Co přesně kancléř Stocker navrhl

Christian Stocker přišel v únoru 2026 s plánem uspořádat celostátní lidové dotazování, takzvanou Volksbefragung. Nejde o klasické referendum v českém slova smyslu. Podle článku 49b rakouské spolkové ústavy je Volksbefragung politicky významná, ale právně nezávazná; o jejím vypsání rozhoduje Národní rada a výsledek parlament k ničemu nezavazuje.

Klíčový detail: Stocker nechtěl nechat občany hlasovat o tom, zda službu prodloužit, nebo zachovat dnešních šest měsíců. Současný stav neměl být jednou z variant. Rakušané měli vybírat mezi dvěma modely prodloužení, které navrhla expertní Wehrdienstkommission zřízená už v červnu 2025. Preferovaný model „Österreich Plus“ počítal s osmi měsíci základní služby a dvěma měsíci povinných milicionářských cvičení. Šlo tedy spíš o výběr formy prodloužení než o otázku, zda vůbec měnit status quo.

Od referenda k vládnímu kompromisu

Jenže politická realita Stockerův plán předběhla. Ministryně obrany Klaudia Tannerová už v březnu tlačila na rozhodnutí do léta s tím, že reforma musí začít platit od roku 2027. V červnu pak sám kancléř přiznal, že pro Volksbefragung nemá v koalici většinu. Referendum se tak nikdy nevypsalo.

Místo něj přišel 27. července 2026 vládní kompromis, který obešel lidové hlasování a zamířil rovnou do parlamentu. Výsledný model vypadá takto:

• Základní služba: 6 měsíců (beze změny)
• Povinná cvičení: 3 měsíce, z toho část bezprostředně po službě a zbytek rozložený do 10 let
• Celkem: 9 měsíců vojenské povinnosti
• Účinnost: od 1. ledna 2027

Oproti expertnímu doporučení 8+2 je to kompromis, kratší základní výcvik, ale delší cvičení. Ženy do povinné služby zahrnuty nebyly, ačkoli se mezi „vývojovými modely“ objevily i genderově neutrální varianty.

Generační propast v datech

Bregenská anketa mezi maturanty není reprezentativní. Ale není ani osamocená. Podle Ö3-Jugendstudie z roku 2026 odmítá prodloužení vojenské služby plných 66 % rakouské generace Z. Téměř polovina způsobilých mladých mužů si už dnes volí civilní službu (Zivildienst) místo kasáren.

Na druhé straně stojí čísla z průzkumu ministerstva obrany, kde brannou povinnost jako takovou podporuje 73 % respondentů. Rozdíl je v tom, kdo odpovídá. Starší generace, která vojnou prošla v dobách studené války, ji vnímá jako samozřejmost. Mladí, kteří by měli reálně nastoupit, vidí věc jinak.

A právě tady naráží reforma na problém, který přesahuje armádu. Rakousko současně řeší demografický tlak na civilní službu: poptávka po civilních služebnících ve zdravotnictví a sociálních službách roste, zatímco populační ročníky slábnou. Prodloužení vojenské služby znamená, že méně mladých mužů bude k dispozici pro Zivildienst, a naopak. Stát tak balancuje mezi obranou a sociálním systémem.

Jak je na tom zbytek Evropy

Rakousko není jediné, kde se o délce služby debatuje. Bezpečnostní situace po ruské agresi proti Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, proměnila obranné myšlení celého kontinentu.

• Švýcarsko drží povinný model s 18týdenním základním výcvikem a následnými opakovanými cvičeními.
• Německo povinnou službu v roce 2011 pozastavilo a nabízí dobrovolnou službu na 7 až 23 měsíců.
• Švédsko brannou povinnost obnovilo v roce 2018 kvůli zhoršené bezpečnosti a nedostatku lidí v dobrovolném systému; základní výcvik trvá 9 až 15 měsíců.
• Lotyšsko zavedlo zákonem z roku 2023 jedenáctiměsíční službu národní obrany.
• Slovensko povinnou službu v míru ukončilo od ledna 2006.
• Česko má brannou povinnost zakotvenou v zákoně, ale v míru funguje odvodní řízení výhradně dobrovolně. Armáda stojí na profesionálním modelu, aktivní záloze a dobrovolném vojenském cvičení.

Společný rys zemí, které službu obnovily nebo prodloužily: nejde jen o přidání měsíců, ale o přestavbu celého personálního systému, od náboru přes výcvik až po správu záloh.

Neutralita neznamená nečinnost

Rakouská bezpečnostní strategie z roku 2024 to říká otevřeně: neutralita není překážkou spolupráce v rámci EU, ale není ani zárukou bezpečnosti sama o sobě. Dokument výslovně zmiňuje ruskou agresi, hybridní hrozby, kybernetické útoky i riziko blackoutů. Bundesheer potřebuje víc lidí, víc cvičení a funkční milici. Bez obnovených povinných cvičení záložních sil expertní materiály popisují připravenost armády jako nedostatečnou.

Reforma od ledna 2027 je pokus tento deficit řešit, aniž by se čekalo na výsledek hlasování, které se ukázalo politicky neprůchodné. Zda devět měsíců stačí na to, aby neutrální země uprostřed Evropy dokázala současně udržet armádu, milici i civilní službu bez personálního propadu, ukáže až praxe prvních odvedených ročníků.

Článek „V armádě už bych sloužit nechtěl.“ Rakousko chce referendum o prodloužení základní vojenské služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se stalo 10. května, a co o den později

Podle Defense News a vyjádření rakouského mluvčího Michaela Bauera na síti X vypadala situace takto: na 10. května existovalo schválené přeletové povolení pro dvě letadla typu PC-12, která měla letět z britské základny RAF Mildenhall do Bukurešti. Kolem 14:10 se k rakouskému vzdušnému prostoru přiblížily jiné stroje USAF, než pro které clearance platila. Rakouská strana vyhlásila scramble. Podle pozdějšího upřesnění se sporné letouny otočily ještě před vstupem do rakouského vzdušného prostoru.

Druhý den, 11. května, proběhl nový přeletový požadavek, tentokrát řádně schválený. Dvojice PC-12/U-28A Rakouskem skutečně proletěla a Eurofightery ji doprovázely k vizuálnímu ověření, že stroje odpovídají povolení. Žádný scramble v bojovém smyslu, jen kontrola.

Rozdíl mezi oběma dny je zásadní. První den: administrativní nesoulad, špatné stroje u špatného povolení, ostrá reakce. Druhý den: povolený přelet, rutinní ověření. Dva odlišné scénáře, které dohromady ukazují, jak přísně Vídeň svůj vzdušný prostor hlídá.

Proč stíhačky vzlétají dřív než diplomaté telefonují

Rakouský Militärbefugnisgesetz dává vzdušným silám jasný mandát: neznámý nebo podezřelý stroj najít, identifikovat a v případě potřeby donutit ke změně kurzu nebo přistání. Teprve potom přichází diplomacie. Označení „Priorität A“ se vyhlašuje ve chvíli, kdy letoun nelze jednoznačně identifikovat, a v tu chvíli jdou Eurofightery do vzduchu bez ohledu na to, zda pilot mluví anglicky s texaským přízvukem, nebo rusky.

Rakouský povolovací režim přitom není žádná formalita. Cizí vojenský let musí mít diplomatickou clearance podanou minimálně pět pracovních dnů předem, s přiděleným číslem LODCN uvedeným přímo ve flight planu. Když se u hranice objeví stroj, jehož identita neodpovídá schválenému seznamu, systém reaguje automaticky. Nejde o to, jestli je pilot spojenec. Jde o to, jestli má papíry.

Pro srovnání: Česká republika jako člen NATO má vlastní proceduru přes Národní vojenské koordinační centrum, s lhůtou minimálně deseti pracovních dnů. I v aliančním prostoru platí, že roční diplomatické povolení se standardně nevztahuje na lety s aktivním průzkumným zařízením. ISR platformy jsou procedurálně citlivé všude.

Co je U-28A Draco a proč je to důležité

Letoun, o který šlo, není žádný bombardér ani stíhačka. U-28A Draco je militarizovaná verze švýcarského turbovrtulového Pilatus PC-12, zařazená pod AFSOC, velitelství speciálních operací amerického letectva. Posádku tvoří čtyři lidé. K lednu 2025 měly USA v aktivní službě 28 kusů.

Na první pohled nenápadný stroj. Na druhý pohled létající zpravodajská stanice:

• Elektroopticko-infračervené senzory pro denní i noční sledování
• Robustní komunikační suite pro přenos dat v reálném čase
• Pokročilé systémy pro ISR, velení a řízení a podporu speciálních operací

Oficiální verze říká, že letouny mířily na cvičení ve východní Evropě trasou Mildenhall–Bukurešť. Nad Rakouskem šlo tedy spíš o tranzit než o aktivní zpravodajskou misi. Schopnost sbírat data za letu ale tento typ nepochybně má, a právě to činí každý jeho přelet nad neutrálním státem politicky jiným druhem události než přesun transportního C-130.

Dubnový kontext: Rakousko už jednou řeklo ne

Květnový incident nedopadl do vakua. Pouhých pět týdnů předtím, 2. dubna 2026, Rakousko odmítlo americké přeletové žádosti související s operacemi proti Íránu. Vídeň se odvolala na svou trvalou neutralitu zakotvenou v ústavě z roku 1955 a dala najevo, že americká válka na Blízkém východě není důvod k ústupkům.

V tomto světle byl jakýkoli americký vojenský provoz nad Rakouskem v květnu mimořádně sledovaný. I kdyby šlo čistě o administrativní chybu v papírování, a podle EUCOM skutečně šlo, politický signál zůstává: Vídeň si hlídá, kdo jí létá nad hlavou, a nedělá rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem.

Není to poprvé. V říjnu 2002 rakouské radary zachytily tanker KC-10, pod jehož křídly se skrývala dvojice stealth bombardérů F-117 Nighthawk, které nebyly samostatně přihlášeny. Tehdejší incident byl politicky ještě výbušnější, šlo o neviditelné stroje v kontextu blížící se invaze do Iráku. Americká ambasáda ve Vídni tehdy rakouské výhrady odmítla. Tentokrát je tón z obou stran smířlivější. EUCOM ujišťuje o respektu k rakouským pravidlům, Bauer mluví o diplomatické cestě.

Co bude dál

Podle nás je nejpravděpodobnějším výsledkem tiché diplomatické uzavření případu spojené s přísnější kontrolou budoucích amerických přeletových žádostí. Žádné sankce, žádná krize. Ale také žádné zapomenutí. Rakousko si právě před celou Evropou připomnělo, že neutralita není prázdné slovo, je to operační doktrína, kterou vynucují Eurofightery v reálném čase.

Článek Americké speciální síly narušily vzdušný prostor Rakouska dva dny po sobě. Vídeň musela scramblovat stíhačky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mokřady místo přesily

Raszyn ležel na křižovatce dvou hlavních traktů mířících k Varšavě, krakovského a vratislavského. Poniatowski si místo vybral právě proto, že okolní terén dělal z početní převahy spíš přítěž. Úzké groble mezi Raszynem a Falenty, rozlité rybníky a bahnitá pole nedovolily Rakušanům nasadit všech zhruba 25 až 30 tisíc mužů naráz. Jejich jednotky přitékaly na bojiště po částech, a tak se z drtivé přesily stala série dílčích střetů, v nichž menší obránce dokázal držet pozice.

Kritický moment přišel u Falent, kde se polská obrana začala drolit. Poniatowski osobně vedl protiútok a zastavil rozklad linie. Podle hlášení, které později odeslal Napoleonovi, Poláci ztratili 450 padlých, 900 raněných a 40 zajatých; rakouské ztráty odhadl na 2 500 mužů. Moderní historiografie je opatrnější, britský historik Jack Gill mluví o asi 600 rakouských ztrátách a výsledek označuje za „neuspokojivé rakouské vítězství“. Rakušané sice získali pole, ale nezničili polní armádu protivníka. A právě to rozhodlo.

Varšavu odevzdal, válku vyhrál

Dva dny po bitvě podepsal Poniatowski konvenci o předání Varšavy. Podmínky ale vypadaly spíš jako dohoda rovného s rovným než jako kapitulace:

• Polská armáda odešla s veškerým válečným materiálem a zásobami.
• Ranění směli zůstat ve varšavských špitálech a po uzdravení se vrátit ke svým jednotkám.
• Rakušané se zavázali neuvalit na město kontribuci.
• Poláci si podrželi opevněné pražské předmostí na pravém břehu Visly.

Rakouský VII. sbor se „zasekl“ v hlavním městě bez rozhodujícího efektu. Poniatowski mezitím obrátil armádu na jih a zahájil ofenzivu do Haliče. Už do konce května padly Sandomierz a Zamość, v červnu Lvov, v červenci Krakov. Malá armáda, která měla být podle rakouských plánů rychle smetena, obsazovala jedno haličské město za druhým.

Z 104 tisíc na 155 tisíc kilometrů čtverečních

Vojenské úspěchy potvrdil mír podepsaný 14. října 1809 ve Schönbrunnu. Článek III smlouvy nařídil Rakousku postoupit Varšavskému knížectví celou západní (Novou) Halič, okruh kolem Krakova na pravém břehu Visly a okruh Zamość. V číslech: rozloha knížectví vyskočila ze zhruba 104 tisíc na 155 tisíc km², tedy o přibližně 51 tisíc km², což představuje nárůst o 49 %. Ještě výmluvnější je populační skok: z 2,6 milionu obyvatel na 4,33 milionu. Varšavské knížectví se přes noc stalo nejlidnatějším Napoleonovým satelitem ve střední Evropě.

Pro srovnání: u Slavkova 2. prosince 1805 porazil Napoleon s 68 tisíci muži 90 tisíc Rusů a Rakušanů v jasně rozhodující bitvě, která přepsala mapu Evropy během jediného odpoledne. Raszyn fungoval jinak. Nebyl jedním úderem, ale odrazovým můstkem, takticky sporným, strategicky geniálním.

Proč o Raszynu skoro nikdo neví

Mimo Polsko bitvu přehlušily „učebnicovější“ střety roku 1809, Aspern-Essling, kde Napoleon poprvé prohrál v otevřeném poli, a Wagram, kde si vzal revanš. Britannica vede celé polské tažení jen jako podkapitolu širší rakouské války. A sama bitva u Raszyna je i v polských institucích popisována jako „takticky nerozhodná, strategicky výhodná“, formulace přesná, ale pro mezinárodní paměť málo chytlavá.

Přitom stojí za připomenutí, že Poniatowski sám v prvních hodinách po zprávě o válce 15. dubna 1809 propadl přesvědčení, že osud knížectví je zpečetěn. Měl méně mužů, méně děl, špatná varšavská opevnění a část zkušených polských jednotek bojovala daleko od domova po boku Napoleona. Že z téhle výchozí pozice dokázal nejen přežít, ale otočit kampaň a přivést domů polovinu Haliče, je vojenský a diplomatický výkon, který si zaslouží víc než poznámku pod čarou.

Kdo chce vidět, kde se to odehrálo, může vyrazit do Raszyna jižně od Varšavy. Austerie, kde měl Poniatowski během bitvy štáb, prošla rekonstrukcí a veřejnosti se znovu otevřela v březnu 2024. Na místě stojí i Reduta Raszyńska, Grobla Falencka a kaplička plukovníka Godebského, který u Raszyna padl.

Varšavské knížectví v rozšířené podobě vydrželo necelé čtyři roky. V únoru 1813 obsadili Varšavu Rusové a Vídeňský kongres v roce 1815 jeho území rozdělil mezi Prusko, Rusko a Svobodné město Krakov. Mapa, kterou Poniatowski vybojoval u Raszyna a v Haliči, zmizela, ale 178 dní mezi bitvou a schönbrunnským mírem zůstává jednou z nejpůsobivějších epizod napoleonských válek, o které se na západ od Visly téměř nemluví.

Článek Dvakrát slabší polská armáda rozdrtila Rakušany u Raszyna a zvětšila Polsko o polovinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ASCOD se v něčem CV90 podobá

Bojové vozidlo ASCOD je produktem španělské společnosti Empresa Nacional Santa Bárbara a rakouské Steyr-Daimler-Puch Spezialfahrzeug, což je součást koncernu GDLS. ArmyRecognition uvádí, že vývoj vozidla začal v 90. letech 20. století, a jednotliví uživatelé mají vozidlo upravené dle svých požadavků. Španělská armáda ho označuje jako Pizarro, a rakouská zase Ulan. Jako základ u nového BVP použila ASCOD i Velká Británie, kdy je výsledkem vozidlo Ajax.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Výhodou Vozidla ASCOD je otevřená architektura, takže ho lze postavit jako pásový obrněný transportér, bojové vozidlo pěchoty, lehký tank nebo nosič minometu, a existují i další možnosti. V mnohém je to podobné jako u švédského CV90 a jednotlivé verze a varianty se liší třeba mírou ochrany – ta by měla být až do úrovně STANAG 6, což znamená odolnost až proti munici ráže 30 milimetrů, což je opět podobné švédskému vozidlu.

Od kulometu až po tankový kanon

Volitelná je na ASCOD také výzbroj. Česká armáda požadovala na testovaných BVP kanon ráže 30 milimetr a dostala ho, a třeba modernizovaný typ označovaný jako ASCOD 2 má u obrněného transportéru dálkově ovládanou věž s kulometem ráže 12,7 milimetrů. U BVP pak věž s kanony ráže 30, 35 nebo 40 milimetrů, uvádí MilitaryToday, který mohou doplňovat nějaké protitankové řízené střely. Lehký tank Sabrah pro filipínskou armádu má třeba na podvozku ASCOD věž s tankovým kanonem ráže 105 milimetrů, uvádí Janes.

Nová bojová vozidla CV90 pro Armádu ČR: Na jejich výrobě mají spolupracovat české firmy

ASCOD 2 má na délku 6,98 a na šířku 3,15 m, a jeho hmotnost může být až 42 tun, což záleží na vybavení a úrovni ochrany. Kupříkladu nejtěžší CV90 má 38 tun. Španělsko-rakouský produkt má 3člennou osádku a dle verze a požadavku uživatelů místo pro výsadek 6 až 8 vojáků. Jezdit dokáže rychlostí až 70 km/h a jeho dojezd je na plnou nádrž 500 km. Rychlostí je tedy srovnatelný se švédským vozidlem, to má ale o něco větší dosah.

Článek ASCOD jsou schopná BVP, která se ucházela o místo v AČR. Ačkoliv boj prohrála se švédskými CV90, nebyla by chybou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SK-105 je spojením transportéru a AMX-13

V 60. letech 20. století se pustila do vývoje stroje společnost Saurer-Werk, která ho dovedla až do zdárného konce, když byl v roce 1971 zaveden do výzbroje. Konstruktéři tehdy využili dvou osvědčených konceptů spojených dohromady: prvním byl podvozek vycházející z rakouského obrněného pásového transportéru Saurer 4K 4FA, zatímco druhý představovala věž s dělem vycházející z designu francouzského lehkého tanku AMX-13.

Jelikož je Rakousko z velké části hornaté, chtěla armáda vozidlo, které takový terén rychle zdolá. Nový tank SK-105 Kürassier to splňoval, a to hlavně díky své nízké hmotnosti 17,7 tun. Dokázal se pohybovat rychlostí 70 kilometrů v hodině a problém mu nedělalo ani prudké stoupání. To si ovšem vybralo svoji daň na pancéřování. V přední části odolal jen projektilům ráže 20 milimetrů a ze strany akorát palbě z ručních zbraní. Tank je sice možné osadit přídavným pancéřováním, ale i tak odolá maximálně projektilům ráže 35 milimetrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Naturpuur / Creative Commons / CC BY

Tank SK-105 je vyzbrojen dělem ráže 105 milimetrů v oscilační věži, v níž se nachází dvojice šestiranných revolverových zásobníků, které umožňují velice rychlou palbu. Osádka může díky nim vypálit všech 12 nábojů za pouhou minutu a nepřítele tak doslova zasypat. V SK-105 Kürassier je zásoba celkem 42 nábojů, ale výzbroj tanku je ještě doplněna koaxiálním kulometem ráže 7,62 milimetrů.

Po vystřelení zásobníků se musí SK-105 stáhnout

Vlastnosti tanku vyžadují specifickou taktiku boje. Kvůli slabému pancíři se v žádném případě nemůže postavit jiným obrněncům čelem, ale musí na ně někde skrytě číhat. Následně je může zasypat velmi rychlou palbou, ale po vystřílení zásobníků se musí stáhnout, aby osádka munici doplnila, což je zdlouhavý úkol. SK-105 Kürassier může v tomto případě pomoci jeho rychlost, ale během dobíjení je v podstatě bezbranný.

Rakousko mělo těchto tanků ve výzbroji 286, ale celkem jich bylo vyrobeno kolem 700; zemi se je totiž dařilo exportovat. Ve výzbroji je měl Irák, dodnes je provozuje třeba Argentina, Maroko, Tunisko, ale i další státy. Belgická společnost OIP Sensor Systems má pak na skladě 112 těchto tanků a tvrdí, že by je mohla dodat i na Ukrajinu na pomoc proti ruské invazi. Zatím to ale není možné, protože by k tomu byl nutný souhlas rakouské vlády, která ho dosud neudělila.

Článek 112 zapomenutých rakouských tanků SK-105 Kürassier: jeden vypálí i 12 ran za minutu, do bojů na Ukrajině se ale dostat nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Československá inspirace pro bouřlivé Rakousko

Ve 20. a 30. letech mělo Rakousko ke klidné bohaté zemi dneška velice daleko. Spory s autoritativní vládou si jak extrémní levice, tak pravice vyřizovala v ulicích. Nepokoje byly tak časté a tak bouřlivé, že i policie potřebovala silnou výzbroj. Proto v roce 1927 koupilo pro policii v Československu tři Obrněné automobily Vz. 23, známé též pod přezdívkou „Želva“.

Jejich zvláštností bylo to, že vozidlo mělo dvě místa pro řidiče na každé straně a v případě potřeby mohl řízení převzít druhý člen posádky. Díky unikátní převodovce byla rychlost na obě strany stejná. To se hodilo především v křivolakých uličkách měst nebo při průzkumu v nepřehledné krajině, když stroj narazil na nepřítele a bylo potřeba se rychle stáhnout.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nevýhodou ovšem byla velká hmotnost, složitost konstrukce a velká cena. Přesto podle rakouské armády byl terén Rakouska pro takový typ stroje jako dělaný. Proto byla v roce 1934 oficiálně pověřena firma Austro-Daimler (později Steyr) vývojem nového podobného obrněného vozidla. Ta už ale nový obrněnec vyvinula na základě předchozí armádní specifikace požadující těžký obrněný automobil určený k provozu po zpevněných komunikacích.

Prototyp postavila už roku 1931. Po továrních a armádních testech bylo vozidlo v roce 1935 přijato do výzbroje rakouského Bundesheeru pod označením M35 mittlere Panzerwagen. Sériová výroba probíhala v letech 1935–1937, kdy bylo vyrobeno 27 vozidel. M 35 byly zařazeny do výzbroje tankového praporu v Bruckneudorfu. Později se však prosadil název ADGZ (Austro Daimler Geländegängiger Zugwagen).

Obr na alpských silnicích

ADGZ doopravdy nebyl žádný střízlík. Jeho hmotnost byla plných 12 tun. Délka stroje dosahovala 6,26 metru, šířka byla 2,16 metru a výška 2,56 metru. Srdcem stroje byl vzadu umístěný šestiválec Austro-Daimler M612 s výkonem 150 koní při 1 800 otáčkách v minutě. Specialitou byla převodovka Austro Voith JDL se třemi stupni vpřed i vzad, které dovolovaly dosáhnout stejně vysokou rychlost na obě strany.

Podvozek měl čtyři nápravy, přičemž zadní a přední byly řiditelně. Na dvou prostředních, které byly poháněné, byly zdvojené pneumatiky. ADGZ byl odpružen listovými pery. Dvanáctitunka se dokázala rozjet až na pěkných 70 km/h. Spotřeba však činila 90 litrů benzínu na 100 km. Celkem 200 litrů paliva bylo z bezpečnostních důvodů rozděleno do čtyř nádrží po 50 litrech.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Trup ADGZ byl svařen a snýtován z 11milimetrové oceli. Ochrana prostorů posádky byla zesílena šikmým skloněním pancéřových plátů korby. Výzbroj stroje se skládala ze dvou kulometů 8 mm M7/12 umístěných na každé straně trupu. Ve věži byl další kulomet stejného typu a 20milimetrový kanón Tankgewehr M35 se zásobou 100 granátů. Kulomety byly později nahrazeny MG 34. Posádku tvořilo šest mužů – dva řidiči, dva střelci, radista a velitel. Němci posádku ochudili o dva muže a v ADGZ v jejich službách sloužili jen čtyři osoby.

Služba ve špatných rukách

Mezi léty 1935 a 1937 pro rakouský Bundesheer vzniklo 27 vozidel. Na jaře 1938 ovšem došlo k anšlusu, kdy do Rakouska napochodoval Wehrmacht pod velením rakouského rodáka, toho času nacistického diktátora Adolfa Hitlera. Veškeré originální rakouské zbrojní programy měly skončit a mělo se přejít na výrobu německých zbraní. Vozidla ADGZ převzaly jednotky SS.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Na podzim 1938 po mnichovské dohodě je esesmani využili při okupaci Sudet a stroje byly spatřeny například při okupaci Vrchlabí. O rok později, 1. září 1939, se v rámci jednotky SS Heimwehr Danzig podílely na bojích o Gdaňskou poštu. SS poté stroje používala v protipartyzánských bojích. ADGZ byl hodnocen svými posádkami tak pozitivně, že v roce 1942 bylo objednáno a dodáno dalších 25 vozů. Ty byly vyrobeny ze skladovaných náhradních dílů a jen menší část dílů se musela vyhotovit nově.

Pro zjednodušení a zrychlení výroby byly ADGZ z roku 1942 vybaveny věžemi ze sovětských tanků T-26. Těmito stroji pak byla vybavena divize SS Prinz Eugen, jež byla nasazena do bojů na Balkáně. Minimálně tři ADGZ byly předány chorvatským ustašovcům, kteří byli na Balkáně spojenci nacistů. Poslední obrněná vozidla měla být vyřazena až v roce 1944. To dokazuje, jak kvalitní byla původní konstrukce. Do dnešních dnů se ale žádný ADGZ nezachoval.

Článek Nejmodernější předválečný obrněný automobil mělo Rakousko. Hitlerovci ho používali v bojích proti partyzánům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tajná organizace Černá ruka

Území Bosny a Hercegoviny v té době ještě nebylo zcela součástí Rakousko-uherské říše, která se snažila získat nad těmito nezávislými zeměmi nadvládu. Srbsko pojalo podezření, že se Rakousko-Uhersko plánuje stát dominantní mocností na celém Balkánském poloostrově a přebije ambice tamních zemí. Hnutí Černé ruky chtělo zabránit rozpínání říše do blízkosti srbských hranic přímou konfrontací.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Černá ruka byla tajná vojenská organizace, již založili v roce 1901 důstojníci Armády Srbského království. Jednalo se o extremistické hnutí, které se neštítilo atentátů, aby dosáhlo svých cílů. Dá se říci, že sami sebe viděli stoupenci hnutí jako Davida bojujícího proti mocnému Goliáši v podobě Rakousko-Uherska, což je možná absurdní přirovnání, ale v této situaci to pěkně sedí.

Návštěva arcivévody Františka Ferdinanda

V červnu roku 1914 navštívil Sarajevo rakouský arcivévoda František Ferdinand se svou ženou. Oficiálním důvodem jeho příjezdu byla kontrola císařských ozbrojených jednotek anektovaných Rakousko-Uherskem v roce 1908. Anexe vzbudila v Srbsku vlnu nepokojů. Existuje ovšem mnoho spekulací, že pár přijel pouze strávit volný čas v cizí zemi. Proč by si ovšem manželé vybrali území, kde je místní obyvatelé neměli zrovna v lásce, není jasné.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

František Ferdinand a jeho manželka Žofie byli během své oficiální návštěvy v Sarajevu zastřeleni mladým nacionalistou Gavrilo Principem, který měl podle všeho vazby na hnutí Černé ruky. Po několika malých přehmatech byl teprve devatenáctiletý Gavrilo schopen rakouský pár konečně z bezprostřední blízkosti zastřelit.

Plány arcivévody se Srbům nelíbily

Arcivévoda František Ferdinand měl v úmyslu federalizovat RU a nabídnout Chorvatům, Čechům a Maďarům větší nezávislost. V tomto federalizačním procesu se měla Bosna stát součástí Chorvatska, stejně jako tomu bylo od 8. do 12. století. To se samozřejmě nelíbilo Srbům, kteří chtěli přírodní bohatství Bosny pro sebe.

iZdroj fotografie: Walter Tausch / Creative Commons / CC BY-SA

Mírové řešení plánované arcivévodou Františkem Ferdinandem stálo v cestě srbským ambicím, proto srbská vláda počítala s atentátem, případně i s válkou. Domněnky, že Srbsko nejednalo v atentátu samo a nešlo pouze o vzpouru skupinky mladých nacionalistů, ale o politický plán, se nepřímo potvrdily v roce 1914, kdy se na stranu Srbska postavilo Rusko, a také po roce 1918, v tu dobu přírodní bohatství v Bosně zabraly Britské a Francouzské společnosti.

Srbská vláda, která byla z atentátu obratem obviněna, odmítla poskytnout Rakousko-Uhersku prostor k prošetření události a vydat své vlastní občany. Tehdy se do konfliktu zapojilo Německo, vyjádřilo podporu Rakousko-Uhersku a poskytlo vojenskou oporu k invazi do Srbska. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a křehký mír mezi evropskými velmocemi se zhroutil, což uvrhlo svět do jednoho z nejničivějších konfliktů vůbec.   

První světová válka

Většina historiků se shodne na tom, že spouštěčem první světové války bylo právě zabití Františka Ferdinanda. Jeho smrt však nebyla důvodem k válce. Samotný František za svůj život zabránil hned několika konfliktům na Balkánském poloostrově, které mohly dost dobře vést k celoevropským válkám. V Rakousko-Uhersku nepatřil k nejoblíbenějším postavám, naopak jím většina lidí v říši pohrdala.

Jeho smrt však poskytla vrchním představitelům Německa a Rakousko-Uherska skvělý motiv k rozpoutání války, a tak se také stalo. Evropa byla v roce 1914 velmi nestabilní a válce nešlo zabránit. Zabití Františka bylo pouhou jiskrou, která katapultovala evropské mocnosti do války, k níž by došlo, i kdyby nebyl zavražděn. Důvody totiž existovaly, stačilo by jen najít jiný spouštěč.  

iZdroj fotografie: Imperial War Museums / Public Domain

První světová válka neboli Velká válka začala v roce 1914 a trvala až do roku 1918. Na jedné straně stály Ústřední mocnosti, mezi které patřilo Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše, na druhé straně mocnosti Dohody – Velká Británie, Francie, Rusko, Itálie, Rumunsko, Japonsko a Spojené státy.

Díky novým vojenským technologiím, které nebyly doposud ve válce využity, se stal svět svědkem nebývalé míry krveprolití a ničení. Vítěznou stranou byly mocnosti Dohody, avšak brutální konflikt si vyžádal více než 16 milionů životů z řad vojáků i civilistů a zanechal svět s hlubokými jizvami.  

Znáte hlavní důvody, které vedly k první světové válce?

Zdroj: Historyofyesterday, Grafhamgrangeschool, Karl T. Hjembo. Sarajevo 1914

Článek Proč Gavrilo Princip zavraždil Františka Ferdinanda a uvrhl tím evropské mocnosti do první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.