Ruská touha po střetu s NATO: Kreml sní o válce se Západem, ze své vlastní agrese ale pokrytecky obviňuje Alianci

Dne 31. července 2026 se na litevské základně Šiauliai uskutečnila ceremonie, která by ještě před pár lety proběhla téměř bez povšimnutí. Čtveřice italských Eurofighterů převzala štafetu od odcházejícího francouzského a rumunského kontingentu v rámci mise Baltic Air Policing. Jenže tentokrát nešlo o pouhou rutinní výměnu pilotů. Litevské ministerstvo obrany výslovně propojilo střídání s rozhodnutím ankarského summitu NATO posunout celý rámec od klasického hlídkování vzdušného prostoru k plnohodnotné protivzdušné obraně. A zatímco Aliance reagovala na reálné hrozby (pokračující ruskou válku proti Ukrajině, dronové incidenty nad Pobaltím a narůstající provokace v blízkosti svého území), kremelský mluvčí Dmitrij Peskov už chrlil opačný příběh: prý je to Pobaltí, kdo si vyrábí nepřítele, aby přitáhlo další vojáky NATO.

Tři země, tři mise, jeden štít

Letní rotace 2026 nebyla jednolitá operace, ale koordinovaný trojúhelník nasazení napříč východním křídlem Aliance.

• Litva: Čtyři italské Eurofightery Typhoon dorazily do Šiauliai, kde nahradily francouzsko-rumunský detašmán. Ten během svého čtyřměsíčního působení nejen hlídkoval, ale podle litevského ministerstva obrany také fyzicky neutralizoval drony nad Lotyšskem a Estonskem, což samo o sobě vysvětluje, proč Aliance mění slovník z „hlídkování vzdušného prostoru“ na „protivzdušnou obranu“.
• Estonsko: Turecko vyslalo na základnu Ämari pět stíhaček F-16 a 76 příslušníků personálu na období srpen až listopad. Ankara tím veřejně demonstrovala, že obrana Pobaltí není záležitostí jen severních a západoevropských spojenců. Turecký kontingent v estonském vzdušném prostoru je podle dostupných přehledů předchozích rotací přinejmenším velmi neobvyklý, ne-li bezprecedentní.
• Rumunsko: Španělský EMAD nasadil sedm stíhaček F-18M Hornet, transportní letoun A400M a v závěrečné fázi čtyřměsíčního nasazení tři vrtulníky NH-90 určené výhradně pro boj proti dronům. Právě ta poslední složka je klíčová: nejde už o symbolické letectvo, ale o materiální odpověď na dronovou hrozbu v černomořském prostoru.

Dohromady jde o nejkomplexnější obměnu vzdušných sil na východním křídle od spuštění operace Eastern Sentry v září 2025. Před rokem 2022 stačila čtyřměsíční rotace několika stíhaček. Dnes Aliance přidává vrstvy: průzkum, tankery, protivzdušné systémy i kapacity proti bezpilotním prostředkům.

Kremelský převrácený svět

A právě tady začíná pokrytectví, které stojí za pozornost. Rusko vede od února 2022 plnohodnotnou útočnou válku proti Ukrajině. Jeho drony a střely opakovaně narušují vzdušný prostor členských států NATO; generální tajemník Mark Rutte po červnovém incidentu v Lotyšsku hovořil o „nebezpečném a bezohledném jednání“ Moskvy. Litevský ministr zahraničí Kęstutis Budrys na summitu v Ankaře prohlásil, že není důvod normalizovat vztahy s Ruskem, dokud pokračuje jeho agrese.

Kreml na to odpovídá obrácením rolí. Peskov prostřednictvím státní agentury TASS 15. července tvrdil, že pobaltské státy „strašením“ ospravedlňují budování další infrastruktury NATO. Podle něj je to Aliance, kdo eskaluje. Tato logika má jedinou vadu: ignoruje příčinu. NATO neposílalo Eurofightery do Šiauliai proto, že by se nudilo. Posílalo je proto, že předchozí kontingent musel nad Pobaltím sestřelovat drony přilétající z ruského prostoru.

Nejde přitom jen o slova jednoho mluvčího. Litevská zpravodajská služba ve svém hodnocení hrozeb pro rok 2026 varuje, že Rusko systematicky rozšiřuje vojenské schopnosti u východních hranic NATO a že jakékoli snížení západního tlaku by urychlilo ruské přípravy na možný konflikt s Aliancí. Současně popisuje zesílené informační kampaně s trvalými propagandistickými narativy. Kreml tedy konfrontační scénář buduje ve dvou rovinách najednou, vojenské i narativní.

Proč „sní o válce“ není nadsázka

Formulace o „touze po střetu“ nestojí na psychologické spekulaci, ale na souběhu dvou doložitelných linií. První je materiální: Rusko posiluje vojenské kapacity podél hranic s NATO, a to i v době, kdy jeho armáda (údajně druhá nejsilnější na světě) nedokáže rozhodujícím způsobem porazit menší Ukrajinu, která ji drží pomocí inovací, západní techniky a obrovské vůle. Druhá linie je narativní: Moskva permanentně rámuje jakýkoli obranný krok Aliance jako důkaz západní agrese, čímž si vytváří propagandistické alibi pro další eskalaci.

Riziko nespočívá v tom, že by Kreml jednoho rána vyhlásil válku NATO. Spočívá v samospádu, v eskalaci skrze incidenty, špatné kalkulace a sebeutvrzování vlastním narativem. Když Peskov opakuje, že NATO je agresor, a ruská armáda se podle zpravodajských hodnocení připravuje na konflikt s Aliancí, hranice mezi propagandou a operačním plánováním se nebezpečně stírá.

Co to znamená pro Česko

Česká republika v této konkrétní rotaci vlastní letouny nenasadila. Její role je systémová. Praha na summitu v Ankaře deklarovala posílení obranných schopností a kolektivní obrany jako svou prioritu. Armáda ČR sama v materiálech ke cvičení Ramstein Flag 2026 výslovně popisuje „strategický přechod AIRCOM od tradičního hlídkování vzdušného prostoru k plnohodnotné multidoménové obraně NATO“.

Pro nás to neznamená, že stojíme o krok od války. Znamená to, že Aliance přiznává tvrdší realitu: hustší obrannou architekturu, vyšší pohotovost, rychlejší reakci. A znamená to také, že kremelská propaganda, která tuto obranu vydává za agresi, je právě tím pokrytectvím, které si zaslouží pojmenovat nahlas.

Itálie hlídá litevské nebe, Turecko estonské, Španělsko rumunské. Kreml mezitím vysvětluje domácímu publiku, že za všechno může NATO. Jenže drony nad Pobaltím nepouštěla Aliance.