Kreml tajně slíbil Trumpovi, že si nechá jen Donbas. Ukrajina mezitím získala „dlouhou ruku“ až k Moskvě a je zle

Dne 15. srpna 2025 seděli Donald Trump a Vladimir Putin na základně Elmendorf-Richardson na Aljašce. Kamery zachytily diplomatické úsměvy a fráze o „produktivním jednání“. Teprve potom, přes anonymní kanály, prosáklo ven to podstatné. Podle Reuters, který cituje tři zdroje obeznámené s myšlením Kremlu, byla Moskva připravena zúžit svůj územní apetit na Donbas a zbytek fronty zmrazit. Jenže zatímco Kreml testoval, co je pro Washington přijatelné, Ukrajina v tichosti budovala něco, co ruský týl dosud nezažil.

Co přesně Kreml nabízel

Ruská nabídka, jak ji popisuje Reuters, měla jasnou strukturu: Ukrajina se stáhne ze zbytku Doněcké a Luhanské oblasti, frontová linie v Záporoží a Chersonu se zmrazí v aktuálních pozicích. Výměnou Moskva zastaví postup. To ale nebyl celý balík. Kreml trval na neutralitě Ukrajiny, konci ambicí na členství v NATO a nepřítomnosti západních vojáků na ukrajinském území. Žádný z těchto politických požadavků nebyl na stole jako volitelný.

Oproti veřejné linii z června 2024, kdy Moskva požadovala plnou kontrolu nad všemi čtyřmi anektovanými oblastmi, šlo o znatelný ústupek, alespoň teritoriálně. Politicky se ale nezměnilo nic. Trump po jednání řekl jen tolik, že „dohoda bude, až bude“. Příměří nevzniklo. A konkrétní parametry nabídky se do veřejného prostoru dostaly až přes zákulisní úniky po předchozí schůzce amerického vyslance Witkoffa s Putinem v Kremlu 6. srpna 2025. Šlo o klasické testování přijatelnosti, ne o oficiální obrat.

Tisíc kilometrů a víc

Zatímco diplomacie kroužila kolem Donbasu, Ukrajina pracovala na něčem hmatatelnějším. V březnu 2025 ukrajinské ministerstvo strategických průmyslů potvrdilo úspěšné bojové použití řízené střely „Dlouhý Neptun“ s dosahem tisíc kilometrů. Dva měsíce nato Zelenskyj veřejně tlačil na urychlení vývoje domácích balistických systémů. Firma Fire Point na svém webu uváděla u střely FP-9 dosah 855 kilometrů, byť sériové nasazení veřejně doložené nebylo.

A pak přišly drony. Reuters v dubnu 2026 popsal ukrajinský úder 1 500 kilometrů hluboko na ruském území. Zelenskyj k tomu dodal jednoznačný slib: dosah se bude dál prodlužovat. Ukrajinské ministerstvo obrany následně popsalo úspěšné zásahy cílů v blízkosti Moskvy, rafinérií, logistických uzlů, prvků protivzdušné obrany.

Paralelně Británie rozjela projekt Nightfall, balistickou střelu s oficiálně potvrzeným dosahem přes 500 kilometrů, dvousetkilogramovou hlavicí a plánovanou produkcí deseti systémů měsíčně. Ve srovnání s americkým ATACMS, jehož dosah podle variant činí 165 až 300 kilometrů, jde o výrazný skok v kategorii hloubkových úderů. ATACMS je ověřenější a robustnější, Nightfall ale slibuje delší dosah a méně exportních omezení.

Součet těchto kapacit, řízených střel, balistických programů a dronů s dosahem přesahujícím tisíc kilometrů, vytváří „dlouhou ruku“. Není to jedna zbraň. Je to ekosystém.

Proč je zle, a pro koho

Primárně pro ruský týl. Moskva, která tři roky počítala s tím, že válka probíhá bezpečně daleko od jejích hranic, čelí realitě, v níž ukrajinské údery zasahují strategické cíle stovky kilometrů za frontovou linií. Analytická zpráva Reuters z května 2026 popisuje, že ukrajinské hloubkové údery patří mezi faktory zpomalení ruské ofenzivy, nejpomalejší od roku 2023. Washington Post v červnu 2026 cituje ruské analytiky, kteří otevřeně mluví o „stagnaci“ a o tom, že úplná likvidace ukrajinského státu je technicky nedosažitelná.

Zle je ale i pro vyjednávací komfort Kremlu. Když Moskva v Anchorage nabízela „Donbas za mír“, kalkulovala z pozice síly, držela iniciativu na frontě a měla relativně chráněný týl. Jenže čas hrál proti ní. Každý měsíc bez dohody znamenal další ukrajinskou střelu s delším dosahem, další zasaženou rafinérii, další důkaz, že hluboký ruský týl bezpečný není.

Anchorage versus Minsk a Istanbul

Jednání na Aljašce se od předchozích mírových pokusů lišilo zásadně. Minské dohody z roku 2015 byly rámcem příměří a politické implementace uvnitř Donbasu pod dohledem OSCE, lokální řešení lokálního konfliktu, alespoň na papíře. Istanbulský návrh z jara 2022 podle analýzy CSIS teritoriální otázky spíše odkládal a nevyžadoval západní uznání ruské kontroly.

Anchorage posunulo debatu jinam. Poprvé se na stole objevilo faktické zakotvení ruských územních zisků v Donbasu a zmrazení jižní fronty, a poprvé v ose Washington–Moskva, bez Ukrajiny jako rovnocenného partnera u stolu. Kyjev přitom podmínky odmítá. Strukturální rozpor je zřejmý: Trump chtěl posun k dohodě, Rusko spojovalo mír s ústupky, které druhá strana nepřijímá.

Česko v rovnici

Česká republika se v tomto příběhu neobjevuje přímo, ale její role není zanedbatelná. Ministerstvo obrany ČR prezentuje pomoc Ukrajině jako český bezpečnostní zájem, koordinuje nákupy techniky a munice přes domácí obranný průmysl a rozjíždí společné projekty včetně transferu technologií. O konkrétních trasách a komponentách veřejné zdroje mlčí, a z bezpečnostních důvodů mlčet budou.

Pro českou bezpečnostní kalkulaci je podstatnější jiný rozměr: ukrajinské rakety s dosahem přes tisíc kilometrů nemění primárně situaci střední Evropy. Mění situaci Ruska, které už nemůže považovat vlastní území za nedotknutelné. A to je v rámci NATO, jehož je Česko součástí, strategická výhoda.

Kreml přišel do Anchorage s nabídkou, o které si myslel, že ji podá z pozice síly. Odcházel bez dohody. A každý den, který od té doby uplynul, přinesl Ukrajině zbraň s delším dosahem a Moskvě kratší pocit bezpečí.