Dnes se bere jako samozřejmost, že armády světa využívají jako významnou složku letectvo. Ale málokdo dnes ví, že Itálie první na světě nasadila letadla ve skutečném boji.
Kolem roku 1910 už většina generálních štábů hlavně evropských armád pochopila, že létání v letadlech lze vojensky poměrně dobře využít. Mezi země, které již v té době nakupovaly první křehké aparáty, patřila i Itálie. Zpočátku je měli generálové spíše jako atrakci. Zatímco davy obdivovaly vojenské letouny, jež startovaly na letištích v Bologni, Rimini a Benátkách, italská vláda chystala další krok ve své tehdejší koloniální politice, a to ovládnutí Tripolisu a Kyrenaiky. A zde již její generalita s letadly skutečně počítala jako s plnohodnotnou zbraní.
První bojiště, nad kterým létala letadla těžší vzduchu
Oblasti Libye a Kyrenaiky, tedy část severní Afriky, tehdy de facto patřily Turecku. Italský velvyslanec v Konstantinopoli (dnes Istanbul) v noci na 27. září 1911 ale prostě oznámil turecké osmanské vládě, že se jeho země rozhodla vojensky obsadit Tripolis a Kyrenaiku, které vzhledem k jejich blízkosti k italskému pobřeží považuje za životně důležité pro národní zájmy Itálie.
Tedy žádná oficiální válka, jen „bezpečnostní vojenská operace“, při níž se ovšem střílelo, bombardovalo, zabíjeli se vojáci a civilisté a zabíralo se cizí území. Svět se moc nemění, že? V průběhu italských válečných příprav vydalo velení vyčleněného vojenského Zvláštního Batalionu 29. září 1911 přísně tajný rozkaz č. 1 o vytvoření bojové letecké jednotky, která se tak stala první na světě. Téhož dne, 29. září 1911, byl vydán rozkaz i o přesunu této jednotky do severní Afriky.
Jednotka měla celkem 11 pilotů a 9 letadel: 3 Nieuporty, 2 Blérioty XI, 2 Farmany a 2 letouny typu Etrich Taube. Všechny letouny měly motory Gnome o 50 koních a byl pro ně připraven společný hangár. V prvních dnech října 1911 vypluly z Itálie 3 nákladní lodě vezoucí letouny, piloty a technický personál z Neapole do Tripolisu. Ten již obsadila italská námořní pěchota, která rychle přemohla tamní tureckou posádku.
Letiště na Židovském hřbitově
Lodě s letadly a pozemním vybavením byly součástí konvoje dopravujícího vojáky, děla, vozidla a zásoby všeho druhu do severní Afriky. Italské jednotky měly za úkol bleskově porazit turecko-arabské síly a postoupit dále do vnitrozemí. Piloti v těchto hektických dnech rychle zjistili, že velení je rozhodně nepokládá za přebytečné a poněkud překážející diváky.
Zasloužil se o to mladý kapitán Pietro Badoglio, štábní důstojník pro koordinaci speciálních jednotek, mezi něž Italové tehdy letectvo počítali. Tento kapitán se mnohem později stal italským maršálem letectva. Díky jeho správnému pochopení situace 3 lodě s leteckou jednotkou mohly vyložit svůj náklad 13. a 14. října 1911. Jako první byly vyloženy oba Blérioty. O rychlé vyložení se zasloužil i velitel letecké skupiny kapitán Carlo Piazza.
Ten se podílel i na nalezení prostoru vhodného pro vybudování letiště. Našel a vybral větší rovné místo s ponurým názvem Židovský hřbitov. Startovací a přistávací plochu bylo ale nutné vyčistit odstraněním keřů a balvanů a následně její povrch srovnat a udusat. Tuto práci udělali domorodci pod dohledem Italů. Později během tažení Italové podobným způsobem vyčistili ještě několik dalších ploch používaných jako polní letiště, například v Derně.
První bombardování vyvolalo u Turků zděšení
Vůbec první bojové nasazení letadla v dějinách letectví proběhlo 23. října 1911 v 16:15 hodin, kdy kapitán Piazza vzlétl na svém Blériotu XI k průzkumnému letu. Jeho úkolem bylo zjistit pohyby nepřátelských jednotek v oblasti oázy Zanzur. Později vzlétl další pilot kapitán Moizo s podobným úkolem. Tyto lety byly vyžádány velitelstvím italské divize operující v oblasti. Průzkum byl úspěšný a důležitý, protože Italové museli spoléhat na francouzské vojenské mapy, které byly dosti nepřesné a málo podrobné.
O den později dostal kapitán Moizo úkol lokalizovat městečko Azizyiah, na francouzských mapách velmi nepřesně zakreslené. Našel ho jinde, než uváděly mapy, a to podstatně blíže. Jeho vzdálenost od Tripolisu nebyla 80 km, nýbrž jen 60 km. V listopadu ukázaly křehké dřevěné a plátěné letouny další budoucí možnosti nasazení letadel jako účinné zbraně. Poručík Giulio Gavotti provedl první bombardovací útok s letadlem těžším vzduchu v historii, když dne 1. listopadu 1911 shodil ze svého Etrichu Taube čtyři malé dvoukilogramové granáty Cipello.
Dopadly na oázu Taguira (Ain Zara), kde byly soustředěny turecké jednotky bojující proti Italům. Před shozením granátů Cipelli, plněných kyselinou pikrovou (lyditem), je musel odjistit zuby (!), protože nemohl oběma rukama pustit řízení. Způsobené škody byly sice minimální, ale útok vzbudil naprostou paniku v pozemních tureckých jednotkách. Velení italského expedičního vojska to zaregistrovalo a začalo se dívat na leteckou podporu svého tažení s patřičným respektem.
Od té doby byla letecká podpora z jeho strany vyžadována stále častěji. Italské pozemní jednotky totiž bojovaly pro ně v téměř neznámém terénu proti vysoce pohyblivému nepříteli, který vedl prakticky jen guerillovou válku. V prosinci 1911 postupovaly tři italské kolony na Ain Zara podporovány letouny letícími před nimi a po stranách. Italští letci dokonce experimentovali i s lety v noci!
Další prvenství letadel ve válce, fotografování, mapování
Pro vedení války byly velmi důležité i topografické lety umožňující opravit a zpřesnit původní velmi přibližné mapy. Italští letci brzy přišli s nápadem fotografovat ze vzduchu. Určitou dobu se laborovalo s umístěním kamery, nakonec byla upevněna ve svislé poloze na spodní stranu trupu letounu kapitána Moiza. Ten létal bez pozorovatele, aby zvýšil dostup a dolet svého stroje.
Problém však byl, že sám nemohl měnit skleněné negativní desky (používané v tehdejších fotoaparátech), a tudíž mohl pořídit jen jednu fotografii při každém letu. I tak byly výsledky vysoce oceňovány a vojenští představitelé dalších států, kteří se zájmem sledovali akce italských letců, měli zase o čem přemýšlet. Bojových akcí italského expedičního sboru se zúčastnila nejen letadla, ale také další vzdušné prostředky, jež měla italská armáda v té době k dispozici.
V počáteční fázi bojů pracovala v Tripolisu detašovaná jednotka se čtyřmi malými upoutanými balóny, každý měl objem 50 m³. K dispozici byly také čtyři draky a jeden německý balón kombinovaný s drakem (!). Draky byly používány jen při silnějším větru pouze k signalizaci a postupně byly nahrazovány upoutanými balóny nebo balóny kombinovanými s draky. Nasazení balónů k pozorování nebylo jednoznačně úspěšné.
Hlavní problém byla omezená viditelnost v důsledku ranních mlh, ale také zkreslení a zrcadlení způsobené extrémně horkým vzduchem v průběhu dne. Větší úspěch měly pokusy o pozorování v noci. Určitých úspěchů dosáhly i balóny kombinované s draky při řízení dělostřelecké palby. Tady ovšem o prvenství nešlo, balóny k řízení dělostřelecké palby již byly použity předtím v americké občanské válce a ojediněle i ve Francii.
Prvenství ve válce patřilo i italským vzducholodím
Italové také vůbec poprvé v historii bojově nasadili vzducholodě. Už na počátku bojů byla zřízena základna v Brindisi se vzducholoďmi P2 a P3. P2 byla původně označována jako N 1ter a měla objem 4 000 m³. P3 byla původně N2 a byla vyrobena z těžšího německého hedvábí, a proto měla zvýšený objem na 4 400 m³. Obě vzducholodě dorazily do Tripolisu 3. prosince 1911 spolu s veškerým pozemním a technickým zabezpečením.
To se skládalo z generátoru vodíku, dvou hangárů, pojízdné dílny, náhradních dílů, výzbroje a dvou nákladních automobilů Fiat. Podobně jako italské letouny, i vzducholodě byly nakonec umístěné na letišti původně nazývaném Židovský hřbitov. V noci na 16. prosince 1911 však byly poškozeny silnou větrnou bouří a mohly být nasazeny až po nutných opravách. K prvnímu bojovému nasazení proto došlo až 5. března 1912 nad oblastí Zanzuri.
Od té doby vzducholodě pravidelně létaly na průzkumné lety (vizuální průzkum i snímkování) a také shazovaly vzkazy pozemním jednotkám. Ty byly shazovány ve speciálních těžších schránkách, aby je vítr neodnesl příliš daleko. Posádku vzducholodě tvořili typicky čtyři muži: kapitán, dva nižší důstojníci a mechanik-poddůstojník. To umožnilo alespoň dvěma členům posádky věnovat se bojovému úkolu, tj. snímkování či pozorování.
Bojová výška byla rozkazem velení určena na nejméně 1 400 metrů, aby vzducholodě byly mimo dosah protivzdušné palby. Nicméně, v praxi se vzhledem k zatížení vzducholodí nákladem a nižšímu výkonu motorů v horkém vzduchu létalo maximálně 1 200 metrů vysoko. Obě vzducholodě také shazovaly bomby, celkově shodily 3 000 pum různých typů včetně malého počtu zápalných. Šlo o historicky první speciální pumy určené k leteckému, zde vzducholodnímu bombardování pozemních cílů.
Celý svět sledoval nasazení italských letadel
První nasazení letadel ve válečném konfliktu pochopitelně přivábilo pozornost mnoha odborníků a vojáků na světě. Zvláště, když se Italové nijak netajili informacemi o jejich nasazení, využívání a výsledcích. Psal se rok 1911 a náhle bylo jasné, že i s letadly bude nutné v moderních válečných konfliktech počítat. Stále však ještě boje v Libyi brali Evropané jako poněkud vzdálené a divadelní představení.
Nicméně na konci kampaně napsal renomovaný londýnský deník Times: „Každý, kdo sledoval tuto kampaň, musí obdivovat zdatnost a odvahu italských letců v Tripolisu. Ti podali důkaz o užitečnosti letadel v moderní válce.“ Francouzský deník Echo komentoval ještě nadšeněji. Podle něj Američané letadlo vynalezli, Francouzi je rozšířili po Evropě a Italové je poprvé nasadili v boji.
Ale už za pouhých pět let se to, co naznačovalo nasazení letadel v roce 1911 v Libyi, stalo děsivou skutečností, když docházelo k masovějšímu používání letadel v bojích 1. světové války. V roce 1918 pak vojáci nepřátelská letadla už jen proklínali. Smrt si definitivně našla novou hračku.
Jak se podobají operace na Ukrajině 2022 a v Libyi 1911?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 8584
Události
|
PŘEČTENÍ: 7912
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 11797
