V roce 1926 se sovětský střelecký sport ocitl v krizi. Zásoby tehdy v Rusku oblíbené pistole Browning 1906 začaly pomalu docházet, a vzhledem k embargům nebyl dovoz ze zahraničí možný. Střelecký klub Dynamo Moskva proto vyzval k vývoji vlastní pistole, která by cizí výrobu nahradila. Ale redakce Armádního Zpravodaje soudí, že i když se výrobek ke sportu paradoxně vůbec nehodil, rozhodně se neztratil a měl ji i nejvyšší vůdce.

Browningův učeň v akci s bolševiky

Vývoje nové první sovětské poloautomatické pistole se chopil Sergej Alexandrovič Korovin (1884–1946). Jednalo se o velmi nadaného inženýra, který v mládí studoval na charkovské technice. Zapojil se však do revolučního hnutí a musel z carského Ruska prchnout.

Kanadská armáda stále používá revoluční pistole Browning Hi-Power z 2. světové války. Někdy poslouží lépe než útočné pušky

Usadil se nakonec v Belgii, kde pracoval v továrně Browning, a do vlasti se vrátil až v roce 1914, aby pomáhal v boji bolševikům, kteří si jej náležitě cenili. Korovin přišel s návrhem malé kompaktní pistole v mnohém připomínající Browning, a přesto se nebál ani vlastních řešení, která se ukázala jako velmi zdařilá.

iZdroj fotografie: Costas-1963 / Creative Commons / CC BY-SA

Korovinova pistole využívá klasicky zpětného rázu a otevřeného závěru, který vyhodí vystřelenou nábojnici a do hlavně nabije novou. Spoušť byla jednočinná a úderník krytý, střelci si velmi pochvalovali řešení pojistky na levé straně zbraně, přičemž jde odjistit pohybem palce. Byla však značně problémová – západka zásobníku je totiž na dolní časti rukověti.   

Kompaktní ocelový kvádr pistole TK

Rozměry pistole z návrhu pana Korovina nebyly velké. Měřila pouhých 127 mm, z toho délka hlavně byla 67,5 mm, zatímco výška zbraně 98 mm – tedy ideální do kapsy. Co naopak ideální nebylo, byla hmotnost. Prázdná zbraň měla 423 gramů a plně nabitá 485gramů. Pistole byla přitom komorovaná na náboj 6,35 x 15 mm Browning.

ČZ vz. 50: legendární pistole bratří Kratochvílů měla nevídaný úspěch. Vzniklo jí skoro 90 000 ks a na svou dobu byla dost pokroková

Korovin se sice u Browninga v mnohém inspiroval, ale jeho zbraň stejně tak vybočovala. Na rozdíl od „Belgičana“ se sovětská konstrukce lépe držela a vešlo se do ní místo šesti nábojů hned osm. Navíc měla také pouhých 26 dílů a mnoho součástek plnilo hned několik funkcí – například pojistka fixovala i hlaveň v rámu.

Zbraň Korovin vyvíjel v letech 1924 až 1925, a roku 1926 pak začala výroba. Vyráběna byla v Tule a vysloužila si označení „Pistolet Tulskij, Korovina obrazsca 1926 goda“, jednodušeji TK. Její produkce probíhala až do roku 1935, ale v roce 1930 došlo k drobné úpravě mířidel a střenek. Ty byly do roku 1930 ze dřeva, později z bakelitu.

Selhávala, ale přesto byla oblíbená

Konstrukce TK se brzy ukázala jako na svou dobu velmi zdařilá. Sice byla těžší, ale to nebylo ke škodě jejímu ovládání – zkušený střelec dokázal za minutu vystřílet až 24 ran. Problémová se však ukázala pojistka, která působila jenom na záchyt úderníku, takže pokud došlo k pádu, mohlo dojít k nechtěnému výstřelu.

Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá

Když někdo nosil zbraň nataženou, docházelo k únavě bicí pružiny a TK ztrácela spolehlivost. Velkým problémem byla také přesnost – na 25 metrů zbraň „utíkala“ od cíle až na 25 cm. Zastavovací účinek byl pro armádu malý, a tak se TK nikdy oficiálně nedostala do výzbroje Rudé armády, i když si ji mnozí důstojníci pořídili, neboť byla lehčí než služební Tokarev TT-33.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Uplatnění naopak našla především u agentů NKVD, milicionářů a bankovních ochranek, ale na svou sebeobranu ji dostávali i mnozí vysoce postavení soudruzi. Často krásné gravírované kusy byly za odměnu předávány tzv. stachanovcům, a jeden měl mít i Stalin. Celkem bylo vyrobeno na 300 000 pistolí TK, z nichž se mnohé v nouzi dostaly i do bojů 2. světové války. Dnes však již patří jenom k vyhledávaným sběratelským kouskům.