Když skončila bitva u Stalingradu, která na začátku roku 1943 uštědřila nacistickým vojákům katastrofální porážku, pokoušela se Rudá armáda o další akce. Jenom u Charkova na východě Ukrajiny byla poražena a východní fronta se tím ustálila. V celkem rovné linii však zela asi 150 km dlouhá a 250 km široká vypouklina zakusující se do území ovládaného Němci, v jejímž středu leželo město Kursk. To proto bylo logickým místem, kde byla příležitost k velkému průlomu, a obě strany války se také na bitvu připravovaly; hlavní roli v ní měly sehrát tanky.

Masivní zbrojení a početná armáda

Situace na frontě se v roce 1943 změnila, po sérii několika porážek byla německá armáda značně vyčerpaná a měla problém s nahrazováním ztrát, ačkoliv to ještě neznamenalo, že by byla poražena. Sověty naopak některá vítězství povzbudila, ale věděli, že jsou Němci stále nebezpeční. Jejich vojenský průmysl se však rozjel a chrlil zbraně ve vysokých počtech, a další pomoc přicházela od spojenců. Rudá armáda si také osvojila praktické zkušenosti jak s Němci bojovat, a nebyla nezkušenou masou vysílanou od porážky k porážce z roku 1941.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Německý polní maršál Erich von Manstein doufal, že se mu podaří sovětské útvary bránící výběžek útoky po křídlech obklíčit, uvádí WarfareHistoryNetwork, kdežto sovětský velitel Georgij Žukov naopak vsadil na připravenou obranu a zálohy, které měly na nepřítele v příhodném okamžiku udeřit. Výsledkem bylo, že zatímco Němci mleli z posledního, Rudoarmějci kopali tisíce kilometrů zákopů a protitankových příkopů, a pokládali miny.

Údaje o silách v nadcházející bitvě se v pramenech liší, nejčastěji podle toho, které jednotky do ní historici počítají. MilitaryTimes uvádí 777 tisíc vojáků, 2 451 tanků a 7 417 děl a minometů na straně Němců, zatímco Sověti vsadili na taktiku „nas mnogo“ (nás hodně), což si mohli vzhledem ke svým lidským zdrojům dovolit, a shromáždili 1,91 milionu vojáků, 5 128 tanků a 31 415 děl a minometů. A měli i více letadel, která mohla podporovat jednotky na zemi.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Na druhou stranu je nutné podotknout, že byli mnozí němečtí vojáci mnohem lépe vycvičení, jelikož se na válku připravovali řadu let, a jejich technika patřila často k tomu nejlepšímu, co mohla bojiště 2. světové války zažít. Vzpomenout můžeme Tiger I, jemuž se nevyrovnalo skoro nic, a který dokázal jediný zničit i 10 tanků, ačkoliv stál proti obrovské přesile. Zejména proto vlastně ani neměl SSSR jinou možnost než poskládat co možná nejvíce vojáků i techniky horších parametrů, protože ve stejných počtech by téměř jistě neuspěl.

Na severu skoro nic, na jihu „úspěch“

Německý úder započal 5. července 1943, a to útokem na severní a jižní křídlo výběžku. Ukázalo se ovšem, že němečtí plánovači schopnosti sovětské obrany podcenili, takže jejich jednotky postoupili v severním směru jenom o několik kilometrů, a už během 5 dní se jejich postup zcela zastavil, uvádí History. Naopak v jižním směru se útok vyvíjel podstatně lépe, německé jednotky tam postoupily o zhruba 80 kilometrů, ovšem 12. července se potom střetly u Prochorovky s připravenými ruskými tankovými divizemi, a „bylo to obrovské“.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Rusové spoléhali na lehké tanky T-70, ale hlavně na střední tanky T-34 s dělem ráže 76 mm a šikmým pancířem. V letech 1941 až 1942 dokonce německé protějšky převyšovaly, ale nacisté měli nově těžké tanky Panzerkampfwagen VI Tiger s dělem 88 mm (též Tiger I) a Panzerkampfwagen V Panther s dělem ráže 75 mm. Oproti sovětským tankům byly podstatně silnější a v bitvě 1 vs. 1 vítězily – bylo jich ovšem málo, a druhý zmíněný byl v té době značně poruchový. Museli se proto většinou spoléhat na starší a slabší stroje.

Sověti ztratili mnoho, ale uspěli

Německé jednotky si vedly proti sovětské přesile dobře a dokázaly zničit mnohem více tanků i zlikvidovat více vojáků. History uvádí, že odhady ruských ztrát činí 800 tisíc vojáků (tedy více, než kolik vůbec bylo Němců), kdežto německých kolem 200 tisíc. Jenomže zatímco pro Německo byly téměř nenahraditelné, Rudá armáda měla dostatek zdrojů, aby ztráty nejenom doplnila, ale v dalších měsících ještě zesílila, díky čemuž také mohla převzít iniciativu.

Již 12. července 1943 dostal Erich von Manstein první rozkazy ofenzivu ukončit, a ten den také začaly sovětské protiofenzivy – nejprve severně od Kurského oblouku, a posléze i na jihu. Rudá armáda postupovala, dokud nebyla zastavena, ale podařilo se jí osvobodit některá území včetně Charkova. Německé síly se však od té doby na východní frontě již nezmohly na žádnou velkou ofenzivní operaci, a po většinu času se jenom bránily sovětským útokům.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Ovšem kdyby bývala německá armáda v bitvě u Kursku vyhrála a zmohla se na další rychlou ofenzivu, mohla tím sovětské jednotky demoralizovat a udržovat v nižších počtech, neboť údery na klíčová města a postavení by protivníkovi nejspíše znemožnila nějaké významní sjednocení. Nehledě na možnost zničení nebo získání průmyslových podniků, bez nichž by byla válečná mašinerie SSSR nebyla schopna fungovat.

Kdyby se Němcům takový triumf proti početnější armádě podařil, mohli východní frontu opět posunout až k Moskvě a dobýt i tu, ačkoliv by se tím jejich postup nejspíše na nějakou zastavil. Po mnoha neúspěších v jejich zimním tažení si už jistě byli dobře vědomi, že by se do bojů na rozlehlé a nelítostné Sibiři hned tak pustit nemohli. Nehledě na to, že jim ze západu hrozil útok britské a americké armády – ovšem kdoví, zda by k němu nakonec došlo, kdyby nemohl Třetí říši z východu tlačit Sovětský svaz. Je docela možné, že nakonec ne.

Unikátní barevné filmové záběry Němců z bitvy o Stalingrad vám naženou husí kůži. Krutost té doby neznala mezí

Jak by to potom vypadalo v Evropě, lze jenom těžko domýšlet, ale dnešní podobu by zcela jistě neměla ani vzdáleně. Aby bylo jasno, nacistické skutky tím neobhajuji a ani neomlouvám jimi vyvolanou válku, pouze poukazuji na fakta – ale pokud chce někdo tvrdit, že nacističtí vojáci nepředvedli u Kursku dobrý výkon, měl by se nad sebou zamyslet, zda hodnotí střet jako takový, nebo ho pohání nenávist k nacistům a tím pádem byli vždy nejhorší. Ztratit „pouze“ 200 tisíc vojáků oproti 800 tisícům je prostě mnohem lepší výsledek, navíc proti dvojnásobné přesile.