ČSSR udělalo produkt lepší než originál

V 50. letech 20. století scházel Československé armádě moderní a rychlý obrněný transportér. Do výzbroje byl sice zaváděn polopásový OT-810 „Hakl“, ale ten rozhodně nepatřil ani k typům s nejvyšší rychlostí nebo průchodností terénem, ale neměl ani dobrou ochranu posádky. Bylo proto potřeba zavést něco nového a jako vhodný se ukázal OT-64 Skot domácí provenience, zatímco k druhému, BTR-50, poté dodali licenci tehdejší spojenci z Moskvy.

Ukrajina chce mír ještě letos. Potřebuje však pevné bezpečností záruky, jinak ji Vladimir Putin celou zničí, tvrdí V. Zelenskyj

BTR-50 byl těžký obrněný obojživelný transportér, který byl v terénu jako doma a podle odborníků v něm dokonce překonával i legendární tank T-34, uvádí Wikipedia. A nebylo divu, jelikož byl postaven na platformě plovoucího tanku PT-76. Trpěl však i řadou neduhů – v první řadě se jednalo o nevyřešený výstup z vozidla, kdy výsadek musel přeskočit výstupem na stropě přes okraj nekrytý do strany, případně po krytu motoru dozadu.

iZdroj fotografie: Mohit S / Creative Commons / CC BY

Vojáci tak byli lidově řečeno na ráně. Českoslovenští inženýři proto přidali boční dveře otevírané dopředu, které výsadkářům dopřávali alespoň základní ochranu, a upravili vrchní poklopy na střeše. Původní modely BTR-50 měly dokonce zcela nekryté přepravní prostor, což byla obrovská slabina. Naši technici vyřešili rovněž i výhled ze stroje, kdy na jeho čelo přidaly dvě „boule“, resp. pozorovací kupole pro velitele a pozorovatele/střelce.

Nové srdce OT-62 a vysoká kapacita

Topas, tedy transportér obrněný pásový, vojáky přezdívaný kačena, měl kromě zmíněného především nový pohonný systém. Šestiválec PV-6 měl 220 kW, tedy o 44 kW více než sovětský V-6, a byl také úspornější. Maximální rychlost měl Topas 58 km/h (BTR-50 pak 44km/h), na vodě hnán vodními tryskami dosahoval 10km/h (stejně jako BTR-50), a dojezd vycházel na 550 km (v případě BTR-50 to bylo znatelně méně, 410 km).

Rozměry obou vozidel pak byly podobné; délka Topasu činila 7 m, šířka 3,2 m a výška 2,10 až 2,70 m podle modifikace, pancéřování mělo sílu až 17 mm. Hmotnost se pohybovala mezi 15 až 17 tunami dle verze a ta standardní pro ČSLA byla vyzbrojena buď bezzákluzovou houfnicí T-21 82 mm nebo kulometem 7,62 mm vz.59 v minivěžičce ovládané pozorovatelem.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

Posádku tvořili tři muži – v pozici vpravo seděl velitel, uprostřed řidič vybavený přístrojem pro noční vidění, a vlevo pozorovatel střelec. Za jejím prostorem se pak nacházelo místo pro výsadek, a zajímavé je, že se do něj vešlo až 17 vojáků. Ti byli pancířem chráněni před palbou ze zbraní ráže 7,64 mm a v případě průjezdu zamořeným územím mohl být OT-62 Topas natlakován a ochránit je tak před zhoubnými vlivy zbraní hromadného ničení.

OT-62 Topas proudil do celého světa

Příprava a vylepšování obrněného transportéru OT-62 Topas začala v roce 1958 a sériová výroba ve slovenském městě Detva se rozjela v roce 1962, kde probíhala celých 10 let. Nakonec vzniklo 2 641 ks – vedle základní verze se jednalo o 12 dalších variant včetně mobilní dílny, odtahového vozidla nebo speciální konfigurace pro polskou námořní pěchotu. Právě v Polsku pak probíhala i licenční výroba ze součástek dovezených z ČSSR, která dala vzniknout 600 kusů.

iZdroj fotografie: Hubert Śmietanka / Creative Commons / CC BY

Největším odběratelem se stalo s 890 kusy Československo, které mělo z OT-62 velmi dobrý a lukrativní artikl. Vývoz totiž probíhal do mnoha zemí Afriky, např. Maroka, Libye, Súdánu nebo Angoly, ale především do Egypta. Deset kusů pak odebrali i soudruzi z NDR a Bulharska. Do Indie, stejně jako do Iráku, jich šla rovná stovka, a mnohé odebrala i Sýrie. Byl to opravdu dobrý obchod, třeba Maroko zaplatilo za jeden 55 000 USD (dnes 12,5 milionů Kč).

Obrněný transportér OT-64 SKOT byl pýchou ČSLA a doslova deklasoval sovětský BTR-60, i když nakonec musel využít jeho výzbroj

Topasy se účastnily i bojů, a to především na Blízkém východě, kde řadu těch syrských a egyptských ukořistil Izrael, který je zařadil do služby ve své armádě. V boji se však ocitly také irácké stroje během války s Iránem a obou válek v Zálivu. Posledními uživateli Topasu jsou Egypt a Súdán, zatímco u nás na Slovensku došlo k vyřazené posledních „kačen“ v roce 1994. A tak skončil příběh jednoho československého úspěchu.

Článek OT-62 Topas alias Kačena byl obrovský československý úspěch. Výrazně překonal sovětskou předlohu a ve světě o něj byl zájem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejdříve byla pokroková vz. 70 DANA

Když se na konci 70. let 20. století objevila samohybná houfnice vz. 77 DANA (Dělo Automobilní Nabíjené Automaticky), byl to pro západní odborníky malý šok. Jednalo se o naprosto moderní a nečekanou konstrukci, uvádí MilitaryFactory. Stála na 8kolovém podvozku Tatra 813, její délka byla 11,1 m, šířka 3 m a výška 3,5 m, a hmotnost 29 t. To byl oproti tehdejším konstrukcím rozdíl, neboť bývaly nejčastěji tažené nebo na pásových podvozcích.

České dělostřelectvo nemá ani 100 houfnic a spoléhá na československé ShKH vz. 77 DANA; francouzské CAESAR budou mnohem lepší

Kolový podvozek byl ekonomičtější, jednodušší na údržbu i vhodnější do terénu, a vozidlo zůstávalo v pohybu i po ztrátě několika kol. Max. rychlost byla 80 km/h a dojezd 600 km, a dělo ráže 152 mm mělo plně automatický nabíjecí mechanismus s okamžitou kadencí 4 rány v minutě, ale nabíjení mohlo být i ruční; dostřel mělo 20 km. K obsluze bylo třeba 5 vojáků, kteří měli klimatizovanou kabinu s filtrovaným vzduchem, takže bylo možné s kolovou houfnicí vz. 77 DANA bojovat i v zamořeném prostředí.  

Z Dany se stává Ondava

V Dubnici nad Váhom pokračovali ve vývoji a v polovině 80. let 20. století bylo jasné, že se svět přesunul do digitálního věku. To položilo základy houfnice Ondava, která vycházela z vz. 77 DANA, jejíž dělo tak mohlo být využito naplno. Hlaveň byla prodloužena na plných 47 ráží, tedy o 2 metry na 13 156 mm, což dovolilo zvýšit dostřel na špičkových 32 km, a díky úpravám automatického nabíjení se zvýšila i kadence, udává Wikipedie. Ta okamžitá vzrostla na 6 ran / minuta a trvalá hodinová automatická palba dosáhla 90 ran.

iZdroj fotografie: Aktron / Creative Commons / CC BY-SA

Zásoba munice potom byla 40 granátů. Ondava byla vybavena i žhavými novinkami – digitálním řízením palby a novými dálkoměry. Brzy tak začala stavba dvou prototypů, které byly hotovy v roce 1992. Vzhledem k rozdělení Československa a konci studené války šel však celý program k ledu. Slováci pak svůj prototyp přestavěli na západní ráži 155 mm, a později se stal základem vz. 2000 Zuzana, uvádí Vojsko. Prototyp, který zůstal v ČR, si lze prohlédnout v muzeu v Lešanech. Exponát je důkazem schopnosti našeho průmyslu a vědy.

Článek Zapomenutá československá houfnice Ondava předběhla svou dobu. Historie jí nepřála, ale stala se základem moderních slovenských děl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poválečná modernizace ozbrojených složek

Druhá světová válka přinesla velké množství poznatků v úrovni technologického vývoje v kategorii ručních palných zbraní. V oblasti pistolové techniky bylo zřejmé, že budoucnost patří zejména zbraním s dvojčinným spoušťovým mechanismem (SA/DA), který byl zastoupen hlavně u německých pistolí Walther PP a PPK patřících mj. mezi velice cenné válečné trofeje. V roce 1947 zkonstruovali bratři Jan a Jaroslav Kratochvílovi zkušební vzorek nové samonabíjecí pistole, která v mnoha ohledech připomínala německou Walther PPK.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

Vzniklý prototyp byl prozatím nazván jako ČZ 006 a prakticky určil podobu budoucího vzoru 50; 21. května 1948 byl nabídnut k vyzkoušení ministerstvu vnitra, které tehdy řešilo sjednocení výzbroje svých jednotlivých složek. Dnes 10. června 1948 objednalo k přezkoušení 5 kusů pistole ČZ 006, které posléze přijala do služby. Cena jednoho kusu byla 5630 korun, upřesňuje VHÚ.

iZdroj fotografie: Public Domain

Dobové zprávy nicméně naznačují, že byl zkušební proces spíše formální, neboť bylo o přijetí nové pistole bylo rozhodnuto již dříve. Nutno podotknout, že měla velmi moderní konstrukci s celou řadou pokročilých inovací. Její sériová výroba (dnes mimochodem nese název „ČZ vzor 50“) započala v březnu 1950 ve zbrojovce Strakonice, a do konce roku vzniklo přes 30 tisíc kusů.

Výroba zde pokračovala až do roku 1952 a celkově strakonická zbrojovka vyrobila 88 823 pistolí, než byla výroba převedena do Uherského Brodu. Tam však byla vzhledem k provozním potížím výroba obnovena až od října 1957, a běžela nepřetržitě až do roku 1970. Toho času totiž prošel „vzor 50“ mírným faceliftem, čímž vznikl rovněž velmi známý „vzor 70“. Mezi lety 1957 a 1970 továrna vyrobila přes 262 000 těchto pistolí, stojí na Wikipedii.

Pistole nese tři československé patenty

ČZ vzor 50 byl na svou dobu v mnoha ohledech velice jednoduchou, spolehlivou, a přitom moderní a progresivní zbraní, stejně jako kompaktní, rychlou, spolehlivou a přesnou s dynamickým závěrem a otevřenými mířidly. Ta přitom zahrnují neregulovatelnou mušku a stranově regulovatelná hledí, která lze posunout v rybinové drážce. Ráže zbraně je 7,65 mm Browning, a střelivo je prodáváno také jako .32 ACP a .32 Auto. Pro zajímavost, pistolí Walther PPK se stejnou ráží se zastřelil Adolf Hitler, když mu bylo jasné, že je válka u konce.

Obrněný transportér OT-64 SKOT byl pýchou ČSLA a doslova deklasoval sovětský BTR-60, i když nakonec musel využít jeho výzbroj

Zbraň je spolehlivá hlavně díky své jednoduchosti. Celá pistole ČZ vzor 50 se skládá jenom ze 4 částí: závěru, vratné pružiny, rámu s pevnou hlavní a zásobníku na 8 nábojů. Velké přesnosti přitom vděčí zmíněné pevné hlavni. Jak jsem již zmiňoval, pracuje se systémem dvojčinné spouště, tedy SA/DA. To znamená, že spoušť provádí dvě činnosti najednou – napíná bicí mechanismus, a poté ho i uvolní – před prvním výstřelem tedy není třeba ručně natahovat kohout zbraně, ale lze vystřelit pouhým promáčknutím spouště, potvrzuje Wikipedie.

Aero L-29 Delfín je legendou světového letectví. Svou cestu na vrchol si musel vydobýt za nerovných podmínek a létat bude ještě desetiletí

Vzor 50 měl díky tomuto systému poměrně vysokou střeleckou pohotovost. Oprosti svým předchůdcům bylo možné nosit zbraň odjištěnou s nábojem v komoře a spuštěným bicím kohoutem. I tak byla přitom bezpečná, jelikož nechtěnému výstřelu bránila úderníková pojistka, která blokovala pohyb úderníku, dokud nebyl spouští uvolněn.

Tento systém je dokonce jedním z československých patentů, který na zbrani najdeme. Mezi další patří konstrukce výstražníku upozorňující na přítomnost náboje v nábojové komoře, a nakonec i manuální pojistka, která umožňuje vypuštění napnutého kohoutu.

Článek ČZ vz. 50: legendární pistole bratří Kratochvílů měla nevídaný úspěch. Vzniklo jí skoro 90 000 ks a na svou dobu byla dost pokroková se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Soudruh s kapitalistickým srdcem

Vývoj vůbec prvního tryskového letounu vlastní konstrukce u nás začal v roce 1955. Současně s ním byl zahájen i vývoj motoru Motorlet M-710 s moderním axiálním kompresorem, ale Sověti, kteří se měli stát hlavními zákazníky, požadovali jednodušší radiální. To vedlo ke zpoždění vývoje, a první dva prototypy XL-29 musely vzlétnout s britskými motory Bristol-Siddeley Viper. Ovšem na testy do Moskvy, které probíhaly v létě 1961, už měl letoun československý motor M-701 s radiálním kompresorem, takže splňoval sovětské požadavky.

Kdo byla ukrajinská letecká legenda „Juice“ a tvář odboje proti Rusku, která zahynula v letounu L-39 Albatros od zbrojovky Aero Vodochody

Aero L-29 Delfín má rozpětí 10,29 m, délku 10,81 m a výšku 3,13 m, přičemž hmotnost prázdného letounu je 2 280 kg, a maximální vzletová 3 380 kg, uvádí MilitaryFactory. Pohon zajišťuje motor s radiálním kompresorem Motorlet M-701 s tahem 8,7 kN, díky němuž dosahuje max. rychlosti 655 km/h. Jeho dostup je pak 11 500 metrů (s oběma obsazenými místy 10 900 m), a dolet dosahuje 900 km. Pod dvěma sloty pod křídly lze podvěsit dvě 150litrové přídavné nádrže nebo 200 kg zbraní, ať se jedná o kontejnery s kulomety, bomby nebo rakety.

Velká a trochu nefér bitva v Moskvě

Na Aero L-29 Delfín čekal tvrdý souboj o tryskový cvičný letoun pro celou Varšavskou smlouvu; došlo k němu v srpnu a září 1961 na letišti Monino u Moskvy. Do soutěže se přihlásili vedle našeho týmu také Poláci s PLZ TS-11 Iskra a Sověti s Jakovlev Jak-30. Oba konkurenční letouny měly přitom koaxiální motory, čímž porušovaly sovětské požadavky, ale vzhledem k „vlastnímu koni“ to bylo tolerováno – ačkoliv si všichni byli rovni, někteří si byli rovnější.

Motor M-701 se nakonec stal jedním z československých triumfů – byl sice těžší a měl vyšší spotřebu, ale na druhou stranu byl při údržbě „blbuvzdorný“ (konstrukce byla odolná vůči nasátí cizích předmětů), spolehlivý a bezporuchový. Letové vlastnosti Aero L-29 Delfín letce uchvátili, a především ti sovětští začali za československý počin lobovat. Výsledek byl jasný, zvítězili jsme. Na druhém místě potom skončil Jak-30, zatímco polská Iskra zcela pohořela – jenom Poláci prohru nepřijali dobře a Aero L-29 Delfín u nich nikdy nelétal, uvádí Wikipedia.

Aero L-29 Delfín vyletěl do světa

Sériová výroba československého letounu byla zahájena v roce 1963, a ukončena po 11 letech roku 1974 po dodání 3 665 kusů, z nichž 2 000 zamířilo do Sovětského svazu, a 400 našemu letectvu. Vedle základní 2místné verze byla vyvinuta i verze 1místná, který vznikala pod označením A (akrobatická), R (průzkumná) a RS (pokročilý výcvik). Vedle všech zemí Varšavského paktu byl L-29 dodáván do Egypta, Indonésie, Iráku, Angoly nebo Vietnamu, a dodnes se vedou spory o Číně.

Ta sice Aero L-29 Delfín nikdy oficiálně neodebrala, ale zřejmě se k ní „zatoulalo“ několik kusů ze sousedního Vietnamu. Jak potom uvádí AČR, letoun byl celkově exportován do 13 zemí světa a v mnohých zůstává provozuschopný, ačkoliv spíše pro nouzové případy.

Aero Vodochody modernizují vzácný letoun L-39ZA Albatros: ten dokáže tvrdě udeřit jako bitevník, ale stejně tak cvičit piloty

Aero L-29 Delfín (v kódu NATO Maya) se účastnil i bojů. Poprvé v Nigérii v letech 1967 až 1970, a poté se s ním Egypťané snažili zastavit izraelské tanky během jomkipurské války roku 1973. Velmi intenzivní nasazení ho však čekalo i v bojích při rozpadu SSSR, kdy se objevil nad Karabachem a Čečnou.

Ve vojenských kruzích je dnes už spíše kusem historie, i když v Gruzii a Angole létá Aero L-29 Delfín dodnes. Vedle toho chytil druhý dech díky soukromým majitelům, kteří dohromady zakoupili stovky kusů, aby s nimi sami létali – většinou přitom o víkendech, takže je letounu někdy přezdíváno „víkendový stíhač“. Aero L-29 Delfín tedy z nebe hned tak nezmizí.

Článek Aero L-29 Delfín je legendou světového letectví. Svou cestu na vrchol si musel vydobýt za nerovných podmínek a létat bude ještě desetiletí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nahradil docela marného předchůdce

Předchůdce Su-7, což byl Su-1, vzlétl poprvé v roce 1955 a měl se stát přepadovým a frontovým stíhačem pro manévrovací boj. Hlavním aspektem pro to byla rychlost, kterou měl – max. dosáhl na 2 150 Km/h, uvádí lznamest. Jenomže tím výhody končily. Měl nízkou manévrovatelnost, malou výdrž a dolet, jeho akční rádius byl pouhých 300 km, a při zapojení přídavného spalování reagoval motor Ljulka AL-7F-1 až po několika sekundách. Stíhací verze bylo mezi léty 1958 a 1960 vyrobeno 122 ks, a do poloviny 60. let sloužily při obraně Vladivostoku.

Íránská balistická raketa Arman s dosahem bezmála 3 500 km může potrápit, i když ji mají odpalovat jen staré letouny Suchoj Su-22

Oproti tomu „sedmička“ nebyla žádný drobek, a následující údaje platí konkrétně pro verzi Su-7 BK, která měla rozpětí 9,39 m, délku 17,37 m, a výšku 4,99 m. Hmotnost prázdného letounu byla 8 370 kg a maximální vzletová 12 750 kg, a jeho srdcem se stal motor Ljulka AL-7F-1 s tahem při forsáži 96 kN. Cestovní rychlost „sučka“ byla 750 km/h a maximální zmíněných 2 150 km/h, kdežto dostup 15 500 metrů a dolet 1 450 km, udává Muzeum-Kunovice.

Silný bombardér s „tajemstvím“

Na svou dobu byl Su-7 (v kódu NATO Fitter) velmi moderním letadlem. Jednalo se o středoplošník s šípovým křídlem, a vůbec poprvé u něj byl v SSSR u coby sériově vyráběného v SSSR použit regulační kužel sání. Kabina pilota byla hermetizována a klimatizovaná, konstrukce byla extrémně odolná. Problémem však byla velikost letounu, která vyžadovala dlouhou rozjezdovou dráhu a vysokou rozjezdovou a přistávací rychlost.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Bombardovací verze Suchoj Su-7 byla vybavena nádržemi v křídlech, radarem, jednoduchým počítačem pro výpočet shozu bomb, a později také ližinami pro nezpevněné povrchy. Jediné jeho stálé zbraně byly dva kanony ráže 30 milimetrů Nudelman-Richtěr NR-30 se 70 náboji pro každý z nich. Na čtyři sloty pod křídly a dva pod trupem bylo potom možné zavěsit různorodou výzbroj a výstroj o celkové hmotnosti až 2000 kg.

I starý sovětský Suchoj Su-25 stále prochází modernizací, třeba Ázerbájdžán má verzi Su-25ML, která už dokáže létat i v noci

Vedle přídavných nádrží a kontejnerů s fotoaparáty to mohly být bomby FAB-250 a FAB-500 nebo bloky raket S-5, případně S-24. Jenom zasvěcení už ovšem věděli, že bylo možné pod levý podtrupový slot zavěsit výrobek 244N, tedy taktickou jadernou pumu RDS-4 „Taťána“ se silou 1,2 kilotuny TNT. Ta byla přitom pouze taktická, SSSR měl i mnohem silnější, ale obecně je atomovka odjakživa považována za jednu z nejsilnějších.

Suchoj Su-7 si letci velice oblíbili

Dodávky sovětského letounu začaly roku 1963 a do služby nastoupily o rok později, ovšem už roku 1990 skončily. Jak uvádí VHÚ, letectvu ČSLA bylo dodáno 64 ks Suchoj Su-7 verze BM, 31 ks verze BKL a 6 ks verze U, což byla dvoumístná cvičná. Celkem tedy 101 letounů, z nichž byl složen 20. stíhací bombardovací letecký pluk Náměšť nad Oslavou a 28. sbolp Čáslav. Naši piloti měli Su-7 rádi, mj. i pro jeho odolnost, předvídatelnost a spolehlivost. Někteří mu dokonce přezdívali „létající kovadlina“, ale i tak jich bylo v letech 1964 až 1989 na 30 ztraceno.

iZdroj fotografie: Alan Wilson/ Creative Commons / CC BY-SA

Celkem bylo mezi roky 1956 a 1971 vyrobeno 1 847 letounů, které byly vedle zemí varšavského paktu posílány i dalším spojencům Moskvy. Zabojovaly si tak v řadách syrského a egyptského letectva během jomkipurské války, a krátce před vyřazením v roce 1986 také pod sovětskou vlajkou v Afganistánu. Ve svých řadách je mělo rovněž irácké letectvo, a jemuž americké síly v roce 1991 čtyři sestřelily. Dnes má Suchoj Su-7 oficiálně ve výzbroji pouze KLDR, uvádí Wikipedia, ale podle mých informací tam už dlouhé roky jenom nehybně stojí a využívány nejsou.   

Článek Tajný atomový bombardér letectva ČSLA, Suchoj Su-7: že může nést nést i jednu z nejničivějších zbraní lidstva věděli pouze zasvěcení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zkomplikovaný vývoj a volba Tatry

Základem pro OT-64 SKOT měl být nákladní automobil Praga S-360, nástupce legendární V3S, s nímž měl mít zaměnitelných mnoho součástek. Jenomže ten se nakonec do výroby vůbec nedostal, a tak byla zvolena Tatra 138, což veškeré práce značně urychlilo, a první prototyp vyjel už v roce 1960. Konstruktéry však přesto čekala ještě tvrdá práce, a to především s motorem a převodovkou, ale koncepce se ukázala správná. Roku 1963 byla také navázána spolupráce s Polskem, a SKOT byl nakonec vyráběn v závodech v Lublinu.

iZdroj fotografie: OT-64, zdravotnická verze

Na délku OT-64 měří 7,44 metrů, na šířku 2,5 metrů, a výška bez věžičky dosahuje 2 metrů. Pohotovostní hmotnost vozidla byla 12,15 tun a nosnost 2 000 kilogramů, a k tomu mohlo táhnout i přívěs zatížený max. 3 000 kg. Jeho posádku tvořili dva vojáci a až 8členný výsadek. Ve zdravotnické verzi mohla být potom převážena dvě lůžka a 5 sedících. Motor SKOTu byl osmiválec Tatra 948-14 s výkonem 132 kWd. Max. rychlost dosahovala 100 km/h na souši a 10 km/h na vodě, uvádí AČR, a uvádí i dojezd na plné nádrže až 740 km.

Mnohem lepší než sovětský protějšek

Původně měl mít OT-64 SKOT melou věž s kulometem vz.59, ten ovšem Poláci neměli ve výzbroji a vozidlo by nevyužilo svůj zbrojní potenciál. Byla proto lafetována sovětská věž, kterou byly vyzbrojeny transportéry BRDM-2 a BTR-60, a byla v ní navíc silnější výzbroj tvořená velkorážním kulometem KPVT ráže 14,5 mm a kulomet PKT ráže 7,62 mm. Poláci potom instaloval do svých vozidel SKOT také protitankové řízené střely PTŘS 9K11 Maljutka (v kódu NATO AT-3 Sagger). Vybavena byla mj. i československým infradalekohledem TKN-1 firmy Meopta.

iZdroj fotografie: OT-64, SFOR, Bahna 2018

Že se konstruktéři vydali správnou cestou ukázaly i polní testy, při nichž SKOT naprosto deklasoval sovětský BRT-60, načež se stal perlou ve výzbroji ČSLA. Do poloviny 70. let 20. století vznikl v počtu 4500 ks, z čehož převzala 2 100 naše tehdejší armáda. A kde jsou dnes? Když se federace rozpadla, ČR i SR své přebytečné OT-64 exportovaly, čímž se dostaly do výzbroje dalších 15 armád. V českých barvách byl mimochodem OT-64 SKOT nasazen během války v Zálivu, v Bosně a Kosovu. Ze služeb AČR byl nakonec vyřazen v roce 2006.

Článek Obrněný transportér OT-64 SKOT byl pýchou ČSLA a doslova deklasoval sovětský BTR-60, i když nakonec musel využít jeho výzbroj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Moc dobrá útočná puška i řada pistolí

Když skončila druhá světová válka, zůstalo ČSLA hodně zbraní z předválečného Československa a po Wehrmachtu, ale armáda chtěla modernější samonabíjecí pušku. Nato vznikla Puška vz. 52/57, která byla však na konci 50. let 20. století nahrazována útočnou puškou Sa vz. 58. Vzhledem se podobala známé AK-47 Kalašnikov, ale oproti němu měla zcela jinou konstrukci, uvádí MilitaryToday, a jednalo se o velice kvalitní zbraň. Měla shodné střelivo jako starší typy sovětské pušky, a jako odstřelovací pak českoslovenští vojáci dostali SVD Dragunov.

Vzkříšení legendy: modernizovaná 60letá ruská odstřelovačská puška Dragunov SVD se vyrovná dnešním zbraním, je však 4krát levnější

Situace byla podobná také u pistolí, kdy po válce existovala ve výzbroji směs starších československých, německých a sovětských zbraní. Na začátku 50. let 20. století však přišla do výzbroje domácí pistole vz. 52 s nábojem 7,62×25 mm Tokarev, a o 30 let později ji nahradila pistole vz. 82 na střelivo 9×18 mm Makarov se zásobníkem na 12 nábojů.

iZdroj fotografie: Uživatel Petrtlach / Creative Commons / CC BY-SA

Pistolové střelivo ve výzbroji ČSLA přitom využívaly i samopaly. Vojáci měli po válce třeba sovětské PPŠ-41 Špagin či německé MP 40, ale brzy přišla do výzbroje známá „pumpička“ neboli Sa vz. 24/26. V 60. letech 20. století ho pak začala nahrazovat velmi zdařilá konstrukce Sa vz. 61 Škorpion, což byl samopal, který využíval náboje ráže 7,65 milimetrů Browning a měl zásobník na 10 nebo 20 ran. Využití našel hlavně u speciálních jednotek, řidičů, osádek obrněných vozidel, nebo třeba u členů štábů. Na svou dobu šlo o velmi dobrou zbraň.

Vynikající kulomet a jednorázové RPG

Už brzy po válce navázaly československé zbrojovky na tradici výroby kulometů, takže se armáda mohla pomalu zbavovat sovětských Děgťarjov DP a německých MG 34. V roce 1952 začal k jednotkám přicházet kulomet vz. 52 a v roce 1961 pak vynikající univerzální kulomet vz. 59 ráže 7,62 milimetrů. Jiné to však bylo s těžkými kulomety, zde se ČSLA spolehla na sovětské výrobky jako DŠKM ráže 12,7 mm vyráběný sice v ČSSR, ale v licenci.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

Pěšáci u sebe ale nosili i další zbraně, nejčastěji protitankové. Nejběžnějším systémem se stal sovětský protitankový granátomet RPG-7, jehož výhodou je opakované použití a různé typy hlavic. I českoslovenští výrobci se však v této oblasti neztratili, když v polovině 70. let 20. století vybavili vojáky domácím lehkým jednorázovým RPG-75. Ten měl přitom průraznost pouze 300 milimetrů RHAe, jak uvádí MilitaryToday.

Článek Zbraně pro ČSLA jsme si v Československu dokázali z větší části vyvíjet i vyrábět sami, velice dobré jsme měli pistole a lehké samopaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skvělý vlastní transportér, ale slabé sovětské BVP

V případě obrněných vozidel dokázalo Československo samo vyrábět třeba transportéry, legendární a podle mnohých velmi kvalitní byl třeba československo-polský OT-64 Skot. V řadě států ho armády považovaly za lepší a spolehlivější než tehdejší sovětský BTR-60, který si navíc vysloužil nechvalnou přezdívku „rakev“, neboť byl velice slabě pancéřovaný a osádku tedy příliš nechránil. ČSLA však měla i menší BRDM-2, ten už ale ze SSSR. Z pásových transportérů pak v Československu dokázali vyrobit i kvalitní OT-62 Topas.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Kdy se ale musela země plně spoléhat na Sovětský svaz, byla oblast bojových vozidel pěchoty. Jednalo se především o BVP-1 a BVP-2, přičemž byly oba typy vyráběny v Československu, ale pouze na základě sovětské licence. A stejně tomu bylo u známého tanku T-72M1, který Československo vyrábělo pro sebe i na export, a v ArmádnímZpravodaji jsme o něm už psali. Byl přitom o něco horší než sovětský T-72B, neboť neměl kompozitní pancéřování, ale jenom zastaralejší ocelové, a horší bylo také řízení palby.

Jedinečná houfnice i vlastní raketomet

V segmentu samohybného dělostřelectva potom mělo Československo sovětské houfnice 2S1 Gvozdika ráže 122 mm, ale dokázalo vyvinout i vlastní kolovou houfnici ShKH vz. 77 DANA ráže 152 mm, uvádí ArmyRecognition. Ta neměla v sovětském bloku srovnání – používala sice standardní sovětské střelivo, ale vysoce pohyblivou kolovou houfnici SSSR neměl. V Československu si také unikátně upravili raketomet BM-21 Grad, který byl umístěn na tatrovácký podvozek a dostal extra zásobu raket k přebíjení, čím vznikl raketomet RM-70.

Česká velkorážní odstřelovací puška OP Falcon si poradí i s 25mm pancířem, kořeny má ještě v ČSLA a je veskrze unikátní

Vyhlášená ČS letadla a legendární vrtulníky SSSR

Československé letectvo se z velké části opíralo o sovětské letouny, těmi nejznámějšími byly stíhací Mikoyan-Gurevich MiG-21 Fishbed, Mikoyan-Gurevich MiG-29 Fulcrum, nebo třeba bitevní Suchoj Su-25, ovšem i tak se dokázali českoslovenští výrobci prosadit. Letouny jako Aero L-29 Delfín a Aero L-39 Albatros byly skvělé pro pokročilý výcvik, a v některých případech je bylo možné také vyzbrojit. Jejich úspěch dokládá, že je užívala řada zemí po celém světě.

iZdroj fotografie: Rob Schleiffert / Creative Commons / CC BY-SA

Zcela sovětské však byly vrtulníky, tím nejznámějším se nejspíše stal bitevní Mil Mi24/35 Hind, který sloužil ještě v AČR dlouho po rozpadu SSSR – vyřadila ho totiž teprve v roce 2023 poté, co ho nahradila americkými AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, jak ArmádníZpravodaj informoval. Ve své době se jednalo o velmi dobrou helikoptéru, která mohla dokonce přepravovat výsadek. V AČR ale po ČSLA nadále zůstává Mil Mi-17, a určitě ještě nějakou dobu zůstane, a naopak Mil Mi-8, stejně jako menší Mil Mi-2, již ve výzbroji není. Některé bylo přitom možné i vyzbrojit.

Článek Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.