Od minolovky k víceúčelovému nosiči

Třída Neštin vznikla v jugoslávské éře jako říční minolovec s výtlakem kolem 77–84 tun, délkou 27 metrů a šířkou 6,5 metru. Pohon zajišťují dva dieselové motory, každý o výkonu 191 kW. Původní výzbroj tvořily 20mm kanóny, přenosné protiletadlové střely Strela-2M a minolovné vybavení. Elektronika odpovídala své době: navigační radary generace Decca, analogové spojení.

Srbsko po rozpadu Jugoslávie postupně přeznačilo minolovce na víceúčelová říční plavidla (RVB) a rozšířilo jim úkolový profil: kontrola říční dopravy, palebná podpora pozemních sil, přeprava, pátrání a záchrana. Samotné přeznačení ale ještě neznamenalo modernizaci. Ta přišla až v posledních letech a u Titelu proměnila prakticky celou bojovou, senzorovou a komunikační vrstvu plavidla.

Co na Titelu identifikovali analytici

Srbské ministerstvo obrany při červnové prezentaci potvrdilo modernizaci bojových, průzkumných, navigačních a manévrovacích schopností, nové radarové vybavení, protidronové prvky, úpravy výzbroje, ochrany posádky, komunikací, pohonu i energetiky. Konkrétní modely ale nevyjmenovalo. Detailnější obraz přinesla až odborná analýza srbského portálu Tango Six, která na záběrech z vojenské přehlídky „Snaga jedinstva“ identifikovala:

• Radar RPS-42 – krátkodosahový taktický 3D radar západního původu pro protivzdušný a protidronový dohled. Technologicky odpovídá moderním standardům NATO, srbská přidaná hodnota spočívá v jeho integraci na vlastní platformu.
• Protidronový systém Kobac-3 – domácí řešení rodiny Kobac. Veřejně popsaná přenosná varianta Kobac-3-PR automaticky detekuje a neutralizuje malé drony, pracuje v pásmu 400–6 000 MHz přes pět rušicích modulů (400–500, 800–1 000, 1 164–1 610, 2 200–2 500 a 4 900–5 900 MHz), každý o výkonu 15 W. Na lodi může jít o integračně upravenou verzi téže rodiny.
• Protiletadlové řízené střely Strela-10 – sovětský systém krátkého dosahu (dosah přibližně 5 km, dostup kolem 3,5 km) s infračerveným naváděním, stále široce používaný v regionu.
• Protitankové řízené střely 9M14 Maljutka – střely první generace s ručním naváděním (MCLOS) a dosahem kolem 3 km, v říčním kontextu využitelné proti lehce opevněným břehovým cílům nebo malým plavidlům.
• Dálkově ovládané zbraňové stanice (DUBS) – umožňují obsluhu palných zbraní bez vystavení střelce na palubě.
• Dálkově řízený ozbrojený vodní skútr – malý bezosádkový prostředek pohybující se těsně u hladiny, zřejmě určený pro průzkum, krytí přiblížení ke břehu nebo odvedení palby od mateřské lodi. Přesná technická konfigurace zveřejněna nebyla.

Důležité upozornění: tyto identifikace vycházejí z pozorování parádních a prezentačních záběrů, nikoli z oficiálního technického listu ministerstva. Srbská strana důvody nezveřejnění detailního seznamu nekomunikovala; pravděpodobně jde o kombinaci operační zdrženlivosti a PR strategie, která ukazuje schopnost, aniž by odhalovala přesnou konfiguraci.

Říční loď v éře dronů

Proč Srbsko investuje do říční flotily právě teď? Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, dramaticky zvýraznila roli dronů, protidronových systémů, distribuovaných senzorů a levnějších nosičů zbraní. Srbská Rečná flotila, brigádně pojatá součást pozemní armády se sídly v Novém Sadu, Bělehradě a Šabaci, operuje na Dunaji, Sávě, Tise, Begeji a přidružených kanálech. Nejde o námořnictvo v klasickém smyslu, ale o sílu určenou ke kontrole vnitrozemských vodních cest, zajištění přechodů řek pro pozemní jednotky, pátrání a záchraně i pomoci civilním orgánům při povodních a katastrofách.

Srbská Národní bezpečnostní strategie výslovně staví na suverenitě, územní celistvosti a vojenské neutralitě. Konkrétního protivníka nejmenuje. Modernizace Titelu tak zapadá do širšího vzorce: levně zvýšit bojovou hodnotu starších platforem, reagovat na lekce z dronového bojiště a udržet kontrolu nad vlastními řekami. Dne 7. února 2025 ministr obrany při návštěvě flotily hovořil o plánovaných významnějších investicích do říčních sil; Titel je zřejmě prvním viditelným výsledkem.

Kde stojí Titel ve srovnání s okolím

Titel není ani těžký říční monitor, ani rychlý útočný člun. Jeho nika je jinde: levnější víceúčelový nosič senzorů, rušení a lehčích střel.

Pro srovnání: rumunský dunajský monitor třídy „Mihail Kogălniceanu“ má výtlak 522 tun, délku 52 metrů a nese těžkou kanónovou i raketovou výzbroj. Titel se svými zhruba 80 tunami a 27 metry hraje v úplně jiné váhové kategorii. Na opačném konci spektra stojí ruský rychlý člun BK-16 s výtlakem pouhých 20,5 tuny a rychlostí 42 uzlů (asi 78 km/h), koncipovaný jako úderný výsadkový prostředek, ne jako senzorová platforma.

Právě v tom je pointa srbského přístupu. Titel nesoutěží s těžkými monitory o palebnou převahu ani s rychlými čluny o manévrovatelnost. Starý dunajský trup slouží jako plovoucí základna pro moderní senzory a protidronovou vrstvu, něco, co těžké monitory z devadesátých let nemají a rychlé čluny nemohou nést. Dne 8. května 2026 Srbsko a Rumunsko společně cvičily na Dunaji zastavování podezřelých plavidel a záchranné manévry, což ukazuje, že říční síly v regionu plní i stabilizační roli daleko za hranicemi klasického boje.

Signál z Dunaje

Jedna modernizovaná osmdesátitunová loď bezpečnostní rovnováhu na Balkáně nepřeklopí. Titel ale ukazuje trend, který přesahuje srbské hranice: i říční síly začínají dostávat protidronovou vrstvu, bezosádkové doplňky a modulárnější výzbroj. Balkánské armády už neřeší jen tanky a dělostřelectvo, řeší, jak přenést lekce z ukrajinského bojiště na vlastní řeky a vnitrozemské komunikace.

Starý trup ze sedmdesátých let, na kterém sedí západní radar, domácí rušička a sovětské střely vedle bezpilotního skútru. Přesně tak vypadá pragmatická obrana státu, který si nemůže dovolit stavět od nuly, ale odmítá zůstat v minulé generaci.

Článek Srbsko proměnilo minolovku v říční bojový stroj: RML-332 Titel nese protidronové systémy, rakety i bezpilotní skútry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munice za stovky milionů, o které nikdo nemluví

Klíčová rovina srbské pomoci Ukrajině se neodehrává na tiskových konferencích. Odehrává se v kontraktech, které Bělehrad uzavírá s americkými, španělskými, českými a dalšími odběrateli. Vučić sám v rozhovoru pro Financial Times v červnu 2024 připustil, že srbský obranný průmysl prodává munici „koncovým uživatelům“, a zpochybnil pouze přímý export do Ukrajiny. Odhad Financial Times hovoří o nepřímých dodávkách v hodnotě kolem 800 milionů eur.

Mechanismus je jednoduchý a osvědčený: srbské státní podniky vyrobí granáty a náboje sovětských ráží (typicky 122mm a 152mm dělostřelecké střely nebo munici pro tanky T-72), prodají je legitimnímu kupci v zemi NATO a ten je přesměruje na Ukrajinu. Srbsko si tak zachovává formální čistotu, zatímco jeho výrobní kapacity jedou na plný výkon.

Ruská Služba vnější rozvědky (SVR) na jaře 2025 veřejně obvinila Bělehrad z „rány do zad“ a jmenovala trasy přes Česko, Polsko a Bulharsko. Vučić reagoval dvojím gestem: oznámil vyšetřovací pracovní skupinu s ruskými partnery a zároveň prohlásil, že Srbsko zastavilo veškerý prodej zbraní. Jenže válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a poptávka po munici sovětských ráží neklesá. Podle nás je pravděpodobné, že úplné zastavení exportu bylo spíš diplomatickým gestem než trvalou realitou.

Zelenského návštěva a dronová továrna s Izraelci

Dne 8. srpna 2026 se v Bělehradě odehrála scéna, kterou by ještě před dvěma lety málokdo čekal. Vučić stál vedle Zelenského na společné tiskové konferenci a slíbil Ukrajině „plnou podporu“ na cestě do Evropské unie. Současně oznámil, že kolem 15. až 20. září se v Srbsku otevře společná továrna na výrobu dronů s izraelskou firmou Elbit Systems.

Podle investigace portálu BIRN a deníku Haarec bude v podniku držet Elbit 51 % a srbský státní zbrojní holding SDPR zbylých 49 %. Plánovaná výroba zahrnuje dvě kategorie bezpilotních prostředků, včetně typů s doletem přesahujícím šest kilometrů. Expert pro srbskou veřejnoprávní RTS zmínil, že první vyráběnou platformou by mohl být malý úderný dron s přibližně 250 až 500 gramy směrované nálože, tedy kategorie srovnatelná s jednorázovými FPV drony, které dnes na obou stranách fronty spotřebovávají tisíce kusů denně.

Vučić na tiskové konferenci zdůraznil, že se Zelenským o vojenské spolupráci nemluvili. Současně ale srbská prezidentská kancelář potvrdila příslib dvou milionů eur na podporu ukrajinské energetiky. Veřejný obraz zůstává pečlivě vyvážený: žádné zbraně, ale ano energetice, ano evropské cestě, ano společné fotografii.

Proč Moskva ztrácí Bělehrad po malých krocích

Srbský odchod z ruské sféry vlivu nepřišel jedním dramatickým gestem. Přišel sérií praktických rozhodnutí, která dohromady mění rovnováhu.

• Energie: Vučić v rozhovoru pro Reuters v únoru 2026 řekl, že Srbsko odebírá stále více plynu od evropských a ázerbájdžánských dodavatelů. Ruský Gazprom s Gazprom Něfť sice drží většinový podíl v jediné srbské rafinerii, ale monopol na plyn se drolí.
• Brusel: Předseda Evropské rady António Costa v červnu 2026 veřejně potvrdil, že EU vidí Srbsko na evropské cestě. Evropská komise v červenci naznačila, že Bělehrad pokročil natolik, aby se mohl otevřít další vyjednávací cluster.
• Zbrojní průmysl: Místo ruských dodávek techniky Srbsko otevírá výrobní linku s izraelským Elbitem, firmou, jejíž systémy používají armády NATO po celém světě.

Každý z těchto kroků je sám o sobě vysvětlitelný pragmatismem. Dohromady ale vytvářejí obraz země, která se od Moskvy vzdaluje rychleji, než je ochotna přiznat.

Srovnání, které Bělehradu lichotí

Zajímavý kontrast nabízí Bulharsko. Sofia po letech otevřeně dodávala Ukrajině zbraně z vlastních armádních skladů, a v červnu 2026 nová vláda premiéra Rumena Radeva tyto dodávky zastavila. Srbsko postupuje přesně obráceně: veřejně popírá jakoukoli vojenskou spolupráci s Kyjevem, ale nepřímé kanály fungují dál.

Pro Vučiće má tento model trojí výhodu. Doma neprovokuje proruskou část voličů. Navenek nezhoršuje vztahy s Moskvou, na které Bělehrad stále spoléhá v otázce Kosova i v energetice. A prakticky nechává běžet obranný byznys, který srbské ekonomice přináší stovky milionů eur ročně. Samotný princip přeprodeje přes třetí země není unikátní, podobně fungují i jiné státy. Výjimečné je, že ho používá právě země, kterou Kreml ještě nedávno počítal mezi své.

Moskva zatím reagovala hlavně politickým tlakem přes SVR a veřejnými obviněními. Tvrdší ekonomické sankce proti Srbsku zatím nepřišly, ale páky existují: cena plynu, rafinérský sektor, diplomatická podpora srbských pozic na Kosovu. Otázkou je, zda je Kreml ochoten tyto páky skutečně použít, a riskovat, že Bělehrad definitivně dotlačí na druhou stranu.

Srbsko v srpnu 2026 stojí přesně tam, kde to Moskvu bolí nejvíc: jednou nohou v Bruselu, druhou v byznysu s municí pro Kyjev, a oběma rukama odmítá sankce, aby si zachovalo iluzi rovnováhy. Pro Kreml je to důkaz, že i poslední evropský spojenec hraje vlastní hru.

Článek Rusko si uvědomuje, že s ním nikdo nechce nic mít. Tradiční evropský spojenec podporuje Ukrajinu jako žádná jiná země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šumandija nese různé typy raket a střel

Na konstrukci raketometu pracuje Srbsko již delší dobu. Wikipedia uvádí, že ho začalo vyrábět již v roce 2017, a jedná se o takzvaný modulární systém umístěný na podvozku nákladního automobilu 8×8, což znamená, že do něj lze použít více typů munice s různou ráží, dosahem a silou. V nejnovější představené konfiguraci má Šumadija nést velice silné varianty.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

V těžké konfiguraci s dalekým dosahem má Šumadija mít dvě rozdílná pouzdra s municí. Defence-Blog uvádí, že v prvním z nich má jít o dvojici balistických raket ráže 400 milimetrů Jerina 1 s dosahem 300 kilometrů a hlavicí o hmotnosti 250 kilogramů, zatímco v druhém má být jedna střela Vila 1 označovaná za těžkou potulující se munici s dosahem 300 kilometrů a hlavicí až 450 kilogramů. Armádní Zpravodaj soudí, že půjde o střelu s nějakým typem proudového motoru velikostí na pomezí dronu a střely s plochou dráhou letu.

Srbský raketomet má i menší munici

Šumadija má ale zvládat i jinou munici. TopWar uvádí, že mohou být v muničních modulech umístěné i rakety Jerina 2 s dosahem 70 kilometrů, kdy jich je každém pouzdře 6; raketomet jich tedy zvládne najednou 12. Není samozřejmě vyloučené, že by výrobce mohl v budoucnu přijít ještě s dalším typem munice, například s menšími raketami ve větším počtu, aby dodal zbrani schopnosti podobné sovětskému systému BM-21 Grad a zvýšil jehi univerzálnost.

Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili

Velkou otázkou je ovšem přesnost raket. Třeba Jerina 1 má mít bud pouze inerciální navádění a přesnost 150 metrů, a pokud používá i GPS, tak 50 metrů. To by ale znamenalo, že se přesností blíží spíše staré sovětské raketě OTR-21 Točka, i když má větší dolet. Na druhou stranu je mnohem méně přesnější než moderní typy, například americká MGM-140 ATACMS nebo ruská 9K720 Iskander-M. Otázkou pak samozřejmě je, jak se liší cena těchto systémů.

Článek Extrémní síla z Evropy, jaká se jenom tak nevidí, a to od chudé země. Srbsko představilo raketomet ráže 400 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Morava má dostřel až 40 km a je přesnější

Raketomet LRSVM Morava začalo Srbsko vyvíjet jako náhradu za starý ruský BM-21 Grad a své staré raketomety M-77 Oganj a M-63 Plamen, uvádí Wikipedia. Hotový byl v roce 2014 a jeho parametry jasně naznačují, že je jasně lepší než zmínění předchůdci. Pořídily si ho však jenom Spojené arabské emiráty, a některé kusy dostala darem vláda v Libyi. Na čtyřkolovém vozidle je i ve výzbroji Srbska a jeho technologie je užívána při modernizaci jiných raketometů.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY-SA

Morava není jednotné odpalovací zařízení, ale celá rodina systémů. Existují totiž odpalovače na střely ráže 107, 122 a 128 milimetrů. Military-History uvádí, že nejdelší dolet rakety je 40 kilometrů, ale ve vývoji má být i raketa s doletem 50 kilometrů. Ta má mít také mnohem lepší přesnost než třeba střela ze sovětského Gradu. Armádní Zpravodaj se domnívá, že lepší přesnost může snížit spotřebu raket, neboť jich bude na zničení cíle stačit méně.

Nová zbraň založená srbském LRSVM

Výsledkem projektu raketometu Morava ve spojení s raketometem M-77 pak vznikl raketomet LRSVM M-18 Oganj. ArmyRecognition uvádí, že je umístěn na vozidle FAP 6×6 s pancéřovanou kabinou a také používá různé druhy střel, včetně nejmodernějších řízených střel označovaných jako Košava 1 a Alas. Některé z nich mají mít dolet až 50 kilometrů a jejich počet střel v odpalovači se liší podle ráže – nejčastěji jich je 24.

Česko poskytlo Ukrajině i raketomet BM-21MT Striga, což je „vytuněný“ BM-21 Grad na podvozku Tatra. Jde o vskutku nesnadný cíl

Systém založený na raketometu Morava může odpalovat jednotlivé střely, což je žádoucí při použití těch naváděných, nebo odpálit salvu a pokrýt plochu až 32 hektarů. Jelikož jsou střely v pouzdrech, která lze na vozidlo naložit dvě, může být raketomet nabitý vycvičenou obsluhou do 5 min. Připravit ho ke střelbě pak trvá 45 s a do půl minuty může opustit pozici.

Článek LRSVM Morava: nejspíše povedený srbský raketomet s dosahem 40 km je lepší než starý BM-21 Grad, ale skoro nikdo ho nechce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Explodovala továrna, která dodává Ukrajině

K incidentu došlo v ranních hodinách 30. května 2025, když pracovníci prováděli rutinní operaci lisování pentritu k iniciaci (silná výbušnina) výbušné směsi. Zatím z neznámých důvodů však došlo k jejímu vznícení, což mělo za následek výbuch. Ten těžce zranil jednoho pracovníka, zatímco další čtyři utrpěli lehká poranění s příznaky otřesu mozku.

Ukrajincům se podařil fenomenální úder: přes 40 ruských letounů hoří, včetně bombardérů Tu-22 a Tu-95. Ukázali záběry

Jiné informace nejsou známy, ale redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že může být jednou z možností ruská sabotáž. Pouze o den dříve totiž Ruská federace obvinila zbrojovku, že dodává munici a zbraně ukrajinské armádě. Podle ní se objem dodaných zbraní měří ve stovkách tisíc raket pro vícenásobné odpalovací raketové systémy a houfnice, stejně jako v milionech nábojů do ručních zbraní. Je dobré připomenout, že má jako jedna z mála evropských zbrojovek technologie k výrobě podle sovětských, resp. ruských standardů.

Sama společnost Krušik (HK Krušik a.d.) potvrzuje, že vyrábí kupříkladu:

• 60mm minometné granáty
• 81mm minometné granáty
• 82mm minometné granáty
• 120mm minometné granáty
• 155mm dělostřelecké granáty
• minometné granáty pro drony
• neřízené rakety vzduch-země
• neřízené rakety země-země
• letecké pumy FAB-100 a FAB-250
• protitankové střely 9M14 Maljutka
• ruční granáty a mnoho dalšího

Reportér N1 zjistil, že nedošlo k zastavení provozu továrny, a že probíhá jako jindy, nejspíše však došlo k omezení procesu lisování pentritu. Krušik byla mimochodem založena v roce 1939 jako soukromá továrna na střelivo, která dnes dodává do 70 zemí po celém světě.

Zda stojí za incidentem sabotáž, není jasné, ale Armádní Zpravodaj připomíná, že má konkrétně ruská zpravodajská služba (GRU) na svědomí mnoho incidentů po celé Evropě, mezi nimi i výbuch skladu v českých Vrběticích. Jeden z agentů, který za tím měl stát, dnes vede speciální sabotážní jednotku, o jejímž vzniku informoval Armádní Zpravodaj v únoru 2025.

Francie vyvíjí balistickou raketou s dosahem 2 000 km. Aby kriticky ohrozila Rusko, poučila se ze zkušeností na Ukrajině

Kdo by chtěl tvrdit, že by GRU nic takového neudělala a že jde o výmysl, stojí za to připomenout třeba prokázané zapálení obchodního domu IKEA ve Vilniusu, o němž redakce Armádního Zpravodaje psala v březnu 2025, nebo nedávno rozbitou skupinu záškodníků, kteří pod taktovkou ruské rozvědky budovali v Estonsku civilní armádu, která by převzala moc.

Článek V Srbsku bouchla továrna na výrobu munice. Jenom den poté, co ji Rusko obvinilo z podpory Ukrajiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malý dosah je pro BM-21 Grad riziko

Raketomet BM-21 vstoupil do služby v sovětské armádě v roce 1963, uvádí Wikipedia, což se na jeho současných schopnostech podepisuje, ačkoliv se dočkal mnoha vylepšení nebo úprav. Jednou je československý, respektive český RM-70 Vampire. Obecně platí, že jeho základní střely mají dosah 20 kilometrů, což obsluhu raketometu nutí operovat blízko nepřátelské linie, přičemž je dnes snadno odhalitelný průzkumnými drony, a to je riziko.

iZdroj fotografie: EDePro

Řešením je ale prodloužení dosahu raket – jednou z takových je srbská G-2000, jejíž výrobce EDePro ji popisuje jako střelu s dvojnásobným dosahem oproti standardním raketám. Konkrétně má zasahovat cíle do vzdálenosti 40,2 km a lze ji použít do stávajících raketometů BM-21 Grad nebo jejich různých variant. Dokonce má být možné udělat novou střelu G-2000 za použití hlavic ze starých raket, z čehož Armádní Zpravodaj soudí, že zůstala ničivá síla zachovaná.

G-2000 má nový motor a lepší aerodynamiku

Dvojnásobného dosahu dosahují rakety G-2000 díky novému typu pohonu a aerodynamičtějšímu tvaru, což jim zároveň zvýšilo přesnost. ArmyRecognition uvádí, že motor obsahuje hned dva typy pohonné látky s různou rychlostí hoření, a také má obsahovat kompozitní palivo s vysokým obsahem hliníku. Tato kombinace je dle všeho účinnější a rakety tak doletí díle.

Česko poskytlo Ukrajině i raketomet BM-21MT Striga, což je „vytuněný“ BM-21 Grad na podvozku Tatra. Jde o vskutku nesnadný cíl

O rakety je údajně zájem a Srbsko je vyváží, čemuž se nelze divit, jelikož je BM-21 Grad velmi rozšířený. Pro mnohé armády může znamenat střelivo s dvojnásobným dosahem vyřešení problému, jak získat raketomet s větším dostřelem, a nemusí tak kupovat novou a drahou zbraň, což je bezesporu levnější cesta. Na druhou stranu ani zlepšení přesnosti nedělá z Gradu s raketami G-2000 přesně naváděnou zbraň a musí spoléhat na plošný účinek.

Článek Srbské rakety G-2000 dávají raketometu BM-21 Grad zase o něco větší smysl. Létají dvojnásobně dále, obsluha může jásat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zrozen z balkánských válek i Afghánistánu

Konflikty na Balkáně a na Středním východě ukázaly potřebu zavedení vozidel MRAP (Mine Resistant Ambush Protected, tedy odolných proti účinkům exploze min a improvizovaných výbušných zařízení). Pozadu nechtělo zůstat ani Srbsko, které proto v roce 2016 na výstavě IDEX ve Spojených arabských emirátech představilo vlastní „povoz“ tohoto typu vznikající v továrně ve Velikej Plane. V loňském roce navíc Srbsko představilo na stejném místě také novou prodlouženou a vylepšenou variantu Miloš II.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY-SA

Miloš (v závorce data pro Miloš II) má na délku 5,45 m (6,5 m), na výšku 2,30 m (2,38 m, s věží pak 3,25m) a na šířku 2,51 m (2,61 m), zatímco hmotnost je 14 tun (15,5 tun). Využito bylo mnoho dovozových a licenčních komponentů – náprava je například od francouzské firmy Texelis, hnací jednotka zase americký diesel Cummins ISB 300 s výkonem 252 kW s automatickou převodovkou a pohonem 4×4. Maximální rychlost je slušných 110 km/h (100 km/h).

Zásoba paliva je u druhé varianty 280 litrů. Motor má v terénu spotřebu 30 až 35 litrů na 100 km a dojezd po silnici je kolem 600 km.

M16 Miloš má nejistou budoucnost

Srbský M16 Miloš se vyznačuje nejenom skvělou průchodností terénem, ale především perfektní bezpečností posádky. V sedadlech s balistickou ochranou uveze 8, respektive 10 mužů, a vydržet má odpálení miny i zásah RPG-7. Pneumatiky mají vložku run-flat, takže i po zásahu a vypuštění vzduchu by měly být schopny udržet zátěž 4,5 tuny každá a při rychlosti až 50 km/h dostat vozidlo až na 50 km od místa zásahu.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY-SA

Pýchou srbského zbrojního průmyslu je ovšem dálkově ovládaná věž, která původně nesla 12,7mm kulomet; ovšem u Miloše II byl nahrazen 20mm kanónem M55 s nočním viděním a termokamerou. Vedle něj může nést i protitankové střely nebo minomet.

Posádka pak může sledovat okolí čtyřmi HD kamerami a zůstávat tak v bezpečí. Samotné Srbsko plánuje odebrat pro armádu od obou verzí 112 kusů, ale jelikož se potýká s finančními problémy, je budoucnost zakázky nejistá. Miloš se však dostal i do výzbroje Kypru a Senegalu.

Článek Zrozen ve válce, ale bez velkého úspěchu: srbský M16 Miloš vypadá jako solidní obrněnec, ale jeho budoucnost je nejistá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některé dodávky byly zrušeny, jiné odloženy

V naději, že budou ruské zbrojovky opět schopny závazky plnit, došlo u některých kontraktů k odložení, zatímco třeba náhradní díly nakupovalo Srbsko v zemích, které je vyrábí v licenci. Jak se však ukázalo, k pokrytí výpadků to nestačilo, a navíc Rusko nedokáže v tuto chvíli garantovat ani dodávku nových systémů, uvádí MilIn, ačkoliv jsou pro srbské ozbrojené síly nezbytné.

Rusko a Írán utuží vztahy. Již za pár dní podepíší dohodu o strategickém partnerství, včetně vojenské pomoci a jaderného programu

Jednat se má například o systémy protivzdušné obrany Pancir-S1, jejichž nákup oznámily ještě v roce 2021, a pravděpodobně také o protitankové systémy Kornet. Náčelník generálního štábu srbské armády, generál Milan Mojsilović, uvedl v rozhovoru pro VečernjeNovosti, že je potřeba zajistit obranným silám plnou bojeschopnost bez výpadků v dodávkách.

iZdroj fotografie: Vojska Srbije / Creative Commons / CC BY

Vidět to je například v oblasti protivzdušné obrany, kdy nahrazuje ruský S-400 čínským FK-3, což je jeho ekvivalent. Srbsko je podle theDefensePost první v Evropě, kdo systém využívá. Již loni se navíc rozhodlo nahradit i zastaralé letouny MiG-29 francouzskými Dassault Rafale, uvádí Reuters. V obměně dalších zbraní bude zřejmě pokračovat, ačkoliv některé kontrakty s ruskými dodavateli odložila armáda na později v naději, že se je podaří splnit, byť po termínu.

Článek Rusko neumí držet slib. Jeden z největších odběratelů jeho zbraní ho proto opouští. Srbsko vsadí na Čínu a Francii, už má náhradu S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

12 letounů jako náhrada za ty sovětské

Definitivní smlouva mezi Francií a Srbskem ještě uzavřena není, ale očekáváno je to zhruba v červnu 2024, uvádí TheDefensePost. Země by měla koupit 10 jednomístných letounů a 2 dvoumístné, jejichž cena by měla být kolem 75 miliard korun, uvedl Janes. Není samozřejmě jasné, co vše bude připravovaná smlouva zahrnovat, často se takového kontrakty týkají i náhradních dílů, údržby, modernizace, výcviku nebo dodávek některých zbraní.

iZdroj fotografie: Bikash Das / Creative Commons / CC BY

Západní nebo francouzské zbraně bude Srbsko pro své nové letouny určitě potřebovat, protože se v současnosti spoléhá na sovětské a ruské Mikoyan MiG-29 Fulcrum; Wikipedia uvádí, že jich má ve výzbroji 14. Využívají přitom střely a pumy sovětské a ruské konstrukce, které běžně ty západní mít nemohou. Srbsko má pravděpodobně i starší verze střel vzduch-vzduch, případně pum, a ty jsou již v současné době považované za zastaralé.

2motorový letoun pro různé operace

Rafale je dvoumotorový letoun zavedený do výzbroje francouzského letectva v roce 2011, a Airforce-Technology ho popisuje jako stroj schopný provádět širokou škálu misí na krátké i dlouhé vzdálenosti. Schopen je pozemních a námořních útoků, průzkumu nebo vysoce přesných úderů, ovšem ve Francii je rovněž nosičem jaderných pum. Obecně je považován za jeden z nejvyspělejších letounů 4,5. generace na světě, a jeho rychlost je až Mach 1,8, přičemž má nadzvukovou rychlost udržovat i bez přídavného spalování, což není vždy standardem.

F-16 a Rafale mohou ve světě svádět tvrdý souboj o zákazníky; ale jaký letoun zvolit? Oba jsou skvělé, rozhodnou nejspíše 3 parametry

Letoun se také může spolehnout třeba na vynikající radar typu AESA s označením RBE2. Společnost Dassault na svých internetových stránkách uvádí, že je plně kompatibilní se střelou vzduch-vzduch MBDA Meteor, což je nejlepší radarem naváděná střela dlouhého dosahu ve výzbroji NATO. Rafale může nést celkem 9,5 tun zbraní na 14 závěsnících, a kromě Meteoru to mohou být francouzské teplem naváděné střely vzduch-vzduch MBDA MICA, řízené pumy AASM, řízené střely SCALP-EG a celá řada další západní letecké výzbroje.

Článek Srbsko by si mohlo „osedlat“ francouzské Dassault Rafale. Oproti sovětským MiG-29 by se jednalo o nesrovnatelný posun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Potomek západu i východu

Vývoj Y-20 byl oficiálně zahájen v roce 2006. Na západní i východní poměry šel vývoj neskutečně rychle kupředu a první prototyp vzlétl již v lednu 2013. Ve stejném roce se na nebe podívaly i další dva předsériové stroje. Při konstrukci Y-20 bylo v obrovské míře využito 3D modelingu, což značně ušetřilo čas. Podobnost s C-17 Globemaster III a Y-20 je zcela zjevná, a proto se spekuluje o průmyslové špionáži.

Po prozkoumání konstrukce západními odborníky bylo odhaleno, že Y-20 se v mnohém od Y-17 liší. To je dáno i tím, že při jeho konstrukci spolupracovali Číňané i s ruskými a ukrajinskými odborníky, kteří se podíleli v dobách SSSR nejen na programu Il-76, ale i Antonova An-225 Mrija. Proto je ve stroji i mnoho řešení z „východní konstrukční školy“, jeř z Y-20 dělají naprosto unikátní a velmi flexibilní konstrukci.

iZdroj fotografie: N509FZ / Creative Commons / CC BY-SA

S čím doopravdy měla Čína velké problémy, byly motory. S jejich vývojem a výrobou mají Číňané dlouhodobé potíže. I stíhačky 5. generace J-20 by měly dostat motory WS-15 domácí výroby až letos, i když jejich vývoj začal již v roce 2006. Y-20 dosud používal ruské D-30KU. Silné domácí motory WS-20 s tahem 156 kN dostal Sian až v roce 2020. Teprve nyní tedy může plně využít svůj potenciál.   

Opravdu velká baculka    

Y-20 skutečně není žádný drobek. Délka trupu je plných 46,7 metrů, rozpětí 49,5 metrů a výška 15 metrů. Hmotnost prázdného stroje je plných 100 tun. Nosnost je 66 tun. Maximální vzletová hmotnost pak dosahuje 220 000 kilogramů, tedy 220 tun. Stroj je i přes značnou hmotnost schopen díky speciálně vyvinutému podvozku se čtrnácti koly operovat i z velmi špatných přistávacích ploch.

Čínský stroj je velmi moderní konstrukce. Jedná se o středoplošník s řídicími plochami ve tvaru T. Ovládání je plně elektronické a kabina je zcela ve „skle“, tedy vybavena plně dotykovými panely. K obsluze giganta jsou potřeba pouze tři muži posádky – dva piloti a palubní technik. Při výrobě Y-20 se do maximální míry používá metoda 3D tisku. Konstrukce je tak lehčí a odolnější.

iZdroj fotografie: N509FZ / Creative Commons / CC BY-SA

S novými motory oproti prototypům vzrostly také značně výkony. Zatímco prototyp zvládl maximální rychlost kolem 780 km/h, u sériové verze poskočil tento parametr se čtyřmi WS-20 na plných 920 kilometrů v hodině. Dostup je 13 000 metrů a dolet je 7 800 kilometrů a palivo může být doplněno za letu. Pro jeho tvary se Y-20 přezdívá v Číně „Baculka“.

Velkolepé plány Pekingu

Do provozu v Čínském vojenském letectvu se první stroje dostaly v roce 2016 a veřejnosti byly představeny o rok později pří oslavě 90. výročí založení Čínské lidové osvobozenecké armády. Během zemětřesení ve Wuchanu v roce 2020 a krize spojené s covidem-19 byly letouny nasazeny při distribuci humanitární pomoci. Sian Y-20 se objevil už i v Evropě. V dubnu během série letů dodaly stroje do Srbska protiletadlové systémy HQ-22.

S Y-20 má čínské letectvo velké plány. Podle analytiků spojených s čínskou armádou bude armády i civilní sektor potřebovat až 1 000 „Baculek“. Zatím jich bylo dodáno kolem čtyřicítky. Jeden stroj vyjde na 130 milionu dolarů (3,2 miliardy korun). Jedinou dosud známou variantou je verze U, což je létající tanker.

Podle odhadů západních analytiků se chystá i létající velicí centrum nebo protipól amerického AWACSu. Y-20 má být ovšem jenom počátek. Čínské letectvo chce do svých stavů i monstrum s nosností 200 tun, což bude podobné, jako měl Antonova An-225 Mrija. Je však otázkou, zda se tyto plány splní.   

Článek Čínský obr vládne nebesům. Sian Y-20 je největší vojenské letadlo současnosti. S tankem na palubě doletí až do JAR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Staré MiGy-29 jsou nevyhovující

Jedinými funkčními letadly, kterými dnes Srbsko disponuje, je letka čtrnácti MiGů-29. Mělo ještě několik desítek MiG-21, ale ty byly v tak žalostném stavu, že je raději z výzbroje stáhlo. Současné stroje má z Ruska a Běloruska a i když některé jejich části byly modernizované, současným potřebám nevyhovují. Musí se poohlédnout po jiných stíhačkách. Vzhledem k tradičním vazbám se nabízelo Rusko, ale zde je zvláště dnes Srbsko vystaveno hrozbě, že bude odvrženo Západem.

iZdroj fotografie: Uživatel Alert5 / Creative Commons / CC BY-SA

Že to Srbsko bere vážně, dokládá i to, že v nedávné minulosti nekoupilo ruský protivzdušný systém S-400, ale čínský HQ-9. Právě Čína může být jednou ze zemí, ze které by mohly nové srbské stíhací stroje pocházet. Jejich výhodou by byla cena a skutečnost, že by mohly používat čínské střely vzduch-vzduch, jako je střela krátkého dosahu PL-10 nebo radarově naváděná střela dlouhého doletu PL-15, jež mají dosahovat velmi kvalitních výkonů. Čína má hned dvě letadla, která by mohla nabídnout. Prvním je J-10 a druhým JF-17 Blok 3.

V obou případech se jedná o jednomotorové víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace. Ačkoli se jejich vznik řadí na konec 90. let a začátek 21. století, odpovídají svými schopnostmi spíše západním strojům z období 90. let. Nakupují je také většinou ne zrovna bohaté země. Jsou ale určitě lepší než současně provozované srbské stíhačky a nebyly by tak drahé. Srbsku by mohly umožnit udržet si pozice mezi Západem a Ruskem, i když ani Čína nemusí být západními zeměmi vnímána jako nejlepší „zbraňový“ partner.

Z evropských letadel má šanci Rafale

Další možností je evropské řešení. Zde by se nabízely letouny Eurofighter a Rafale. Právě druhý jmenovaný je díky dobrým vztahům s Francií a exportním úspěchům spíše pravděpodobnějším kandidátem. Je samozřejmě výrazně dražší než čínské stroje, ale také mnohem kvalitnější. Například při testech v Egyptě loni dokázal zcela deklasovat nejmodernější ruský letoun čtvrté generace Su-35. Nákup evropského stroje by v EU mohl být vnímám pozitivně, jako jasný signál, že Srbsko má reálnou snahu dostat se do EU.

Ale i k Rusku by se nakonec mohlo Srbsko obrátit, i když to vzhledem k sankcím, s nimiž se nyní musí potýkat, a nutnosti doplnit letadla ztracená na Ukrajině, může být problém. Každopádně asi nejlepší by byl MiG-29M, což je nejnovější verze tohoto letadla, případně jeho pokračovatel MiG-35. Jsou také dražší než čínské stroje, ale velmi by to ulehčilo výcvik pilotů a obslužného personálu. Pokud by Srbsko chtělo opravdu moderní stíhačky, muselo by počkat například na ruský jednomotorový letoun páté generace Checkmate.

iZdroj fotografie: Indian Air Force / Creative Commons / GODL-India

Problém je, že Rusko představilo zatím jen maketu. I když tvrdilo, že letadlo bude připravené k dodávkám v roce 2027, mnozí o tom pochybují. Obzvláště za situace, ve které se země po invazi na Ukrajinu ocitla, vypadají ruské plány s tímto letounem už jen jako propaganda. Už jen to, že projekt měli financovat budoucí zájemci, což za současných sankcí není vůbec možné, může způsobit, že letadlo se ani nikdy vyrábět nezačne.

Společná akvizice s jiným státem?

Velmi přijatelnou a možnou alternativou, kterou by Srbsko mohlo také poptávat, jsou dnes i stroje SAAB J-39E a zajímavý stíhač jihokorejské provenience KF-21. A to už nikdo z odborníků analyzujících snahy Srbska modernizovat svoje stíhací letectvo nebere v potaz jeho možnosti na trhu olétaných strojů, kde je možné získat některé zajímavé stroje relativně levně, a přitom stále ještě s přijatelnými výkony či s možnostmi jejich modernizace spolu s nákupem.

iZdroj fotografie: David Raykovitz / Public Domain

Jenže vztah USA a Srbska je poněkud komplikovaný, a proto nejnadějnější možnost zvaná starší F-16 či F-18 upgradeované do podoby novějších verzí zřejmě nepřicházejí v úvahu. Což se zřejmě týká i olétaných F-15 z Japonska či Izraele. V Srbsku však existuje velmi dobře fungující letecký průmysl, který drakově a motorově zvládá v leteckém oboru i náročné konstrukce vlastními silami. Takže nelze vyloučit i další možnost, a to tichý transfer technologií z Ruska (a snad i z Číny) určených k důkladné modernizaci a prodloužení životnosti stávajících MiGů-29.

Touto cestou šel například embargovaný Írán, byť s jinými letadly. Jako nepravděpodobná, avšak možná alternativa se jeví i teoretický postup, že se Srbsko spojí s jiným státem, který má podobný problém, a společně by nová letadla poptaly v jediné akvizici. Rozvojových států hlavně v Africe se stejnými problémy je poměrně dost. A když zauvažujeme, v Asii řeší problém modernizace svého letectva také Indie…

Která jiná letadla by mohlo Srbsko ještě poptávat?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine

Článek Srbsko hledá náhradu za stárnoucí MiG-29. Ve hře jsou čínské, ruské a evropské stíhačky, rozhodne politika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.