené verzi Mi-24D. V posledních letech pak čeští letci používali modernizovanou verzi Mi-24V, které měli nakonec ve výzbroji celkem 13 kusů. Některé z nich přitom Česká republika poslala na Ukrajinu, která je měla ve výzbroji rovněž, takže se piloti nemuseli učit ničemu novému.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

České letectvo zvolilo jako jejich náhradu americké vrtulníky Bell AH-1Z Viper používané hlavně americkou námořní pěchotou. V současné době jsou však v ČR pouze 4 kusy, přičemž je ministerstvo obrany koupilo spolu s 8 kusy Bell UH-1Y Venom – dalších 6 Viperů a 2 Venomy pak Česko dostane jako dar za pomoc Ukrajině, doplňuje AČR. Jedná se však o již použité stroje, takže musí před zařazením do výzbroje projít modernizací, kterou nicméně uhradí USA; tyto vrtulníky mají být přitom zařazeny do výzbroje do roku 2026.

Mi-24 Hind zvládal kromě boje i výsadek

Vrtulník Mi-24 je veliký stroj. Trup má na délku 17,5 metrů, uvádí Wikipedia, má 2 nebo 3 členy osádky a v zadní části i prostor pro výsadek až 8 vojáků. Jeho výzbroj je buď kulomet nebo kanon, ale může nést i různé typy neřízených a řízených raket, pum a mnoho dalšího vybavení. Poslední verze používané v ČR byly značně modernizované, měly nové motory, GPS nebo optoelektronický systémem nočního vidění FLIR, a jejich rychlost byla až 310 km/h.

České vrtulníky Mil Mi-24 na Ukrajině stále válí: jsou to sice „staré křápy“, ale vojáky dokáží podpořit střelami i morálně

Oproti tomu nastupující AH-1Z Viper je menší a rychlejší; WeaponSystems udává jeho délku na 14,6 metrů a maximální rychlost 337 km/h. Má přitom dvoučlennou osádku a nedisponuje žádným místem pro výsadek, stavěn je totiž pouze na boj, a to za jakéhokoliv počasí. K tomu nese trojhlavňový kanon ráže 20 milimetrů a může používat i známé protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire, případně neřízené rakety Hydra 70 a jejich naváděnou modifikaci APKWS, stejně jako střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder.

Článek Vrtulníky Mil Mi-24 už AČR zcela uzemnila, na zbytek Bell AH-1Z Viper si však bude muset ještě počkat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Modernizace nebude, zájem navíc upadl

Kdyby chtělo české ministerstvo obrany ještě před několika lety při výběru nové bojové helikoptéry udělat chybu, vsadilo by na Eurocopter Tiger, pro který byla tehdy v plánu veliká modernizace označovaná jako MkIII. Nakonec ale vybralo americké Bell AH-1Z Viper a nejspíše udělalo dobře. Německo, Francie a Španělsko se totiž rozhodly od nákladné modernizace odstoupit a Tigery vyřadit, třeba v Německu postupně do roku 2038, uvádí AeroTime.

iZdroj fotografie: Uživatel Bidgee / Creative Commons / CC BY-SA

Během provozu měly vrtulníky Tiger veliké problémy s údržbou a závadami. Např. v roce 2020 měla německá flotila helikoptér operační připravenost pouhých 26 %, uvádí DefenceToday. Mezi nejčastější problémy patřily poruchy motoru, softwarové závady a problémy s údržbou. Vrtulníky provozuje také Austrálie, která se jich rozhodla zbavit už do roku 2025 a nahradit je americkými AH-64 Apache hlavně kvůli enormním nákladům na jejich údržbu.

Vyzbrojit lze Tiger poměrně slušně

Eurocopter Tiger není zase tak starý stroj; první let absolvoval v roce 1991 a do výzbroje armád začal pronikat v roce 2003, uvádí Military-History. Jde o dvoumotorový vrtulník klasické konstrukce s ocasním rotorem, který má 2člennou osádku, vzletovou hmotnost 6 tun a maximální rychlost 315 km/h. Vyzbrojený je kanonem ráže 30 milimetrů a může nést výzbroj složenou z různých raket, jednat se může o neřízené Hydra 70, protitankové AGM-114 Hellfire, PARS 3 LR nebo HOT-3, ale také o střely Mistral a Stinger proti vzdušným cílům.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Jelikož se Tiger příliš nepovedl, je velikou otázkou, jakou mají evropské země kromě AH-64 možnost. Německo se chce spoléhat na víceúčelové vrtulníky Airbus H145M, uvádí DefenseNews, což sice není bitevní vrtulník, ale lze ho vyzbrojit a používat jako lehký útočný vrtulník, a navíc zvládá odpalovat i protitankové střely Spike LR. V Evropě pak vzniká italský bojový vrtulník AW249 Fenice, který je lehčí než třeba AH-1Z Viper Viper, ale dostupný bude až za několik let.

Článek Evropský vrtulník Tiger je naprostý propadák a modernizovat ho nemá smysl. Lepší je vsadit na AH-1Z Viper jako AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Dny NATO lákaly hlavně letouny F-35

Více než 185 000 návštěvníků se mělo letos na co těšit. Hlavním lákadlem byly letouny páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II, a to jak verze A, o jejímž pořízení vážně uvažuje české ministerstvo obrany, tak i verze B určená pro operace z výsadkových plavidel, menších letadlových lodí nebo provizorních ploch. Respektive z takových, kdy je k dispozici pouze krátká startovací / přistávací dráha, neb zvládá kolmé přistání a s omezenou zátěží i kolmý start.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Dalšími zajímavými stroji z oblasti letectví byly dva obří transportní letouny. Američané do Ostravy poslali Boeing C-17 Globemaster III, letoun se 4 proudovými motory a nosností 77,5 tun, takže uveze třeba tank M1 Abrams nebo 102 parašutistů. O něco menší byl pak Airbus A400M Atlas se čtyřmi turbovrtulovými motory. Do jeho útrob se vejde 37 tun nákladu a patří mezi letouny, o jejichž pořízení může v budoucnu uvažovat i české letectvo.

Zářil i nejmodernější Leopard 2

Dny NATO nejsou jenom o letectvu, a jinak tomu nebylo ani v roce 2023. Představena byla opět i pozemní technika a jednotky. Kromě českého tanku T-72M4CZ, což je česká komplexní modernizace sovětského T-72, byl k vidění i moderní Leopard 27V, z něhož budou vycházet budoucí Leopardy 2A8, o jejichž koupi česká armáda rovněž uvažuje. Třeba Polsko pak předvedlo svou samohybnou houfnici AHS Krab ráže 155 mm, která sklízí úspěchy na Ukrajině, tahákem ale byla i ukázka slavné polské speciální jednotky Grom.

Kromě letadel předváděla letectva ještě vrtulníky, návštěvníci tak mohli vidět kupříkladu novinky v české výzbroji, a sice bitevní vrtulník Bell AH-1Z Viper a transportní Bell UH-1Y Venom, a zároveň se rozloučit s končícími vrtulníky Mil Mi-24 Hind. Prohlédnout si bylo možné také transportní helikoptéru Boeing CH-47 Chinook, jejíž pořízení rovněž není českým letectvem vyloučeno. Ukázat se nicméně přiletělo mnohem více strojů, například i známé univerzální vrtulníky Sikorsky UH-60 Black Hawk nebo NHIndustries NH90 TTH.

Článek Dny NATO v Ostravě 2023 byly i přehlídkou modernizace AČR: k vidění byly letouny F-35, nové vrtulníky i český tank T-72M4CZ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nástupce vrtulníku A129 Mangusta

Italská společnost Leonardo má s konstrukcí bitevních vrtulníků zkušenosti, resp. jedna z jejích bývalých společností, která je dnes součástí koncernu, sestrojila první evropský stroj tohoto typu. Konkrétně šlo o útočný vrtulník Augusta A129 Mangusta. Do služby v italských ozbrojených silách vstoupil v roce 1990, ale nepodařilo se ho exportovat. Na jeho základě však vznikl turecký vrtulník T129 ATAK s tureckou avionikou a výzbrojí.

Como os quedais si os digo que el prototipo #2 del AW249 NEES está en cordoba haciendo ensayos en vuelo? Pues imaginad mi cara ayer cuando veo esto sobre Palma del Río pic.twitter.com/nQU3PCDfup

— Santi Blánquez (@SantiBlanquez) August 2, 2023

V roce 2018 objednala italská armáda nástupce Mangusty, přičemž požadovala větší stroj s větší autonomií, prvky stealth a schopností spolupracovat s drony. První prototyp AW249 Fenice se ale o 2 roky opozdil a na nebe se tak poprvé vznesl až v srpnu 2022; v současnosti existují jeho dva prototypy, které prochází testy. I když by mohl být Fenice levnější a téměř stejně silně vyzbrojený jako americký Viper, reálně by byl ke koupi až za několik let.

Jevgenij Prigožin: ohlédnutí za brutálním „vojevůdcem“, který dokázal velké věci a s Putinovým posvěcením páchal nezměrné zlo

Česko ale potřebovalo nové stroje rychle, a dokonce i na Bell AH-1Z Viper čekalo téměř 4 roky. Vyšlo ti přitom jen tak tak, neboť starým Mil Mi-24/35 končí životnost a nejsou na ně náhradní díly, ty totiž jinak pochází z Ruska. Vedle toho je navíc aktuálně většina Evropy v pohotovosti z důvodu ruské agrese na Ukrajině, načež začaly mnohé země mohutně zbrojit.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Jeden z prototypů italského bitevního vrtulníku AW-249 Fenice byl zachycen ve Španělsku, kde byl testován při vysokých teplotách. Italské letectvo počítá se zařazením prvních strojů do výzbroje v roce 2025, ale záleží samozřejmě na výsledcích testů. I opoždění prvního letu naznačuje, že budou reálně v sériové výrobě až později.

Vrtulník odolá i drsným podmínkám

Vrtulník Leonardo AW249 Fenice má být mnohem výkonnější než jeho předchůdce, dvojice jeho motorů má umožnit vzletovou hmotnost až 8 tun, kdežto u Mangusty je to jen 4,6 tun. Měl by být schopen provozu i v drsných podmínkách pouště nebo vysokých hor, a je konstruovaný i pro případné operace z paluby lodí. Jeho cestovní rychlost má být 259 km/h a ve vzduchu se má na plnou nádrž udržet až 3 hodiny.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

AW249 Fenice bude vyzbrojený rychlopalným kanonem ráže 20 milimetrů a disponovat má zaměřovacím systémem od izraelské společnosti Rafael, díky němuž bude schopen používat řízené protitankové střely Spike. Vedle nich by však měl nést i infračervené střely vzduch-vzduch a neřízení rakety. Nosnost je stanovena na 1 800 kg, což je sice méně než 2 600 kilogramů u Českem kupovaných vrtulníků Bell AH-1Z Viper, ale i s tím jde pracovat.

Článek Italský vrtulník AW249 Fenice mohl být vhodnou a levnější alternativou pro AČR namísto „Viperů“, ale čekat na něj nešlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Viper je vrtulník pro americké mariňáky

Bell AH-1Z Viper je nástupce bitevního vrtulníku Bell AH-1W SuperCobra; do vzduchu se poprvé vznesl v roce 2000 a o 10 let později byl zařazen do výzbroje – primárně byl přitom navržen jako vrtulník pro americkou námořní pěchotu. Jeho výhodou je, že má přes 80 procent dílů společných s víceúčelovým transportním vrtulníkem Bell Bell UH-1Y Venom, který je americkými mariňáky rovněž používán, což usnadňuje jeho údržbu. I ty si přitom české letectvo objednalo, a to konkrétně v počtu 10 kusů, takže této výhody využije také.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Bell AH-1Z Viper se od sovětských strojů v mnohém odlišuje – a nejde jenom o moderní vybavení. Mil Mi-24 byl vrtulník určený i pro přepravu pěchoty, kdežto Viper je čistě bojový a s vysokou odolností. Je navíc výrazně menší. Zatímco sovětský stroj měl maximální vzletovou hmotnost 12 tun, americký jen 8,4 tun. I proto je hbitější a rychlejší, jeho maximální rychlost vychází na 370 km/h a jeho dosah 690 km, tedy asi o 1/3 více než u sovětského stroje.

Snadná pilotáž a operace v noci

Největší výhodou je pak moderní vybavení Bell AH-1Z Viper. Navržen byl tak, aby pilotovi a operátoroví zbraní co nejvíce usnadnil jejich práci a mnohé procesy byly automatizované. V kokpitu jsou multifunkční displeje z tekutých krystalů, pilotovat přitom mohou oba členové osádky. V boji jim pomáhá dvojice počítačů, a zajímavostí je, že osádka disponuje zaměřovacím systémem na přilbě, který jí poskytuje i infračervený pohled. Systém tak umožňuje účinně využívat vrtulník i v noci a za zhoršených povětrnostních podmínek.

Špičkové jsou i samotné zbraně, vrtulník je vybaven rotačním kanonem ráže 20 milimetrů se zásobou 750 nábojů, na 6 závěsnících pak může nést výzbroj o hmotnosti 2,6 tun. Obvykle jde o rakety Hydra 70 nebo jejich přesně naváděnou verzi označovanou jako APKWS II. Nejsilnější zbraní jsou však protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire s dosahem až 11 kilometrů, jichž může nést až 16. Vrtulník Bell AH-1Z Viper nese i střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder na boj s jinými helikoptérami, letadly a drony.

Článek Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americké stroje se od sovětských liší

Česko se původně rozhodlo koupit jen 8 Venomů a 4 Vipery, ale Spojené státy nakonec za pomoc Ukrajině věnovaly další 2 Venomy a 6 Viperů s tím, že Češi zaplatí jenom jejich modernizaci – ta by měla zahrnovat hlavně instalaci moderního navigačního systému a elektroniky. Zda 20 nových helikoptér nahradí staré sovětské Mil Mi-24 adekvátně je obtížné říci, protože jde o stroje velmi odlišné koncepce, ale v celku je nejspíše značně předčí. Jejich nespornou výhodou ale je, že mají 85 procent společných dílů a podobné ovládání, což ulehčí logistiku a výcvik.

Mil Mi-24 je nejen bitevní, ale i transportní vrtulník, v zadní části má místo pro skupinu 8 vojáků. Zato americké Vipery jsou menší a žádný prostor pro nějaký výsadek nemají, a jejich obsluhu tvoří jenom pilot a operátor zbraní. Bell UH-1Y Venom jsou naopak spíše transportní vrtulníky, které unesou zhruba 3 tuny nákladu a mají prostor pro 10 vojáků na „zodolněných“ sedačkách. Přesto mohou být i vyzbrojeny, a to dokonce velmi zajímavými zbraněmi.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

V čem se budou stroje lišit, je například elektronika a podobné vybavení, jde totiž o vrtulníky zcela jiné generace. Velké rozdíly pak nejsou v rychlosti, ta je velmi podobná, přičemž přesahuje lehce přes 300 km/h. Ale například Viper má mnohem větší dosah, a to 690 kilometrů oproti 450 kilometrům u sovětského Mil Mi-24, což je nesporná výhoda. Díky vyspělé elektronice s ním jde také mnohem snáze létat za zhoršené viditelnosti, a jeho menší a užší trup je konstruován tak, aby ho nebylo snadné zasáhnout.

Viper zvládá nejmodernější americké zbraně

Rozdíl mezi bitevními stroji je ve výzbroji, i když například dělo mají oba. Sovětské vrtulníky většinou používají neřízené střely sovětského původu, případně staré a ne příliš přesné protitankové střely, kdežto Viper má k dispozici také neřízené střely, a sice Hydra 70 (které jsou účinné i jako pozemní systémy), anebo jejich naváděnou verzi APKWS. Vedle toho zvládá i americké protitankové střely AGM-114 Hellfire a nové AGM-179 JAGM s dosahem 8 km. Navíc dokáže odpalovat střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder.

To ho činí nebezpečným pro jiné vrtulníky i letadla, ale také Bell UH-1Y Venom může být vyzbrojen, i když ne tak silně jako bitevní Viper. Jednou z možností je instalace kulometů do dveří na každé straně, jednat se může například o M134 Minigun. Dále lze na vrtulník namontovat na každou stranu odpalovače neřízených střel Hydra 70, přičemž zvládají i jejich speciální laserem naváděnou verzi APKWS s dosahem 5 kilometrů a schopností ničit i slaběji obrněná vozidla.

Článek Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pedály se ovládají opačně

Pro české piloty to samozřejmě znamená, že se s novými americkými vrtulníky musí naučit létat. Stejně jako technici si musí osvojit údržbu. Čekají je některé významné změny. Již první tréninky, kterých se účastnili piloti a technici z Náměště nad Oslavou na základně americké námořní pěchoty Pendleton, jim ukázaly rozdílnost strojů AH-1Z. Například na pedály Viperu „šlape” pilot při snaze o změnu směru letu opačně, než je tomu u sovětského stroje.

Opačná je i práce s plynem, ale třeba řízení podle pilotů nevyžaduje tolik síly a je mnohem citlivější. Viper je pilotáží i technickými možnostmi naprosto jiný vrtulník než sovětský Hind, především je modernější. V této verzi se jeho první let uskutečnil v roce 2000, do výzbroje začal být zaváděn v roce 2010. Nyní ho sice v USA používá jen americká námořní pěchota, nové stroje tohoto typu se však stále vyrábějí. Naposledy objednané je má Bahrajn.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Uvažuje o nich i několik dalších států. Jde o osvědčený design, který vychází z bitevních dvoumotorových vrtulníků AH-1W SuperCobra. To byl pokračovatel původní jednomotorové AH-1 Huey Cobry, jež se proslavila již během války ve Vietnamu a byla prvním specializovaným bitevním vrtulníkem na světě. Viper si v souladu s konstrukční filosofií této rodiny vrtulníků ponechává značně úzký trup, což má ztěžovat možnost zasažení stroje.

Vrtulník je 17,8 metru dlouhý a jeho hmotnost činí 5,58 tuny. Má čtyřlistý rotor, který pohání dvojice motorů General Electric T700-GE-401C. Jeho maximální rychlost je 410 kilometrů v hodině a výškový dostup 6 kilometrů. Dokáže doletět do vzdálenosti 425 kilometrů, ale záleží samozřejmě na jeho zatížení. Má dvoučlennou posádku, pilota a střelce.

Rotační kanon i střely Hellfire

V přední části je vrtulník vybaven mimo jiné v otáčivé podvěšené věžičce trojhlavňovým rotačním kanonem M197 ráže 20 milimetrů. Nese si s sebou zásobu 750 nábojů. Dále má šest závěsníků na bočních křídlech (nosičích výzbroje) na uchycení dalších zbraní o hmotnosti až 2 600 kilogramů. Mohou ji tvořit například řízené protitankové střely Hellfire, kterých stroj unese až 16. Je možné sem „pověsit” i střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder na boj s jinými helikoptérami či letadly. Případně lze na závěsníky umístit neřízené rakety Hydra 70.

Při projektování stroje konstruktéři dělali vše pro to, aby se zlepšila jeho bezpečnost i odolnost a ochraňoval co nejvíce svoji posádku. Stroj má výmetníky dipólů i tepelných klamných terčů, které mají zmást různě naváděné protiletadlové střely i kategorie MANPADS. Díky čidlům je schopen varování posádky před radarovým zaměřením či osvícením zaměřovacím laserem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Má samotěsnící nádrže, které jsou schopny po průstřelu vzápětí utěsnit celý objem nádrže a zamezit unikání paliva. Trup a sedadla byly naprojektovány tak, aby byly co nejvíce odolné proti prudkým nárazům a v případě nouzového přistání či nehody se zvýšila šance posádky na přežití. Zvýšena byla i balistická odolnost trupu, především části kabiny, palivové nádrže a zástavby motorů, včetně odolnosti listů rotorů.

Článek Bitevní vrtulníky AH-1Z Viper se řídí jinak než sovětské Mi-24. Českému letectvu přinesou mnoho výhod se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.