Alžírsko: bramborář natočil to, co Kreml nechtěl říct nahlas

Klíčový moment přišel v květnu 2025, kdy ruská Federální služba pro vojensko-technickou spolupráci oznámila, že „první zahraniční zákazník začne Su-57E provozovat ještě v roce 2025″. Jméno nepadlo. V listopadu téhož roku TASS uvedl, že dva stroje byly dodány nejmenovanému klientovi. A pak, v únoru 2026, se na sociálních sítích objevilo amatérské video z alžírského venkova: bramborář natočil nad svým polem přelet letounu, jehož silueta odpovídala Su-57.

Článek Defense News záběry zasadil do kontextu dříve uniklých dokumentů o alžírské objednávce a konstatoval, že identita prvního zahraničního provozovatele je de facto odkryta. Moskva jméno nikdy nevyslovila. Ale sama ho prakticky prozradila vrstvením anonymních oznámení, která po sobě zanechávala stále užší okruh možností.

Důležitý detail: v únoru 2025 se po internetu šířilo tvrzení, že alžírská státní televize nákup Su-57 oficiálně potvrdila. Alžírské médium TSA tuto informaci ověřilo a vyvrátilo, šlo o manipulativní přepis, který se šířil bez podkladu. Skutečným důkazem se staly až záběry z terénu a ruská vlastní prohlášení.

Írán a Kazachstán: dvě stopy, žádný podpis na stole

Zbývající dva zákazníci nejsou odhaleni tak jednoznačně. Jde o dedukci, ne o tvrdý fakt.

V únoru 2026 vystoupil ruský ministr průmyslu Anton Alichanov v Rijádu a prohlásil, že na Blízkém východě „některé kontrakty byly podepsány“. Jméno opět neřekl. V regionu ale existuje jen velmi úzký okruh zemí, které by byly politicky i sankčně schopné takový obchod uzavřít. Írán mezi ně patří, a NATO ho ve své politice integrované protivzdušné a protiraketové obrany výslovně uvádí mezi státy, které podporují ruskou obrannou základnu a představují sledovaný faktor vzdušných hrozeb.

Kazachstán je nejslabší článek celé trojice. Veřejně prokazatelný primární doklad kontraktu chybí. Stopa stojí na nepřímé úvaze: Rusko samo vedle Blízkého východu připouští i asijsko-pacifický zájem o program Su-57 a Kazachstán jako dlouholetý vojenský partner Moskvy patří mezi logické kandidáty. Nic víc, nic míň.

Proč Rusko jména tají? Oficiální vysvětlení neexistuje, ale vzorec komunikace naznačuje tři praktické důvody: ochranu zákazníků před sankčním tlakem (u Alžírska se otevřeně zmiňuje riziko amerických sankcí podle zákona CAATSA), marketingovou výhodu, kdy Moskva může hlásit úspěch bez zveřejnění nepříjemných detailů, a politickou selektivitu, protože Su-57E není na pultu pro každého.

Co vlastně Rusko prodává a jak si stojí proti konkurenci

Suchoj Su-57 (kódové označení NATO: Felon) je dvoumotorový víceúčelový bojový letoun páté generace. Oficiálně nabízí nízkou radarovou odrazivost, vnitřní zbraňové šachty, supercruise, tedy schopnost nadzvukového letu bez přídavného spalování, a prvky umělé inteligence v podpoře pilota. Rozpětí křídel činí přibližně 14 metrů, maximální rychlost přesahuje 2 600 km/h (Mach 2+, tedy přibližně 2 450 km/h), bojový dosah se uvádí kolem 1 500 km.

Přímým konkurentem je americký Lockheed Martin F-35 Lightning II, který je ovšem v úplně jiné výrobní lize: ke konci roku 2025 bylo dodáno přes tisíc kusů do více než patnácti zemí. Starší F-22 Raptor, čistě vzdušný dominantní stroj, USA nikdy neexportovaly. Čínský Čcheng-tu J-20 zůstává zatím výhradně v čínských službách.

Slabina Su-57 neleží v marketingově popsaných parametrech, ty znějí konkurenceschopně. Leží v rozsahu ověřeného provozu. Zatímco F-35 létá v ostrém nasazení po celém světě, Su-57 zůstává strojem s malou domácí flotilou a minimálním exportním rozšířením.

Kolik Su-57 má vlastně Rusko a jak dlouho potrvá uspokojit objednávky

Tady se příběh láme. Rusko přesný počet aktivních Su-57 ve svých Vzdušně-kosmických silách (VKS) průběžně nezveřejňuje. Otevřené analytické zdroje ještě na jaře 2026 pracovaly s odhadem v řádu nízkých desítek kusů, tedy výrazně méně, než kolik by odpovídalo ambicím země, která chce letoun zároveň provozovat doma a prodávat do zahraničí.

Rosoboronexport přitom v září 2026 stále potvrzoval, že Su-57E figuruje v jeho exportním portfoliu a patří mezi systémy s „největším zahraničním zájmem“. Jenže zájem a schopnost dodat jsou dvě různé věci.

Z alžírské stopy víme, že Rusko dokáže vyexpedovat malou úvodní sérii: dva kusy dorazily do severní Afriky zhruba rok po podpisu. Naplnit ale celou objednávku na jednu operační letku, což typicky znamená dvanáct až šestnáct strojů, je při současném výrobním tempu záležitost odhadem dvou až čtyř let od první dodávky. Pro zákazníky bez prioritního postavení, pokud je Kazachstán nebo Írán skutečně v pořadníku, se horizont posouvá ještě dál, reálně ke konci této dekády.

Navíc Rusko vede už více než čtyři roky válku na Ukrajině, která jeho letecký průmysl zatěžuje požadavky na údržbu, opravy a náhradu ztrát stávající flotily. Každý Su-57 odeslaný do zahraničí je stroj, který neletí nad Donbasem.

Politický symbol s čekací dobou

Celý exportní příběh Su-57E má ještě jednu rovinu. V červnu 2026 Vladimir Putin veřejně nabídl Indii společnou výrobu Su-57 „bez omezení“, což by teoreticky znamenalo přesun části výrobní kapacity mimo Rusko. Technická jednání podle ruské strany probíhají. Finální objednávka ale neexistuje.

Mezitím Rusko letoun dál agresivně vystavuje. Na letecké přehlídce El Alamein v Egyptě v září 2026 měl Su-57 sólové ukázky ve všech třech dnech programu. Moskva tedy současně tají zákazníky a současně letoun tlačí na africký a blízkovýchodní trh jako svůj vlajkový exportní produkt.

Kontrakt na Su-57E může existovat dnes. Operačně plnohodnotná exportní letka ale vzniká tempem, které odpovídá spíš politickému symbolu než průmyslové velmoci páté generace.

Článek Su-57 si objednaly tři země, ale Rusko tají jaké. Jednu prozradil omylem Kreml, další dvě lze vysledovat přes zdroje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arabský investor z projektu Su-75 odešel

Rusové mají v plánu prezentovat Su-75 Checkmate na letošním Aero India v Dillí, a doufají, že o něj bude mít indická vláda zájem. Na vývoj letounu totiž samo Rusko nejspíše nemá dost peněz, proto je vždy chtělo po budoucích uživatelích. Spoléhalo hlavně na Spojené Arabské Emiráty, které ale z projektu úplně vycouvaly. A ani zapojení Indie není jisté, protože má vlastní projekt letounu páté generace HAL AMCA, a vzhledem k válce na Ukrajině není ani jisté, čeho bude ruský zbrojní průmysl v příštích letech schopen.

Ačkoliv lze na internetu najít fotografie Su-75 ze zbrojních výstav, ve skutečnosti letoun vůbec neexistuje. Na fotografiích je totiž jenom model v životní velikosti, prototyp by nejdříve musela společnost Suchoj postavit. Tvrdí přitom, že by to pro ni nebyl problém, dokonce se objevily zprávy, že by mohl být hotov už v roce 2024, protože by využila mnoha technologií vyvinutých pro bojový letoun páté generace Suchoj Su-57 Felon. Ten je ale větší a dvoumotorový, i když přesné rozměry Checkmate známy nejsou.

iZdroj fotografie: Uživatel Mztourist / Creative Commons / CC BY-SA

Nový by měl být nicméně motor, a to speciálně vyvinutý Saturn izdeliye 30, s nímž se ruští piloti mohou setkat i na vylepšených Su-57 z konce roku 2022, u nichž Moskva dokonce avizovala některé vlastnosti letounů 6. generace. Checkmate by měl díky takové jednotce dosahovat rychlosti Mach 1,8 až 2, a zároveň by měl mít schopnost supercruise, tedy letět nadzvukovou rychlostí i bez přídavného spalování. Dolet je pak udáván kolem 3 tisíc kilometrů.

Letoun Su-75 by unesl až 7 tun zbraní

Checkmate by měl být poměrně statný, na vnitřních i vnějších závěsnících údajně unese až 7 tun různé výzbroje, a chybět mu nemá ani vlastní kanon. Není ale jasné, kolik závěsníků by bylo skrytých v konstrukci, protože jen pokud jsou zbraně uvnitř, zůstává zachována schopnost stealth. Například u amerického F-35 Lightning jsou závěsníky 4, zatímco a u většího ruského Suchoj Su-57 jich je 6. Lze tedy předpokládat, že by letoun mohl nést všechny druhy ruských střel vzduch-vzduch, a to včetně R-37M s doletem 400 kilometrů.

Jako všechna letadla této generace by Checkmate disponoval schopností stealth a měl k dispozici radar typu AESA i další moderní vybavení. Mnohé by se pravděpodobně shodovalo s letounem Su-57, který by údajně měl být schopen jako jediný účinně proniknout ukrajinskou protiletadlovou obranou. Jestli ale Rusko investora nezíská, je nepravděpodobné, že by kdy sériová výroba začala. I když to možná dopadne jako se Suchoj Su-57, kterých má ruské letectvo letos obdržet hned 10 (doplní tak současných cca 21 kusů).

Nyní totiž soustředí všechny síly a prostředky hlavně na výrobu zbraní pro ukrajinské bojiště, a navíc je prioritou co nejrychlejší zavedení již existujícího Suchoj Su-57. Možná i proto federace zatím neposlala letoun nad ukrajinské bojiště, protože kdyby došlo k jeho sestřelení, znamenalo by to téměř jistě okamžitý nezájem ostatních zemí. Zatím tam navíc nedosahuje tak dobrých výsledků ani jiná technika, což může vyvolávat pochybnosti o celkovém zbrojním průmyslu Ruska. A bohužel pro něj to nyní vypadá, že zůstává jediné, kdo svým zbraním 100% věří.

Propagační video k Su-75 Checkmate

Článek Suchoj Su-75 má být budoucností ruského letectva, krom federace tomu ale nikdo nevěří. A to měl být konkurentem americké F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mali dostala z Ruska leteckou techniku

O zahraničních obchodech svědčí případ, kdy federace odeslala do Mali dva vrtulníky Mil Mi-17, čtveřici cvičných letounů Aero L-39 Albatros (stejný typ nedávno začaly modernizovat Aero Vodochody pro Bulharsko), a jeden letoun Suchoj Su-25 Frogfoot. Asi nejmenší překvapení je to u Aero L-39, což jsou cvičné letouny původně z Československa. Lze na ně instalovat přídavnou výzbroj a přetvořit je tak v lehké bitevníky, což může být užitečné, ale Rusko je v této konfiguraci na Ukrajině rozhodně nepoužívá. V Mali se mohou nicméně hodit k boji proti islamistům.

Rusko má navíc vlastní cvičné letouny Jakovlev Jak-130 Mitten a starší stroje nemusí potřebovat. O něco jiná může být situace transportního vrtulníku Mi-17 s možností instalace výzbroje. Podobné stroje Rusko na Ukrajině ztratilo, ale nyní je již na frontu většinou neposílá a může jich mít tedy relativně dost. Zato bitevníky Su-25 určité ztráty mají a jsou stále, ačkoliv pokud možno opatrně, používány k útokům na ukrajinské pozice. Na začátku války jich Rusko mělo téměř 200 v aktivní službě a možná pro ně nemá vycvičené piloty, nebo se spoléhá na jiné a modernější stroje.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Nejedná se nicméně o první dodávku zbraní do Mali během ukrajinské války, pro Rusko však může být důležité udržet si se zemí dobré vztahy, neboť v ní dříve působila (a nejspíše i stále působí) Vagnerova armáda. V Mali se navíc zrovna tak zdržovali vojáci Evropské unie v čele s francouzskými, takže se dá říci, že tamní režim s tím ruským „něco“ spojuje. A jelikož je africká země také proti přijetí rezoluce OSN odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu, má v ní Vladimir Putin jistou podporu, a právě ta mu může dávat smysl.

Mocnější země Rusko klidně okrade

Nelze ale zapomenout, že Rusko již udělalo kvůli Ukrajině kroky, jimiž mohlo rozhněvat i vlivné státy, které se dlouhou dobu tváří (nebo tvářily) neutrálně, zatímco s federací nadále ve velkém obchodují. V důsledku tak ohrozilo svou „vojenskou ekonomiku“, která je na zahraničí dosti závislá. Řeč je konkrétně o Indii, která od Ruska kupuje velké množství surovin, a také poslala do federace k modernizaci své tanky T-90S ruského původu. Jenomže podle fotografií ze sociálních sítí se zdá, že některé tyto moderní tanky ruská armáda ukradla a nasadila je do akcí na ukrajinském bojišti.

V oblasti tanků je každopádně situace Ruska asi mnohem horší, než se zdálo, protože ztráty obrněné techniky má enormní a nahrazuje je dokonce 70letým „šrotem“; střízlivé odhady mluví o asi 1 500 tancích, ačkoliv Ukrajina udává dvojnásobek. Další kritickou komoditou jsou řízené střely, přesné balistické rakety a podobné zbraně k odstřelování ukrajinské infrastruktury, jejichž výroba je velmi omezená, i když stále probíhá. Ale jak je na tom federace s kapacitou výroby dělostřelecké munice ve skutečnosti, lze jenom spekulovat. Vedle toho nedávno Rusko splnilo obří dodávku modernizovaných útočných pušek AK-203 do již zmiňované Indie.

Článek Rusko vyváží zbraně a techniku, i když má samo nedostatek: zřejmě si chce získat podporu proti OSN, ale i utužit obchodní vztahy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj nového AK-203 Kalašnikov trval řadu let

Hlavní princip fungování zbraně zůstává podobný jako v předchozích verzích „kalašnikova“, přičemž AK-203 začali v ruské zbrojovce vyvíjet kolem roku 2007 jako program nazývaný AK-200. První prototyp zbraně dokončili v roce 2010 a postupně byl upravován, až ho nakonec v roce 2019 vyvinuli do konečné podoby. Kalašnikov AK-203 zaujal zejména indickou armádu, která si ho objednala hned 670 tisíc kusů. Velmi malý počet těchto útočných pušek má i ruská armáda.

První várku pušek v počtu 70 tisíc kusů vyrobila továrna v Rusku, indická armáda je dostala na počátku roku 2022. Ovšem podle smlouvy měly zbylé vyrobit indické firmy, načež vznikl závod Korwa na jejich produkci v indickém městě v Amethi na severu země. Výrobu zahájil na začátku roku 2023, a jelikož Rusko souhlasilo i s vývozem zbraní vyrobených v Indii, může se z něho stát jeden z největších podniků na výrobu ručních zbraní v Asii.

AK-203 používá staré osvědčené střelivo

Od původního AK-47 se nová zbraň v mnohém odlišuje. Je mnohem ergonomičtější a lehčí, její hmotnost je pouze 3,8 kilogramu, délka pak 880 až 940 milimetrů. Co má s původním Kalašnikovem společné je kupodivu používané střelivo 7,62×39 milimetrů, ačkoli třeba ruská armáda již přešla na nižší ráži. Nejspíše za to mohou zkušenosti indické armády s náboji 5,56×45 milimetrů NATO v dosud používaných puškách INSAS. Indičtí vojáci si stěžovali, že nemají dostatečný výkon, i když jde o střelivo běžně používané západními armádami.

Efektivní vzdálenost střelby s AK-203 je udávána mezi 400 až 800 metry. Puška je vybavena zásobníkem na 30 ran, ale existuje pro ni i čtyřsloupcový zásobník s kapacitou 50 nábojů, přičemž rychlost střelby je až 700 ran za minutu. Zbraň má železná mířidla, ale je zároveň vybavena standardní lištou Piccatiny, na níž lze připojit různé vybavení jako jsou kolimátory nebo termovizní zaměřovače a další. Vystavena byla i verze s namontovaným granátometem v podvěsu. Jak si povede ukáže čas, původních AK-47 bylo v různých verzích vyrobeno přes 100 milionů.

Článek Modernizovaný Kalašnikov AK-203 zaujímá post hlavní pěchotní zbraně: ale nikoliv doma v Rusku, „klient“ mu navíc může vzít zakázky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.